2 Tm 4,6–18

Petr Mecl

 

O 30. neděli v liturgickém mezidobí uslyšíme jako druhé čtení úryvek z Druhého listu svatého apoštola Pavla Timoteovi. Poslední část listu, z níž je dnešní úryvek vybrán, tvoří především Pavlova řeč na rozloučenou. Apoštol si je vědom, že probíhající proces skončí jeho smrtí. Loučí se tedy se svým žákem Timotejem. Závěr svého věznění prožívá na jedné straně v lidské osamělosti, na druhé straně s vědomím, že naplnil své poslání a že ho Pán zachrání pro nebeské království. I když nemá Pavel zrovna nadějné vyhlídky, nenacházíme v jeho slovech stopy siláctví, výčitek nebo pocitu zmařené práce či života. Apoštol znázorňuje blížící se smrt dvěma obrazy: půjde o prolití vlastní krve v oběť a „chvíli, kdy má odejít.“ Následující příměry z oblasti vojenské a sportovní ukazují život křesťana jako zápas.

Timoteus bývá často uváděn spolu s Titem jako muž Pavlovi velmi blízký. Oba s ním spolupracovali v nejdůležitějším a nejplodnějším období jeho apoštolské činnosti. Nelze vyloučit, že působili misionářsky samostatně, jak za Pavlova života, tak po jeho smrti. V pavlovských křesťanských komunitách se vzpomínka na Timoteje a Tita uchovávala ve spojení s velkou apoštolskou postavou Pavlovou.

V jaké situaci se nachází Pavel v době psaní dopisu? Z celého listu vyplývá, že ho Pavel psal ve vězení. Po všech radostech i strastech apoštolského působení se ocitá v římském vězení, kde očekává další soudní proces. Nesetkáváme se však se zlomeným starcem, ale s člověkem, který je plný důvěry v Boha, který své utrpení vkládá do Božích rukou. Setkáváme se ovšem také s člověkem, který si uvědomuje, že jeho život je u konce. Přesto můžeme z jeho slov vycítit, že nade vším se vznáší radost, neboť Bůh má další lidi, kteří povedou církev dále. Jasně to dokumentuje úvodní verš dnešního čtení, bezprostředně navazující na verš předchozí: Pavel vybízel Timoteje k rozvážnosti a vytrvalosti ve zkouškách a k hlásání radostné zvěsti o Kristově zmrtvýchvstání.

V první části dnešního čtení se Pavel ohlíží za svým životem. Vyjadřuje svou apoštolskou zkušenost jako dobrý boj: boj vznešený, vítězný a poctivě vedený. „Běh jsem skončil, víru jsem uchoval.“ Pán dá věnec spravedlnosti tomu, kdo věrně uchoval svěřený poklad. Věnec je určen všem, kteří si zamilovali Pána a s vytrvalou láskou očekávají jeho příchod. I když apoštol používá slovníku z oblasti vojenství a sportu, přece si můžeme v několika málo větách připomenout celý plán, který s ním Bůh měl a který Pavel přijal. Jistě nebylo lidsky jednoduché vystoupit veřejně před lidmi a kázat o tom, co předtím úplně zavrhoval a proti čemu vehementně bojoval. Ale Pavel se do tohoto zápasu pustil a musel vědět, jaké to bude mít důsledky. Ty se ukázaly při jeho zatčení v Jeruzalémě a vyvrcholily mučednickou smrtí v Římě. Zároveň věděl, že stojí na straně Dobra a Lásky, na straně Boha, který ho neopustí. Proto může s klidným svědomím napsat, že bojoval dobrý boj, že svůj závod doběhl až do cíle a splnil úkol, který mu byl svěřen. Může tedy radostně očekávat věnec určený vítězi. Za skutečného vítěze neprohlašuje však Pavel sebe, ale Boha. Ježíš Kristus – vítěz a Pán nad životem a smrtí – je konečným cílem křesťanů. Pokud si však křesťané dosadí místo této mety cokoli jiného, odklánějí se od Boha.

