Dt 30,10-14

Věra Doubková

 

O 15. neděli v mezidobí budeme číst první čtení z Páté knihy Mojžíšovy. Nejprve si trochu přiblížíme knihu připisovanou Mojžíšovi, významné postavě Starého zákona. Pátá kniha Mojžíšova obsahuje tři velké Mojžíšovy řeči a na závěr rozloučení. Lid vysvobozený z egyptského zajetí putuje čtyřicet let pouští a je na každém kroku doprovázen svým Bohem, který ho dovede až na hranice Zaslíbené země. Zde, na konci svého dlouhého putování, promlouvá zralý muž – Mojžíš, ve věku sto dvaceti let a připravuje se na rozloučení s lidem a na svou smrt. Mojžíšovi nebylo dovoleno vstoupit do Zaslíbené země. Směl ji pouze spatřit z dálky.

Nedělní úryvek je vybrán z 30. kapitoly, která náleží k poslední – třetí – Mojžíšově řeči. Mojžíš připomíná lidem Boží požehnání, ale pro případ neposlušnosti připojuje také prokletí. Náš úryvek pochází z 30. kapitoly. 10. až 14. verš náležejí do širší souvislosti: Mojžíš obnovuje smlouvu mezi Hospodinem a jeho lidem před dosažením cíle jejich čtyřicetiletého putování pouští, před vstupem do Zaslíbené země. Přibližme si tedy předcházející děj z 29. kapitoly.

Mojžíš stojí před posledním úkolem, svolává všechen lid a připomíná mu spasitelné skutky, divy a znamení, která Bůh učinil před jejich očima v Egyptě a při putování pouští. Obnovení smlouvy se vztahuje nejen na přítomný lid, ale též na jejich potomky. Mojžíš připomíná Hospodinova dobrodiní a milosrdenství, která Bůh stále prokazoval svému lidu na cestě z Egypta a na poušti. Zároveň však varuje před svůdnými bůžky, tedy před odpadnutím od věrného Hospodina. Člověka, který bude důvěřovat cizím modlám, stihne kletba. Provinilci hrozí trest odloučení od rodiny, blízkých a přátel až po úplné vyloučení ze společenství Izraele. Naplnění kletby má být výstrahou pro příští pokolení. Mojžíš tedy varuje strašlivým způsobem před zpronevěrou celého národa. Zemi hrozí, že bude spálena, všude bude cítit síra, lidé budou trpět nemocemi. Zkáza postihne zemi, která byla kdysi požehnaná, úrodná, bohatá a zalidněná – bude nyní prázdná, pustá a neobyvatelná.

Hospodin předkládá svému lidu skrze Mojžíše výzvu rozhodnout se pro život s Bohem nebo proti tomuto životu. Trestem za neposlušnost v podobě ran je smrt, zatímco požehnání znamená plný, bezpečný a radostný život.

Bůh je připraven odpustit neposlušnému a nevěrnému lidu, ale má podmínku – u svého lidu musí vidět pokoru, kajícnost, touhu po nápravěcelým srdcem a celou duší. Ale člověk si nedovede vážit Boží dobroty, a proto musí okusit lidskou zlobu. Proto bude lid rozptýlen mezi okolní národy. Nevěrní lidé musí zažít ponížení, aby si uvědomili, koho vlastně opustili. Jedině Hospodin může pomoci, jedině Hospodin je záchrana, jedině Hospodin je Bůh. Zkušenost s lidským ponížením vykresluje také dobře známý příběh o marnotratném synu z Lukášova evangelia (z 15. kapitoly): Mladší z bratrů „šel do sebe“ až v krajní nouzi a potupě, rozpomněl se na dům svého otce, a teprve potom se rozhodl k návratu.

Souhrnně můžeme říci: Lidé musí splnit určité podmínky, aby se nad nimi Bůh smiloval: obrátit se, s pokorou a poslušností se navrátit k Bohu. Tímto způsobem si Hospodin vychovává svůj lid. Odcizený lid si musí uvědomit, že i zlo posílá dobrotivý Otec a zakusit nicotnost svého chování a jednání. I zlé a nepříjemné věci mohou posloužit dobru, jestliže si lidé uvědomí, že za vším stojí věrný a dobrotivý Bůh. Tím končí 29. kapitola Páté knihy Mojžíšovy – souhrnně – Mojžíšovo napomenutí lidu.

Po pronesení hrůzostrašných trestů nad lidem promlouvá Mojžíš ve 30. kapitole o Božím milosrdenství. Jestliže se vyvolený národ vrátí s pokorou k Hospodinu, Bůh ho znovu shromáždí v Zaslíbené zemi a bude mu prokazovat „dobrodiní a rozmnoží jejich potomstvo“.„Hospodin, tvůj Bůh, obřeže tvé srdce i srdce tvého potomstva“.

Obřízka byla znamením znovuzrození a odpuštění. Když uzavíral Hospodin smlouvu s Abrahamem, Abraham nechal na znamení smlouvy obřezat sebe i celý svůj dům. Nabízí-li Hospodin obřízku srdce, nabízí obnovení smlouvy mezi sebou a svým lidem. Je třeba si uvědomit, že podmínky smlouvy porušil sám lid, svou pýchou a neposlušností. Bůh nemusí obnovovat porušenou smlouvu. On zůstal věrný svému slovu. Ale ve svém milosrdenství přesto činí tento krok – z lidského hlediska naprosto nepochopitelný. Obřízka souvisí srdce tedy s obnovením smlouvy mezi Hospodinem a jeho lidem.

