Ex 17,8-13

Věra Doubková

 

O 29. neděli v liturgickém mezidobí otevřeme při prvním čtení Druhou knihu Mojžíšovu. Tato kniha se nazývá latinsky Exodus neboli Vyjití. Na začátku knihy se popisuje otročení Izraelitů v Egyptě. Hospodin se již nemohl dívat na utrpení svého lidu. Proto poslal Mojžíše, aby vyvedl Izraelity z domu otroctví do země zaslíbené. Árón, Mojžíšův bratr, se stal jeho společníkem a mluvčím před faraónem a lidem.

K vysvobození vyvoleného lidu dojde zásahem Boží svrchované moci, která přemůže veškerou moc faraónovu. Egypt bude zaplaven Božími divy a znameními. Árónova hůl, proměněná v hada, pozřela hady, v něž se proměnily hole faraónových věštců. Ale faraónovo srdce zůstává neoblomné. Izraelity nepropustí z otroctví. Bůh proto ukázal faraónovi a jeho lidu svou moc prostřednictvím deseti ran. Jednotlivé rány přicházely tak, aby zřetelně ukázaly na moc izraelského Boha a zároveň na neschopnost bohů egyptských.

Prvních devět ran ukazuje, že Hospodin užívá stvořeného světa k dosažení svého záměru. Hospodin dokázal, že má vládu nad přírodními zákony. V desáté, poslední ráně, se projevila Hospodinova absolutní moc. Šlo o smrt prvorozených. Hospodin ovšem faraóna předem varoval. Ten měl mnoho příležitostí, aby uznal Hospodina a uposlechl jeho příkazu. Nyní musel nést důsledky svého jednání.

Po desáté ráně se farao nechal obměkčit a souhlasil s propuštěním izraelského lidu z egyptského otroctví. V čele s Mojžíšem se lid vydává na cestu do Zaslíbené země. Ale všechna nebezpečí ještě nepominula. Farao vyslal své vojsko, aby izraelské otroky zastavilo a přivedlo zpět do Egypta. Když se faraónovi vojáci přiblížili, ocitli se Izraelité v pasti. Z jedné strany faraónovo vojsko, z druhé strany Rákosové moře. Ale Hospodin je stále se svým lidem. Poručil Mojžíšovi, aby zvedl svou hůl a moře se rozestoupilo. Hospodinův lid prošel mořem suchou nohou. Když pak se za nimi rozjeli vojáci na válečných vozech, hladina se nad nimi zavřela a všichni se utopili.

Nyní se před zachráněným lidem objevila rozsáhlá a liduprázdná poušť. Lid zjišťuje po několikadenním putování, že se snad přece jen měl o trochu lépe v Egyptě. Měli alespoň jídlo a pití. Na poušti není nic, než prach a sluncem rozpálené skály. Ale Hospodin vyslyšel prosby svého lidu. Prostřednictvím Mojžíše dává lidu pokrm – manu. Lid putuje dál pouští až dorazí na místo zvané Refidim. Utábořili se zde, ale neměli pitnou vodu. Lid naléhal na Mojžíše, aby jim dal vodu. Mojžíš tedy prosil Hospodina a Hospodin modlitbu vyslyšel. Přikázal Mojžíšovi, aby vzal hůl a udeřil do skály. A ze skály vytryskla tolik vyprošovaná osvěžující voda.

Nyní, když měli postaráno o jídlo a pití, přiblížil se k táboru nepřítel – Amalečané. Touto informací začíná první čtení příští neděle.

Amalečané přitáhli a bojovali s Izraelem v Refídim.

Refidim je poslední zastávkou Izraelitů při vyjití z Egypta – než dorazí k hoře Sinaj. Přesnou polohu místa dnes již neznáme. Na tomto místě se Izraelité poprvé setkali v bitvě s Amalečany. Amalek byl synem Elifaza a vnukem Ezaua. Pro Ezauovy potomky se tedy užívá hromadného označení Amalečané. Sídlili na jižním pomezí Zaslíbené země. Ztělesňovali tedy dvojí nebezpečí. Jako potomci Ezaua připomínali Izraelitům, Jakubovým potomkům, starý spor o prvenství před Hospodinem. Zároveň však Amalečané představovali pro Izraelity zeměpisnou překážku. Jako lid sídlící na pomezí Palestiny mohli vysvobozenému lidu znemožnit vstup do Zaslíbené země.

Mojžíš řekl Jozuovi: „Vyber si muže a zítra vyjdi bojovat s Amalečany, já se zatím postavím na vrchol pahorku s Boží holí v ruce.“ Jozue vykonal, co mu rozkázal Mojžíš, a bojoval s Amalečany. Mojžíš, Árón a Chur vystoupili na vrchol pahorku.

Zde poprvé vystupuje Jozue, pozdější vůdce lidu. Jozue byl syn Nunův, vnuk efraimského vůdce Elišamy. V době vyjití z egyptské země byl Jozue ještě mladý muž. Mojžíš si ho vybral jako svého osobního pomocníka a přikázal mu, aby z neorganizovaných izraelských kmenů vybral bojeschopné muže. S těmi pak měl odrazit nájezdy Amalečanů. Jozue se svého úkolu zhostil velmi odpovědně a učinil vše, co mu Mojžíš rozkázal.

Mojžíš Jozuovi oznamuje, že následující den vystoupí na vrchol kopce s Hospodinovou holí v ruce. Hůl hrála velmi důležitou úlohu. Nejenže sloužila jako opora poutníkovi, starci či pastevci, ale byla symbolem autority, jak lidské, tak Boží. Proto zmínka o Hospodinově holi.

