2 S 5,1-3

Petr Chalupa

 

O slavnosti Ježíše Krista Krále uslyšíme první čtení z Druhé knihy Samuelovy. Vybraný úryvek z páté kapitoly patří k vyprávění o Davidově vzestupu (1 S 16 – 2 S 12). Toto označení vychází z obsahu celého tohoto dlouhého vyprávění. Nejprve byl Hospodinem zavržen Saul, potom byl David označen za nového krále. David se dostal mezi Saulovy služebníky a musel před Saulem prchat. Později se David stává králem nejprve nad kmenem Juda v Hebronu – v našem úryvku pak nad celým Izraelem. Tento cílevědomý postup nevylučuje, že celé vyprávění vzniklo postupně v několika krocích. Najdeme několik znaků tohoto vývoje. Existují například dvě odlišná vyprávění o tom, jak se David stal Saulovým služebníkem: podle jednoho pojetí se David dostává na Saulův dvůr jako léčitel (1 S 16,14-23); podle druhého vzbudí Saulovu pozornost svým vítězstvím nad Filišťany (1 S 17,55-58). Také vyprávění o pronásledování Davida Saulem nabízí dvojí pojetí: Podle jednoho je David skutečným běžencem (1 S 21), podle druhého je však vůdcem povstaleckého oddílu (1 S 22) a vazalem Filišťanů (1 S 27.29). Z tohoto postavení si připravuje uznání za krále svým chytrým jednáním s Judovci.

Podle jednoho názoru byl David nejvhodnější kandidátem na nového krále, když v boji padl Saul i jeho syn Jonathan a poslední ze Saulových synů byl zavražděn. Podle jiného názoru uspořádal jednotlivé části vyprávění pozdější redaktor, kterému záleželo na zdůraznění skutečnosti, že David je Bohem chtěný král.

Také náš krátký úryvek vznikal postupně. Na začátku i na konci pojednává o téže věci. Závěr úryvku je starobylou poznámkou o historické situaci. Začátek úryvku svědčí o pozdějším vývoji textu, když zdůrazňuje Davidovy zásluhy v Saulově vojsku.

V neděli uslyšíme nejprve tyto věty:

Všechny izraelské kmeny přišly k Davidovi do Hebronu a řekly: Hle, jsem tvá kost a tvoje maso.

Úvodní poznámka vyznívá, jako by izraelské kmeny neměly po zabití Abnera a zavraždění Saulova syna Išbošeta jinou možnost, než vydat se k Davidovi a svěřit mu vedení Izraele. Nejde zde ovšem o zprávu historika. Nedozvídáme se například, jak hodnotily svou politickou situaci severní kmeny, které zůstaly bez vůdce.

Text nedělního úryvku pokračuje:

Již dávno, když byl Saul králem nad námi, řídil jsi všechny záležitosti Izraele a Hospodin ti řekl: Ty budeš pást můj izraelský lid, ty budeš vládcem nad Izraelem.

Oslovení Davida obsahuje tři momenty, které pro něho mají být pohnutkou, aby žádosti vyhověl. Zejména druhý z nich byl důležitý z hlediska severních kmenů, totiž připomínka Davidovy úspěšné služby v Saulově vojsku. První argument z předcházejícího verše, slova vyjadřující příbuzenství – “hle, jsem tvá kost a tvoje maso” – zní příliš všeobecně. Třetí argument předpokládá Hospodinovo zaslíbení Davidovi ze sedmé kapitoly Druhé knihy Samuelovy.

Poznámka v prvním verši měla za úkol uvést řeč. Tato řeč vede k následujícímu textu, který navzdory své stručnosti obsahuje pozoruhodně přesné informace. “Předními muži” jsou míněni představitelé severních kmenů a jejich území. Uslyšíme, že David s nimi uzavřel smlouvu.

Přišli tedy všichni přední mužové izraelští ke králi do Hebronu a král David s nimi v Hebronu uzavřel smlouvu před Hospodinem, oni pak pomazali Davida za krále nad Izraelem.

Pomazání za krále znamená uvedení na trůn. Podle Páté knihy Mojžíšovy se pomazáním dává najevo, že král vládne z Boží milosti.

Uzavření smlouvy pak znamená oboustranný závazek. Nedozvídáme se nic o obsahu a podmínkách této smlouvy. Snad bylo uzavření smlouvy předpokladem pro pomazání krále předními izraelskými muži. Představitelé Judska zde uvedeni nejsou. Uzavření smlouvy vypovídá jednoznačně o judské a izraelské části království. Nepřímo můžeme usuzovat na obsah smlouvy z pozdějšího neúspěšného Rechabeamova jednání se severními kmeny v První knize Královské (1 Kr 12,1-16). K obsahu smluvních závazků patřilo zřejmě uznávání práv severních kmenů. Zdá se, že severní kmeny si chtěly ponechat rovněž právo spoluurčovat budoucího krále. Tito lidé nebyli vždy spokojeni s dynastií Davidových nástupců.

Jiný obraz o králi Davidovi nabízejí žalmy. Po prvním čtení budeme zpívat některé verše 122. žalmu. Patří mezi poutní písně, které si pravděpodobně zpívali poutníci směřující do jeruzalémského chrámu. V žalmu se mimo jiné připomínají “soudní stolce Davidova domu.” Král David zůstal v povědomí izraelského národa nejen jako zakladatel hlavního města Jeruzaléma a Hospodinova chrámu, ale také jako panovník, který zřídil při chrámu nejvyšší odvolací soud.

