Bohatství a chudoba

Marie Klašková

 

Milé posluchačky a milí posluchači, v dnešním pořadu Bible v liturgii se budeme věnovat dvěma zdánlivě protikladným tématům – bohatství a chudobě.

Mnoho lidí by asi bez přemýšlení řeklo, že ve Starém zákoně byl na tom dobře ten, kdo měl velké statky. A v Novém zákoně tomu bylo přesně naopak, Ježíš přece vyzýval k chudobě. My se však nesmíříme s tímto povrchním názorem a podíváme se na obě témata podrobněji.

Nejdříve se budeme věnovat tématu bohatství ve Starém zákoně. Podle starozákonního pojetí je bohatství v podstatě dobrá věc. Uvědomme si, že platilo nepsané pravidlo „komu se dobře daří, má hodnou ženu, hodně dětí – zvláště pak synů – velká stáda a mnoho majetku, tomu se dostává požehnání od Hospodina“. Sám Bůh zahrnuje bohatstvím bohabojné a spravedlivé lidi. Všimněme si už praotce Abraháma, o kterém čteme: „Abram byl velice zámožný, měl stáda, stříbro i zlato“ (Gn 13,2). Také jeho syn Izák byl bohatý muž. Čteme o něm: „Izák začal v té zemi sít a sklidil toho roku stonásobně. Tak mu Hospodin požehnal. Tak se ten muž vzmohl a vzmáhal se stále víc, až se stal velice zámožným (Gn 26,12-13). Izák byl bohatý, protože mu Hospodin požehnal. Známe přísloví: „Bez Božího požehnání marné lidské namáhání!“ Také o Jakubovi můžeme říci, že byl zámožný: „Tak se ten muž převelice vzmohl a měl mnoho ovcí a koz, i služky a služebníky, i velbloudy a osly“ (Gn 30,43).

Již jsme si řekli, že bohatství je znamením Božího požehnání. Hospodin se pečlivě stará o své vyvolené, o lidi, kteří jsou mu věrní. Při odchodu z Egypta dával Bůh lidem na poušti manu. Způsobil, že ze skály vytryskla voda. Po příchodu do zaslíbené země byla půda rozdělena mezi 12 kmenů. Jednotlivé kmeny si vedly velice dobře. Podle ideální představy byl v zaslíbené zemi dostatek všeho. Nic přece nemohlo scházet v zemi, kterou dal Bůh svému lidu. Člověk, který je bohatý, je nezávislý. Díky bohatství nemusí chodit po žebrotě a být závislý na bohatším sousedovi. Mudroslovné knihy radí, jaké vlastnosti musí mít člověk, který chce dobře nakládat se svým bohatstvím a ještě je rozmnožovat. Takový člověk musí být odvážný, pilný a musí mít důvtip. Daleko důležitější než bohatství je moudrost. Už král Šalomoun si mohl přát bohatství, dlouhý život či smrt nepřátel. Vybral si však moudrost a všechno ostatní mu k tomu bylo přidáno.

Bohatství však není nejdůležitější věcí v životě člověka. Za peníze si člověk nekoupí zdraví, jak čteme v knize Sirachovcově: „Zdraví a svěžest je lepší než všechno zlato a statné tělo lepší než nezměrný blahobyt“ (Sir 30,15). Člověk objeví velmi brzy meze svého bohatství. Je mnoho důležitějších věcí, které člověk může mít i bez velkých statků – pokoj v duši, dobrá pověst a také láska, jak čteme v Písni písní: „Kdyby za lásku chtěl někdo dávat všechno jmění svého domu, sklidil by jen pohrdání“ (Pís 8,7). Bohatství může člověku způsobovat také mnoho starostí. Musí je neustále chránit před zloději a bát se o svůj život.

Bůh zahrnuje své vyvolené bohatstvím. Neznamená to však, že každý majetek je důsledkem Božího požehnání. Moudrost starých národů zná přísloví, která ukazují, že existuje i nespravedlivě nabyté bohatství, které člověku neprospívá. Co někdo nespravedlivě nashromáždil, přijde vniveč nebo připadne spravedlivému. V knize Přísloví čteme krásný verš: „Kdo rozmnožuje svůj statek lichvou a úrokem, shromažďuje jej pro toho, kdo se smilovává nad nuznými“ (Př 28,8). Špatně dopadne rovněž boháč, který spoléhá jen a jen na svůj majetek a na Boha nemyslí. Na mnoha místech v Bibli můžeme číst o tom, jak je nesnadné zůstat Bohu věrným a sloužit mu, má-li člověk velké bohatství. V Páté knize Mojžíšově čteme: „Já ho totiž uvedu do té země, oplývající mlékem a medem, … ale on bude jíst, nasytí se a ztuční a obrátí se k jiným bohům“ (Dt 31,20).

