Ex 14,15-15,1

Ivana Meclová

 

Nahlédneme-li do liturgických předpisů pro velikonoční obřady, najdeme zde naléhavý požadavek, který se týká bohoslužby slova v předvečer Slavnosti Zmrtvýchvstání Páně. Ze všech devíti možných čtení může kněz vybrat nejméně tři podle svého uvážení, ale vždy musí zařadit text z Druhé knihy Mojžíšovy o vysvobození Izraele z Egypta. Při slavení velikonoční vigilie si připomínáme dvě zásadní události naší víry – Kristovo vzkříšení a vlastní křest. Podle nejstarší křesťanské tradice je vyjití z Egypta hlavním a nejdůležitějším předobrazem Ježíšova zmrtvýchvstání i našeho křtu, který nás navždy spojil s Kristem.

Doba vyjití Izraelitů z Egypta je sporná. Dříve převládal názor, že k němu došlo v průběhu 15. století př. Kristem, novější údaje hovoří o 13. století př. Kristem. Útlak Izraelitů můžeme zařadit pravděpodobně do doby vlády Ramsese II., faraóna Nové říše, jejich odchod z Egypta se pak udál buď ještě za tohoto faraóna, nebo pravděpodobněji za jeho nástupce, faraóna Merenptaha, a to kolem roku 1230 př. Kristem.

Bůh začíná jednat již dlouho před vyjitím Izraele z Egypta. Dopouští na egyptský lid ránu za ranou, aby faraóna přiměl k souhlasu s odchodem celého národa. Některé přírodní pohromy byly v Egyptě dost častým jevem. Ale skutečnost, že se shlukly a překvapily svou intenzitou, zapůsobila na faraóna i Hebreje jako Boží znamení. Biblické myšlení nezná pojem druhotná příčina, vše je Božím dílem. Závěrečnou a hlavní Boží pomocí při osvobození Izraelitů z Egypta byla záchrana při přechodu přes Rákosové moře. Ve chvíli, kdy Izraelité dospějí k mořskému břehu, se zdá, že cesta končí. Neexistuje žádný přirozený způsob, jak se dostat na druhou stranu, v patách jsou jim nepřátelé. Nyní se má ukázat Hospodinova moc a svrchovanost. V situaci, kdy izraelský lid propadá strachu, je volán k odpovědnosti přímo Mojžíš. Jménem lidu se jako prostředník obrací k Bohu a na jeho rozkaz holí rozpoltí moře, rozetne ho jako živou bytost, která má moc hubit a ničit. Mořský výběžek byl horkým východním větrem rozdělen, takže vznikl úzký brod pro přechod Izraelitů. Utichnutí vichru a návrat mořské vodní hradby do původního stavu byly zároveň záhubou Egypťanů. Hospodin obrátil na první pohled krajně nepříznivou situaci ve prospěch svého lidu.

Hebrejština nezná slovo „zázrak“, ve Starém zákoně uvádí kromě normální stálé Boží pomoci ještě takzvaná „znamení“, vynikající Hospodinovy činy. V případě Rákosového moře mluvíme o „zázračném sestavení“, jedná se totiž o souhrn skutečností, které jsou samy o sobě vysvětlitelné přírodními silami, přesto musí být uznány jako Boží zásah. Za prvé proto, že všechny tyto okolnosti prospěly Izraeli v přesně potřebném a osudovém okamžiku a trestaly neposlušnost Egypťanů proti jasně zjevené Boží vůli. Za druhé proto, že byly již předem ohlášeny Božím zjevením. Zpráva o podivuhodném vyjití z Egypta není v první řadě popisem přírodních úkazů, ale základním vyznáním víry starozákonního Izraele. Protože toto vyznání vzniklo v určité době a bylo určeno konkrétním lidem, nese pečeť své doby a jejího způsobu vyjadřování. Boží přítomnost a jeho činy popisuje především symboly, nad kterými se nyní můžeme zamyslet.

Dokladem Boží přítomnosti je mimořádný pohyb oblačného sloupu, který Izraelity předcházel a určoval jim cestu. Byli vedeni sloupem, který se jim zjevoval ve dvou podobách: za dne v oblačném sloupu a v noci ve sloupu ohnivém. Pán je se svým lidem neustále, postupuje s ním a chrání ho proti nepřátelům. Sloup mění svůj vzhled nikoliv podle denní doby, ale podle lidí, se kterými má co do činění. Oblak byl na jedné straně temný, na druhé straně však osvětloval noc. A mluví se dokonce o sloupu oblačném a ohnivém zároveň, čímž vystupuje do popředí dvojakost Božího tajemství: vůči hříšníkovi je to nepřístupná svatost, pro vyvolené milostivá blízkost. Oblak symbolizuje blízkou a laskavou přítomnost Boží, ale také trest Boha, který skrývá svou tvář. Zjevuje Boží přítomnost, ale zároveň ji zahaluje tajemstvím. Temnota na straně Egypťanů doprovází zjevení Boží moci a odhaluje lidskou bezmocnost a poskvrněnost, takže jednání Boží zůstává člověku utajeno. Když Hospodin „vyhlédne ze sloupu“ směrem k Egypťanům, nastane v jejich vojsku panika. Není řečeno, co si pod tímto vyhlédnutím máme představit, nicméně nastávají obtíže, které vnesou zmatek do řad vojska. Válečné vozy uváznou a nejsou schopny manévrování – z výhody se stávají překážkou.

