Fm 9-17

Marie Zouharová

 

O 23. neděli v liturgickém mezidobí uslyšíme jako druhé čtení úryvek z Pavlova listu Filemonovi.

Vzniku tohoto listu předcházel útěk otroka Onezima jeho pánovi Filemonovi. Z dopisu nepoznáme, co bylo příčinou útěku. Mohla to být touha po svobodě, po důstojnějším zacházení, otrok mohl snad něco ukrást, popřípadě někoho podvést. To nám ovšem autor listu nevysvětluje.

Uprchlý otrok Onezimos se setkal s apoštolem Pavlem. Mohl ho i záměrně vyhledat, možná o něm slyšel v domě svého křesťanského pána. Teď chce, aby se Pavel za něho přimluvil.

Otroctví bylo ve starověku velmi rozšířené. Nebylo omezené na jednu zemi. Otroci existovali všude. Byli používáni v nejrozmanitějších oblastech. Pracovali jako dělníci v řemeslných provozech, v zemědělství, za hrozných podmínek také v dolech. I v domácnostech byl velký počet otroků. Byli považovaní za součást majetku jako věci, ne jako osoby. Byli vydáni na milost a nemilost svých pánů. Otroky se stávali buď tím, že se narodili jako děti otroků, nebo tím, že padli za války do zajetí a byli prodáni do otroctví.

Tomuto osudu se snažili uniknout, a proto často utíkali. Někdy se snažili útěkem zachránit, protože se něčím provinili. Zběhlý otrok znamenal pro majitele velkou ztrátu, a proto byl hledán pomocí zatykače. Po nalezení byl potrestán obvyklými tresty. Dopadený nebo kající otrok měl velké štěstí, když našel vlivného přímluvce, který se za něho u jeho pána přimluvil. Právě dnešní úryvek z listu Filemonovi ukazuje Pavla jako takového přímluvce.

Apoštol znal Filemona pravděpodobně z Efezu. List je krátký, velmi osobní a vyslovuje zvlášť naléhavou prosbu. Pavel oslovuje Filemona jako bratra. Oslovení bratr se týkalo všech křesťanů. Sourozenecký svazek má křesťany navzájem spojovat – bez ohledu na to, jaké mají postavení nebo úkoly.

Filemon je představeným domácího církevního společenství. Slovem “církev” nazývá apoštol ve svých listech malá křesťanská společenství, která se scházela v domech, stejně jako křesťanské obce v jednotlivých místech. Slovy domácí církevní společenství může být myšlena rodina, ale také to mohou být obyvatelé nějakého domu, tedy rodina v nejširším smyslu slova. Domácí církev se tedy nacházela v nějakém domě, nezávisle na příbuzenských nebo jiných vztazích těch, kteří k ní patřili. Tvořil ji především pán domu, jeho žena, děti a otroci, kteří byli bráni jako živý inventář. Toto společenství zůstávalo však otevřené pro další rodinné příslušníky nebo přátele. V domě mohou být i lidé, kteří se ještě nestali křesťany. V našem dopisu to byl otrok Onezimos.

V době napsání dopisu je Pavel ve vězení. V úvahu přicházejí tři místa: Řím, Cezarea Přímořská a Efez. Pravděpodobně tento list byl napsán v Efezu. Na toto místo odkazuje rovněž skutečnost, že uprchlý otrok má zde větší naději zmizet než v Římě, kde se již vyvinuly promyšlené metody, jak opět polapit takového otroka. Za tohoto předpokladu to mohlo být v polovině padesátých let. Pavlova prosba byla vyslyšena, jak svědčí list Kolosanům: “Posílám s ním i Onezima věrného a milovaného bratra, vašeho krajana” (Ko 4, 9).

Ovšem dopis není jen soukromý. Hned na začátku jsou vyjmenovaní všichni, ke kterým se Onezimos vrací. Pavel se ve svém listu obrací na pána domu Filemona především proto, že na něm jako na představeném domu záleží, jaký postoj zaujmou ostatní k uprchlému otroku, který se k nim vrací.