Tak svatý Pavel nastavuje zrcadlo našemu vztahu k Bohu. Každý z nás jsme byli Bohem povoláni k jedinečnému a neopakovatelnému závodu. Řekl bych k jedinečnému a neopakovatelnému orientačnímu běhu, jehož cílem však není doběhnout na prvním místě, jak tomu bývá ve sportovních závodech, které jsou nám dnes dostupné buď díky aktivnímu provozování nebo pasivnímu sledování na stránkách novin či v pořadech televize nebo zprávách jiných sdělovacích prostředků. Náš běh bych přirovnal k běhu s olympijskou pochodní. Při tomto běhu vůbec nezáleží na tom, jak rychle kdo běží, ale jak kvalitně, aby donesl poselství starověké Olympie do našich dnů. Jako křesťané neseme podobnou pochodeň. Jde o plamen víry, který má jednou splynout s plamenem největším, s Boží láskou. Ptejme se tedy, jak běžíme svůj běh a ptejme se také, kam běžíme.

A uvědomme si ještě jednu důležitou skutečnost. Ve sportu se vrcholových akcí mohou zúčastnit jen vrcholově a špičkově připravení sportovci, kteří se po mnoho let připravují na svůj závod. Avšak závod, ke kterému zve Bůh, může běžet každý. Bůh je ochoten připravit každého osobně na start. V průběhu závodu zajistí posilující a občerstvovací stanice. Tak se můžeme po celou dobu sytit Božím slovem, modlitbou a milostmi svátostí, zejména pak svátostí smíření a Eucharistie. Pak nás v cíli čeká věnec, který nám předá sám Pán.

Již od starověku dostávali vítězové sportovních klání vavřínový věnec. Pro Pavla by však byl takový věnec symbolem vítězství člověka. Bůh odměňuje jinak. Má připraven věnec spravedlnosti, protože sám je spravedlivý soudce. Jak si můžeme představit takový věnec spravedlnosti? Co je vlastně spravedlnost v křesťanském pojetí?

Ve své podstatě označuje výraz spravedlnost určitý druh právního řádu či vědomí. Přirozené právo vidí ve spravedlnosti především rovnost, rovnost šancí. Už ve starém izraelském zákonodárství se od soudců vyžaduje poctivost v úřadě, tedy nestrannost a spravedlnost, která zjednává právo nevinnému. V této přirozené rovině lze spravedlnost chápat také jako věrnost danému řádu, v němž spravedlivý je ten, kdo je zbožný, bezúhonný, služebník a přítel Boží. Spravedlnost lze také chápat jako odplatu za vykonané dobré či špatné skutky. Tím bychom ale postavili Boha pouze do role soudce či někoho, kdo dobré odměňuje a zlé trestá. Kolik křesťanů si představuje Boha takto zkresleně? Kolik dětí je svými rodiči nebo prarodiči nejprve poučováno o tom, kolik toho nesmějí, protože Pánbůh je vidí a bude si pamatovat jejich chování, než se děti dozví to nejpodstatnější: že Bůh je má rád, že je milosrdný a že je dárce odpuštění, které v mnoha vztazích tak zoufale postrádáme…Běžně se sice dovoláváme Boží spravedlnosti při posledním soudu, ale nesmí nám uniknout, že spravedlnost z Božího pohledu je především láskyplný pohled na člověka, který je povolán k svatosti. Na této cestě stále více poznáváme Boží záměr spásy v dějinách. Stále více nahlížíme v duchu a v pravdě, že stojíme před Božím soudem konaným v průběhu dějin. Bůh ovšem není naším protivníkem. Vystupuje jako ten, který je naším spoluhráčem v zápase proti zlu v nás i kolem nás. Bůh vystupuje jako ten, kdo zná cestu a je ochoten nám pomoci, abychom i my doběhli svůj závod do cílové rovinky a protnuli cílovou pásku.

Dnešní čtení má dvě zcela rozdílné části. První bychom mohli nazvat Pavlovým ponaučením, které dává Timoteovi na rozloučenou – lze ji považovat za Pavlovu závěť. Druhou část tvoří vlastní ukončení dopisu, které je pro korespondenci té doby typické. Máme tak možnost nahlédnout do bohatého seznamu jmen a různých osudů. Některá jména známe z jiných novozákonních knih, některá se vyskytují pouze zde. Velmi důležitá jsou pro nás dvě jména: Lukáš a Marek.

