David

Jarmila Dostálková

 

Postava krále Davida je tak významná, že v Izraeli zůstává provždy vzorem Mesiáše, který se má narodit z jeho rodu.

Jméno David je hebrejského původu. Nejčastěji se překládá jako “Milý – Sličný – Líbezný”. Byl synem Jesse z kmene Judova. V Písmu má toto jméno pouze on. Už to je symbolem jedinečného postavení, které má jako předek a předobraz Ježíše Krista.

David byl pravnukem Rut a Boaze, byl nejmladším z osmi Jesseových synů. Pracoval jako pastýř. Ve svém povolání se naučil odvaze, kterou později prokázal v boji s Goliášem. Bezvýznamný pastýř řekl králi Saulovi: “Tvůj služebník byl pastýřem ovcí svého otce. Když přišel lev nebo medvěd, aby odnesl ze stáda ovci, hnal jsem se za ním a bil jsem ho a vyrval mu ji z tlamy. Když se proti mně postavil, chytil jsem ho za dolní čelist a bil jsem, až jsem ho usmrtil” (1 S 17,34).

Nebyla to jen jeho odvaha, ale i ctižádost a umění pečovat o stádo. Za tyto vlastnosti oslavoval svého Boha. Stejně jako kdysi Josef Egyptský také on trpěl žárlivostí a zlovůlí svých starších bratří. Nechápali, že David, bezvýznamný pasáček, má tak blízko k Hospodinovu srdci – i k lidským srdcím.

Když Hospodin zavrhl Saula jako krále nad Izraelem, ukázal Samuelovi na Davida jako jeho nástupce. Na Hospodinův rozkaz činí Samuel přípravy: “Naplň svůj roh olejem a jdi, posílám tě k Jesseovi Betlémskému. Vyhlédl jsem si krále mezi jeho syny” (1 S 16,1). Tak Samuel pomazal Davida za krále. David zakoušel Hospodinovo požehnání ve všem, co podnikal, podobně jako kdysi Josef v Egyptě. Hospodin mu pomáhal svou přítomností a vše se mu dařilo. David, který měl podle Božího plánu nahradit Saula, byl vybrán, aby padlému králi Saulovi sloužil ve chvílích trudnomyslnosti: “Kdykoliv na Saula doléhal zlý duch od Boha, bral David citeru a hrál na ni. Saulovi to přinášelo úlevu a bylo mu dobře, zlý duch od něho odstupoval” (1 S 16,23).

Davidovo hudební umění se stalo podkladem tradice o Davidově autorství žalmů i pro tvrzení, že David zavedl bohoslužbu budoucího chrámu, který vybudoval teprve jeho syn Šalomoun. Saul měl radost z Davida, jehož hudební schopnosti se staly skutečnou součástí bohatého duchovního dědictví a jmenoval Davida svých zbrojnošem: “Ať David zůstane u mě, neboť získal mou přízeň” (1 S 16,22). Tak se setkaly životní dráhy svou mužů, postiženého velikána a nadějného mladíka, naplněného Hospodinovou milostí.

Ta se projevuje v boji s filišťanským obrem Goliášem. Davidovi se podaří Saula přesvědčit, že není slaboch, ačkoliv je pouhý pastýř. Zabil přece nejednou lva i medvěda. Chce ukázat, že Goliáš je podobným nepřítelem jako lev – je nepřítelem Božího stáda. Dosvědčuje Saulovi, že tu zasahuje ještě jiná síla: “Hospodin mě vytrhne ze spárů toho Filišťana” (16,37). A tak proti sobě nestojí pouze dva protivníci, David a Goliáš, ale přímo dva názory, dvě víry, dvě vyznání. Na jedné straně kult meče a kruté síly, na druhé víra v Hospodina. David odpovídá na Goliášovy kletby klidem: “Ty jdeš proti mně s mečem, kopím a oštěpem, já však jdu proti tobě ve jménu Hospodina zástupů, Boha izraelských řad, kterého jsi potupil. Ještě dnes mi tě Hospodin vydá do rukou” (1 S 17,45-46).

