Am 6,1-7

Petr Chalupa

 

O dvacáté šesté neděli v liturgickém mezidobí uslyšíme jako první čtení úryvek z knihy proroka Amose. Začátek šesté kapitoly se vyznačuje několika hrozbami, které jsou uvozeny slovem “běda”.

V ústech proroka jsou obžalobou, znamením Hospodinova odsouzení bezostyšně vykořisťujících vůdců Severního království.

Předcházející pátá kapitola se zabývala celým Izraelem. Náš text se soustředí výlučně na hlavní město Severního království – Samaří. Zmínka o Siónu je pravděpodobně pozdějším rozšířením Amosova textu, ke kterému došlo v Judsku. Jiné stopy zanechala snaha Amosových žáků aktualizovat později prorocké poselství. Samotnému Amosovi můžeme odůvodněně připisovat postesknutí na lhostejnost vůči zkáze Josefova kmene.

Úryvek, který budeme předčítat při nedělní liturgii, začíná těmito větami:

Toto praví všemohoucí Pán: “Běda těm, kdo si zpupně žijí na Siónu, bezstarostně na samařské hoře!

Citoslovce “běda” pochází původně z obřadů nad zemřelým. Bylo projevem nářku. V takovém případě se týkalo minulosti. Vztahuje-li se v prorockých textech k budoucnosti, má charakter hrozby smrtí.

Amosova slova se týkají sebejistých lidí, bydlících na samařské hoře. V hebrejštině vyjadřuje jejich postoj sloveso, které bychom mohli přeložit slovem sebedůvěra. Pomýšlí se zde na klamný pocit sebejistoty, který se opírá výlučně o lidskou moc a vliv. V knize Přísloví vystihuje toto slovo blázna, který se vypíná a cítí v bezpečí (Př 14,16) nebo doufá ve své bohatství (Př 11,28). Pyšná jistota samařských vůdců tkví ve vědomí příslušnosti k nadřazenému národu. Pochybnou hodnotu takových záruk vystihuje 44. žalm slovy: “Na svůj luk se nespoléhám, ani meč mě nezachrání” (Ž 44,7).

Následující verše byly z nedělního čtení vypuštěny, bude však dobré, když se u nich zastavíme kvůli celkové souvislosti.

Běda velmožům prvního mezi národy, k nimž přichází izraelský dům!

Přejděte do Kalne a rozhlédněte se, jděte odtud do velikého Chamatu a sestupte do filišťanského Gatu. Jste lepší než tato království nebo je větší jejich území než vaše? Odsunujete myšlenku na zlý den a přibližujete trůn násilí.

Osloveni jsou lidé, označení jako první mezi národy. Ti se mylně domnívají, že jsou nejdůležitější z celého lidstva. Když bylo roku 738 před Kristem dobyto Asyřany město Kalne, hlavní město jednoho ze států v severní Sýrii, a také město Chamat na řece Orontes, táže se pravděpodobně některý z Amosových žáků ironicky této pyšné horní vrstvy, zda je izraelská říše o tolik větší a lepší, že by měla být uchráněna tohoto osudu. “Trůnem násilí” se myslí zneužívání moci proti chudým a nepatrným lidem.

Následující verše šesté kapitoly už v neděli uslyšíme:

Léhají na ložích ze slonoviny, hoví si na divanech, jídají jehňata ze stáda a telata vykrmená v chlévě.

Můžeme si všimnout, jak plasticky je vylíčen život bohatých lidí. Polehávají na ložích, vykládaných slonovinou, jsou přesyceni a leží podnapilí na svých vypolštářovaných divanech. Jehňata byla známá svým jemným masem. Z většího dobytka si zpovykaná ústa zvykla jen na vykrmená telata. Podrobný popis chce vylíčit v nejhorším světle úpadek horní vrstvy, která je zaměřena výhradně na spotřebu. Přistupuje k tomu také skutečnost, že jehňata a telata vzali jednoduše svobodným rolníkům. Dnes bychom nejspíš mluvili o křiklavém bezpráví ve společnosti.

Prozpěvují si za zvuku harfy, vymýšlejí si jako David hudební nástroje.

Pátý verš se zabývá hudbou, která doprovázela bujarou hostinu. Oslavující prozpěvovali za doprovodu strunného nástroje, který se podobal harfě, a dalších hudebních nástrojů. V Druhé knize Paralipomenon se připisuje uplatnění trubek a jiných hudebních nástrojů při bohoslužbě králi Davidovi (2 Pa 29,27). Ovšem Amos si zřejmě vybavoval rozpustilou improvizaci, jež byla projevem sebejistoty a popíjení.

Z misek pijí víno, nejlepším olejem se natírají, ale nad Josefovou zkázou se netrápí.

Šestý verš odsuzuje pohoršlivě vysokou spotřebu vína v Samaří. Miskami se míní široké mísy, ze kterých se normálně nepilo. Pouze na některých obrazech ze starověku je vládce znázorněn, jak pije z takové mísy. Víno bylo násilím odebráno drobným rolníkům. Potírání olejem patřilo k hostinám horní vrstvy. Zdá se, že šlo o zvyklosti na královském dvoře. Víno a olej jsou zemědělské produkty. Na královský dvůr se dostaly jako stanovené poplatky.

