2 Tm 1,6–14

Josef Kaše

 

O 27. neděli v mezidobí uslyšíme jako druhé čtení úryvek z Druhého listu svatého apoštola Pavla Timoteovi. Náš text lze situovat zřejmě do posledních let Pavlova života. Slova povzbuzení posílá z vězení. Sám o sobě mluví jako o zajatci v řetězech. Je vězněn v Římě, spoután jako zločinec. Ze Skutků apoštolů víme o apoštolově dvouleté vazbě. Jiné zprávy o jeho propuštění a opětovné vazbě v Římě lze chápat jako údaje pozdější, čerpané z našeho listu. Ovšem Druhý list Timoteovi předpokládá jen jedno uvěznění. Snad sloužil autorovi Skutků apoštolů jako výchozí pramen – k doplnění pak mohl použít údaje z ostatních listů, psaných z vězení – Efezanům, Filipanům, Kolosanům a Filemonovi. Ty ovšem neříkají, ve kterém městě byl Pavel vězněn.

Timotej byl zřejmě bázlivé povahy a očividně byl Pavlovým uvězněním dotčen. Podle Pavla má hledat odvahu především v tom, co mu bylo dáno vzkládáním Pavlových rukou – dnes bychom řekli – co mu bylo svěřeno svěcením.

Pavel je přesvědčen o Timoteově pevné víře. Proto mu připomíná, co se od něho očekává. Díky vzkládání apoštolových rukou – a rukou starších (srov. 1,18; 4,14) – je Timotej vybaven silou Boží milosti. Nesmí ji zanedbávat. Plamen Božího daru, který obdržel, nesmí pohasínat. Timotej ho musí opětovně rozdmychávat v jasný oheň.

Při vzkládání rukou přijal Timotej Božího Ducha. Je to Duch svatý, daný všem křesťanům, který přebývá především v hlasatelích evangelia. Boží Duch uchovává před malomyslností, zbabělostí nebo strachem. Daruje sílu k snášení utrpení a k boji za evangelium. Božím Duchem se rozlévá do našich srdcí láska. Ta je cílem všeho poučování. Timotej, Boží muž, o ni musí neúnavně usilovat. Podobně dostáváme dar rozvážnosti. Potřebují jej všichni křesťané, zejména však hlasatelé víry a pastýři církevní obce.

Boží milost Timoteje posílila, proto se nesmí jakožto Kristův vyznavač stydět. Bez bázně bude skládat našemu Pánu svědectví. Má se rovněž otevřeně hlásit k Pavlovi, k vězni pro Krista. Jako statečný Kristův voják musí být ochoten trpět pro evangelium.

Bůh propůjčuje hlasateli evangelia sílu k vyznávání a snášení utrpení. Jemu a jeho spásné zvěsti smíme důvěřovat, neboť jeho moc a spásná vůle se projevila na nás, na věřících. On nás povolal a zachránil. K vyvolení nedošlo pro zásluhy, které bychom svými činy získali. Vyvolení je zakotveno v Božím úradku. Jsme povoláni “Boží milostí”, jež nám byla darována v Kristu Ježíši. Může být tudíž chápána jako “milost Kristova”.

Bůh se nás svou milostí rozhodl obdarovat už “před věčnými časy” – na počátku lidských dějin, ale vtělením Ježíše Krista v naší době se tato skutečnost plně projevila. Jeho příchod znamenal “zjevení” naší záchrany; on se pro naše vykoupení za nás vydal; svou smrtí a zmrtvýchvstáním zlomil moc smrti. Díky němu nám zazářilo světlo naděje na život a nepomíjivost – na život věčný. Tuto zvěst nám přináší evangelium a v jeho službě stojí Pavel, jeho hlasatel, apoštol a učitel.