Do hry vstupuje nový prvek. Králova žárlivost na nového izraelského hrdinu. Když se David vracel z vítězného boje s Goliášem, izraelské ženy ho vítaly zpěvem: “Saul pobil své tisíce, ale David své desetitisíce” (1 S 18,7). To je předznamenáním budoucího vítězství krále Davida. Od této chvíle začíná Saul Davidovi závidět, bojí se o své království. Tím víc září krásný příběh o přátelství Saulova syna Jonatana s Davidem. Na důkaz přátelství uzavírají smlouvu o oddanosti na život a na smrt. Jonatan se přimlouvá za svého přítele u otce a varuje před prolitím nevinné krve. Své přátelství k Davidovi projevuje i Jonatanova sestra Míkal, která se stala později Davidovou manželkou. Právě ona zachránila Davidovi život, po neúspěšném Saulově pokusu zabít Davida: “Jestliže se ti nepodaří zachránit se v noci, budeš zítra mrtev. Míkal spustila Davida oknem a on prchl pryč a unikl” (1 S 19,11,12).

Další období Davidova života je poznamenáno neustálým útěkem před Saulovým pronásledováním. Žádné místo není nadlouho bezpečné. Úkryt mu nemůže poskytnout ani prorok a kněz Achimelek.

David žádá Achimeleka o chléb. Ne pouze pro nasycení, ale především pro znamení. Žádá pět chlebů podle počtu filišťanských městských států. Kromě chleba žádá ještě o zbraň. Dostává Goliášův meč, který je znamením Hospodinova vítězství. Musí rychle odejít, protože ty, kdo Davidovi pomohou, Saul krutě trestá.

David není na rozdíl od Saula pomstychtivý. Z bázně před Hospodinem ušetřil Saulův život. Svou přítomnost v králově blízkosti dokazuje v jeskyni Engedi: “Pohleď na cíp svého pláště v mé ruce. Odřízl jsem cíp tvého pláště a nezabil jsem tě” (1 S 24,12). Navíc prokazuje Saulovi nejvyšší poctu, padá před ním tváří k zemi. Nazývá ho svým pánem.

David nevyužívá ani druhou příležitost, která se mu nabízí v Saulově táboře, kdy ho k pomstě vybízí jeho přítel Abišaj. David se spokojí s něčím jiným: “Vezmi tedy to kopí, které má v hlavách i džbánek na vodu, a odejdeme. Nikdo nic neviděl, nikdo nic nevěděl, nikdo se neprobudil, všichni spali; padla na ně mrákota od Hospodina” (1 S 26,12). Pokušení pomsty bylo i pro Davida lákavé, ale zločin proti králi se hodnotil jako vzpoura proti Hospodinu. David vítězí nad pokušením a respektuje právo na potrestání pouze Hospodinem. Zahanbený Saul lituje – byla to pro něho poslední příležitost ke změně.

David je připraven přijmout z Hospodinovy ruky vše, jemu podřizuje veškeré své konání. Očekává, že Hospodin promění v požehnání všechno utrpení, kterým musí projít. Zůstává pokorným služebníkem, ohromený projevy Hospodinovy přízně, kterými je zahrnován. Právě pokora z něj udělala vzor “chudého” člověka. Označení chudý znamená sebeodevzdání Boží prozřetelnosti. Náboženská velikost nečiní však z Davida žádného poloboha. Jeho lidská velikost ale i slabost vystupují v Písmu společně. Ostrý a prohnaný válečník se dopouští také závažných chyb.

Epizoda z doby jeho pobytu u Filišťanů, kdy si počínal jako vůdce lupičů, je toho důkazem: “David pobíjel obyvatele země, nenechal na živu muže ani ženu, ale bral brav i skot, osly, velbloudy i šaty. S tím vracel a přicházel k Akišovi” (1 S 27,9). S Akišem uzavřel David smlouvu a získal pohraniční město Siklag. Za to musel táhnout se svým pánem do boje proti nepříteli. Zde se David jeví jako pošetilec, který nezná hranice, kam až člověk může se svými plány a nápady dojít. Pro tuto cestu se rozhodl sám, na vlastní pěst – bez Hospodinova požehnání.

Když má David táhnout do boje se svým pánem Akišem, filišťanští vojáci se bouří. Báli se, že v poslední chvíli přejde na stranu Izraelitů. Tak je David vysvobozen ze své svízelné situace a ušetřen tragédie u pohoří Gilboa. Zde se Saul naposledy utkal s Filišťany a zde umírá vlastní rukou. Jeho smrt tvoří velký mezník v Davidově životě i v životě Izraele. David vítězí nad odvěkými nepřáteli Božího lidu. David se neraduje z toho, že se mu Saulovou smrtí uvolnila cesta na trůn. David zpívá po smrti krále, náříká nad ztrátou přítele a nad údělem Hospodinova pomazaného.

