2 Te 3,7-12

Marie Zouharová

 

O 33. neděli v liturgickém mezidobí uslyšíme již potřetí úryvek z Druhého listu svatého apoštola Pavla Soluňanům. Z třetí, závěrečné kapitoly je vybráno několik veršů. Dnes však dočteme celou poslední kapitolu, abychom vybraným veršům lépe porozuměli.

V závěru listu je vykreslena charakteristická situace křesťanské obce, která vznikla po Pavlově odchodu z jejich společenství. Už minulou neděli jsme slyšeli z druhé kapitoly, jak důležitá byla znamení druhého Kristova příchodu. Nevíme přesně, na jakou věc se autor zaměřuje v dnešním úryvku. Jisté je, že káravá slova, která uslyšíme, se obracejí proti lidem, kteří nechtějí pracovat, ale “žijí zahálčivě a vůbec nepracují.” Všechny další důvody k napomínání dokážeme vytušit jen nepřímo. Z Prvního listu Soluňanům už víme o povinnosti poctivě pracovat: “Zakládejte si na tom, že budete žít pokojně, věnovat se své práci a získávat obživu vlastníma rukama, jak jsme vám již dříve uložili” (1 Sol 4,11). Pavel se dvakrát odvolává na autoritu Pána Ježíše Krista (3,6.12). Nejprve na začátku úryvku, který uslyšíme v neděli.

Přikazují vám, bratři, ve jménu Pána Ježíše Krista, abyste se stranili každého bratra, který vede zahálčivý život a nežije podle naučení, která jste od nás převzali.

Jako “bratry” oslovuje Pavel celé společenství – přirozeně i sestry – a vyzývá je k určitému jednání. Podobně nekompromisní slova najdeme také v Prvním listu Soluňanům a v Prvním listu Korinťanům. Z tohoto listu můžeme pro srovnání citovat Pavlovu ironii: “Když už vás napomínám, nemohu také pochválit, že se shromažďujete spíše ke škodě než k prospěchu” (1 K 7,10; 11,17). Pavel přikazuje “ve jménu Pána Ježíš Krista”. Chce tak zdůraznit naléhavost požadavku. Vždyť byl Kristem povolán a základem jeho hlásání je autorita Ježíše Krista. Proto se ho dovolává. V moci Ježíšova jména je vše, co přikazuje, platné a nezpochybnitelné. Adresáti jsou, jak už jsme slyšeli, všichni “bratři a sestry.” Apoštol je musí se chránit před těmi, kteří se chovají nesprávně a jsou zároveň členy společenství. Tyto lidi napomíná Pavel přísnými slovy. Něco podobného známe už z Prvního listu Soluňanům: “Klademe vám na srdce, bratři, kárejte neukázněné, těšte malomyslné, ujímejte se slabých, se všemi mějte trpělivost” (1 Sol 5,14). Už v Prvním listu Soluňanům zdůrazňuje povinnost pracovat: “Zakládejte si na tom, že budete žít pokojně, věnovat se své práci a získávat obživu vlastníma rukama, jak jsme vám již dříve uložili” (1 Sol 4, 11). V tehdejší řecké civilizaci byla práce věcí otroků. Proto zní až převratně Pavlovo napomenutí, aby každý pracoval vlastníma rukama, řádně žil a osvědčil se v běžném denním životě.

Víte, jak nás máte napodobovat. Když jsme byli u vás, nezaháleli jsme

Pavel připomíná, co jeho adresáti dávno vědí. Je přesvědčen, že společenství se bude řídit podle jeho příkladu.

O napodobování hovoří apoštol v různých souvislostech. V Prvním listu Soluňanů připomíná: “A vy jste jednali jako my i Pán, když jste uprostřed mnohé tísně přijali slovo víry v radosti Ducha svatého. Tak jste se stali příkladem všem věřícím v Makedonii a v Acháji” (1 Sol 1,6n).

V Prvním listu Korinťanům je vzorem k následování Kristus, kterého jako první napodobuje Pavel: “Jednejte podle mého příkladu, jako já jednám podle příkladu Kristova” (1 K 11, 1). Spojení s Kristem je “klíčem” k porozumění. Do jednání jednotlivých křesťanů se má promítnout vztah, který je mezi apoštolem a Kristem. Vzniká nové propojení mezi apoštolem, Kristem a společenstvím věřících. Uprostřed těchto vztahů se nachází Pavel jako člověk, který zprostředkuje radostné poselství. Nestojí izolovaně od společenství, ale uprostřed vzájemných vztahů. Jeho slova a příklad patří k sobě, vzájemně se doplňují. Tak o tom čteme v listu Filipanům: “Čemu jste se u mne naučili, co jste přijali a uslyšeli i spatřili, to čiňte. A Bůh pokoje bude s vámi” (Fil 4, 9).

Úryvek z Druhého listu Soluňanům pokračuje dokončením přerušeného souvětí:

nejedli od nikoho zadarmo. Naopak: ve dne v noci jsme se lopotili, abychom nikomu z vás nebyli na obtíž. Ne že bychom na to neměli právo, ale dáváme vám sami sebe za vzor, který byste mohli napodobovat. Ano, už tehdy, když jsme byli u vás, přikázali jsme vám: “Kdo nechce pracovat, ať nejí.”