Úryvek Lukášova evangelia (Lk 23,35-43) představuje trpícího Ježíše, kterému se vojáci posmívají pro jeho údajné postavení krále: “Když jsi židovský král, zachraň sám sebe!” Pouze jeden ze zločinců, odsouzených s Ježíšem ke stejnému trestu, poznává správně – navzdory pohoršlivému tupení – a prosí: “Ježíši, pamatuj na mě, až přijdeš do svého království.” Ježíš mu slibuje: “Dnes budeš se mnou v ráji.”

Po prvním čtení z Druhé knihy Samuelovy si můžeme položit otázku, jak vlastně souvisí – dnes bychom řekli – politické vyjednávání s Bohem. Historik by možná řekl, že jde o čistě světský text. Kdo se jako historik zabývá starověkým náboženstvím, by zřejmě ještě dodal, že zde schází jakýkoli projev posvátného – snad až na nenápadný údaj o tom, že smlouva byla uzavřena “před Hospodinem.” Tato problematika se týká nejen našeho krátkého úryvku, ale mnoha dalších starozákonních textů.

Boží lid staré i nové smlouvy chápe své dějiny zvláštním způsobem. V historii, která se skládá z mnoha světských, takřka každodenních událostí, poznává své dějiny prožívané s Bohem. Bůh se nesetkává s lidmi v dramatických bájích, ale v životě rodiny, kmene a národa. Hovoří přitom prostřednictvím lidí – lidsky srozumitelným způsobem. A nevyhýbá se ani lidským slabostem a selháním. Starozákonní a novozákonní spisy dosvědčují, že Bůh sice odsuzuje hřích, nikoli však hříšníka, kterého miluje a znovu mu nabízí svou smlouvu. Tak je tomu také u Davida. Některé texty Druhé knihy Samuelovy jsou velmi kritické k Davidově politice a strategii. Pozdější redaktoři zpracovávali starobylé tradice. Nešlo jim však o přikrašlování. Pokoušeli se spíš nově vyložit starší tradice pro své současníky, žijící už v jiné době. Biblická víra je tedy vázaná na dějiny a zůstává vždy ve vztahu k lidem. Židovské i křesťanské chápání biblických spisů jako Božího slova ve slově lidském si uvědomuje, že tajemství svatého Boha lze poodhalit pouze lidským porozuměním.

Na prvním ekumenickém koncilu v maloasijské Nikaji (r. 325) bylo výslovně definováno Kristovo božství proti Áriovým bludům. Jasně bylo řečeno, že Ježíš Kristus je Boží Syn: “Bůh z Boha, světlo ze světla, pravý Bůh z pravého Boha, jedné podstaty s Otcem.” Na památku tohoto koncilu zavedl papež Pius XI. o 1600 let později slavnost Krista Krále. Papež chtěl, aby lidé, zmatení první světovou válkou, nalezli orientaci a oporu ve vyznání Ježíše Krista jako Pána. Zavedení této slavnosti považoval za nejúčinnější způsob. Svátky mají větší působivost než jakékoli dokumenty učitelského úřadu, protože nejen poučují, ale dotýkají se srdcí věřících. Svátek byl tehdy s radostí přijat především mládeží, která začala se zasvěcením Kristu Králi.

Při novém uspořádání liturgie po Druhém vatikánském sněmu byla slavnost od roku 1969 přesunuta na závěr liturgického roku. Chce se tím říci, že Ježíš Kristus jako král je cílem našeho pozemského života.

V liturgických textech příští neděle se stále hovoří o Božím království a novém stvoření. Vstupní antifona vyznává o Ježíši Kristu podle Janova Zjevení: “Beránek, který byl zabit, si zaslouží, aby přijal moc, bohatství, moudrost, sílu a čest. Jemu buď sláva a vláda na věčné věky!” (Zj 5,12; 1,6). Vstupní modlitba připomíná, že Bůh dal “svému milovanému Synu všechnu moc na nebi i na zemi.” Ježíš Kristus je pánem dějin. Církev ho prosí o vysvobození z moci zla. V modlitbě nad dary žádá, aby “udělil všem národům dar jednoty a pokoje.” Podle preface chce “král vesmíru” dát lidem podíl na “svém věčném království.” Jako “dokonalá oběť našeho smíření a vykoupení” šel cestou poníženosti, aby tak předal Bohu Otci “království svatosti a milosti, království spravedlnosti, lásky a pokoje.” Je jasné, že Ježíš nabízí jiný vládní program než státy tohoto světa. Slavnost Ježíše Krista Krále nás vyzývá, abychom přispívali k prosazování tohoto programu nejen bohoslužbou, ale také láskou k bližním a odpovědností za svět. V závěrečné modlitbě se zavazujeme, že “chceme věrně sloužit Kristu, Králi nebe i země.”

 
  • Kalendář akcí
    << Kvě 2017 >>
    púsčpsn
    1 2 3 4 5 6 7
    8 9 10 11 12 13 14
    15 16 17 18 19 20 21
    22 23 24 25 26 27 28
    29 30 31 1 2 3 4