Když Hospodin obnovuje smlouvu jako jeden ze smluvních partnerů, zavazuje se, že se bude starat o svůj lid. Zajistí mu dostatek jídla, úspěch v práci, mnoho dětí, hodně dobytka, bohatou úrodu. Jinými slovy: nabízí pokoj a mír.

Vyvolený lid se musí jako druhý partner smlouvy zavázat, že

„bude poslouchat Hospodina, svého Boha, a dbát na jeho přikázání a nařízení zapsaná v této knize tohoto zákona, a navrátí se k Hospodinu, svému Bohu, celým svým srdcem a celou svou duší.“

Hospodin opět nabízí svou blízkost a pomoc, ovšem pouze v případě, že lid bude poslušný. Vidíme zde velmi nevyrovnané smluvní podmínky. Bůh zajistí veškerý blahobyt, aniž by se člověk musel namáhat. Bohu dokonce stačí lidská – často vrtkavá – poslušnost. Slova celým svým srdcem a celou svou duší vyjadřují oddanost jak na úrovni jednání navnek, to znamená skutky, tak také na úrovni duševní, to znamená myšlením. Naše myšlení musí odpovídat našim skutkům.

Jestliže člověk chce plnit Boží přikázání a nařízení předepsaná zákonem, Bůh mu sděluje, kde má začít:

„Tento příkaz, který ti dnes udílím, není pro tebe ani nepochopitelný, ani vzdálený. Není v nebi, abys musel říkat: ´Kdo nám vystoupí na nebe, vezme jej pro nás a ohlásí nám jej, abychom ho plnili?` Ani za mořem není, abys musel říkat: ´Kdo se nám přeplaví přes moře, vezme jej pro nás a ohlásí nám jej, abychom ho plnili?`

Boží zákon nemá podobu nějakého záhadného a tajemného příkazu. Můžeme zde vidět zásadní odmítnutí představy, podle níž jen někteří mimořádně zasvěcení lidé mohou poznat božské nauky. Nic takového neplatí pro Starý ani Nový zákon. Mnohá jiná náboženství ve starém Orientu potřebují pro zjištění božské nauky a zajištění božské náklonnosti zvláštní zasvěcence. V Izraeli však není Boží moudrost pouze pro zasvěcence, pro vyvolené, kteří se snaží najít a pochopit nebeské tajemství. Není hledáním Boží moudrosti ve věšteckých kultech nebo čarodějných praktikách. Tyto věci nemají nic společného s Hospodinovým slovem.

Bůh předkládá svůj zákon všem lidem v jasném a srozumitelném podání, kterému se lze naučit. Boží slovo je určeno pro všechny bez rozdílu pohlaví, společenského postavení a věku. Vyjádřeno slovy Písma:

Vždyť to slovo je ti velmi blízko, ve tvých ústech a ve tvém srdci, abys je dodržoval.

Blízkost Božího slova vypovídá o Hospodinově zaslíbení, podle něhož je Bůh s námi. Bůh vkládá své slovo do srdce každému člověku. Proto se nemůže nikdo vymlouvat, že nezná Boží vůli. Starozákonní lid měl možnost poznat Boží vůli díky Mojžíšovi a později díky prorokům. Lid byl obdarován smlouvou mezi Bohem a jím. Tato smlouva není nic nedostupného. Je dána lidem do rukou, je stále ukládána do paměti, takže se podle ní může a má každý den žít.

Bůh vkládá své slovo do úst člověka. To znamená, že se text smlouvy má věřícím předčítat a připomínat. Záleží jen na nich, zda zákon dodrží a půjdou po Hospodinově cestě, nebo si půjdou po cestě modloslužby, hříchu a bezbožnosti.

Jak dobře bylo Boží slovo známé, vidíme v listu apoštola Pavla Římanům. Autor se v něm pokouší vysvětlit rozdíl mezi spravedlností vlastní a spravedlností Boží:

„Mojžíš píše o spravedlnosti založené na zákoně: ´Člověk, který tak jedná bude živ.` Avšak spravedlnost založená na víře mluví takto: ´Nezabývej se myšlenkou: Kdo vystoupí na nebe…? Ani neříkej: Kdo sestoupí do propasti…?` Co však praví? ´Blízko je slovo, v tvých ústech a ve tvém srdci`, to je slovo víry…“

Apoštol Pavel čte Mojžíšův zákon očima křesťana:

„Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Srdcem věříme ke spravedlnosti a ústy vyznáváme ke spasení.“

Můžeme říci, že Bůh dopřává zakusit člověku svou dobrotu, jestliže ho člověk poslouchá celým svým srdcem a celou svou duší. Dokážeme to však?

Stále znovu a znovu se obracíme a vracíme na pravou cestu, na cestu s Hospodinem. Opravdové obrácení znamená nejprve rozpoznat vlastní omyl, a potom se celou svou bytostí snažit chybu napravit a žít podle Božích přikázání. Zjistíme-li, že selhaly naše síly a vše pozemské, v co jsme doufali a věřili, jdeme do sebe. Teprve pak jsme ochotní vrátit se k Bohu, přiznat si svou slabost a nemohoucnost. Ale Bůh nám nejen odpouští – stále na nás čeká s otevřenou náručí. Stále s námi obnovuje smlouvu a – obrazně řečeno – obřezává naše srdce.

Bůh je nám všem velmi blízko, blíže než si sami myslíme. Máme ho ve svém srdci. Nadlouho zůstává před námi úkol sjednotit vnitřní prožívání této skutečnosti s tím, co nám vychází z úst.

 
  • Kalendář akcí
    << Zář 2017 >>
    púsčpsn
    28 29 30 31 1 2 3
    4 5 6 7 8 9 10
    11 12 13 14 15 16 17
    18 19 20 21 22 23 24
    25 26 27 28 29 30 1