Bár 5,1-9

Marie Klašková

 

Milé posluchačky a milí posluchači, v dnešním pořadu „Bible v liturgii“ se budeme věnovat prvnímu čtení z příští neděle, to je druhé adventní. V cyklu C budeme číst z páté kapitoly knihy proroka Barucha. Jde o jediný úryvek z této knihy, který je vybrán pro všechny tři nedělní cykly liturgických čtení.

Dříve, než se budeme věnovat devíti vybraným veršům, povězme si něco o Baruchovi, o jeho poselství a celé knize.

Jméno Baruch znamená v hebrejštině požehnaný. Připisuje se mu větší část knihy, konkrétně prvních pět kapitol. Byl druhem a přítelem proroka Jeremiáše. Byl také jeho písařem. Na Jeremiášův příkaz sepsal Boží zvěst, kterou Jeremiáš předkládal nevěrnému lidu a jeho představitelům. V knize Jeremiáš o tom čteme: „Baruch zapsal do svitku knihy všechna slova z Jeremiášových úst, která k němu Hospodin mluvil“ (Jr 36,4). Později král Jojakím svitek spálil. Jeremiáš však znovu nadiktoval Baruchovi všechna slova, a to ještě podrobněji: „Jeremiáš vzal tedy jiný svitek, dal jej písaři Baruchovi, synu Nerijášovu, a ten do něho zapsal z Jeremiášových úst všechna slova té knihy, kterou Jojakím, král judský, v ohni spálil. Bylo k nim přidáno ještě mnoho podobných slov“ (Jr 36,32). Za věrnost slíbil Hospodin Baruchovi: „Tobě dám jako kořist život na všech místech, kamkoli půjdeš“ (Jr 45,5). To sice byla slibná odměna, ale neochránila ho před protivenstvím ze strany vlastního národa. Když povstalecká skupina zavraždila v Jeruzalémě Babyloňany ustanoveného správce Gedaljáše, snažila se pak utéci před trestem do Egypta. Odvlekli s sebou také Jeremiáše a Barucha. Tím končí veškeré zmínky o Baruchovi. První verš z knihy Baruch říká však něco jiného: „Toto jsou slova knihy, kterou v Babylóně napsal Baruch, syn Nerijáše“(Bar 1,1). Podle těchto slov nebyl Baruch odvlečen do Egypta, ale do Babylónie. Podle tradice byl Jeremiáš ukamenován v Egyptě svými soukmenovci. O Baruchovi se v této souvislosti neříká nic. Proto nelze vyloučit možnost, že odešel z Egypta do Babylónie k tamní židovské diaspoře, která byla ochotnější naslouchat Hospodinovu slovu.

Kniha, nadepsaná jménem proroka Barucha, se skládá ze dvou samostatných oddílů. V některých překladech jsou dokonce zcela odděleny. Prvních pět kapitol je označováno jako kniha Baruch, šestá kapitola se nazývá Jeremiášovým listem. Latinský překlad Bible, Vulgáta, bere všech šest kapitol jako jeden celek. Řecký překlad Bible, Septuaginta, chápe Jeremiášův list jako samostatný spis o 72 verších. První tři kapitoly knihy Baruch (1,15-3,8) obsahují kající žalm, na který navazuje báseň o moudrosti (3,9-5,9). Tato báseň silně připomíná první až devátou kapitolu knihy Přísloví a dvacátou osmou kapitolu knihy Job. Autor textu znal pravděpodobně knihu Přísloví i knihu Job, a proto některé pasáže používá. Prvních pět kapitol přináší slova útěchy a naděje pro lid, žijící v zajetí. Autor Jeremiášova listu byl pravděpodobně Žid, žijící v babylónském vyhnanství. Hlavním tématem je varování proti jakékoli formě pohanské bohoslužby.

Celá kniha vznikla ve druhém století před Kristem. Někteří badatelé se domnívají, že byla původně napsána hebrejsky, ale záhy přeložena do řečtiny. Všeobecně se však uznává, že byla napsána řecky. Hebrejský originál se nám nedochoval.

