2 S 12,7-13

Petr Chalupa

 

O jedenácté neděli v liturgickém mezidobí uslyšíme jako první čtení úryvek z 12. kapitoly Druhé knihy Samuelovy. Text je ukázkou z dlouhého vyprávění, které se zabývá otázkou, kdo usedne po Davidovi na královský trůn. Zdá se, že vyprávění je velmi staré, protože uvádí intimní podrobnosti z Davidova života. Dnes bychom řekli, že autor dobře zná psychologii vystupujících osob. Dokáže je skvěle vykreslit. Celý úsek se považuje za vrchol starozákonního umění vyprávět. S napětím sledujeme, jak se Davidovým nástupcem stává Šalomoun, i když něco takového vůbec nebylo samozřejmé.

Úryvek je rozhovorem mezi Davidem a prorokem Nátanem, který působil na královském dvoře. Na tomto dialogu je nápadné, že se v něm jen málo mluví o Bohu. Autor textu se většinou spokojí s tím, že popisuje jednající postavy, uvádí jejich motivy a všímá si následků. Právě prorok Nátan přináší Boží slovo, které přesahuje vše, co se odehrává ve světě. Díky němu můžeme sledovat i hlubší rozměr všeho, o čem čteme nebo slyšíme.

Nedělní úryvek začíná Nátanovou odpovědí Davidovi. Předpokládá se ovšem bezprostředně předcházející podobenství, které prorok předkládá králi. Poslechněme si tento text:

Hospodin poslal k Davidovi proroka Nátana. Když k němu přišel, řekl mu: „V jednom městě byli dva muži, jeden bohatý a druhý chudý. Boháč měl velký počet bravu a skotu, a chudák neměl vůbec nic, jen jednu ovečku, kterou si koupil. Tu choval a ona rostla u něho spolu s jeho dětmi. Jedla z jeho skývy a pila z jeho misky a spávala v jeho klíně; byla mu jako dcera. Přišla pak návštěva k boháči. Bylo mu líto vzít ze svých ovcí a ze svého skotu a připravit pohoštění pocestnému, který k němu přišel, proto vzal ovečku toho chudáka a připravil ji muži, který k němu přišel.“

Král byl v té době zároveň nejvyšším soudcem. Proto David reaguje vynesením zdvojeného rozsudku. Davidův rozsudek odhaluje význam podobenství. Bylo skrytou obžalobou. Prorok zaujal roli žalobce a právního zástupce chudého Izraelity, který se neodvážil přednést králi obžalobu bohatého a mocného spoluobčana.

David vzplanul velkým hněvem proti tomu člověku a řekl Nátanovi: „Jako že je živ Hospodin, člověk, který to udělal, zasluhuje smrt! Ovci nahradí čtyřnásobně za to, že se dopustil takové věci a neměl slitování.“

Král neprohlédne lest. Nechá se oklamat Nátanovou fiktivní obžalobou. Domnívá se, že jde o skutečnou obžalobu – proto vynáší rozsudek: vzniklou škodu musí pachatel nahradit podle ustanovení Mojžíšova zákona (Ex 21,37) čtyřnásobně – navíc mu hrozí trest smrti za to, že se opovážil oloupit chudého člověka.

Na tomto místě začíná nedělní úryvek. Prorok odkládá masku a ukazuje králi, že vynesl rozsudek sám nad sebou:

Nátan řekl Davidovi: „Ty jsi ten muž!

Prorok připomíná králi jeho provinění. Jako nejvyšší soudce vynesl David rozsudek sám nad sebou.

Nátan pokračuje formulí, která uvádí Boží slovo jako citát v první osobě jednotného čísla:

Tak praví Hospodin, Bůh Izraele: Já jsem tě pomazal za krále nad Izraelem a já jsem tě vysvobodil ze Saulovy ruky. Dal jsem ti dům tvého pána i jeho ženy, dal jsem ti dům Izraele a Judy. Kdyby to bylo málo, cokoli jiného bych ti přidal.

Hospodin se staral o izraelský národ, kterého David sobecky zneužil. Není to králův lid, ale lid Boží! V Izraeli se musí král odpovídat Bohu z výkonu své moci.

Boží dobrota je doložena pěti dary, které David dostal: Hospodin jej pomazal za krále, vysvobodil ho ze Saulovy ruky, daroval Davidovi ženy a dům jeho předchůdce i vládu nad sjednoceným Izraelem a Judou. Byl ochoten cokoli přidat.

Proč jsi pohrdl Hospodinovým slovem, že jsi učinil, co je zlé v jeho očích? Chetitu Uriáše jsi zabil mečem a jeho ženu sis vzal za manželku, zabil jsi ho mečem Ammonových synů. Proto se již nikdy nevzdálí meč od tvého domu za to, že jsi pohrdl Hospodinem, když jsi vzal manželku Chetity Uriáše, abys ji udělal svou ženou.

K Božímu výroku připojuje prorok vlastní obžalobu v podobě otázky, uvozené slovem „proč“. Toto slovo se táže po smyslu. Je nepochopitelné, že David mohl pohrdnout Hospodinem nebo jeho slovem.

David má na svědomí tři zločiny: dal zabít Chetitu Uriáše – provinil se tedy proti přikázání „nezabiješ“; vzal si za manželku jeho ženu – porušil tedy přikázání „nesesmilníš“; a postaral se, aby Uriáš padl v boji proti Amonitům, takže navenek se zdálo, že nejde o zločin. Vše vypadalo jako jednání podle zákonů. Porušil však přikázání „nebudeš dychtit po ženě svého bližního“, které zapovídá použití zdánlivě legálních prostředků k získání ženy bližního. Podrobně si o tom všem můžeme přečíst v předcházející 11. kapitole Druhé knihy Samuelovy.

