1Te 3,12-4,2

Jiří Voleský

 

Chceme-li dnes společně uvažovat nad textem 2. čtení 1. neděle adventní, musíme se nejprve pokusit vžít do pisatele, tedy apoštola Pavla, i adresátů, tedy soluňských křesťanů. Pavel napsal svůj první list do Soluně neboli Tesaloniky pravděpodobně někdy v letech 50 – 51 po Kristu. Poprvé se tehdy na své misijní cestě dostal za hranice Asie, do Evropy. První list Soluňanům je prvním dochovaným listem apoštola Pavla a zároveň nejstarším textem Nového zákona. Ze Soluně, tehdy hlavního města římské provincie Makedonie, byl Pavel donucen utéci pod tlakem pronásledování ze strany židovských věřících, kteří podnítili nevoli ostatních občanů města, ačkoli situace rozvíjející se misie uvnitř skupiny nových křesťanů byla velice slibná a duchovně plodná. V Korintu si Pavel bolestně uvědomoval, že jeho delší, potřebná přítomnost v soluňské obci, byla násilně přerušena. Hrozilo tedy nebezpečí, že nedávno obrácení věřící nebudou schopni svou víru dále rozvíjet a obětovat pro ni své dosavadní společenské jistoty, které byly bezpochyby silně otřeseny novým, důsledným způsobem života podle evangelia. Pavlova obětavá věrnost vůči lidem, které kdysi oslovil a získal pro vzkříšeného Pána, se velice konkrétně objevuje na více místech celého listu. Apoštol nenechává ohroženou skupinu bez další péče, ačkoli je mu další přístup k ní alespoň dočasně zamezen. Nosí své nové přátele a souvěrce neustále ve svých myšlenkách i ve svém srdci. Nejen to, snaží se svou vynalézavostí najít k nim nové přístupové cesty. Znepokojen o jejich další osud posílá k nim velice brzy svého spolupracovníka Timoteje, který má za úkol upevnit a povzbudit malou skupinu ohrožených věřících. Jeho poslání se zdaří, Pavel se z toho neskrývaně raduje a ihned se dává do další péče o své duchovní děti a přátele. Na zprávy, které mu ze Soluně přinesl Timotej, reaguje listem, který vyjadřuje radost z věrnosti Soluňanů přijaté víře a zároveň povzbuzuje i napomíná v oblastech, v nichž se projevily slabosti křesťanské obce.
Tak tedy vzniká s velikou pravděpodobností první spis Nového zákona. Co se týče nauky, dopis se zabývá na jedné straně eschatologií, tedy ‚posledními věcmi‘ člověka a tohoto světa; na straně druhé straně ve své praktické části stále znovu vybízí k následování Pavlova příkladu křesťanského způsobu života. Bezprostřednost nadcházejícího druhého Kristova příchodu v celosvětové moci a slávě je tedy ústředním teologickým tématem celého listu. Kristus přijde jako milosrdný obhájce svých věrných, ale zároveň jako přísný soudce těch, kteří proti jeho působení ve světě bojovali. Ti budou tvrdě potrestáni za svůj opovážlivý a zároveň k nezdaru odsouzený boj proti Boží pravdě. List je nesen eschatologickým pohledem na poslední dobu tohoto světa, která vyžaduje radikální změnu života a zároveň je v očekávání všeobecného Božího soudu nad lidstvem útěchou pro věřící, kteří jsou povzbuzováni ve svém následování apoštola, jenž zase věrně následuje vzkříšeného Krista, který se mu zjevil a zcela proměnil jeho život. Na druhé straně jsou Soluňané zmateni neočekávaným úmrtím některých věřících, jejichž posmrtný osud si těžko dovedou představit. Kristův brzký příchod byl patrně tak ústředním tématem Pavlova kázání, že s možností smrti ještě před Kristovým slavným příchodem vůbec nepočítali. Věřící v Soluni byli poměrně jednostranně přesvědčeni o nastávající poslední době. Pavlův dopis má na jedné straně mírnit jejich jednostranné vnímání bezprostředně přicházejícího nového stvoření a na straně druhé je má povzbudit v jejich vytrvalosti a věrnosti přijaté víře, i když vytoužený Kristův příchod na sebe nechává čekat – tváří v  tvář velikým nejistotám a ohrožení. Náš dnešní úryvek bychom měli číst na tomto historickém pozadí.
