2 Kr 5,14-17

Petr Chalupa

 

O 28. neděli v liturgickém mezidobí uslyšíme jako první čtení úryvek z Druhé knihy Královské. Z páté kapitoly byly vybrány verše 14 až 17.

Podle mnoha znaků byly starozákonní spisy od knihy Jozue až po Druhou knihu Královskou zpracovány sjednocujícím pojetím v duchu Páté knihy Mojžíšovy. Už samotné tyto spisy se na některých místech zmiňují o literárních pramenech, z nichž jejich redaktor čerpal. Kniha Jozue (Joz 10,13) a Druhá kniha Samuelova (2 S 1,18) uvádějí například “Knihu Přímého.” Podobně zná První kniha Královská “Knihu letopisů králů izraelských” a “Knihu letopisů králů judských” (1 Kr 14,19.29).

Celý text od knihy Jozue po Druhou knihu Královskou vypráví nejen o dějinách vyvoleného národa, ale popisuje také činnost některých proroků. Mezi nimi vynikají Eliáš a Elizeus. Sloveso prorokovat se obvykle chápe ve smyslu předpovídat budoucnost. Hlavní úkol proroka spočíval však v kritickém postoji vůči králi a neúplatném požadavku dodržovat Boží zákon. Ve vyprávěních o prorocích se ovšem setkáme s velkým množstvím zázraků. Popis zázraku má většinou poučný charakter. Ukazuje Hospodina jako jediného Boha a vyzývá k bezpodmínečné službě Hospodinu.

Náš úryvek má právě tento význam. Hlavní postavou je vedle proroka Elizea Aramejec Náman, tedy pohan. Krátké vyprávění vrcholí jeho vyznáním: není Boha po celé zemi, jen v Izraeli! Tento úryvek vyjadřuje přesvědčení, podle kterého není spása vyhrazena pouze Izraeli, ale mají se na ní podílet všechny národy. K tomuto přesvědčení dozrával vyvolený národ v obdobích, ve kterých musel uvažovat o svém vztahu k jiným národům a zároveň dbát na uchování vlastní totožnosti. Náman má tedy poznat, že “v Izraeli je prorok” (2 Kr 5,8) – ten však je znamením Boha, jemuž slouží (2 Kr 5,16).

Úryvek, vybraný pro liturgii mše svaté, nabízí bohužel jen velmi malou část vyprávění o uzdravení Aramejce Námana prorokem Elizeem. Pokusme se tedy nejprve připomenout, co vlastně předcházelo Námanovu vyznání o jediném Bohu.

Náman, velitel vojska aramejského krále, byl u svého pána ve veliké vážnosti a oblibě, protože skrze něho dal Hospodin Aramejcům vítězství. Tento muž, udatný bohatýr, byl postižen malomocenstvím. Jednou vyrazily z Aramu hordy a zajaly v izraelské zemi malé děvčátko. To sloužilo Námanově ženě. Řeklo své paní: Kdyby se můj pán dostal k proroku, který je v Samaří, ten by ho jistě malomocenství zbavil.

Obě důležité postavy jsou na začátku představeny. Vypravěč charakterizuje smrtelně nemocného aramejského vojevůdce a připomíná, že v Samaří je prorok, v něhož se vkládá důvěra, že může z malomocenství uzdravit.

Náman to šel oznámit svému pánu: Tak a tak mluvilo děvče i izraelské země. Aramejský král řekl: Vyprav se tam a já pošlu izraelskému králi dopis. I šel. Vzal s sebou deset talentů stříbra a šest tisíc šekelů zlata a desatery sváteční šaty. Izraelskému králi přinesl dopis: Jakmile ti dojde tento dopis, s nímž jsem poslal svého služebníka Námana, zbav ho malomocenství. Když izraelský král dopis přečetl, roztrhl své roucho a řekl: Jsem snad Bůh, abych rozdával smrt nebo život, že ke mně posílá někoho, abych ho zbavil malomocenství? Jen uvažte a pohleďte, že hledá proti mně záminku!

Náman se vydá na cestu s dary, které odpovídají jeho postavení, a doporučujícím dopisem od krále. Tento dopis je však adresován izraelskému králi, nikoli prorokovi. Může tedy být jedině záminkou k politickému střetu. Izraelský král odhaduje správně své možnosti a uzdravení z nevyléčitelné nemoci připisuje výhradně Bohu.

Když uslyšel Boží muž Elizeus, že izraelský král roztrhl své roucho, vzkázal králi: Proč jsi roztrhl své roucho? Jen ať přijde ke mně. Pozná, že je v Izraeli prorok. Náman tedy přijel se svými koni a s vozem a zastavil u vchodu do Elizeova domu. Elizeus mu po poslovi vzkázal: Jdi, omyj se sedmkrát v Jordánu a tvé tělo bude opět zdravé. Budeš čistý. Ale Náman se rozlítil a odešel. Řekl: Hle, říkal jsem si: Zajisté ke mně vyjde, postaví se a bude vzývat jméno Hospodina, svého Boha, bude mávat rukou směrem k nemocnému místu, a tak mě zbaví malomocenství. Cožpak nejsou damašské řeky Abana a Parpar lepší než všechny vody izraelské? Cožpak jsem se nemohl omýt v nich, abych byl čistý? Obrátil se a rozhořčeně odcházel. Ale jeho služebníci přistoupili a domlouvali mu: Otče, ten prorok ti řekl důležitou věc. Proč bys to neudělal? Přece ti řekl: Omyj se a budeš čistý.

