2 Mak 7,1-14

Petr Chalupa

 

O 32. neděli v liturgickém mezidobí uslyšíme jako první čtení úryvek z Druhé knihy Makabejské. Vznikla na konci druhého nebo spíš v průběhu prvního století před Kristem.

Historickým pozadím tohoto spisu je pronásledování Židů za vlády syrského krále Antiocha IV. Epifana (175 – 164 před Kristem). Pohanský vladař chtěl nahradit víru v Hospodina řeckou kulturou a náboženstvím. Domníval se, že s pomocí takových opatření sjednotí velkou seleukovskou říši. “Pokrokoví” Židé, kteří se nechtěli smířit s hospodářským a politickým znevýhodněním pro neřecký způsob života a jiný jazyk, sympatizovali se zaváděnými “novotami.” Náš úryvek vypráví o mučení a popravě sedmi bratrů a jejich matky, kteří zemřeli pro věrnost Mojžíšovu Zákonu.

Druhá kniha Makabejská líčí dějiny se silným citovým nábojem. Její autor vybral z pramenů, které měl k dispozici, působivé události a skutečnosti. Vystupující postavy vykresluje pozitivně nebo negativně – podle jejich vztahu k Židům. Svým pojetím se obrací na city a fantazii čtenářů. Zpráva o mučednictví má poučný charakter. Každý Žid by měl být věrný Zákonu s ohledem na budoucí zmrtvýchvstání. V Novém zákoně se podobným způsobem vypráví o umučení jáhna Štěpána (Sk 7).

Úryvek začíná přiblížením situace a vystupujících osob.

Přihodilo se, že zajali sedm bratrů s jejich matkou. Král je dal mrskat biči a volskými řemeny, aby je přinutil jíst zakázané vepřové maso.

Úvod se nezmiňuje o jménech bratrů, ani o místě, na kterém došlo k utrpení. Mučednická smrt sedmi bratrů a jejich matky je příkladem národního odporu po vydání králova výnosu z r. 167 př. Kristem. Zakazoval žít nadále podle židovských zákonů (srov. 1 Mak 1,44-50). Jméno krále bylo čtenářům známé z předcházejícího textu. Důvodem zajetí je odmítnutí jíst vepřové maso. Podle Třetí a Páté knihy Mojžíšovy (Lv 11,7; Dt 14,8) patřil vepř mezi nečistá zvířata, jejichž maso se nesmělo jíst. Podle předcházejícího vyprávění o mučedníků Eleazarovi šlo navíc o maso určené k obětování. Pojídání vepřového masa by tedy bylo nejen přestoupením přikázání, ale také znamením odpadnutí a přilnutí k novému kultu. Mrskání biči a volskými řemeny se užívalo při výslechu – zde mělo dosáhnout odpadnutí od víry předků.

Jeden z nich, který se stal jejich mluvčím, řekl: Co se nás ptáš a o čem se chceš od nás poučit? Jsme odhodláni spíše zemřít než překročit božské zákony otců.

Nejstarší bratr, tedy mluvčí skupiny, je mučen jako první. “Raději zemřít než překročit božské zákony” je hlavním motivem odporu proti Řekům. Z hlediska postupu vyprávění vzniká zde napětí. Obstojí skutečně bratři a jejich matka?

Následující verše v neděli neuslyšíme. Bude však nyní dobré, když si poslechneme také tuto vypuštěnou část vyprávění.

Král se rozvášnil a poručil rozpálit pánve a kotle. Jakmile byly rozpáleny, nařídil, aby tomu, co mluvil, vyřízli jazyk, stáhli kůži z hlavy, jak to dělají Skythové, a zohavili jej; ostatní bratři a matka museli přihlížet. Potom nařídil, aby ho na celém těle zmrzačeného, ale ještě živého, donesli k ohni a pálili na pánvi. Když se z pánve valil hustý dým, povzbuzovali se navzájem ostatní s matkou, že také čestně zemřou. Řekli si: Hospodin Bůh se dívá a jistě nás posílí, jak zřetelně před tváří Izraele dosvědčil Mojžíš v písni, kde ujišťuje: Bůh posílí své služebníky.

Tato slova jsou zřejmě narážkou na Mojžíšovu píseň v Páté knize Mojžíšově. Těsně před svou smrtí vyznává Mojžíš: “Hospodin svůj lid obhájí, bude mít se svými služebníky soucit, až uzří, že ubývá sil, že je konec se zajatým i se zanechaným” (Dt 32,36).

Můžeme si také všimnout, v jakém protikladu vůči krutosti různých způsobů mučení je statečnost mučedníků, kteří se opírají o Boží sílu.

Následující text opět patří k nedělnímu úryvku:

Když první takto skonal, přivedli za surového posměchu druhého.

Podrobnosti jeho mučení jsou z neznámého důvodu opět vynechány:

Stáhli mu z hlavy kůži i s vlasy a ptali se, bude-li jíst nedovolené maso, dřív než bude jeho tělo úd po údu mučeno. Odpověděl ve své rodné řeči a zvolal: Nikdy! Proto i on musel podstoupit stejné mučení jako první.

Druhý bratr opírá svou víru ve vzkříšení o velikou Boží moc.

S posledním výdechem řekl: Ničemo, bereš nám přítomný život, ale král všehomíra vzkřísí nás k věčnému životu, protože umíráme za jeho zákony.

Přítomný Antioch IV. není osloven jako král, ale je titulován nadávkou “ničemo.” Do vzájemného protikladu jsou postaveni na jedné straně syrský vladař, na druhé král všehomíra; přítomný život a život věčný; umírání a vzkříšení. Uplatňuje se zde zásada, podle které bude jednou vše spravedlivě vyrovnáno. Smrt mučedníka je překonána vzkříšením. Toto pojetí připomíná knihu proroka Daniela: “Mnozí z těch, kteří spí v prachu země, procitnou; jedni k životu věčnému, druzí k pohaně a věčné hrůze” (Dan 12,2). Zbožný člověk bude mít po smrti podíl na nebeském životě.