Z přírodních živlů hraje ve vyprávění nejdůležitější úlohu moře a vítr. Moře je pro pouštní národy, kam se řadí také Izraelité, obrazem smrtelného nebezpečí. Přebývají v něm zlé síly, protivící se Hospodinu. Ale i moře je pouhým stvořením a podléhá Bohu a jeho příkazům. Hospodinovým zásahem jsou všechny mocnosti zbaveny nadpřirozené moci a samostatnosti, musí sloužit Božím plánům a záměrům, jsou cele podrobeny Hospodinu. Voda Rudého moře je v rukou Stvořitele silou, která rozdělí lid Boží a lid modloslužby. Také vítr představuje ničivou sílu, které si Izraelité byli dobře vědomi. Vítr pouštní bouře má moc rozmetat všechno, co mu stojí v cestě. Tento vichr vysušuje na Hospodinův příkaz moře, aby Izraelité mohli přejít, stává se pokorným nástrojem v rukou Stvořitele, je jeho dechem a služebníkem.

Posledním důležitým a podivuhodným symbolem je hůl, kterou Mojžíš pozvedl nad moře. O několik kapitol dříve je nazývána „Boží holí.“ Bůh s ní učinil první znamení, když ji před zraky Mojžíše proměnil v hada. Podle židovské legendy pocházela tato hůl z rajského stromu poznání, doprovázela Adama, Noema, Abrahama a nakonec Josefa do Egypta. Mojžíš ji získal od svého tchána Jitra a v jeho rukou znovu získala zázračnou moc. I ona je nástrojem Boží pomoci, není kouzelnickou hůlkou, kterou vlastnili faraónovi kněží. Je odznakem moci, kterou propůjčuje Bůh svým služebníkům.

Egypt byl pro Izraelity „domem otroctví“, místem nesvobody, ale zároveň byl místem přípravy na velkou událost. Jedině v Egyptě měl národ možnost stát se Izraelem. Pokud by zůstal v Palestině, uprostřed národů s podobnou minulostí, způsobem životem a jazykem, hrozilo mu naprosté přizpůsobení okolí a rozplynutí beze stopy. V Egyptě zůstali Izraelité vzhledem k rasové, jazykové a sociální rozdílnosti cizinci. Žili odděleně v krajině Gošen, uzavřeni okolními světu, bez možnosti asimilace. Bylo úkolem Mojžíše, aby z lhostejného a otrockého lidu vytvořil skutečný národ a vzbudil v něm novou víru v Boha otců. Na počátku dějin patriarchů stojí Abrahamova osobní zkušenost s Bohem. Na počátku existence Izraele jako národa stojí kolektivní zkušenost víry. Událost vyjití z Egypta je nový a silně oslovující Boží zásah, který je základem formování národní hrdosti a identity. Vyjití z Egypta bylo skutečným zrozením Božího lidu. Tehdy Bůh zplodil Izraele a stal se jeho starostlivým a laskavým Otcem. Exodus je výrazem Boží lásky i závdavkem spásy. Bůh, který vysvobodil svůj lid z egyptského zajetí, zachrání jej také ze všech jiných nebezpečí. Bůh, který vysvobodil praotce z Egypta, vstoupil do starozákonních vyznání víry v Hospodina. Bůh sám se v mnoha případech představuje následujícími slovy: „Já jsem Hospodin, já jsem tě vyvedl z egyptské země.“ A to nejen bezprostředně po události v Druhé knize Mojžíšově, ale i v pozdějších dobách. Například:

– v souvislosti s povzbuzením a dodáním nové síly proti nepřátelům v knize Soudců,

– při ohlášení trestu za nevěrnosti Izraele, jak čteme u proroka Ozeáše,

– když žádá prosazení spravedlnosti a práva ve svém lidu jménem proroka Micheáše,

– když slibuje potrestání nepřátel Izraele prostřednictvím proroka Zachariáše.

