Fp 2,6-11

Marie Klašková

 

Milé posluchačky a milí posluchači! O Květné neděli budeme číst jako druhé čtení slavnostní hymnus z listu Filipanům.

Dříve, než se ponoříme do krásného, prvokřesťanského hymnu, přibližme si okolnosti vzniku tohoto listu. Město Filipy bychom našli v Makedonii. Před dvěma tisíci lety to bylo slavné město, založené Filipem II. Makedonským, přístavní město s bohatými nalezišti zlata a stříbra. V Římské říši se Filipy staly domovem válečných veteránů a římskou kolonií. Díky prolínání nejrůznějších kultur se ve Filipech uznávala i různá božstva. Do tohoto města rozmanitých duchovních kultů přišel apoštol Pavel na své druhé misijní cestě – asi kolem roku 49. Spolu se Silou a Timotejem založili zde první církevní obec na evropském kontinentu. Filipští křesťané pocházeli především z pohanství – uctívali nejrůznější pohanská božstva – řecká, římská, italská, egyptská či jiná. Skutky apoštolů vyprávějí o obrácení obchodnice s purpurem Lydie, která se stala první evropskou křesťankou. Její dům sloužil jako místo pro setkávání prvních křesťanů ve Filipech. Skutky apoštolů se zmiňují o vyhnání zlého ducha z jedné služky, o následném uvěznění a zázračném vysvobození Pavla i Sily. Přitom se obrátil žalářník s celou svou rodinou. Filipská církevní obec nebyla asi příliš početná, ale Pavel si ji nejspíš velmi zamiloval, jak vyplývá z celého dopisu. Filipané byli bohatí a Pavel od nich často přijímal dary na podporu jeho misijního působení. Při třetí misijní cestě navštívil Pavel Filipy podruhé a pravděpodobně v nich napsal Druhý list Korinťanům. Při cestě do Jeruzaléma je navštívil potřetí.

Nyní jsme si, milí posluchači, přiblížili život ve Filipech. Ještě si stručně povězme něco o listu Filipanům. Většina současných biblistů se shoduje v tom, že nejde o jeden list, ale pravděpodobně o tři spojené dopisy. Jednotlivé části bychom mohli nazvat: dopis z vězení, list se zprávami a napomenutími – děkovný dopis. Není zcela jasné, odkud Pavel posílal zprávy do Filip. Tento list se řadí mezi čtyři listy z vězení – vedle listu Efezanům, Filemonovi a Kolosanům. Někteří biblisté se shodují, že šlo o uvěznění v Efezu – v polovině padesátých let prvního století. Nebo o vězení v Římě v průběhu šedesátých let. Přesné místo se dá jen velmi těžko určit, ale pravděpodobnější je Efez. Pavel děkuje Filipanům za dar do vězení a varuje před nebezpečnou skupinou lidí, která se snažila prosadit některé židovské zvyklosti v křesťanství. Tito lidé prosazovali obřízku, ale také jedním dechem nabádali k nevázanému způsobu života, k vědomí vlastní nadřazenosti. Celý list je napsán v radostném duchu.

Ve druhé kapitole najdeme starý křesťanský hymnus, který známe Denní modlitby církve, breviáře. Modlíme se ho každou sobotu večer, v prvních večerních chválách následující neděle. Jak jsme si řekli již na začátku dnešního pořadu, budeme se tomuto hymnu podrobněji věnovat.

Původním autorem hymnu není apoštol Pavel. Jde o slavnostní píseň, kterou Pavel znal a použil ve svém listu do Filip. Několik skutečností naznačuje, že Pavel není s největší pravděpodobností původním autorem textu. Pavel nesdílí v ostatních spisech některé teologické představy, vyjádřené v hymnu. Apoštol vždy zdůrazňuje, že Kristova smrt byla smrtí za nás. Tento aspekt Kristovy oběti ovšem v písni jasně zdůrazněn. Pavel vždy staví do středu Ježíšovu smrt a vzkříšení. Zde se neustále opakuje motiv ponížení a povýšení.