Jeho hlavní myšlenkou je výzva k následování Pavlova způsobu života. První skutečností, o kterou se mají Soluňané snažit podle Pavlova příkladu, je láska. Ta má být pěstována především uvnitř společenství, nemá se však uzavírat ani před víře vzdáleným okolím. Soluňané mají přece ještě v čerstvé paměti, jak jim apoštol projevoval svou obětavou a velkodušnou náklonnost, která daleko přesahovala pouhou oblast sympatie a spontánního zalíbení. Láska je zde myšlena jako ctnost, která člověka nejvíce připodobňuje Bohu, která je hlavním praktickým projevem víry a která též zároveň člověka nejvíce naplňuje radostí a nadějí. Nejde tedy o lásku v romantickém, sentimentálním smyslu slova. Apoštol pokračuje. Prosí Pána, aby posiloval srdce věřících v bezúhonnosti a svatosti. To jim umožní otevřený přístup k Bohu a možnost očekávat s radostnou nadějí příchod zmrtvýchvstalého a oslaveného Krista. Následuje opakované, naléhavé vybídnutí k následování Pavlova životního příkladu, který je jistým vodítkem ke správnému životnímu zaměření, neboť apoštol je ve své životní praxi zcela určován autoritou a láskou vzkříšeného Pána. Životní praxe apoštola Pavla, jak ji měli možnost zakusit též soluňští křesťané, je zárukou komunikace s Bohem, který má zalíbení v člověku, který jedná Pavlovým způsobem. Apoštol je totiž zcela proniknut zápalem pro plnění Boží spásné vůle. Nakonec ještě jednou zaznívá vybídnutí k poslušnosti vůči Pavlovým příkazům, které nejsou ani tak jeho vlastními přáními, jako spíš příkazy a přáními samotného Krista. Přejděme však nyní k jednotlivým veršům a jejich podrobnějšímu výkladu.
Ať ve vás Pán rozhojňuje stále víc a více lásku jednoho k druhému i ke všem lidem, jako ji i my máme k vám.
Křesťané v Soluni jsou vyzýváni k lásce. Ta se nemá omezovat pouze na vnitřní život společenství, ale má se rozlévat i do okolí společenství věřících. Vzorem pro uskutečňování tohoto podstatného životního pravidla je samotný apoštol. Soluňané měli možnost na vlastní kůži zakusit, jak je Pavel miloval, jak jim věnoval svůj čas, svou energii, svou něžnou a přitom důsledně odpovědnou obětavost. Co by měli mít soluňští křesťané v paměti? O tom se dočteme v předcházející kapitole: Nikdy, jak víte, jsme nesáhli k lichocení, ani jsme pod nějakou záminkou nebyli chtiví majetku – Bůh je svědek! Také jsme nehledali slávu u lidí, ani u vás, ani u jiných, … byli jsme mezi vámi laskaví, jako když matka chová své děti. Tolik jsme po vás toužili, že jsme vám chtěli odevzdat nejen evangelium Boží, ale i svůj život. Tak jste se nám stali drahými. … Víte přece, že jsme každého z vás jako otec své děti napomínali, povzbuzovali a zapřísahali, abyste vedli život důstojný Boha, který vás povolal do slávy svého království. Odpovědnost před Bohem a nezištná obětavost Pavlovy péče o nové křesťany jsou hlavními známkami jeho lásky, která je kladena před věřící jako vzor pro jejich vlastní praxi. Pavel nemiluje lidi jen z přirozené náklonnosti, ale je si hluboce vědom své odpovědnosti za každého milovaného člověka před Bohem, kterému slouží a kterého především ve všem svém úsilí miluje. Odpovědnost zaručuje hlubokou úctu k milovaným, která je podstatnou známkou opravdové lásky. Je to spíš otcovská stránka lásky. Obětavost je pak spíš mateřskou stránkou lásky, kterou Pavel jako dobrý pastýř podle Ježíšova příkladu neopomíjí. Apoštolova obětavost sahá až za nejzazší lidské hranice. Je ochoten obětovat svůj vlastní život pro ty, které miluje. Snad nás v této souvislosti napadne Ježíšovo slovo: Nikdo nemá větší lásky, než ten, kdo za své přátele položí svůj život. V těchto základních rysech své lásky vůči soluňským křesťanům následuje apoštol věrně svého Pána – Ježíše Krista – , který neustále jednal z lásky k svému nebeskému Otci a který byl ochoten obětovat vše, co měl, pro dobro milovaných. Ve své konkrétní obětavosti šel až na hranice Božích a lidských možností. Křesťané mají projevovat lásku především uvnitř společenství věřících, nesmí se však na tuto oblast omezit. Láska se musí rozvíjet, aby zahrnovala stále větší okruh lidí, až je nakonec schopna nezištně se rozlévat na všechny lidi bez rozdílu. V této připomínce můžeme vyčíst konkrétní napomenutí apoštola, který si je dobře vědom reálného stavu obce věřících v Soluni. Společenství věřících nemělo dostatek času, aby se mohlo pevně zformovat a být vnitřně silné pro možné přicházející nepochopení, nepřijetí a nakonec i pronásledování ze strany spoluobčanů – někdejších přátel, později však odpůrců. Vzájemná láska uvnitř menší skupiny je nutným prostředkem pro přežití uprostřed nechápavého a často i nepřátelského světa. Nesmí však zůstat jediným rysem pěstovaných a prohlubovaných vztahů. Vědomá péče o rozvíjení lásky za hranice společenství je nutným důsledkem dalšího růstu lásky. Jedině takto zůstává věrná pravidlům odpovědnosti a obětavosti. Bůh, jenž lidskou lásku volá k odpovědnosti, je Stvořitelem a Otcem všech lidí, i těch, kteří se nyní projevují jako nepřátelé. Obětavost pak nemůže být dále rozvíjena jen v úzké skupině lidí, kteří si na základě svého společného přesvědčení dobře rozumí a je jim spolu dobře. Rozvíjení odpovědné a obětavé lásky navenek je tedy nutným životním procesem, který svědčí o dynamice a plodnosti lidského úsilí, svázaného s Boží milostí.