Bez povšimnutí nelze přejít ani velký Davidův hřích – cizoložství s Batšebou, ženou jeho velitele, Chetity Uriáše. Poté nechal David odstranit jejího muže. Joab dostává od Davida příkaz: “Postavte Uriáše do nejtužšího boje a pak od něho ustupte, ať je zabit a zemře” (2 S 11,15). Po Uriášově smrti se Batšeba stane zákonitou Davidovou manželkou. Před lidmi se zdá, že je vše v pořádku, před Soudcem nejvyšším je velmi zlé, co David provedl. Závažnost tohoto hříchu nelze v celé historii Izraele nikdy přehlížet. David se kaje, ale k činu došlo. Máme zde příklad toho, jak hřích maří záměry, které má Hospodin se svými dětmi. S velkou úzkostí a zoufalstvím přijímá později král David zprávu o smrti svého syna Abšaloma. Dobře ví, že tato smrt je ovocem toho, co před léty zasel svým hříchem.

Na jedné straně hřích, na druhé velkorysé přátelství s Jonatanem. Po Jonatanově smrti bere k sobě jeho syna Meribála a přítelovy ostatky přemístí do rodinné hrobky.

David využívá svého hudebního nadání skládat. Nejstarší tradice ho líčí jako líbezného pěvce izraelských žalmů. S Davidovým jménem je jich v Písmu spojeno 73. Sám Pán Ježíš cituje z jednoho žalmu a citát uvádí slovy: “Vždyť sám David praví v Knize žalmů” (srov. Lk 20,42). Výrok je součástí Ježíšovy odpovědi farizeům na jejich otázky o budoucím Mesiáši.

Právem se Davidovi přisuzuje označení “pěvec izraelských žalmů” (srov. 2 S 23,1). Velkou snahu projevuje i v přípravě stavby chrámu. Davidovi také náleží rozdělení lévitů do tříd, přidělení služeb a zpěvů, které budou zpívat Hospodinu. Prorok Amos mu přisuzuje dokonce vynalézání hudebních nástrojů. Ve své knize píše: “…vymýšlejí si hudební nástroje jako David” (Am 6,5).

Když byl David v Hebronu pomazán za krále nade všemi 12 izraelskými kmeny, přenesl své sídlo do Jeruzaléma. Ujímá se vlády ve 30 letech a jeho vláda měla trvat ještě 33 let. To je věk, kdy je člověk schopen vést druhé a vykonávat odpovědné funkce. Doba vlády je zaokrouhlena – podobně jako u velkých soudců. David dokončí, co započal Samson. Vysvobodí Izraele z moci Filišťnů. Sehrává důležitou roli nejen v Božím plánu vykoupení, ale i v historii. Tehdejší oslabení velmocí na Nilu a Eufratu mu umožnilo, aby rozšířil oblast svého vlivu. Zmocnil se pevnosti v Jeruzalémě a odtud ovládá svá území. Z těch se později stala dvě samostatná království, Judsko a Izrael. Postavil palác, silnice, obnovil obchodní cesty a zajistil hmotný blahobyt. To ovšem nebylo jeho hlavním cílem, cílem muže podle Hospodinova srdce. Brzy dopravil z Kirjatjearim schránu smlouvy. David převáží Hospodinovu schránu. Vidí to jako úkol krále. Svým jednáním ukazuje na Hospodinovu slávu, vyvýšenou nad něho i lidi. David chce Hospodinu vybudovat duchovní dům. Vybudovat takový dům nebude ovšem úkolem Davidovým, protože prolil mnoho krve. Prorok Nátan ohlašuje králi Hospodinovo slovo: “Hospodin ti oznamuje, že on vybuduje dům tobě. Až se naplní tvé dny a ty ulehneš ke svým otcům, dám po tobě povstat tvému potomku, který vzejde z tvého lůna, a upevním jeho království. Ten vybuduje dům pro mé jméno a já upevním jeho královský trůn navěky” (2 S 7,11-13).

