2 Te 2,16-3,5

Marie Zouharová

 

Minulou neděli jsme slyšeli úryvek z Druhého listu apoštola Pavla Soluňanům. Pavel v něm napomínal křesťany, aby si “nenechali tak snadno poplést hlavu, či se dokonce polekat nějakým proroctvím nebo listem od něho poslaným, jako by ten den Páně měl už nastat” (2 Sol 2,2). V další části druhé kapitoly uvádí okolnosti, které budou předcházet Pánovu dni. V neděli tyto verše neuslyšíme, ale dnes si je alespoň zčásti vysvětlíme, abychom lépe pochopili obsah dalších úryvků z Druhého listu Soluňanům.

“Nenechte se žádným způsobem od nikoho oklamat. Napřed totiž musí nastat odpadání a objevit se člověk veskrz naskrz hříšný, propadlý záhubě, protivník, který se povyšuje nade všecko, co nese jméno Boží nebo čemu se vzdává náboženská úcta. Posadí se dokonce v Božím chrámě a bude se prohlašovat za Boha” (2 Sol 2,3-4).
“Onen bezbožník – s pomocí satanovou – vystoupí se všemi možnými siláckými kousky, falešnými divy a zázraky a všemi možnými bezbožnými pletichami pro ty, kdo jsou určeni k záhubě za to, že nepřijali lásku k pravdě. Proto Bůh na ně dopustí vliv bludu, že uvěří naukám lživým. Tak propadnou trestu všichni, kdo neuvěřili pravdě, ale dali přednost špatnosti” (2 Sol 2,9-12).

Pavel připomíná dvě rozhodující události, které se ještě nesplnily. Jednak se má objevit člověk veskrz naskrz hříšný, propadlý záhubě, a ti, kdo uvěří jeho lži, propadnou trestu.
Je zde načrtnuta velmi nápadná postava, někdo, kdo ve své podstavě zlý, kdo je uchvatitelem “chrámu”, místa, která náleží výhradně Bohu. Jeho cílem je prohlásit se Boha. Tento protivník znázorňuje popření samotného Boha, názor, podle kterého Bůh není, a proto nemá v budoucnosti poslední slovo. Tím je ohrožena základní lidská naděje. Patří závěr dějin Bohu nebo jeho protivníku? Jak budou zakončeny lidské dějiny? Tato otázka stojí v popředí – dnes stejně jako v minulosti.
Již některé starozákonní texty mluví o Božím protivníkovi, např. prorocké knihy Izaiáš (14,4-27), Daniel (9,27; 11,21-45) a Ezechiel (28,1-10.11-29). V těchto textech se o pohanských vladařích říká, že se sami cítili jako bohové a dělali si nárok na úctu a poddanost. Například Ezechiel připisuje tyrskému králi následující úvahy: “Ve svém domýšlivém srdci říkáš: Jsem bůh, sedím na božském trůnu v srdci moří” (Ez 28,2). Nebo král Antiocho IV. Epifanes, který zakázal mnoho projevů židovského náboženství, znesvětil jeruzalémský chrám, odstranil denní oběť, v chrámě začal uctívat olympského boha Dia a postavil tam jeho obraz (1 Mak 1,41-59; 2 Mak 6,1-11). Také knihy Daniel a Judit se zmiňují o vládcích, kteří pro sebe vyžadovali božské pocty.
V Nové zákoně ohlásil Ježíš, že satan bude po jeho vzkříšení bojovat proti Božímu království. Bude štvát Židy i pohany k odporu proti Ježíšovým učedníkům a způsobí pronásledování věřících: “Budou vás vydávat soudům, budete biti v synagogách, budete stát před vládci a králi kvůli mně, abyste před nimi vydali svědectví” (Mk 13,9). Nakonec vystoupí falešní proroci a mesiášové: “Vyvstanou lžimesiášové a lžiproroci a budou předvádět znamení a zázraky, aby svedli vyvolené, kdyby to bylo možné” (Mk 13,22). Také Janovo Zjevení mluví o zničujícím útoku na církev, který povede satan (Zj 12).
Podle Pavla má postava, která vystupuje proti Bohu, velkou moc. Je označována jako Boží protivník. Chce, aby lidé přestali dbát na Boží zákony a příkazy, vládne mimořádnými silami a schopnostmi, obrací se proti všemu náboženství, v jeruzalémském chrámě si nechá vzdávat božskou poctu a sedá si na místo Boží. Pavel ukazuje zde a i na dalších místech svých listů, že satan působí jako ten, kdo vyvolává zmatek a roztržky. Svádí na špatnou cestu jako falešný učitel.
Proto Pavel varuje: Tak propadnou trestu všichni, kdo neuvěřili pravdě, ale dali přednost špatnosti (2 Sol 2,12). I dnes Je třeba slyšet toto napomínání. Je třeba zkoumat všechny skupiny, které údajně “znají” termín druhého Kristova příchodu. Svou činností probouzejí nezdravý strach a neklid a tříští jednotu křesťanů. I pro nás platí výzva z Prvního listu Soluňanům: “Zůstaňme bdělí a střízliví” (1 Sol 5,4-8).
Nyní se dostáváme k úryvku, který uslyšíme jako druhé čtení o 32. neděli v liturgickém mezidobí.