Mluví to Pavel, stařec, a nyní vězeň pro Krista Ježíše. Prosím tě za svého syna, kterému jsem dal život tady v žaláři, Onezima, který ti před časem způsobil škodu, ale nyní je tobě i mně k užitku. Posílám ti ho nazpátek, přijmi ho, jako by to bylo moje vlastní srdce.

Pavel nevystupuje autoritativně, přestože mu apoštolská moc, propůjčená Kristem, dávala právo vyslovit záležitost formou příkazu. Tohoto způsobu se vzdává, místo příkazu se objevuje prosba: “Přijmi ho, jako by to bylo moje vlastní srdce.” Prosba může být vyslyšena také díky Pavlově situaci, ve které se nyní nachází: “je vězeň pro Krista Ježíše” – zároveň o sobě mluví jako o starci. Mluví tedy k někomu mladšímu, předpokládá se, že jeho slova budou brána vážně. Nelze určit, kolik má Pavel roků. Podle toho, co víme o průběhu jeho života, měl v tu dobu kolem 55 let. Tvrdá misionářská práce však na něm zanechala stopy. Tyto okolnosti – vězení a stáří –mohou jistě na Filemona velmi zapůsobit. Pavel neuvádí jméno toho, za koho prosí. Informuje o tom, jak ho sám vnímá: “Prosím tě za svého syna, kterému jsem dal život tady v žaláři.” Jde přitom o uprchlého otroka, na kterého byl obvykle vydán zatykač. Pokud byl dopaden a přiveden ke svému pánovi, byl potrestán tak, jak jeho pán uznal za nutné. Proto bylo důležité, aby si opatřil přímluvce, který by se za něj u jeho pána přimluvil.

Pavla pojí s Onezimem nejtěsnější vztah. Onezimos je jeho duchovní syn, protože mu hlásáním evangelia daroval nový život. Představa o duchovním otcovství byla v náboženských společenstvích známá.

Po tomto úvodu, po naladění Filemona na Pavlovu strunu, je vysloveno jméno Onezima. Sna proto, aby omezil rozhořčení adresáta, popisuje Pavel svou zkušenost s tímto otrokem: “nyní je tobě i mně k užitku.”

Nejraději bych si ho nechal u sebe, aby mi sloužil místo tebe tady ve vězení, které snáším pro hlásání evangelia. Ale nechtěl jsem nic udělat bez tvého souhlasu, aby tvůj dobrý skutek nevypadal jako vynucený, nýbrž jako dobrovolný.

Otrok pocházel z Frýgie, a frýgijští otroci se vyznačovali velkou nespolehlivostí. Onezimos nebyl zřejmě žádnou výjimkou. Pavel však ujišťuje Filemona, že po svém obrácení je nyní otrok prospěšný jemu i svému bývalému pánovi. Na prvním místě říká “tobě” – dává Filemonovi přednostní právo na Onezima. Protože však Pavel má podíl na jeho obrácení a je nyní jeho duchovním otcem, může si na něho dělat nárok. Sám na sobě zakouší, že se Onezimos opravdu změnil a je k užitku, když mu ve vězení prokazuje dobré služby.

Posílá ho však ke svému pánovi. Proč? Mohl si ho nechat ve vězení a jen poprosit Filemona, aby dal svému otroku svobodu. Pavlovi nešlo o změnu právních předpisů. V nich stálo, že dopadený otrok musí být přiveden zpět ke svému pánovi. Záleželo na tom, aby se křesťané chovali k sobě navzájem jinak, než bylo zvykem v jejich okolí. Bylo třeba naplnit život novým duchem. Také Filemon měl jednat v tomto duchu a správně rozhodnout případ uprchlého otroka. Nejedná se zde jen o navrácení otroka, ale hlavně o rozhodnutí, jak naložit s provinilcem. K tomu přistupuje další skutečnost: Pavel posílá Onezima “jako by to bylo jeho vlastní srdce.” Můžeme tomu rozumět tak, že v Onezimovi se setkává s jeho pánem sám Pavel, a očekává proto velmi srdečné přijetí. Těsný vztah mezi apoštolem a otrokem znemožňuje Filemonovi, aby postupoval jen podle právních kategorií.