Pojďme se nyní věnovat úryvku, který byl vybrán pro příští neděli jako první čtení. Tento text uzavírá knihu Baruch. Po něm následuje zmíněný Jeremiášův list. Na konci 4. kapitoly čteme slova plná naděje. V mnoha směrech připomínají takzvaného Druhého Izaiáše, který také rozžíhal jiskřičku naděje na budoucnost mezi Židy, žijícími v babylónském zajetí. Před prvním veršem našeho dnešního úryvku slyšíme slova: „Pohleď, Jeruzaléme, přicházejí tvoji synové, které jsi musel propustit, přicházejí, shromáždění od východu až na západ slovem Svatého, a radují se z Boží slávy“(Bar 4,37). Baruch oznamuje Jeruzalému návrat vyhnanců z babylónského zajetí. Vyzývá k radosti. V prvních dvou verších našeho úryvku praví:Odlož, Jeruzaléme, roucho smutku a trápení a navěky se oblékni důstojností slávy od Boha. Přioděj se pláštěm spravedlnosti od Boha, vlož si na hlavu čelenku slávy věčného“ (Bar 5,1-2). Končí doba smutku a trápení. Jeruzalémem se myslí izraelský národ, přesněji zbytek národa, lidé, kteří zůstali věrní Hospodinu. Baruch je vybízí, aby se oblékli důstojností, aby byli hrdí na svého Boha.

Vysvětluje také, proč se má Jeruzalém takto vyzdobit. Důvodem je Bůh,„neboť Bůh ukáže tvou nádheru všemu pod nebem (Bar 5,3). Bůh zůstává vždy věrný těm, kdo ho neopouštějí a jednají spravedlivě. Sám Bůh ukáže celému světu nádheru Jeruzaléma. V dalším verši čteme: Navěky budeš od Boha nazýván ´Pokoj spravedlnosti a sláva bohabojnosti´“(Bar 5,4). Bůh svému městu – Jeruzalému – dokonce mění jméno. Nazývá ho ´pokojem spravedlnosti a slávou bohabojnosti´. Dát někomu nové jméno znamenalo prohlásit ho za své vlastnictví. Tento verš není jediným místem v Bibli, na kterém by Hospodina měnil Jeruzalému jeho jméno. Už prorok Izaiáš říká v první kapitole svého poselství: „…budou tě nazývat´městem spravedlnosti, městem věrným´ (Iz 1,26). Na jiném místě v knize proroka Izaiáše čteme: „…všichni, kteří tě znevažovali, tě nazvou: ´Město Hospodinovo, Sión Svatého, Boha Izraele´“ (Iz 60,14). Také v knize proroka Jeremiáše, kterému Baruch zapisoval všechna poselství, čteme o změně názvu města Jeruzalém: „…Jeruzalém bude přebývat v bezpečí a takto jej nazvou: ´Hospodin – naše spravedlnost´“ (Jr 33,16). Poslední slova proroka Ezechiela jsou také věnována změněnému názvu Jeruzaléma: „Jméno města od onoho dne bude: ´Zde je Hospodin´“ (Ez 48,35). Mohli jsme si všimnout, že nový název pro Jeruzalém skrýval v sobě Hospodinovo jméno nebo městu přisuzoval, že bude místem spravedlnosti. Tyto nové názvy pro Jeruzalém mají vystihnout, jaký Jeruzalém bude, až v něm zavládne spravedlnost: bude městem věrným – a hlavně – navždy bude městem jediného Boha – Hospodina.