Po něm byl týrán třetí. Když ho požádali, aby vyplázl jazyk, který mu chtěli uříznout, nebojácně vztáhl ruce na oheň a neohroženě řekl: Dostal jsem je z nebe, ale kvůli Božím zákonům se o ně nestarám a doufám, že je znovu od něho obdržím.

Třetí bratr podstupuje ochotně mučení. Když požadují jeho jazyk, nabídne i své ruce. Jeho vyznání zdůrazňuje, že vzkříšení se bude účastnit i tělo. Starozákonní věřící si nedokáže představit nový život a vzkříšení bez těla. Navrácením ztraceného života bude po zmrzačení těla nové stvoření Bohem. Víra, podle které Bůh stvořil člověka, zdůvodňuje, proč může Bůh od člověka něco požadovat, umožňuje však také přesvědčení, že jej může vzkřísit. Víra ve stvoření souvisí těsně s vírou ve vzkříšení – obojí se opírá o Boží moc. Smrt pro Boží zákony nedává ovšem právo na vzkříšení. Zmrtvýchvstání je darem Boží milosti.

Sám král a jeho družina žasli nad duševní silou jinocha, který se vůbec nestaral o bolesti.

Tento text je ukázkou, jak se vyprávělo o mučednících mezi Židy a v době raného křesťanství. Mučedníci umírali v mladém věku před králi a vysokými státními úředníky, pohrdali bolestmi díky Bohem propůjčené síle, jejich protivníci k nim nakonec měli úctu a obdivovali je.

Když zemřel, dali se do stejného mučení a týrání čtvrtého, který krátce před smrtí řekl: Je dobré být poslán na smrt od lidí, když můžeme doufat od Boha, že znovu budeme od něho vzkříšeni. Pro tebe však vzkříšení k životu nebude!

Vyznání čtvrtého bratra se podobně jako u druhého bratra obrací proti králi. Čtvrtý bratr mu říká přímo: pro tebe vzkříšení k životu nebude. Tato věta, podle níž budou vzkříšeni jen lidé, určení Bohem k věčnému životu, nedospěla ještě k představě o vzkříšení všech mrtvých, o níž svědčí Janovo evangelium: “… ti, kdo činili dobré, vstanou k životu, a ti, kdo činili zlé, vstanou k odsouzení” (Jan 5,29). Vyloučením bezbožných ze vzkříšení zdůrazňuje Druhá kniha Makabejská, že zmrtvýchvstání je darem Boží milosti, podobně jako smrt může být trestem pro člověka.

V 7. kapitole Druhé knihy Makabejské spočívá vzkříšení mučedníků v opětném oživení pro věčný život, ve vzkříšení těla. Boží stvořitelská moc vzkřísí mučedníka pro nebe. Tato moc zaručuje i nové stvoření zničeného mučedníkova těla. Vzkříšení těla Bohem je projevem Boží věrnosti vůči těm, kteří zemřeli pro věrnost Božím zákonům. Vzkříšení je jedním z důsledků spravedlnosti. Nelze si je však zasloužit, není odměnou. Smrt je trestem za hříchy. Ale Bůh dopřává zmrtvýchvstání pro své milosrdenství. Proto může člověk mít jen naději na vzkříšení. Zůstává otevřené, kdy k němu dojde.

Ve Starém zákoně si často představovali stav po smrti jako temnou existenci v říši mrtvých, jako odloučení od živých a především od Boha. O šťastném životě po smrti se dozvídáme teprve z nejmladších knih. Vedle Druhé Makabejské je třeba uvést ještě knihu Daniel a knihu Moudrosti. V těchto textech nejde předně o osud po smrti. Zmínka o Boží moci a věrnosti má dodat živým odvahy, aby vydrželi pronásledování, neboť spravedlivým a věrným je po smrti slíben zvláštní úděl. Kniha proroka Daniela (12,1-3) chápe vzkříšení jako probuzení ze spánku pro nastávající Boží království, do něhož patří všichni zbožní Izraelité – včetně zemřelých. Druhá kniha Makabejská rozvíjí v souvislosti s úvahami o mučednictví představu o nebeském vzkříšení mučedníků. Kniha Moudrosti řeší problém pronásledovaných dvojím způsobem: buď dostanou spravedliví jako odměnu šťastný úděl u Boha nebo Bůh provede soud na konci světa.

Zatímco tedy kniha proroka Daniela vidí vzkříšení zbožných v souvislosti s budoucím Božím královstvím, Druhá kniha Makabejská chce povzbudit současníky k životu, který se vyznačuje věrností Zákonu. Zvěst o vzkříšení těla má určovat současné jednání. Smrt mučedníků neznamená totiž konec vztahu k Bohu. Mohou si být jisti, že je Bůh probudí k novému životu, k věčnému společenství se sebou. Podle autora Druhé knihy Makabejské se naděje na vzkříšení neomezuje na mučedníky, ale týká se všech, kteří jsou věrní Zákonu. Křesťan zná ještě další zaslíbení: “Bůh, který vzkřísil Pána, vzkřísí svou mocí i nás” (1 Kor 6,14).

 
  • Kalendář akcí
    << Čvc 2017 >>
    púsčpsn
    26 27 28 29 30 1 2
    3 4 5 6 7 8 9
    10 11 12 13 14 15 16
    17 18 19 20 21 22 23
    24 25 26 27 28 29 30
    31 1 2 3 4 5 6