Následující dva verše v neděli sice neuslyšíme, ale bude užitečné poslechnout si je:

Tak praví Hospodin: Hle, dám povstat neštěstí proti tobě z tvého vlastního domu: před tvýma očima vezmu tvé ženy a dám je tvému příbuznému a on bude spát s tvými manželkami před očima tohoto slunce. Tys jednal skrytě, já však udělám tuto věc před celým Izraelem a na slunci!“

Nátan znovu cituje Hospodina, který rozvíjí trest pro Davida. Král se už nyní dozvídá, že se proti němu v budoucnu postaví jeho syn Abšalom. Vyvolá povstání a uchvátí Davidův harém. David bude donucen opustit Jeruzalém. Události budou známé všem Izraelitům jako – dnes bychom řekli – občanská válka.

David řekl Nátanovi: „Zhřešil jsem proti Hospodinu!“ Nátan Davidovi odpověděl: „I Hospodin ti odpouští hřích, nezemřeš;

David uznává svou vinu, nepokouší se nic přikrašlovat. Když nepopírá svou odpovědnost, je mu zrušen trest smrti. Zde nedělní úryvek končí. A skončil by tak docela dobře příběh o Davidových zločinech. Ovšem úvahy o propojení viny a trestu vedly k dalšímu rozšíření textu:

svým jednáním jsi však urazil Hospodina, proto syn, který se ti narodil, musí zemřít!“

Nátan se pak vrátil domů. Hospodin tedy ranil dítě, které Uriášova manželka porodila Davidovi, a těžce onemocnělo.

Bylo známo, že první Davidův syn s Batšebou zemřel jako malé dítě. Podrobně se o tom vypráví v následujícím textu 12. kapitoly. Podle autora textu se nemohlo vše uzavřít šťastným koncem. Král přece vynesl rozsudek: trest smrti. Smrt však nepostihla Davida, ale jeho dítě.

Čteme-li v Druhé knize Samuelově dál, dozvídáme se o narození druhého Davidovy syna s Batšebou, Šalomouna. Ten se jednou stane Davidovým nástupcem. Ani neštěstí proti Davidovi z jeho vlastního domu nezabrání v pokračování jeho dynastie na královském trůnu.

Náš úryvek je poměrně krátký, je však velmi důležitý. Ukazuje, co znamená lítost. Nejde o pocit, ale o převzetí plné odpovědnosti za spáchanou vinu, a to bez výmluv. Lítost zahlazuje trest. Není třeba trestu pro člověka, kterého jeho vina trápí a který ji v plném rozsahu uznává. K lítosti patří snaha napravit způsobené bezpráví nebo je nahradit, pokud je to možné. K odpovědnosti za hřích patří závazek učinit něco dobrého jako protiváhu spáchaného zla. Vina nemá jen mravní povahu, neboť se netýká jen lidí. Odehrává se také před Bohem a popírá, co Bůh od člověka očekává: vděčnost a uznání. Je tedy také pohrdáním Boží dobrotou. Davidova vina spočívá v porušení tří přikázání Desatera. Mocný král nestojí jako nejvyšší soudce nad právem. Naopak, právě proto, že je králem a soudcem, je jeho provinění mnohem závažnější, než prohřešky obyčejných a bezbranných lidí. Bůh netrestá proto, aby se pomstil, ale proto, aby chránil člověka, kterého postihlo bezpráví a přinutil pachatele bezpráví k převzetí odpovědnosti. Jestliže ji dobrovolně přijímá, není vykonání trestu nezbytné.

Po prvním čtení budeme zpívat některé verše 32. žalmu. Není divu, že je v nadpisu připisován Davidovi. Vždyť v něm zazní věty: „Vyznal jsem se ti ze svého hříchu, svou nepravost jsem nezatajil. Řekl jsem: Vyznávám se Hospodinu ze své ničemnosti. – A tys odpustil, co jsem zavinil hříchem.“ Žalm nezapomíná na pozitivní stránku odpuštění. Tvrdí, že je „šťastný ten, komu byla odpuštěna nepravost, jehož hřích je přikryt. Šťastný je člověk, kterému Hospodin nepřičítá vinu, v jehož duši není klamu.“

Nedělní úryvek z Lukášova evangelia (L 7,36-8,3) vypráví o Ježíšově setkání s hříšnou ženou. Ukazuje Ježíšovo jednání s lidmi, o kterých se na veřejnosti vědělo, že jsou hříšní. Podle Ježíšova příkladu má jednat s hříšníky křesťanské společenství. Ježíš nevylučuje hříšnici, ale dovoluje jí, aby se ho při pomazání dotýkala. Před ostatními jí slibuje odpuštění hříchů. Podobně církev hříšníky nevylučuje, ale odpuštěním jim umožňuje nový začátek.

Vstupní modlitba chápe Boží milost jako vnitřní sílu, která vede k správnému smýšlení, mluvení i jednání:

„Bože, sílo všech, kdo v tebe doufají, bez tebe lidská slabost nic nezmůže; vyslyš naše prosby a nepřestávej nám pomáhat svou milostí, abychom plnili tvá přikázání a vždycky smýšleli i jednali podle tvé vůle.“

 
  • Kalendář akcí
    << Kvě 2017 >>
    púsčpsn
    1 2 3 4 5 6 7
    8 9 10 11 12 13 14
    15 16 17 18 19 20 21
    22 23 24 25 26 27 28
    29 30 31 1 2 3 4