Abk 1,2-2,4

Petr Chalupa

 

O 27. neděli v liturgickém mezidobí uslyšíme jako první čtení úryvek z knihy proroka Habakuka. Vybrané verše tvoří začátek a závěr prorokova rozhovoru s Bohem (1,2-2,5), v němž se střídá prorokův nářek na násilí, útlak, spory, překrucování práva, bezmocnost Zákona a pronásledování spravedlivého se slovem Božím. Text prozrazuje, že Habakuk znal velmi důvěrně bohoslužbu, zejména bohoslužebný nářek jednotlivce nebo národa, k němuž patří Boží odpověď. Naříkání, vyjádřené slovy “jak dlouho?” nebo “proč?”, nacházíme rovněž v mnoha žalmech. Nářek národa se uplatňoval nejspíš při prosebné bohoslužbě. V našem úryvku jde však o nářek jednotlivce, navíc proroka, tedy prostředníka. Naříkání chce dosáhnout zvratu nouzové situace. Obsahuje proto prosby, které připomínají Hospodinu jeho zájem o prosazení Zákona a práva i jeho odpovědnost za spravedlivého člověka. Odpovědí na nářek a prosbu je Boží výrok. V našem případě příkaz s odůvodněním.

Zaposlouchejme se však nyní do Habakukova nářku:

Jak dlouho již volám o pomoc, Hospodine, – ty však neslyšíš; křičím k tobě: “Násilí!” – ty však nepomáháš.

Nářek, vyjádřený otázkou “jak dlouho?”, známe z některých žalmů. Vychází z dlouhodobé nouze a především z pocitu, že Bůh mlčí. Skutečnost, že Hospodin nezasahuje, je tím nepochopitelnější, že zvrat se očekává výhradně od něho.

Pojem “násilí” vystihuje situaci. Může znamenat prolití krve nebo sociální bezpráví. Zvolat “násilí” mohlo znamenat žádost o právní ochranu u soudu nebo odvolání člověka usilujícího o dosažení práva k Hospodinu.

Proč mi dáváš hledět na bezpráví? Můžeš se dívat na soužení? Zpustošení a násilí je přede mnou, povstávají hádky, rozmáhá se svár.

Tato slova svědčí o prorokově krizi víry. Vždyť Hospodin neslyší, nepomáhá, nečinně přihlíží násilí. Prosbou, nářkem i obžalobou se prorok táže Hospodina, proč a k čemu je tato situace; táže se po důvodu a cíli, tedy po smyslu.

Prorokův nářek patří do doby krále Jojakima (609-598 př. Kr.), který budoval svůj palác nespravedlností, zadržoval dělníkům mzdu, dbal jen na svůj osobní prospěch, nebál se utiskovat své poddané. Podrobnosti se dočteme v knize proroka Jeremiáše (Jr 22,13nn). Ovšem Jeremiášova obžaloba Jojakima se u Habakuka stává obžalobou Hospodina.

Následující text v neděli neuslyšíme. Bude však dobré, když si postupně probereme celý rozhovor mezi prorokem a Hospodinem.

Proto nemá platnost zákon a právo se nikdy neprosadí. Poněvadž bezbožný přemáhá spravedlivého, proto vládne zvrácené právo.

Jestliže Jeremiáš hrozil králi Jojakimovi větou, uvozenou slovem “proto”, Habakuk se odvažuje namířit hrozbu proti samotnému Hospodinu.

Následující verše jsou Boží odpovědí.

Pohleďte na pohany a dívejte se: divte se a užasněte: za vašich dob činím skutek, nikdo tomu neuvěří, až se o tom bude vypravovat. Hle, já vzbudím Chaldejce, krutý a útočný národ, který probíhá širou zemí, aby zabral sídla, která mu nepatří. Je hrozný a strašný, vyhlásí své právo a svou svrchovanost. Jeho koně jsou rychlejší než levharti, divočejší než vlci na stepi; rychle přijíždějí jezdci, jeho jezdci přijedou z veliké dálky, přilétnou jak orel, který se vrhá na žrádlo. Všichni se ženou za násilím, tváře jich všech jsou jako žhoucí vítr, zajatce hromadí jak písek. Králům se vysmívá, knížata mu jsou pro kratochvíli, žert si dělá z každé pevnosti, nasype val a zmocní se jí. Přižene se a přežene jak vichr, ze své síly si udělá boha.