Hymnus jako celek bychom mohli rozdělit na dvě části. První mluví o Kristově ponížení. Stává se člověkem, přijímá roli služebníka a neodmítá smrt. Druhá část hovoří o Božím povýšení Krista. Bůh ho povýšil, dal mu jméno, slávu a moc. Celý hymnus je zakončen prvokřesťanským vyznáním – Ježíš Kristus je Pán!

Pojďme se nyní, milí posluchači, začíst do hymnu na Ježíše Krista. Začíná slovy: „Kristus Ježíš, ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí (Flp 2,6-7). Pozdější úvahy v církvi rozvinuly tento text v nauku o dvou přirozenostech – božské a lidské – v Ježíši Kristu. Apoštol Pavel nechce dopodrobna rozebírat teologické záležitosti Ježíšovy osoby. Jeho cílem není obhajovat dvojí přirozenost v Kristu, ale velebit Krista Ježíše, který sám sebe vydal, když se zřekl všech výsad, které měl. Zřeknutí bylo tak radikální, že se vzdal i svého božského způsobu bytí a postavení – a stal se tak podobným lidem. Kristus nechtěl trvat na svém božství, nešlo mu ani o slávu či důstojnost. Co bylo jeho vlastní, dal k dispozici a stal se pouhým služebníkem.

V dalším verši čteme: „Byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži“ (Flp 2,7-8). Ježíš přijal způsob života obyčejného člověka. Vědomě a dobrovolně se podřídil všem omezením lidského života, a to včetně smrti. Nesmrtelný Bůh se stává člověkem se vším všudy a přijímá na sebe i smrt. Tato smrt nám všem přinesla spásu. Bez Ježíšova ponížení, bez přijetí potupné smrti na kříži by lidstvo dál čekalo na vykoupení. Všimněme si zdůraznění – „poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži.“ Současní badatelé nejsou zajedno, zda chtěl Pavel zdůraznit aspekt Ježíšovy potupné smrti, nebo zda jde o dodatek pozdější redakce.

V této chvíli bychom mohli udělat, milí posluchači, dělicí čáru v celé písni. Zatímco první část líčila Kristův sestup a sebeponížení, druhá část opěvuje jeho vyvýšení. V devátém verši čteme: „Proto ho také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno“ (Flp 2,9). Řekli jsme si, že Kristus se ponížil, stal se člověkem a přijal smrt ze svého svobodného rozhodnutí. Ve druhé části písně vystupuje Bůh jako ten, kdo jedná. Bůh ho povyšuje a dává mu důstojnost. Odpovídá tak na Ježíšovo vykupitelské jednání. Kdybychom četli tento text v původním jazyce – v řečtině – objevili bychom slovo, které bychom mohli přeložit jako povýšení nade vše, maximální vyvýšení. Takové výsostné postavení přiznává Starý zákon jen Bohu. Bůh však takovou důstojnost připisuje i svému Synu, Ježíši Kristu. Dává mu jméno nad každé jiné jméno. Jméno nebylo ve starověku shlukem písmen. Bylo to velmi důležité slovo, úzce spjaté se svým nositelem. Ze Starého zákona víme, že Bůh některým vyvoleným změnil jméno, aby podtrhl jejich důstojnost, či naznačil jejich úkol. Aramovi bylo jméno změněno na Abraham, což znamená – otec mnoha národů. Samotné Boží jméno se nesmělo vyslovovat. Židé dodržují tento zákaz dodnes. Čtyři písmena Božího jména se nikdy nevyslovují, vždy se používá náhradního slova Pán nebo Hospodin. Když tedy Bůh dává Ježíšovi jméno nad každé jiné jméno, povyšuje ho tím, označuje jeho postavení a důstojnost.

O důležitosti Ježíšova jména mluví také další verš hymnu: „takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí“ (Flp 2,10). Jméno vyvýšeného služebníka je tak vznešené, že před ním má pokleknout každé koleno. „Nebe, země a podsvětí“ označují obrazně veškerý kosmos, všechny mocnosti a síly, které v něm působí. Otázkou je, zda se podsvětím myslí i démonické, Bohu nepřátelské bytosti a mocnosti. Není jasné, zda tyto bytosti dají svou poklonou jasně najevo, že jsou přemoženy a uznávají Ježíše jako vládce světa. Jiný výklad říká, že nebeskými bytostmi jsou myšleni andělé, pozemskými lidé a podsvětím všichni zesnulí.