Marek je křesťan z Jeruzaléma, který doprovázel apoštola již na jeho první misijní cestě, ale oba muži se po čase rozešli a Pavel se nějakou dobu zdráhal brát Marka s sebou. Později ho však opět najdeme po apoštolově boku a v dnešním úryvku je řečeno, že Marek bude pro Pavla dobrým pomocníkem, že mu může ve vězení dobře posloužit. Marek se zřejmě zdržuje v blízkosti Timotea, který ho má vzít s sebou. Písmo nám na tomto místě dosvědčuje existenci osoby, kterou ztotožňujeme s autorem nejstaršího evangelia. Podobně je dosvědčen i Lukáš, který jako jediný zůstal apoštolovým pomocníkem.

Pavel zažívá v tomto období života dvě lidsky bolestné skutečnosti. První je odpad od víry a nepřátelství těch, kteří dříve byli přáteli. Podle listu Kolosanům a Filemonovi byl Démas s Pavlem při prvním věznění. Ve zkoušce, které byl podroben, neobstál a zřejmě dal přednost pohodlnějšímu životu.

Mohli bychom říci, že na příkladu kováře Alexandra lze vystavět známé české přísloví o nouzi a příteli. Tvrdá životní zkušenost učí, že člověk bývá v nouzi opuštěn svými přáteli. Stanou-li se navíc blízcí lidé nepřáteli, dokáží využít každé slabosti, aby dali průchod své nenávisti. Alexandr, kterého kdysi Pavel vyloučil z církve, se zřejmě mstí – a je docela možné, že apoštola udal. Co takové udání znamenalo v době pronásledování za císaře Nera, je nasnadě.

Apoštol Pavel není však plný nenávisti, ale přenechává tyto lidi Bohu a jeho spravedlivému soudu. Prakticky dokazuje, co již bylo řečeno. Bohu náleží spravedlivý soud. Z toho vyplývá i rada pro náš život: uchovejme si střízlivý pohled na nebezpečí, která ohrožují naši víru. Pouze tak nemůže dojít k jejich přeceňování či podceňování. Obě krajnosti vedou ke katastrofě v našem vztahu s Bohem.

Druhou bolestnou skutečností je opuštěnost od lidí, kterou apoštol zažil při svém výslechu. První Pavlův výslech nevedl ani k plnému propuštění, ani k odsouzení. Pavel tedy musí počítat s dalšími výslechy. V tomto mezidobí má příležitost napsat list a podat tak zprávu svým přátelům o průběhu minulého přelíčení. Apoštol musel zakusit hořkost, že v jeho prospěch nikdo nevypovídal. Nechali ho na holičkách. Snad to byli jeho spolupracovníci, křesťané z římské obce nebo i vlivní Římané, kteří předtím předstírali, že ho podrží. Pavel si nepřeje, aby jim Bůh přičítal tuto věrolomnost, pouze je hluboce zklamán jejich jednáním.

Po Pavlově obžalobě se lidé od něho odvracejí. On však nezůstal sám, Pán mu stál po boku a dával mu sílu, aby směle hlásal evangelium, a to všem národům v Římě. Před císařským soudem, v centru světové říše, kde je přítomna veřejnost celého světa, dovršuje Pavel svůj životní úkol: přiznává se k Ježíši Kristu, hlásá evangelium všem národům!

Bůh dal Pavlovi sílu k neohroženému vyznání. Na soudce udělalo jeho vystoupení dojem, proto ještě nebyl odsouzen a popraven. „ Pán ho vysvobodil ze lví tlamy“ jako kdysi Daniela. Teď důvěřuje Pánu, že ho také vysvobodí od zla, které mu chtějí protivníci víry způsobit. Přitom však jeho pohled překračuje tělesnou smrt. Rozhodující není zachování pozemského života, ale záchrana pro věčnost. Apoštol pevně věří, že Bůh ho po všem zlém, co musí vytrpět pro evangelium, dovede k věčné spáse a přijme do nebeského království. Důvěra a dík za vytouženou pomoc vyúsťují do slavnostního velebení Boha v závěru našeho úryvku, když píše: „Bohu buď sláva na věčné věky! Amen.“

 
  • Kalendář akcí
    << Čvn 2017 >>
    púsčpsn
    29 30 31 1 2 3 4
    5 6 7 8 9 10 11
    12 13 14 15 16 17 18
    19 20 21 22 23 24 25
    26 27 28 29 30 1 2