Habakuk přijímá Boží odpověď jako mluvčí Hospodinových věrných. Proto také množné číslo v oslovení. Vyslyšení je však podivné a nekryje se s očekáváním naříkajících. Udivuje zejména, že dlouho zapomenutí Babyloňané, “Chaldejci,” se opět pozvednou a spolu s Médy a Skyty vyvrátí asyrskou říši. Díky Hospodinovu řízení se Babylónie zakrátko stane světovou mocností Blízkého Východu, která si podřídí všechny národy, také ovšem Judsko s Jeruzalémem. Babyloňané budou nejprve nástrojem Hospodinova odsouzení Božího lidu a jeho násilností. Pak ovšem budou Bohem voláni k odpovědnosti za násilí, kterého se dopouštěli.

Habakuk nepřipomíná žádný z Hospodinových záchranných činů, naznačuje pouze svrchovanost Boha, řídícího dějiny. Habakukovo poselství se podobá Izaiášovu. Ten mluvil ve své době o Asyřanech jako o nástroji Božího odsouzení. Podobně jako Izaiáš říká také Habakuk, že nástroj odsouzení propadne sám soudu pro zneužití své moci.

Hospodine, což nejsi od pradávna, můj Bůh, můj svatý, který neumíráš? Hospodine, poslal jsi Chaldejce, aby konal právo, ty, Skálo, určil jsi ho, aby trestal. Máš čisté oči, že se nemůžeš dívat na zlo, na soužení nemůžeš patřit; proč se tedy díváš na nevěrné, proč mlčíš, když bezbožník ničí toho, kdo je spravedlivější než on? Jednáš s lidmi jako s rybami moře, jako s havětí, která nemá vládce. Nepřítel je všechny tahá udicí, chytá je svou sítí, svým čeřenem je sbírá, proto se raduje a jásá. Proto přináší oběti své síti, svému čeřenu pálí kadidlo, neboť jimi se stal jeho úděl tučným, vydatným jeho pokrm. Má proto stále vyprazdňovat svou síť, zabíjet národy bez slitování?

V následujícím úryvku je tato pasáž výstižně označena prorokem jako stížnost. Zdá se, že vychází ze zkušeností s chaldejským králem Nabuchodonozorem, který vítězně postupoval směrem na západ. Výčitka začíná otázkou, zda snad není Hospodin od pradávna svatý, tedy svou svatostí se zastávající Izraele. Jeho lid jej sice nutí, aby ho nechal projít ohněm soudu prostřednictvím jiného národa jako nástroje odsouzení. Musí však být takovým nástrojem právě bezbožní tupitelé lidí, které prorok vnímá v Babyloňanech? Vždyť přece svatý Bůh nemůže nečinně přihlížet, když zlý člověk ničí spravedlivého. Mohou být lidé vydáni uchvatiteli jako ryby rybáři? Prorok věděl, že Babyloňané rádi znázorňovali své bohy s rybářskou sítí, v níž se to hemžilo zajatci. Taková síť se zřejmě mohla u Babyloňanů stát předmětem náboženské úcty.

Následující verše už v neděli uslyšíme. Obsahují Boží odpověď na prorokovu stížnost.

Na svou stráž se postavím, vystoupím na stanoviště, číhat budu, abych viděl, co Pán ve mně mluví, co odpovídá na mou stížnost.

Tento verš je úvodem k Hospodinově odpovědi. Habakuk potvrzuje, že se mu dostalo Božího slova až po delší době čekání. Používá k tomu obrazu strážného na hradbách. Jako pozorovatele chápou proroky rovněž Jeremiáš (Jer 6,17) a Ezechiel (Ez 3,17).

Bůh nejprve něco přikazuje, pak uvádí důvody:

Tu mi Hospodin odpověděl a řekl: Napiš vidění, vyryj ho zřetelně na desky, aby ho mohl každý snadno přečíst.