Důležité však je všimnout si, co budou všichni sklonění před Ježíšem říkat: „každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán“ (Flp 2,11). Výslovným předmětem vzývání je vyznání – Ježíš Kristus je Pán. Již jsme si řekli, že Boží jméno se nikdy nevyslovovalo, ale opisovalo slovem Pán nebo Hospodin. Všimněme si podobnosti vyznání o Ježíši Kristu. Někteří badatelé se domnívají, že titulem Pán, řecky Kyrios, se Ježíš dostává do nejtěsnější blízkosti Boha. Díky svému vyvýšení a udělení jména převyšuje všechny ostatní a zůstává úzce spjat s Bohem.

Možná nás napadne otázka: „Kdy by mělo dojít k podrobení všech mocností Kristu a kdy by mělo zaznít vyznání ode všech jazyků na nebi, zemi i v podsvětí?“ Můžeme předpokládat, že záměrem hymnu je popsat události na konci časů, kdy se plně zjeví Kristova sláva. Všichni ji uvidí, pochopí, skloní se a vyznají, že Ježíš Kristus je Pán.

V posledním verši hymnu jsme četli, že každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat, že Ježíš Kristus je Pán. Celý hymnus je uzavřen oslavou Boha. Celé dění spásy bylo od počátku do konce zakotveno v Bohu. Hymnus mluví o Bohu Otci. Může nás vést k úvahám o vztahu mezi Bohem Otcem a Ježíšem Kristem. Nauka církve nám nabízí nejrůznější odpovědi. První koncily řešily vztahy mezi Otcem a Synem. Víme, že v Bohu jsou tři osoby – Otec, Syn a Duch svatý. Všechny tři osoby mají mezi sebou vztah absolutní lásky. Ježíš má dvě přirozenosti – božskou a lidskou – v jedné osobě. Pravidelně při mši svaté vyznáváme svou víru slovy: „Věřím v jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země, všeho viditelného i neviditelného. Věřím v jednoho Pána Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího, který se zrodil z Otce přede všemi věky. Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha, zrozený, nestvořený, jedné podstaty s Otcem. Skrze něho všechno je stvořeno. On pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe. Skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem. Byl za nás ukřižován, za dnů Poncia Piláta byl umučen a pohřben. Třetího dnevstal z mrtvých podle Písma. Vstoupil do nebe, sedí po pravici Otce. A znovu přijde, ve slávě, soudit živé i mrtvé a jeho království bude bez konce…“ Často si ani neuvědomujeme, co vlastně vyznáváme. Toto vyznání víry vzniklo na Nicejském a Cařihradském koncilu. Jeho základy jsou však biblické. Částečně vychází i z prvokřesťanského hymnu, kterým se dnes zabýváme a který uslyšíme jako druhé čtení o Květné neděli.

Také ostatní nedělní čtení úzce souvisí s tématem hymnu. V prvním čtení uslyšíme o povolání Hospodinova služebníka. Jedná se o text proroka Izaiáše. Služebník, o kterém se mluví v našem hymnu, je povolán, aby byl vystaven ponížení a utrpení, a tak přinesl odpuštění hříchů mnohým. Dvacátý druhý žalm začíná slovy: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“(Ž 22,1). Utrpení, ale také Boží blízkost a ochrana jsou tématem této úpěnlivé prosby. Jako evangelium jsou vybrány pašije z Lukášova evangelia. Budeme číst o odsouzení, utrpení a smrti Ježíše Krista. Text je tematicky stejný jako první část hymnu z listu Filipanům. Slova o vzkříšení a oslavení Hospodinova služebníka uslyšíme o slavnosti Zmrtvýchvstání Páně, příští neděli.

 
  • Kalendář akcí
    << Čvc 2017 >>
    púsčpsn
    26 27 28 29 30 1 2
    3 4 5 6 7 8 9
    10 11 12 13 14 15 16
    17 18 19 20 21 22 23
    24 25 26 27 28 29 30
    31 1 2 3 4 5 6