David dal přenést schránu do Jeruzaléma a umístil ji do předem připraveného stánku. Od toho okamžiku je Bůh přítomen ve svém národě prostřednictvím Davidovy dynastie. Vede jej a udržuje jeho jednotu. 132. žalm zmiňuje vzájemná pouta mezi schránou, symbolem Boží přítomnosti, a Davidovým potomkem. Jde o jednu z poutních písní. Poutníci, kteří tento žalm zpívali, si připomínali okolnosti spojené s touto událostí a prožívali znovu horlivost krále Davida a jeho snahu nalézt pro Hospodina důstojné a trvalé místo. Uvědomovali si, že vyvolení Siónu (Jeruzaléma) a králů z rodu Davidova není způsobeno lidskou zásluhou, ale je projevem Božího požehnání.

Hospodinova schrána má tedy své trvalé místo v chrámu. Už nebude putovat pouští jako kdysi, ani nebude nošena do “posvátných válek”.

Poslední dny Davidova života kazily intriky Adoniáše, který usiloval o jeho trůn. Adoniáš byl čtvrtý syn Davidovy manželky Chagity. Po smrti tří starších bratří se považoval za otcova nástupce. Jím se ovšem ještě za Davidova života stává Šalomoun, který je pomazán na krále. David tak plní slib daný své manželce: “Zavolejte mi Batšebu: jakože živ je Hospodin, který mě vykoupil z každého soužení, jak jsem ti přísahal při Hospodinu, Bohu Izraele, králem bude po mně tvůj syn Šalomoun, ten dosedne na můj trůn místo mě, učiním tak ještě dnes” (1 Kr 1,28-30). A synu Šalomounovi přikazuje: “Dbej na to, co ti svěřil Hospodin, tvůj Bůh: Choď po jeho cestách a dodržuj jeho nařízení a přikázání, jeho práva a svědectví, jak jsou zapsána v zákoně Mojžíšově, a tak budeš mít úspěch ve všem, co budeš konat, ať se obrátíš kamkoli” (1 Kr 2,3).

David dosáhl mnoha různých úspěchů, byl mužem činu, básníkem, něžným milovníkem, velkorysým nepřítelem, věrným přítelem, přísným mužem spravedlnosti. Obdivuhodný muž z vůle Hospodina, který ho k úkolům stvořil a zformoval. Proto se pohledy Židů upírají s láskou na zakladatele jejich království. Na Davida, nikoli na Saula. David je pro ně ideálem krále. Měl vlastnosti Mesiáše, který má vysvobodit svůj lid a navěky zasednout na Davidův trůn. Nový zákon potvrzuje, že nešlo o idealistický klam, ani o modloslužbu.

Když se naplnil čas, přišel Kristus Ježíš, který je nazýván synem Davidovým. V rodokmenu evangelisty Matouše nacházíme mesiášský původ a poslání Ježíše Krista. Je potomek Davidův, je zároveň Mesiáš Izraele i syn Abrahamův. Vykupitel pohanů podle zaslíbení Abrahamovi. Z jeho potomstva se dostane požehnání všem národům. Je to zřejmé už z obráceného pořadí názvů. Nejprve syn Davidův, potom Abrahamův, i když rodokmen jde o Abrahama přes Davida k Josefovi: “Rodokmen Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova” (Mt 1,1).

Ježíš nikdy neodmítl titul “syn Davidův”, zároveň však prohlašoval, že je větší než David, že je dokonce jeho Pánem. Na Ježíšovu otázku odpovídají farizeové: “Co si myslíte o Mesiáši? Čí je to syn? Odpověděli mu Davidův. Ježíš řekl: Jak pak ho může David z podnětu Ducha nazývat Pánem?” (Mt 22,41-42).

Tajemství jeho osobnosti přesahuje i obsah titulu pastýř Božího lidu. Prorok Ezechiel říká: “Ustanovím nad nimi jednoho pastýře, který je bude pást, Davida, svého služebníka. Ten je bude pást a ten bude jejich pastýřem” (Ez 34,23). Ježíš je přítomností Boha přicházejícího pást a spasit svůj lid. On je “výhonek z rodu Davidova”, jehož návrat očekává Duch i nevěsta v knize Janova Zjevení: “Já jsem výhonek z Davidova kořene a Davidův potomek, zářivá jitřní hvězda” (Zj 22,16).

 
  • Kalendář akcí
    << Kvě 2017 >>
    púsčpsn
    1 2 3 4 5 6 7
    8 9 10 11 12 13 14
    15 16 17 18 19 20 21
    22 23 24 25 26 27 28
    29 30 31 1 2 3 4