Bratři! Náš Pán Ježíš Kristus i Bůh, náš Otec, který nás miloval a ve své dobrotě nám dal nepomíjející útěchu a radostnou naději

Bůh nás miluje – to je pro Pavla první a základní skutečnost. Apoštol nerozvádí, v čem se ukazuje Boží láska. Předpokládá, že to přece čtenář ví. Autor listu nehlásá jako misionář novou nauku o spásném díle Božího Syna, ale předává, co sám převzal. K základu křesťanské víry patří, že všechno má svůj základ i dovršení v Boží lásce. Co pak plyne z Boží lásky? “Ve své dobrotě nám dal nepomíjející útěchu a radostnou naději.” Boží láska poskytuje útěchu, která je spolehlivá a trvalá, která nemůže přemožena zastrašujícími zprávami. Nejde o útěchu pro momentální okamžik, ale o naději na Boží spásu. V tu může křesťan doufat, podle apoštola Pavla si jí může být dokonce jistý.

– on sám ať vás potěší a utvrdí v každém dobrém činu i slovu.

Bůh může každému poskytnout útěchu jako dárce věčné útěchy. Jedinečný a trvalý dar útěchy vede k životu v pokoji, který může příjemce zakoušet. Podobně čteme v Druhém listu Korinťanům: “…Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy! On nás potěšuje v každém soužení, abychom i my mohli těšit ty, kteří jsou v jakékoli tísni, tou útěchou, jaké se nám samým dostává od Boha (2 K 1,3n). Boží milost dává křesťanům důvěru a sílu k svědectví i k správnému životu.

Bratři, modlete se za nás, aby se Boží slovo dále šířilo a bylo přijímáno s úctou, jak je tomu i u vás,

V předcházejících verších jsme slyšeli, jak Pavel povzbuzuje společenství: “ať vás Bůh potěší a utvrdí v každém dobrém činu i slovu.” Nyní prosí Pavel o modlitbu za sebe a svou práci. Je nutné, aby se Boží slovo šířilo, aby zasáhlo co největší množství lidí a probudilo v nich víru. Pavla a křesťanské společenství spojuje modlitba, společné prožívání všech starostí a těžkostí. Uvědomují si, že jsou všichni povoláni, ale každý je pověřen jinou službou při uskutečňování svého povolání.
Zároveň Pavel nepřímo chválí Soluňany. Uctivé přijetí Božího slova v Soluni se stalo příkladem pro jiné oblasti. Apoštolská práce neznamená však jen úspěch, jak připomíná další text.

abychom byli osvobozeni od lidí zvrácených a zlých, neboť věřit není dáno všem.

V tomto verši se náhle mění atmosféra. Šíření evangelia je narušováno zlými a zvrácenými lidmi. Slovo Páně se ovšem musí šířit a lidé tomu nemohou zabránit. Následující text, který už v neděli neuslyšíme, uvádí rozhodující skutečnost:

Ale Pán je věrný: on vás bude sílit a chránit od zlého.

Zlí a zvrácení lidé způsobují zlo. Je vůbec možné ubránit se mu? Podle apoštola Pavla je zde jediná účinná ochrana, a tou je Pánova věrnost. Sám Pán je posilou těm, kteří jsou ohroženi zlem. Mocí svého zmrtvýchvstání posiluje ty, kteří ještě mají podíl na jeho utrpení.
Pak se apoštol obrací výslovně na své adresáty:

Spoléháme na vás, že s Pánovou pomocí děláte a budete dělat, co vám nařizujeme.

Apoštol může využít svou autoritu a v případě potřeby také něco nařídit. Uskutečňování takových nařízení není ovšem závislé pouze na spolehlivosti oslovených. Ve slovech “s Pánovou pomocí” je vyjádřeno jedno ze základních pravidel křesťanského života. Věřící člověk něco dělá a hodlá dělat i v budoucnu. Uplatňuje tak svou aktivitu. Spoléhá však přitom na Pánovu pomoc, bez níž by sebevětší, pouze lidská aktivita byla marná.

A Pán ať řídí vaše srdce k Boží lásce a k tomu, abyste byli trpěliví tak, jako byl Kristus.

K čemu vlastně vše směřuje? Přijde Pán brzy nebo až později? Nyní je třeba nechat jej, aby zaměřoval lidské srdce k Boží lásce. To je rozhodující.
Že je přitom třeba počítat s utrpením? Není lepšího příkladu trpělivosti, než je sám Kristus. On však nezůstává jen příkladem. Působí v nás právě to, čeho se nám nedostává.
Modlitba po přijímání spojuje toto působení s požíváním Kristova Těla a činností Ducha svatého:
“Děkujeme ti, Bože, za tento svátostný pokrm a prosíme tě: dej, ať nás tvůj Duch neustále obnovuje svou silou působící ve svátostech, abychom ti zůstali upřímně oddáni.”

Všechny úryvky z Písma svatého, vybrané pro 32. neděli v liturgickém mezidobí, vyjadřují víru ve vzkříšení. V prvním čtení z Druhé knihy Makabejské uslyšíme vyznání jednoho z židovských mučedníků: “král všehomíra nás vzkřísí k věčnému životu.” Responzoriální žalm obměňuje tentýž obsah básnickým obrazem: “Až procitnu, Hospodine, nasytím se pohledem na tebe.” A v úryvku z Lukášova evangelia říká Ježíš: “mrtví budou vzkříšeni… Bůh přece není Bohem mrtvých, ale živých, neboť všichni žijí pro něho.”

 
  • Kalendář akcí
    << Zář 2017 >>
    púsčpsn
    28 29 30 31 1 2 3
    4 5 6 7 8 9 10
    11 12 13 14 15 16 17
    18 19 20 21 22 23 24
    25 26 27 28 29 30 1