Pavel vychází z toho, jak se sám choval. Jeho příklad je velmi důležitý. Vždyť přece měl nárok na obživu, který vyplýval z jeho apoštolské služby. Připomíná křesťanům povinnost, která platila jako zásada už při zakládání obcí: “Kdo nechce pracovat, ať nejí.” Zdůrazňuje povinnost svědomité práce. Pavel byl vychován u znalce hebrejské Bible Gamaliela. Znal nejspíš velmi dobře, co čteme ve starozákonní knize Přísloví: “Jdi k mravenci, lenochu, dívej se, jak žije, ať zmoudříš. Ač nemá žádného vůdce, dozorce či vládce, opatřuje si v létě pokrm, o žních sklízí svou potravu. Jak dlouho, lenochu, budeš ležet? Kdy se probudíš ze svého spánku?” (Př 6, 6-9).

Příkaz pracovat mohl být ovšem pochopen nesprávně. Musí se snad nemocní lidé také starat o živobytí? Něco takového by bylo naprostým nepochopením textu. Tento příkaz se týká všech, kteří pracovat mohou. Žádná náboženská činnost nezbavuje křesťana povinnosti pracovat a svědomitě plnit svěřené úkoly. Naopak – je třeba “neochabovat v dobrém jednání” (1 Sol 3, 13).

Ze Soluně však přicházely jiné zprávy:

A teď slyšíme, že někteří z vás žijí zahálčivě a vůbec nepracují, ale jsou velmi zaměstnáni věcmi, do kterých jim nic není. Takovým lidem důrazně přikazujeme mocí, kterou máme od Pána Ježíše Krista, aby v klidu pracovali a jedli chléb, na který si sami vydělají.

Špatné poměry v Soluni prozrazují nechuť k práci u některých členů křesťanské obce. Namísto toho, aby se starali o svou obživu, podléhali lenosti. Pavlovi jde přitom o celkový postoj k práci, o píli, kterou hodnotí jako křesťanskou ctnost. Proto všechny napomíná: “Takovým lidem důrazně přikazujeme mocí, kterou máme od Pána Ježíše Krista, aby v klidu pracovali a jedli chléb, na který si sami vydělají.” Dnes bychom snad řekli, že se Pavel staví proti sobeckému zneužívání sociální podpory.

Závěrečné verše listu v neděli neuslyšíme, ale pro úplnost si je poslechněme.

Vy však, bratři, neochabujte v dobrém jednání. Neuposlechne-li někdo těchto slov, která vám píšeme, dejte mu znát, že k vám nepatří; tím bude zahanben. Ale nejednejte s ním jako s nepřítelem, nýbrž varujte ho jako bratra. Sám Pán pokoje ať vám uděluje pokoj vždycky a ve všem. Pán se všemi vámi. Pozdrav je psán mou, Pavlovou rukou. Tím je ověřen každý můj dopis, tak vždy píšu. Milost Pána našeho Ježíše Krista s vámi se všemi.

Tento krátký úsek je sestaven ze tří částí. První je povzbuzení: “neochabujte v dobrém jednání”. Druhá uvádí “pravidlo” pro jednání s “neposlušnými”: “Neuposlechne-li někdo těchto slov, která vám píšeme, dejte mu znát, že k vám nepatří; tím bude zahanben. Ale nejednejte s ním jako s nepřítelem, nýbrž varujte ho jako bratra”. Třetí část tvoří závěrečná modlitba, vlastnoruční pozdrav a požehnání.

Výzva nejednat s neposlušným jako s nepřítelem, ale jako s bratrem, působí smířlivě. Takoví lidé zůstávají členy společenství, ale musí být varováni. Také oni byli skrze víru a křest přijati do společenství s Kristem. Nesprávné chování může vést ke vzájemným střetům. Kdo by podporoval ve společenství nenávist a nepřátelství, zrazoval by vykupitelské Kristovo dílo. Jsou mu určeně Ježíšova slova z Matoušova evangelia: “Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ? Anebo jak to, že říkáš svému bratru: “Dovol, ať ti vyjmu třísku z oka” – a hle, trám ve tvém vlastním oku: Pokrytče, nejprve vyjmi ze svého oka trám, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra” (Mt 7, 3-5) .

Závěrečná modlitba se obrací na Ježíše a prosí, aby dal církevní obci trvalý pokoj. Závěrečné požehnání – “Pán se všemi vámi” – pochází z bohoslužebné tradice a používá se dodnes.

V závěru upozorňuje Pavel na vlastnoručně napsaný závěrečný pozdrav. Dopisy byly tehdy obvykle diktovány profesionálním písařům a nebyly podepisovány. Jestliže měl být dopis mimořádně věrohodný, napsal sám odesilatel závěrečné slovo. Odkaz na vlastnoručně psaný závěr listu najdeme ještě v Pavlově listu Galaťanům a prvním Korinťanům (Ga 6,11; 1 K 16,21).

Druhý list Soluňanům končí požehnáním. Pavel používá běžného způsobu vyjadřování: “Milost Pána našeho Ježíše Krista s vámi se všemi”. Ještě jednou Pavel potvrzuje, že milost působí ve všech. Díky Kristově milosti a věrnosti může křesťanská obec existovat a dozrávat.

 
  • Kalendář akcí
    << Kvě 2017 >>
    púsčpsn
    1 2 3 4 5 6 7
    8 9 10 11 12 13 14
    15 16 17 18 19 20 21
    22 23 24 25 26 27 28
    29 30 31 1 2 3 4