Boží zásah se uskuteční až po dlouhé době. Prorok má proto zachytit Boží odpověď čitelně na desky, které nepodléhají zkáze. Budou svědčit o pravdivosti poselství v době jeho uskutečnění. Jistota uskutečnění je zvýrazněna zaslíbením.

Na určený čas totiž ještě čeká vidění, spěje však k naplnění a nezklame. I když ještě prodlévá, počkej na ně, neboť jistě se splní, nedá se zdržet. Hle, zahynul ten, kdo nebyl upřímný v duši, spravedlivý však bude žít pro svou věrnost.

Bůh ví, kdy jeho slovo dosáhne cíle. Netrpělivému člověku je řečeno: počkej. Hospodin je zárukou, že zlo a zlý člověk nemají budoucnost. Naopak – spravedlivý bude žít pro své věrné lpění na Hospodinu a jeho předpisech. Spravedlivý je rovněž ten, kdo věří jako Abraham. Věří, i když k naplnění Božího zaslíbení zatím nedochází – a Bůh mu to přičítá jako spravedlnost. Na této víře závisí přežití.

Prorok Habakuk si naříká na bezpráví a na Boží mlčení. Zdá se mu, že Bůh je nečinný, skrytý. Vůbec to není milý Pán Bůh. Vždy lze u něho lze nalézt mnoho neprozkoumaného. Jak se s touto skutečností vyrovnává prorok Habakuk? Po svém nářku čeká na Boží odpověď. Její smysl můžeme vyjádřit slovy: Je třeba trpělivě čekat na budoucí Boží jednání ve prospěch spravedlivých.

Tradice jako uchovávání a předávání zkušeností jiných lidí umožňuje přivlastnění ze strany později žijících – ve srovnatelných situacích. Takové přivlastnění se podaří těm, kdo podle odůvodněné výzvy čekají. Bůh slibuje dobrou budoucnost lidem, kteří ukotvili svůj život v Bohu a jeho slově.

Liturgické slavení příští neděle může být zdrojem důvěry a naděje pro všední dny. Už vstupní antifona probouzí důvěru v Boží moc – citátem z modlitby královny Ester: “Bože, v tvé moci je všechno a nikdo nemůže odporovat tvé vůli. Tys učinil nebe i zemi a vše, co je pod nebem. Ty jsi Pán všeho tvorstva” (Est 13,9-11). Když pak si uvědomíme svou bezmocnost, ujišťují nás slova vstupní modlitby: “Všemohoucí Bože,… ty ve své štědrosti dáváš prosícím více, než si zasluhují a žádají…” Ježíšovo přirovnání o služebníkovi, který “orá nebo pase” a který může sám jíst a pít, až obslouží svého pána, posiluje naši důvěru, podle níž vděčíme za všechno Bohu a ve všem jsme odkázáni na jeho milosrdenství. Podobenství o hořčičném zrnku dává naději, že s Boží pomocí dokážeme vykonat snad i něco nečekaně velkého. Na věrnost a důvěru, požadované ve starozákonním čtení, navazuje druhé čtení z Druhého listu svatého apoštola Pavla Timotejovi. Uslyšíme v něm mimo jiné: “Bůh nám nedal ducha bojácnosti, ale ducha síly, lásky a rozvážnosti! Proto se nestyď veřejně vyznávat našeho Pána…” (2 Tim 1,7n).

Dary, přinášené na oltář, doprovázíme prosbou, aby Bůh “dokonal naše posvěcení a vykoupení.” V modlitbě po přijímání prosíme, aby nás “Ježíš Kristus, který se stal naším pokrmem, přetvářel stále víc a více ke své podobě.” V průběhu tohoto přetváření můžeme zakusit, jak “je Hospodin dobrotivý k těm, kdo v něho doufají, k duši, která ho hledá” (Pl 3,25).

 
  • Kalendář akcí
    << Čvc 2017 >>
    púsčpsn
    26 27 28 29 30 1 2
    3 4 5 6 7 8 9
    10 11 12 13 14 15 16
    17 18 19 20 21 22 23
    24 25 26 27 28 29 30
    31 1 2 3 4 5 6