Vděčnost za vysvobození naplňuje modlitby a žehnání starozákonních autorů. Hospodin je Bůh pomoci a spásy – tato chvála izraelských věřících je ozvěnou Božího zázraku u Rákosového moře a projevuje se zejména v žalmech. Vysvobození z Egypta je výrazem velké Boží dobroty a milosti, výrazem Boží náklonnosti vůči Izraeli. Není možné přesně určit, kdy a kde se tato událost stala a jak proběhla, ale v očích svědků se jevila jako oslnivý Hospodinův zásah a stala se jedním z článků izraelské víry. Výslovně zázračný charakter vysvobození je Boží zásah, který prožil celý národ a který byl bezprostředním základem izraelského náboženství a existence izraelského národa. Dává židovskému náboženství trvalou strukturu, nauku a formu. Izrael přijímá Zjevení jako národ.

Událost vysvobození si Židé každoročně připomínají svátkem zvaným pesach. Původně byly Velikonoce rodinným svátkem, který se slavil u kočovných kmenů při jarní rovnodennosti. Později se k nim připojil časově blízký svátek nekvašených chlebů, který oslavoval prvotiny nové sklizně. Odstranění starého kvasu z každé domácnosti bylo očistným obřadem každoroční obnovy. Oba svátky se pravděpodobně slavily ještě před odchodem z Egypta, ale tato událost jim dává nový obsah a význam. Velikonoce se stávají připomínkou jedné z největších událostí izraelských dějin, kdy Bůh potrestal Egypt a vysvobodil svůj lid z otroctví. Tím je natrvalo dán význam Velikonoc i smysl jejich názvu.

Pesach se slavil v měsíci nisanu po jarním úplňku. Začínal večer 14. nisanu posvátnou hostinou v rodinném kruhu. Nejmladší člen rodiny se na začátku slavení zeptal :“Čím se tato noc liší od ostatních nocí v roce?“ Následuje vyprávění o vyjití z Egypta a přechodu přes Rudé moře. Tento epos patří k nejstarším literárním památkám Izraele. Oslavné liturgické texty jsou součástí celé hostiny, která je protkána vyprávěním, žehnáním a chvalozpěvy. Při každém slavení velikonoc si Izrael připomíná, že se stal Boží svatyní, že v den vysvobození z Egypta se Hospodin stal Otcem, Tvůrcem a Zakladatelem Izraele.

Událost vysvobození z Egypta byla vždy vnímána v úzké souvislosti s velikonočním poselstvím Nového zákona. Vysvobození z Egypta je pro židovství i křesťanství pravzorem a zárukou všech jiných Božích osvobozujících činů. Vyprávění o vysvobození z Egypta můžeme přirovnat k evangeliím, v obou případech se jedná o historické základy náboženství, o centrální obsah vyznání víry, o nový řád spásy, který Bůh uvedl do světa. Mojžíš jako prorok nemá v Izraeli sobě rovného, skrze něj Bůh vysvobodil svůj lid a uzavřel s ním smlouvu. Jen jemu a Ježíši Kristu dává Nový zákon titul prostředníka. Zatímco Mojžíšova úloha je omezena na vyvolený národ, Kristus přišel zprostředkovat spásu světa všem lidem bez rozdílu. Jáhen Štěpán označuje ve Skutcích apoštolů Ježíše Krista za nového Mojžíše, kterého Bůh poslal jako vysvoboditele. Vysvobození z Egypta je předobrazem Kristova díla vykoupení, předobrazem naplnění skutečné spásy. Divy spojené s Exodem byly předobrazem duchovních skutečností spojených s příchodem Kristovým. I v Novém zákoně zůstává moře zlověstným elementem, který děsí člověka. Ježíš ovládá moře svým slovem, v tom učedníci rozeznávají jeho nadlidskou moc. Oblak při proměnění na hoře ukazuje přítomnost Boha i slávu jeho Syna. Podobně při nanebevstoupení jej zastiňuje před učedníky oblak a Ježíš mizí jako nebeská bytost přebývající mimo viditelný svět, ale přitom blízká svým vyvoleným.

Křesťanská tradice pokládala zázrak přejití moře za předobraz křtu. Apoštol Pavel mluví v Prvním listu Korinťanům o křtu v oblaku a moři, kterým prošli Izraelité, vedení Mojžíšem. Také křesťané jsou vysvobozeni z neuspořádaného života, který vedli jako pohané, a tvoří nový Boží lid. Křest a víra je převede do nového stvoření. Podle Knihy Zjevení zpívají Mojžíšovu píseň chvály Bohu ti, kdo se nesklonili před zlem. Přechod Rudým mořem je tedy znamením záchrany lidstva na konci časů.

Přechod přes Rákosové moře měl obrazný a eschatologický smysl už ve Starém zákoně. V Novém zákoně se stal předobrazem budoucího vítězství Mesiáše nad mocnostmi zla. Svatý Bazil píše: „Moře usmrtilo nepřítele Izraelitů. Podobně i při křtu je zničen náš nepřátelský vztah k Bohu. Lid vyšel z vody moře zdráv a bez pohromy, stejně i my vycházíme z vody jako živí, kteří vstávají z mrtvých.“

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3