Z různých stran se probírá, co znamená vyznání o jediném Bohu a co nemůže znamenat. Prorok vystupuje se zdravým sebevědomím. Ve svém návodu navazuje na předpis Mojžíšova zákona (srov. Lv 14,7) a dává tak zřetelně najevo, že účinná může být jedině poslušnost vůči prorokovi, a tedy vůči Hospodinu.

Následující verše uslyšíme v neděli jako první čtení:

Náman tedy sestoupil k Jordánu a ponořil se do něho sedmkrát podle nařízení Božího muže Elizea a jeho tělo se obnovilo jako tělo malého dítěte a byl čistý.

Není tedy třeba náročných obřadů, které Náman očekával.

Náman se vrátil k Božímu muži s celým svým doprovodem, stanul před ním a řekl: Hle, už vím že není Boha po celé zemi, jen v Izraeli! Nyní vezmi, prosím, dar od svého služebníka.

Z úst pohana slyšíme vyznání o Hospodinu jako jediném Bohu. Také v Izraeli dozrávalo toto vyznání po dlouhou dobu. Předtím byli Izraelité přesvědčeni, že mají uctívat Hospodina jako svého Boha, věděli však zároveň o jiných bozích jiných národů.

Elizeus odpověděl: Jako že je živ Hospodin, jemuž sloužím: Nic nevezmu! Ačkoli na něho naléhal, aby vzal, odepřel.

Nabízený dar prorok důsledně odmítá. Nechce se dostat do závislosti na králi, proti kterému se zaměřuje jeho poselství. Vděčnost je třeba prokázat Bohu – on uzdravuje; prorok je pouze jeho služebníkem.

Náman pak řekl: Když tedy opravdu nechceš, dovol mi vzít tolik prstě, kolik unese spřežení mezků, neboť tvůj služebník nebude už obětovat celopaly a žertvy jiným bohům, jen Hospodinu.

Z děkujícího se stává prosebník. Potřebuje vak s půdou, aby mohl zůstat věrný svému vyznání o izraelském Bohu. V pozadí se nachází představa, podle které má každý národ své bohy. Ti mohou být účinně uctíváni jen tímto národem v jeho zemi.

Následující dva verše už opět v neděli neuslyšíme. Jsou však vzácným příkladem náboženské snášenlivosti v prostředí, které má mnoho různých náboženských představ.

Jen v této věci ať Hospodin tvému služebníku odpustí: Když můj pán vstupuje do domu Rimonova, aby se tam klaněl, a opírá se o mou ruku, i já se v Rimonově domě skláním. Když se tedy v Rimonově domě budu sklánět, ať Hospodin tvému služebníku tuto věc odpustí! On mu řekl: Jdi v pokoji.

Pohan prosí o pochopení pro případ, kdy bude muset ve své vlasti udělat ústupky svému vyznání o jediném Bohu. Předvídaná situace vyplývá z jeho služby. Prorok, který jinak vystupuje jednoznačně ve prospěch izraelského Boha, má takové porozumění. Se svým hostem se loučí pozdravením pokoje.

Jádrem našeho úryvku je vyznání o izraelském Bohu jako jediném Bohu. Je vzácné, že toto vyznání zaznívá z úst pohana. Je však také výzvou pro Izraele. Boží lid prožíval neustále nebezpečí, že bude zahanben náboženskými představami jiných národů. Také Ježíš chtěl zahanbit své rodáky v Nazaretě, když dokládá zásadu, podle které “žádný prorok není vítán ve své vlasti” (Lk 4,24), připomínkou události, kterou jsem se zabývali: “Mnoho malomocných bylo v Izraeli za proroka Elizea, a žádný z nich nebyl očištěn, jen syrský Náman” (Lk 4,27). Náš úryvek je tedy nepřeslechnutelnou výzvou Božímu lidu k jedinečné úctě, která odpovídá jedinosti Boží.

Pohled na dějiny izraelské víry nás učí, že vyznání o jediném Bohu se utvářelo po dlouhou dobu. Bůh se ukazoval vždy znovu a hlouběji na pozadí historických událostí. Zvláštní stupeň vývoje představuje vyznání o izraelském Bohu ze strany zástupce jiného národa. Bůh Izraele a víra v něho se staly jediným měřítkem pravé úcty k Bohu. V Janově evangeliu říká Ježíš Samaritánce: “spása je ze Židů” (Jan 4,22). Víra Izraele získává tak misionářský charakter, aniž by se Izrael snažil misionářsky působit.

Vyznání o jediném Bohu předpokládá ovšem určité zkušenosti. Náman mohl poznat izraelského Boha jako působícího Boha, nadřazeného bohům v jeho vlasti. Proto jej může nakonec poznat také jako skutečného, jediného Boha. Boží lid staré i nové smlouvy vnímá v tomto vyprávění Boží působení. Proto může na základě srovnatelných zkušeností dospět k vlastnímu, aktuálnímu vyznání víry.

Prorok zcela ustupuje do pozadí, aby vynikl jednající Bůh. Prorok prostě slouží svému pánu. Chce být ve světě znamením neviditelného a nepochopitelného Boha, ať pro jednotlivce či pro celý Boží lid. Dostatečnou odměnou pro toho, kdo je znamením, je skutečnost, že víra v Boha zůstává živá.

 
  • Kalendář akcí
    << Kvě 2017 >>
    púsčpsn
    1 2 3 4 5 6 7
    8 9 10 11 12 13 14
    15 16 17 18 19 20 21
    22 23 24 25 26 27 28
    29 30 31 1 2 3 4