Právě toto zapomenutí na Boha je důvodem pro Ježíšovy výtky vůči bohatým. Velký majetek je nejčastější překážkou pro vstup do Božího království. Ježíš ukazuje v několika podobenstvích, že se člověk musí všeho vzdát, aby byl volný pro Boží království. Chce-li člověk získat vzácnou perlu, musí všechny ostatní prodat, aby měl dost prostředků ke koupi nejvzácnější perly. Ježíš je nesmlouvavý, když říká: „Žádný z vás, kdo se nerozloučí se vším, co má, nemůže být mým učedníkem!“ (Lk 13,33). Zvláště v Lukášově evangeliu je zaznamenáno mnoho podobenství o osudu bohatých a popisují se Ježíšova setkání s bohatými lidmi. Připomeňme si alespoň jeden takový text. Ježíš se setkal s mladíkem, který od dětství zachovával všechna přikázání. Ježíš mu odpovídá na otázku, co má dělat: „´Jedno ti ještě schází. Prodej všechno, co máš, rozděl chudým a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mne!´ On se velice zarmoutil, když to slyšel, neboť měl mnoho majetku. Když Ježíš viděl, jak se zarmoutil, řekl: ´Jak těžko vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství! Snáze projde velbloud uchem jehly, než aby bohatý vešel do Božího království!´“ (Lk 18,22-25).

Ježíšovo „běda“ adresované v horském kázání boháčům se někdy vykládá, jako by jím Pán Ježíš zavrhl všechny, kteří mají majetek. Tak tomu ale není. Ježíš se s majetnými lidmi stýkal i přátelil. Jeho přáteli byli nejen chudí, ale i bohatí, kteří svůj majetek využívali k pomoci druhým. Bohatý muž – Josef z Arimatie – mu směl připravit hrob. Ježíšovo běda patřilo boháčům utlačovatelům, vykořisťovatelům, kteří neviděli a nechtěli vidět nouzi kolem sebe.

Ježíš nevyžaduje absolutní chudobu, podle které by nikdo neměl nic. Ale žádá od každého bez výjimky chudobu duchovní. Prosazuje vědomí, že jsme jen správci, nikoli vlastníky toho, co máme. Každý člověk bude jednou skládat účty z toho, jakým způsobem majetku užíval.

Postupně jsme přešli od tématu bohatství k chudobě. Obě témata spolu úzce souvisí. Pokusme se na téma „chudoba“ podívat v rámci celé Bible. Už jsme si řekli, že dobrým a spravedlivým lidem se většinou dařilo dobře a měli velký majetek. Chudoba byla pokládána za nevyhnutelné zlo. I mudroslovná literatura ukazuje, že chudoba je často jen důsledkem nepořádnosti, nedbalosti a lenosti. V knize Přísloví čteme: „Lenoch jen touží a ničeho nedosáhne, kdežto pilní se nasytí tukem“ (Př 13,4). Proto je nejlepší zlatá střední cesta mezi chudobou a bohatstvím, jak opět čteme v knize Přísloví: „Nedávej mi chudobu ani bohatství“ Opatřuj mě chlebem podle mé potřeby tak, abych přesycen neselhal a neřekl: ´Kdo je Hospodin?´ Ani abych z chudoby nekradl a nezneuctil jméno svého Boha“ (Př 30,8). Připomeňme si Jobův příběh. Byl to muž zbožný a spravedlivý. Bůh ho chtěl vyzkoušet, a proto mu nechal vzít všechen majetek a děti. Job však zůstává Bohu věrný. Po čase ho Bůh obdarovává a dává mu za jeho věrnost všeho dvojnásob.

Mojžíšův zákon předepisuje Izraeli sociální zabezpečení chudých. V Páté knize Mojžíšově čteme: „Každého sedmého roku budeš slavit léto promíjení dluhu. … Bude-li u tebe potřebný…nebude tvé srdce zpupné a nezavřeš svou ruku před svým potřebným bratrem. Ochotně mu otvírej svou ruku…“ (Dt 15,1;7-8). Člověk nemá být štědrý k potřebným pouze jedenkrát za sedm let. Proroci neustále vybízeli k solidaritě, k almužnám. Ochráncem práv chudých je samotný Hospodin, ke kterému doléhá jejich volání o pomoc. Mezi chudé patří nejen nuzáci bez prostředků, ale také pronásledovaní, nešťastní a ztrápení. Zvláště v žalmech vystupují chudí jako Boží přátelé; u Boha hledají útočiště. V osmnáctém žalmu čteme: „Ty lid ponížený zachraňuješ, ale povýšené nutíš sklopit oči“ (Ž 18,28).