V dalších verších čteme: Vzchop se, Jeruzaléme, postav se na výšině, ohlédni se na východ a pohleď na své děti shromážděné slovem Svatého od slunce západu až po jeho východ, jak se radují, že Bůh se na ně rozpomnělVyšly od tebe pěšky, odvlečeny nepřáteli, ale Bůh je k tobě přivede, obklopené slávou jako královský trůn (Bar 5,5-6). Připomeňme si, že Baruch píše pro zajatce v Babylónii. Bůh se rozpomněl na svůj lid v zajetí a vyslyšel jeho modlitby. Ve třetí kapitole knihy Baruch čteme o modlitbě lidu v zajetí. Zajatci litují svých vin a provinění svých předků a vyznávají: „Ty jsi Hospodin, náš Bůh, a my tě budeme velebit, Hospodine!“ (Bar ,36). Baruch poukazuje na budoucnost, na slavný návrat všech zajatců. Odváděni byli jako otroci, šli pěšky, vlečeni nepřáteli, ale vrátí se s královskými poctami. Na konci šestého verše čteme, že je Bůh „přivede obklopené slávou jako královský trůn“. Budeme-li číst stejný text v latinském překladu, dočteme se, že Bůh je „přivede obklopené slávou jako královské syny“. Někteří badatelé se domnívají, že z textu vypadla předložka „na“. S ní by pak text zněl: „Bůh je přivede obklopené slávou jako na královském trůnu.“ Této verze se přidržel Václav Bogner, který překládal do českého jazyka pro potřeby liturgie. Skupina pořizující Český ekumenický překlad ponechala na tomto místě text bez předložky ve znění „Bůh je přivede obklopené slávou jako královský trůn.“

Hospodin připraví rovnou cestu pro všechny navrátilce: Bůh totiž uložil, aby byla snížena každý vysoká hora i odvěké pahorky, aby byly vyplněny propasti a země urovnána, aby Izrael bezpečně kráčel ve slávě Boží. A na Boží příkaz dají Izraeli stín lesy i každý vonný strom(Bar 5,7-8). Nepřipomíná nám tento text známá slova z kázání Jana Křtitele? Jan hlásal: „Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky! Každá propast bude zasypána, hory i pahorky budou srovnány. Co je křivé, bude přímé, hrbolaté cesty budou rovné…“ (L 3,4-5). Jan přejímá slova proroka Izaiáše, která byla vyřčena několik století před jeho narozením. Tato Izaiášova slova cituje také prorok Baruch. Izaiáš vyzývá lid, aby urovnal cestu pro příchod jediného Boha. Baruch používá stejný – nebo velmi podobný – text v jiné situaci. Bůh urovnává cestu pro příchod zajatců z babylónského vyhnanství. Na Boží příkaz poskytnou lesy i všechny ostatní stromy stín navrátilcům. Pro lidi ve vyhnanství musela být tato slova velkým povzbuzením, musela každému otevřít novou naději do budoucna. Baruch končí svou řeč slovy: A Bůh povede Izraele s radostí ve světle své slávy s milosrdenstvím a spravedlností jemu vlastní (Bar 5,9). Zajatci se vrátí domů, do Jeruzaléma s radostí, slávou a vznešeností. Tento návrat bude slavnější než vysvobození z Egypta.

Také ostatní liturgická čtení druhé neděle adventní jsou plná radosti a napjatého očekávání. Po prvním čtení budeme zpívat 126. žalm, který patří do sbírky poutních písní. Celý je radostnou oslavou Boha vysvoboditele:„Tehdy naše ústa naplnil smích a náš jazyk plesal. … Hospodin s námi učinil veliké věci, radovali jsme se!“ (Ž 126,2-3).

Druhé čtení přináší úryvek z Pavlova listu Filipanům. Na začátku děkuje apoštol Bohu a ujišťuje Filipany: „v každé modlitbě za vás všechny s radostíprosím…“ (Flp 1,4). Tato slova vyjadřují velkou Pavlovu lásku k této obci. Všimněme si, že nemyslí na své blízké s obavami, ale s radostí.

Evangelium je radostnou zvěstí, kterou přináší už Jan Křtitel. Hlásá příchod Božího království. Ve své řeči používá slov proroka Izaiáše, podobně jako Baruch: „Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky! Každá propast bude zasypána, hory i pahorky budou srovnány. Co je křivé, bude přímé, hrbolaté cesty budou rovné…“ (L 3,4-5). Jan sice vyzýval k obrácení, hlavně však poukazoval na radostnou budoucnost.

 
  • Kalendář akcí
    << Kvě 2017 >>
    púsčpsn
    1 2 3 4 5 6 7
    8 9 10 11 12 13 14
    15 16 17 18 19 20 21
    22 23 24 25 26 27 28
    29 30 31 1 2 3 4