Popis sladkého nicnedělání na královském dvoře je odůvodněním následujícího potrestání. Bůh totiž straní utlačovaným a znevýhodněným. Jeho odsouzení se týká lidí, kteří žijí na úkor druhých.

Navíc se tito lidé vůbec netrápí nad zkázou jednoho z kmenů. Vládnoucí nedbali vůbec na vyhrocené sociální problémy. Zůstali pasivní a bezstarostní. Spravedlnost se vytrácela ze společnosti čím dál víc. Panovníci se zapletli do bezpráví, ze kterého měli osobní prospěch. Nebyli už schopni jednat podle práva a spravedlnosti. Mysleli jen na sebe, a přivolávali tak budoucí neštěstí. Jestliže však nemohou panovníci a hlavní město přispět k prospěchu společnosti, jsou zbyteční.

Zmínka o Josefovi mohla být také povzbuzením hrdosti. Vždyť jeden z předků se stal místodržitelem v Egyptě. Do Egypta byl však prodán svými bratry. Vzpomínka na Josefa měla povzbudit k péči o chudé. Mocní ovšem jednali opačně. Proto se budou muset znovu naučit, co je před Bohem právo a spravedlnost.

Proto nyní půjdou v čele vyhnanců do zajetí, skončí jásot povalečů!

Sedmý verš zdůrazňuje ironicky souvislost mezi proviněním a osudem. Lidé, kteří se pokládali za “první mezi národy”, půjdou v čele vyhnanců do zajetí. Hluk opilců vystřídá mlčenlivý pochod do vyhnanství. Sám Bůh ukončuje neodvolatelně bezpráví. Výpovědi dosahují svého vrcholu, když hovoří o deportaci v protikladu k tradici o Zaslíbené zemi. Darováním země začaly dějiny spásy. Jejím odebráním končí. Závěrečná slova vynikají důrazností po stránce jazykové i obsahové.

Popis životního stylu izraelských vůdců zaujímá v Amosově textu nezvykle velký prostor. Království vytvořilo – dnes řekneme – společenskou třídu dvorských a vojenských úředníků. Spolu s malou skupinou velkostatkářů si bujně užívali života. Neuvažovali zřejmě o Bohu a jeho právu. Jejich bohatství pocházelo z vykořisťování bezbranných a chudých, tedy z neustálého převracení práva. Tato společnost skončí ve vyhnanství. Silným a utlačovatelům předpovídá Bůh zánik. Sám se zastává slabých a vykořisťovaných. Po prvním čtení budeme zpívat některé verše 146. žalmu. Právě tento žalm rozvíjí Hospodinovu starostlivou péči o – dnes bychom řekli – sociálně slabé: “Hospodin zjednává právo utlačeným, dává chléb lačným, Hospodin vysvobozuje vězně…, Hospodin napřimuje sklíčené, podporuje sirotka a vdovu.”

Na Amosovo poselství navazuje zejména evangelista Lukáš. Ve dvanácté kapitole zpochybňuje klamnou sebejistotu bohatého muže (12,13-21) a v šestnácté kapitole vypráví o boháči a Lazarovi. Právě tento úryvek byl vybrán jako úryvek evangelia pro příští neděli. Zdůrazňuje naléhavost Božího požadavku péče o chudé s ohledem na věčný úděl bohatých a chudých. Boháči, který chce varovat své bratry před nešťastnou budoucností, odpovídá Abraham: “Mají Mojžíše a Proroky, ať je uposlechnou!” Mezi proroky patřilo i Amosovo poselství. Abraham však potvrzuje v dalším textu, že nejen poselství proroků, ale i skutečnost zmrtvýchvstání může zůstat bez účinku pro ty, kteří je nechtějí přijmout: “Jestliže neposlouchají Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby vstal někdo z mrtvých.”

Lukáš je rovněž kritický k bohatství a boháčům v hrozbách, které jsou protikladem blahoslavenství (6,24n). Také Mariin chvalozpěv (1,46nn) se zmiňuje o “sesazení mocných z trůnu a povýšení ponížených”, o obdarování hladových a propuštění bohatých.

Písmo svaté neprosazuje “beztřídní” společnost. Ukazuje však jako Boží vůli, že majetek má být spravedlivě rozdělen. Má se o to postarat jak jednotlivec, tak celý národ. V době, kdy se bohatí stávají ještě bohatšími a chudí chudobnějšími, musí se církev jednoznačně postavit na stranu znevýhodněných. Je k tomu zapotřebí prorockého zápalu, který objasňuje a pročišťuje. Bůh se v Ježíši Kristu stal jednou provždy zastáncem utlačovaných a odsouzených. Každý křesťan je povinen být podobně solidární.

Za všemi Amosovými hrozbami musíme ovšem vnímat žár nekonečné Boží lásky. O tu se opírá vstupní modlitba dvacáté šesté neděle v mezidobí:

“Bože, ty ukazuješ svou všemohoucnost nejvíce tím, že se smilováváš a nenecháváš nás bez pomoci; posiluj nás svou milostí, abychom vytrvale usilovali o dosažení toho, co nám slibuješ, a došli do nebeské slávy.”

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3