Pavel si chtěl nejdříve ponechat otroka pro sebe. Měl by na to právo, protože Filemon by mu tímto způsobem splatil, co mu dlužil. Když přijal od Pavla duchovní statky, byl na druhé straně zavázán poskytnout mu hmotné statky: “Kdo je vyučován v slovu, nechť se s vyučujícím dělí o všechno potřebné k životu” (Ga 6, 6) – čteme v listu Galaťanům. A podobně v Prvním listu Korinťanům: “Což nevíte, že ti, kteří slouží ve svatyni, dostávají ze svatyně jídlo, a ti, kteří přisluhují při oltáři, mají podíl na obětech, Tak i Pán ustanovil, aby ti, kteří zvěstují evangelium, měli z evangelia obživu” (1 K 9, 13n). Ve vězení byl Pavel ještě více odkázán na tyto služby, a proto tím spíš si na Onezima mohl činit nárok. Při omezení svobody potřeboval lidi, kteří by se o něho starali. Přesto postupuje jinak. Nedává však Filemonovi příkaz, jak se zachovat k otrokovi, který se k němu navrací. Ponechává mu svobodu, aby se rozhodl. Toto rozhodnutí má však být vedeno láskou.

Vždyť snad proto ti byl vzat na čas, abys ho dostal nazpátek navždycky, ne už jako otroka, ale jako něco více než otroka: jako drahého bratra. Když i mně je tolik milý, jak teprve tobě, jako člověk i jako křesťan.

V této další části se Pavel poprvé zmiňuje o události, která byla hlavním důvodem, proč píše Filemonovi. Apoštol nemluví o Onezimově útěku, ale říká: “snad proto ti byl vzat na čas, abys ho dostal nazpátek navždycky”. Slovíčkem “snad” naznačuje, že nezná zcela Boží plány, ale odvažuje se odhadnout Boží pohled na věc. Krátké odloučení má vytvořit trvalé společenství. Můžeme říci, že Filemon “jako bratr a křesťan má s ním být navždy spojen”. Bývalý otrok se nyní nachází ve zcela jiném vztahu ke svému pánu. Obrácením a křtem se stal někým jiným. Zůstává sice otrokem, ale pro svého pána se stává milovaným bratrem. V křesťanském společenství jsme totiž byli “všichni, ať Židé či Řekové, ať otroci či svobodní, pokřtěni jedním Duchem v jedno tělo a všichni jsme byli napojeni týmž Duchem” (1 K 12, 13).

Jsi-li však přesvědčen, že já a ty patříme k sobě, přijmi ho, jako bych to byl já sám.

V této větě naráží Pavel na propuštění Onezima. Vyslovuje svou žádost poprvé. Je zde ale podmínka: “Jsi-li však přesvědčen, že já a ty patříme k sobě.” Mezi Pavlem a Filemonem bylo společenství víry – v něm se cítili spojeni. Proto ho apoštol žádá, aby otroka, který se k němu vrací, přijal stejně srdečně, jako by to byl Pavel sám. Znamená to také, aby se vzdal všeho, čím by mohl Onezima potrestat. Své přátele přece netrestáme, ale odpouštíme jim a vítáme je s láskou. To vše je ovšem možné až v Kristu, protože pouze na základě přirozených lidských citů nelze nic takového očekávat.

 
  • Kalendář akcí
    << Zář 2017 >>
    púsčpsn
    28 29 30 31 1 2 3
    4 5 6 7 8 9 10
    11 12 13 14 15 16 17
    18 19 20 21 22 23 24
    25 26 27 28 29 30 1