Společně s Mojžíšem vystoupili na vrchol kopce i jeho bratr Árón a Chur. O Árónovi víme, že byl Mojžíšovým bratrem. Jeho hlavním úkolem bylo mluvit před lidem, tedy být Mojžíšovým mluvčím. O Churovi nemáme více informací. Musel to být vysoce postavený izraelský muž. Jako přední Izraelita podpíral spolu s Árónem Mojžíšovy unavené ruce.

Když Mojžíš měl zdvižené ruce, vítězili Izraelité. Když ruce spouštěl, vítězili Amalečané. Ruce Mojžíšovy se však unavily; vzali tedy kámen, položili pod něho a on se na něj posadil. Árón a Chur podpírali jeho ruce, každý z jedné strany, takže jeho ruce zůstaly pevné až do západu slunce.

Boj Izraelitů s Amalečany není pouhým bojem dvou nepřátel. Z určitého pohledu probíhá zde boj Hospodinův. Jeho výsledek závisí na Hospodinu a jeho moci. Nerozhoduje vojenská moc, síla či sebelepší dovednost bojovníků, nýbrž Hospodinova přítomnost. Když měl Mojžíš zdvižené ruce, znamenalo to, že je bojovníkům předávána mimořádná síla. Tato mimořádná moc je přijatá od Hospodina – z Mojžíšových rukou přechází na izraelské bojovníky. Když Mojžíšovy ruce klesají, přestává působit Hospodinova síla a moc v izraelských bojovnících.

Můžeme usoudit, že nepřátel bylo velké množství. Proto boj trval až do západu slunce, tedy celý den. Mojžíšovi se již nedařilo vlastní silou držet ruce zdvižené. Byl jistě unavený již po několika hodinách boje. Nezapomínejme, že se boj odehrával na poušti, kde celý den pálí ostré sluneční paprsky. Ale Mojžíš nebyl na kopci sám. Měl s sebou dva společníky, Áróna a Chura. Když spatřili, že Mojžíš nedokáže již únavou udržet své ruce zdvižené, připravili kámen k sezení. Mojžíš si tak mohl alespoň trochu odpočinout a posadit se. Ale připravený kámen má zároveň hlubokou symboliku. Kámen představoval královský trůn. Ke královskému trůnu patřilo i žezlo. Jako žezlo sloužila Mojžíšovi jeho hůl. V příběhu můžeme vidět jasnou představu o Mojžíšovi jako králi, který sedí na vrcholu kopce na královském trůnu s žezlem v ruce.

Zároveň představoval Mojžíšův postoj pokorného, modlícího se a prosícího člověka. Mojžíš byl doposud sám ve svých zápasech a modlitbách. Árón nevystupoval jako Mojžíšův pomocník, spíš jako pouhý tlumočník. Ale zde v Refidim se Árón s Churem stávají věrnými Mojžíšovými pomocníky. Muž jménem Chur byl podle židovské tradice příslušníkem kmene Juda, z něhož pochází také král David.

Při vedení Hospodinova boje nemůže natrvalo obstát jednotlivec. Je třeba, aby Mojžíš měl po boku druhy, kteří ho podepřou, když jeho vlastní síly umdlévají. Z každé strany mu tedy Árón a Chur podpírali unavené ruce, takže Mojžíš mohl mít ruce zdvižené po celou dobu boje až do setmění.

Jozue porazil ostřím meče Amalečany a jejich válečné sbory.

Nepřítel byl poražen ostřím mečem. Meč patřil mezi nejběžnější výzbroj starověkých válečníků. Mečem se vykonával trest smrti, o meči se hovořilo v souvislosti s krevní mstou či klatbou nad obyvateli nečistého města. V těchto případech se dozvídáme, že všichni byli pobiti ostřím meče. V našem příběhu tomu nebylo jinak.

Vítězství nad Amalečany není Jozuovou zásluhou, jde především o vítězství Hospodinovo. Za vydatné podpory Áróna a Chura dával skrze Mojžíše sílu izraelským mužům v čele s Jozuem.

Vítězství v Refidim je znamením konečného vítězství Izraele a dobytí Zaslíbené země. Z příběhu je patrné, že boj lze vést jedině na Hospodinův pokyn – nikoliv z rozhodnutí či vůle lidí.

Po prvním čtení budeme zpívat 121. žalm. Jako odpověď, kterou se ke zpěvu připojuje celé liturgické shromáždění, byly z tohoto žalmu vybrány věty: „Pomoc nám přijde od Hospodina, který učinil nebe i zemi.“ Mojžíš se svými společníky zakusil nejen při střetu s Amalečany v Refidim, že skutečná pomoc přichází od Hospodina. Vždyť jej vyznávali jako stvořitele nebe i země. Národ byl přesvědčen, že „Hospodin jej bude střežit ode všeho zlého“, že „Izraelův strážce nedopustí, aby se jeho noha zvrtla.“

V úryvku z Lukášova evangelia bude Ježíš vyprávět svým učedníkům podobenství, že je třeba stále se modlit a neochabovat. Nespravedlivý soudce se zastane vdovy proti jejímu odpůrci – pro její neodbytnost, se kterou k němu dlouhou dobu chodila a opakovala svou žádost. Pán Ježíš nás ujišťuje, že Bůh se zastane lidí, kteří k němu volají ve dne v noci. Podobně jako se zastal Izraelitů při jejich střetu s nepřáteli.

 
  • Kalendář akcí
    << Říj 2017 >>
    púsčpsn
    25 26 27 28 29 30 1
    2 3 4 5 6 7 8
    9 10 11 12 13 14 15
    16 17 18 19 20 21 22
    23 24 25 26 27 28 29
    30 31 1 2 3 4 5