Ať (Pán) posilní vaše srdce, abyste byli bezúhonní a svatí před Bohem, naším Otcem, až přijde náš Pán Ježíš se všemi svými svatými.
Pavlova modlitba za křesťany v Soluni pokračuje. Prosí, aby věřící, které získal pro Krista, měli silné srdce, které se má vyznačovat především bezúhonností a svatostí. Tyto vlastnosti se ukazují před Bohem jako vlastnosti, které člověku umožňují budoucí brzké setkání s oslaveným Kristem, přicházejícím plně prosadit Boží vládu v tomto světě. Srdce, o kterém je zde řeč, musíme chápat jako jádro lidské bytosti, v kterém se odehrávají veškerá podstatná rozhodnutí – je sídlem myšlení i vůle, tedy podstatným středem lidské bytosti. V biblickém způsobu vyjadřování nejde o romanticky zabarvené vnímání lidského srdce jako sídla citové lásky a náklonnosti mezi mužem a ženou. Sám střed lidské osobnosti s veškerým myšlením a rozhodováním má být Pánem posílen, aby byl schopen uskutečňovat bezúhonnost a svatost před Bohem. Bezúhonnost pak znamená správnou životní praxi podle Boží vůle a svatost; na druhé straně duchovní spojení s Bohem, který se od člověka odlišuje především svou svatostí. Boží svatost je prostorem nedotknutelnosti a čistoty. Člověk není schopen sám ze sebe tyto vlastnosti získat a rozvíjet. Potřebuje k tomu nutně Boží pomoc. Jen Bůh je dárcem svatosti, bez jeho velkodušné štědrosti není člověk schopen dosáhnout čistoty, slávy a pravdivosti, po kterých tolik v hloubi duše touží. Pavel ukončuje svou modlitbu duchovním pohledem na přicházejícího oslaveného Pána, který při svém příchodu plně prosadí Boží vládu zde na zemi. Příchod a následná všezahrnující vláda vzkříšeného Pána je hlavním smyslem a cílem veškerého úsilí věřících. Zdokonalování není plodné bez Boží milostivé pomoci. Oslavený Pán, Ježíš Kristus, bude doprovázen všemi svými svatými. Jde patrně o anděly, kteří jsou nepochybným znamením Boží přítomnosti a Božího působení. Kristus je tímto dovětkem potvrzen jako všemohoucí Bůh, jehož nastávající celosvětová vláda je konečným prosazením věčně platné skutečnosti, ačkoli ta může být dočasně lidmi popírána a pošlapávána. Proto je Kristův příchod nejen všeobecnou nadějí na vítězství dobra a spravedlnosti, ale zároveň hrozbou pro ty, kteří vědomě bojují proti těmto hodnotám i proti jejich nositeli.
V posledních dvou větách opakuje Pavel naléhavě, jak je nezbytné následovat jeho příklad, který se nyní stává jediným orientačním bodem při praktickém uskutečňování víry. Musíme mít na mysli, že křesťané ještě neměli k dispozici Nový zákon, že nemohli znát tradici a dějiny církve, z nichž by se mohli poučit pro svůj každodenní život. Apoštol Pavel, který je do hloubky své duše zformován a proměněn vzkříšeným Kristem, jim poskytuje tento pevný základ způsobem svého života a slovy svého učení, které přejal od vzkříšeného Pána: Nakonec pak vás, bratři, prosíme a napomínáme v Pánu Ježíši: jak jste se od nás naučili, že máte žít, abyste se líbili Bohu, a jak i žijete, tak ať v tom vynikáte ještě více. Víte přece, které příkazy jsme vám dali z moci Pána Ježíše.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3