Pavel přijal úkol hlásat evangelium, proto také musí snášet utrpení spojená s touto službou. Spoutali ho jako zločince. On se však za své ponížení nestydí, má pevnou naději, že nebude zahanben (srov. Flp 1,20). Jeho důvěra nevyvěrá z bludu nebo ze zbabělosti, nýbrž je zakotvena ve víře v pravdivého a všemohoucího Boha. Apoštol je přesvědčen, že Bůh má moc uchovat “svěřené dobro” až do onoho dne, kdy se zjeví náš Pán – Ježíš Kristus. Pavel hledí vstříc své smrti a ví, že zanedlouho už nebude moci zastávat úkol hlasatele spásné zvěsti, ale Bůh se už postará o to, aby jeho práce nebyla marná. Zná prostředky i cesty, jak zachovat evangelium v srdcích věřících. Toto přesvědčení obdařuje vězněného apoštola silou a důvěrou.

Timotej má v Pavlově díle pokračovat. Směrodatným vzorem má přitom být “zdravá nauka”, kterou slyšel a jíž se učil od Pavla. Tu musí přijmout a uskutečňovat ve víře a lásce, založené na Kristu Ježíši. Apoštol mu svěřil drahocenný poklad spásné zvěsti, aby jej pečlivě ochraňoval, střežil a předával dále. Potřebnými schopnostmi jej obdarovává Duch svatý, který v nás přebývá. Vzkládáním rukou se Timoteovi dostalo síly milosti obzvláštní měrou. Tak je vybaven, aby hájil “svěřený poklad” evangelia proti všem útokům bludů.

Apoštolův spolupracovník stojí ve službě Boží věci. Musí být připraven na každý úkol a vybaven k jakémukoli dobrému skutku (2 Tim 3,17). Svou horlivostí pro dobro má být příkladem pro druhé. V Pavlových pastorálních listech se požadují dobré skutky. Přitom se však nepomýšlí na “skutky” při plnění Mojžíšova zákona. Ty nejsou k naší spáse nezbytné – vždyť ospravedlnění se nám dostalo skrze Krista. Autor listu vylučuje každý druh skutků, které by předem zakládaly právo na vykoupení (viz 2 Tim 1,9). Víra a společenství s Ježíšem Kristem nám byly darovány a ve skutcích lásky se mají osvědčit. Proto mají být věřící pohotoví ke každému dobrému skutku (srov. 2 Tim 2,21). Je to cesta pokorné lásky, tiché služby bližním, je to cesta pomoci druhým podle možností, aniž bychom si mysleli, že jsme dobrodinci lidstva. To vše v pokoře, která nás učí “být, jak bychom nebyli”. Pouze tak budeme schopni předávat svěřený poklad víry těm, kdo přijdou po nás, jak žádá Pavel Timoteje. Budeme tvořit pevné články tradice, která z pokolení na pokolení předává možnost žít dobrý, bohatý, plně lidský život ve víře v Krista Ježíše, který svou smrtí a vzkříšením dal smysl našemu životu i naší smrti.