Zvláště chudí napjatě očekávali Mesiášův příchod. Jedním z jeho úkolů bylo zastávat se nuzáků a chudých, jak čteme v knize Izaiáš: „Bude soudit nuzné spravedlivě, o pokorných v zemi bude rozhodovat podle práva“ (Iz 11,4). V žalmech najdeme ještě výstižnější charakteristiku Mesiášova chování:„Vysvobodí ubožáka, jenž volá o pomoc, poníženého, jenž nemá pomocníka. Bude mít soucit s nuzným ubožákem, ubohým zachrání život. Vykoupí je z útisku a od násilí, jejich krev mu bude drahocenná!“ (Ž 72,12-14).

Ježíš vystupuje hned na začátku svého veřejného působení s „programem Božího království“ v podobě osmi blahoslavenství. První zní: „Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské“ (Mt 5,3). Právě chudí jsou dědici Božího království. Ježíš vyžaduje od svých učedníků, aby byli chudí v duchu, aby byli chudí před Bohem a nelpěli na majetku. Jejich srdce je pak svobodné a připravené pro přijetí Božího království. Ježíš vystupuje na veřejnosti jako Vykupitel chudých, který jim přichází oznámit radostnou zvěst. Jsou to pak hlavně chudí, kdo jej následují. I mezi svými dvanácti apoštoly měl většinou chudé rybáře.

Sám Ježíš náleží mezi chudé. Narodil se v chudobě chléva, žil v Nazaretě – v rodině obyčejného tesaře. Zemřel na kříži jako zločinec. Sám je vzorem dobrovolné chudoby. Pokorným a tichým zůstává i při slavném vjezdu do Jeruzaléma, jak předpověděl prorok Zachariáš: „Rozjásej se siónská dcero…. Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a zachráněný, pokořený, jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti“ (Zach 9,9). Ani ve chvíli, kdy Ježíše provolávali králem, nevyžadoval královské oblečení, koně či pocty. Jeho tichost a pokora, která je vlastní právě chudým, vystupuje nejvíce do popředí při soudu a mučení. Na kříži nekřičí, ale tiše se modlí.

Ježíš zve člověka k dobrovolné chudobě. O prvotní církvi čteme: „Všichni, kdo uvěřili, byli jedné mysli a jednoho srdce a nikdo neříkal o ničem, co měl, že je to jeho vlastní, nýbrž měli všechno společné“ (Sk 4,32). Toto je ideál, který se ve velkém společenství jen velmi těžko realizuje.

Není pravda, že člověk, který má mnoho majetku, nemůže být chudým v duchu. Naopak – člověk, který nemá skoro nic, může tak úzkostlivě lpět na tom, co má, že jeho srdce je s tím nerozlučně spojeno. Všichni bohatí mají povinnosti vůči chudým. Pro křesťana je tato povinnost ještě závažnější, neboť v chudých slouží samotnému Kristu: „Amen, pravím vám, cokoli jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili“ (Mt 25,40).

Ve Starém i Novém zákoně se často hovoří o vztahu mezi bohatými a chudými. Písmo nám ukazuje smysl chudoby a utrpení. V nedělním evangeliu budeme číst o tom, jak se ptají lidé, kteří přišli, aby se dali pokřtít: „Co máme dělat?“ (Lk 3,10). Jan Křtitel jim dává konkrétní rady: „Kdo má dvoje oblečení, dej tomu, kdo nemá žádné, a kdo má co k jídlu, udělej také tak“ (Lk 3,11). Zde je výzva i pro nás. Doba adventní je přípravou na Vánoce. Obdarováváme se na znamení největšího daru, který nám mohl být dán v narození Ježíše Krista. Proto máme stát před Bohem s prázdnýma rukama a pomáhat těm, kdo jsou chudší než my.

 
  • Kalendář akcí
    << Čvc 2017 >>
    púsčpsn
    26 27 28 29 30 1 2
    3 4 5 6 7 8 9
    10 11 12 13 14 15 16
    17 18 19 20 21 22 23
    24 25 26 27 28 29 30
    31 1 2 3 4 5 6