Bylo by nepochopením, kdybychom slova napsaná Timoteovi chápali jen jako osobní dopis a nic víc. Adresáty listu jsme my všichni; jsme příjemci úžasných Božích darů, kterých se nám dostalo zejména křtem a biřmováním – dále rozvíjených a obnovovaných životem v církvi. I my jsme povoláni vydávat Pánu uprostřed světa svědectví – i skládat účty z Božího daru, který jsme obdrželi. I my jsme odpovědní za hlásání evangelia podle povolání, které jsme obdrželi: především ve své rodině, na pracovišti, v místě, kde žijeme… a to zejména svědectvím vlastního života. V situaci bezbřehé svobody, materiálního dostatku až nadbytku, nadvlády trhu a sdělovacích prostředků to není vůbec jednoduché. Proto tváří v tvář nevěřícímu prostředí kolem nás – a to i mezi nejbližšími ve vlastní rodině – únavě z nedobrých vztahů, nesplněným očekáváním, pocitům marnosti, chvílím beznaděje, vlastním pádům a prohrám i nepochopení mezi svými v církvi platí pro každého z nás jasné slovo, které je jediným východiskem z této nedobré situace: “Milovaný! Vybízím tě: oživ zase plamen Božího daru…Vždyť Bůh nám nedal ducha bojácnosti, ale ducha síly, lásky a rozvážnosti! Proto se nestyď veřejně vyznávat našeho Pána…”. V této souvislosti stojí ještě za připomenutí text z druhé kapitoly knihy Zjevení svatého apoštola Jana, adresovaný církevní obci v Efezu: “…Znám tvoje skutky, tvou lopotu i tvou trpělivost. Vím, že nemůžeš snést ty špatné lidi; podrobil jsi zkoušce ty, kdo se vydávají za apoštoly, ale nejsou, a shledal jsi, že jsou to lháři. Máš trpělivost a vydržel jsi mnoho pro mé jméno a neochabl jsi. Ale mám proti tobě, že jsi upustil od své první lásky. Upamatuj se tedy, z jaké výše jsi spadl, obrať se a jednej zase jako dříve. Jinak, jestliže se neobrátíš, přijdu brzo na tebe a pohnu tvým svícnem z jeho místa” (Zj 2,2-4). Oba citované texty mluví konkrétně do naší situace. Dnes nesvádíme zápas především proti vnějšímu nepříteli, který by byl zřejmý, ale jsme vystaveni a podléháme tlaku světa a životního stylu kolem nás i v nás, tlaku nenápadnému, i když v jádru mocnému, protože se dotýká samé podstaty našeho lidství a naší budoucnosti. Snad právě proto jsou obě výzvy tak aktuální – oživit plamen Božího daru a vrátit se ke své první lásce…

Každý z nás má jistě zkušenost se strachem. Možná vnímáme, že různých strachů v dnešním světě přibývá. Není to jen strach z terorismu a válek – tedy strach o život, nebo strach z nemoci, utrpení a smrti či strach existenční, ale obecně narůstá třeba strach ze stáří (jako po-produktivního období života, kdy už nemohu být plně výkonný – tedy úspěšný a můj život tím údajně ztrácí smysl)…. Strach z neúspěšnosti, z nemoci, která znamená přinejmenším omezení výkonu, strach ze smrti i z početí dítěte, strach z opuštěnosti a ze samoty i strach z lidí, strach o děti a vnoučata, aby měli všechno a hlavně víc, než my… I tady slyšíme jasné slovo, adresované Timoteovi: Bůh nám nedal ducha bojácnosti, nýbrž ducha síly, lásky a rozvážnosti. Věříme, že jsme tento dar obdrželi, a to zcela bez našich zásluh, z pouhé Boží milosti?

Je obdivuhodné, jak apoštol Pavel povzbuzuje Timoteje z vězení. Z novozákonních textů víme, jaké dílo Pavel vykonal ve službě evangeliu, když s velkou námahou založil řadu církevních obcí na obrovském území. Tyto církevní obce prožívaly nejen údobí charismatického růstu, ale záhy procházely krizemi. A Pavel je znovu navštěvuje, píše či posílá své spolupracovníky do obcí, které se ocitají v nebezpečí. Hlásá a zápasí o Krista ukřižovaného a vzkříšeného, který mu je evangeliem – radostnou zvěstí – zápasí o každého člověka. Teď je sám v poutech pro Krista, čeká na soud; před očima mu asi defilují lidé, kteří mají odpovědnost za církevní obce a které Pavel k této službě ustanovil. Ví jistě i o řadě problémů v těchto církevních obcích… Dalo by se říci, že už nemůže dělat vůbec nic, jen čekat a naříkat, jak asi to půjde dál bez něho. A Pavel v této situaci neběduje, ale naopak, povzbuzuje. “Bůh ti dej sílu, abys nesl jako já obtíže spojené s hlásáním evangelia.”

Sestry a bratři, svěřujme i my této Boží síle a moci všechnu svou slabost a bezmocnost, prostě je odevzdávejme k proměnění. Uvidíme, že pak budeme schopni povzbudit dokonce i lidi kolem nás!

 
  • Kalendář akcí
    << Zář 2017 >>
    púsčpsn
    28 29 30 31 1 2 3
    4 5 6 7 8 9 10
    11 12 13 14 15 16 17
    18 19 20 21 22 23 24
    25 26 27 28 29 30 1