Fp 3,17-4,1

Marie Klašková

 

Milé posluchačky a milí posluchači! Během následujících šesti týdnů budeme při slavení eucharistie ještě třikrát číst z listu Filipanům. V dnešním pořadu „Bible v liturgii“ se budeme zabývat prvním z těchto textů – závěrečnými verši třetí kapitoly.

Než se zaměříme na úryvek, vybraný pro příští neděli, přibližme si okolnosti, za kterých vznikl list Filipanům. Máte-li po ruce Bibli, najděte si mapku středomoří. Město Filipy se nachází v Makedonii, směrem na severovýchod od Soluně. Před dvěma tisíci lety bylo slavným městem, založeným Filipem II. Makedonským. Mělo přístav a nedaleko se nacházela bohatá naleziště zlata a stříbra. V Římské říši se Filipy staly kolonií a domovem mnoha válečných vysloužilců. Zvláštností je, že navzdory velké vzdálenosti od Říma platily zde zákony a práva jako v samotné Itálii. Město Filipy mělo svou samosprávu, bylo osvobozeno od daní a správy tribunů; jeho občané měli stejná práva jako občané italských měst.

Díky prolínání nejrůznějších kultur se ve Filipech uznávala i různá božstva. Objevili bychom v nich stará římská a italská božstva. Také egyptským bohům byl zřízen chrám a důležitou roli hrálo uctívání císaře. Žila zde také méně početná židovská menšina. Do tohoto města rozmanitých duchovních proudů přišel Pavel na své druhé misijní cestě – asi kolem roku 49. Spolu se Silou a Timotejem zde založili první církevní obec na evropském kontinentu. Filipští křesťané pocházeli především z pohanství – uctívali nejrůznější pohanská božstva – řecká, římská, italská, egyptská či jiná. Skutky apoštolů vyprávějí o obrácení obchodnice s purpurem – Lydie, která se stala první evropskou křesťankou. Její dům sloužil jako místo pro setkávání prvních křesťanů ve Filipech. Skutky apoštolů se zmiňují o vyhnání zlého ducha z jedné služky a následném uvěznění a zázračném vysvobození Pavla a Sily. Přitom se obrátil žalářník s celou svou rodinou. Filipská církevní obec asi nebyla příliš početná, ale Pavel si ji nejspíš velmi zamiloval, jak vyplývá z celého dopisu. Filipané byli bohatí a Pavel od nich často přijímal dary na podporu svého misijního působení. Při třetí misijní cestě navštívil Pavel Filipy podruhé a pravděpodobně v nich napsal Druhý list Korinťanům. Při cestě do Jeruzaléma je navštívil nejspíš potřetí.

Když jsme si, milí posluchači, přiblížili život ve Filipech, připomeňme si ještě základní údaje o listu Filipanům. Většina současných biblistů se shoduje v tom, že se nejedná o jeden list, ale pravděpodobně o tři dopisy, spojené v jeden celek. Jednotlivé části bychom mohli určit jako: dopis z vězení, list se zprávami a napomenutími a děkovný dopis. Není zcela jasné, odkud Pavel posílal zprávy do Filip. Tento list se řadí mezi čtyři listy z vězení – Efezanům, Filemonovi, Kolosanům a Filipanům. Někteří biblisté se shodují, že se jednalo o jeho uvěznění v Efezu – v polovině padesátých let prvního století. Nebo o vězení v Římě v průběhu šedesátých let. Přesné místo lze jen velmi těžko určit, ale pravděpodobnější je Efez. Pavel děkuje Filipanům za dar, poslaný do vězení, a varuje před nebezpečnou skupinou lidí, která se snažila prosadit některé židovské zvyklosti v křesťanství. Tito lidé prosazovali obřízku, ale také jedním dechem nabádali k nevázanému způsobu života, k vědomí vlastní nadřazenosti. Celý list je napsán v radostném duchu. Ve druhé kapitole najdeme starý křesťanský hymnus, který známe z Denní modlitby církve – breviáře.

Nyní se, milí posluchači, zaposlouchejme do textu nedělního úryvku. Hned v prvním verši vybízí Pavel k napodobování: Bratři a sestry, jednejte všichni tak, jak jednám já, a upírejte zrak na ty, kdo žijí tím způsobem, jak máte vzor na nás“ (Flp 3,17). Když Pavel mezi Filipany pobýval, předával jim svou víru a učil je, jak ji uplatňovat v každodenním životě. Od sedmého verše třetí kapitoly popisuje Pavel, jak se chová k ostatním a ke Kristu. Bludní učitelé namlouvali lidem, že jsou již dokonalí, a proto se už nemusí příliš snažit. Pavel k tomu říká: „Nemyslím, že bych již byl u cíle anebo již dosáhl dokonalosti. Běžím však, abych se jí zmocnil, protože mne se zmocnil Kristus Ježíš“ (Flp 3,12). Až na závěr popisu svého vlastního života a chování vyzývá Pavel následování. Je vhodné napodobovat všechno, co o sobě Pavel tvrdí. Celý jeho život je závislý na Kristu, je odhodlaný podstoupit mučení i smrt pro Krista, necítí se dokonalý, ale snaží se o větší dokonalost. Pavel nepoukazuje jen na sebe, ale i na ostatní, kteří si již jeho příklad osvojili. Na jiných místech upozorňuje Pavel na Soluň. Tamní věřící mohli být příkladem pro mnohé. Z dalších slov našeho úryvku můžeme vyvodit, že na dobrý příklad neupozorňoval Pavel Filipany poprvé:Často jsem vás na to upozorňoval a teď to říkám se slzami v očích, že se jich mnoho chová jako nepřátelé Kristova kříže“ (Flp 3,18). Pavel mluví se slzami v očích, což poukazuje na naléhavost této výzvy. Hlasatele bludných nauk apoštol tvrdě odsuzuje. Tito nepřátelé Kristova kříže už pronikají i do filipské církevní obce. Když Pavel mluví o lidech pohrdajících Kristovým křížem, upozorňuje nejen na události ve Filipech, ale také v ostatních svých obcích. Odpor vůči kříži může mít mnoho podob. Patří k nim židovská zákonická zbožnost, nebo také vědomí vlastní dokonalosti, které nepotřebuje žádné další srovnávání a zdokonalování. Nemůžeme přesně říci, kde se vzali tito bludaři, pohrdající Kristovým křížem. Snad někteří pocházeli ze židovství, nebo i z pyšného pohanství. Pavel se o nich vyjadřuje jasně: Na konci je čeká záhuba, jejich bůh je břicho a vychloubají se věcmi, za které by se měli stydět. Všechna jejich snaha je obrácena jenom na věci pozemské“ (Flp 3,19). Nevíme, co tito bludaři hlásali. Jejich „odměnou“ bude na soudu záhuba a hanba. Četli jsme, že jejich bohem je břicho. Nemyslí se tu přímo rozkoš a smyslové požitky, ale spíš samolibé, egoistické zaměření na pozemský život. Pak nezbývá místo a pochopení pro Kristův kříž. Všechna snaha takových lidí je zaměřena na pozemské věci, přičemž zcela zapomínají na jejich pomíjivost.

Pavel však jasně říká: My však máme svou vlast v nebi, odkud s touhou očekáváme jako spasitele Pána Ježíše Krista. On přemění naše ubohé tělo, aby nabylo stejné podoby jako jeho tělo oslavené. Způsobí to jeho moc, protože jí si může podřídit všecko“ (Flp 3,20-21). Křesťanova vlast není zde na zemi, ale v nebi. Křesťané nemají a nikdy nemohou mít trvalý domov zde, v pozemském světě. Dokud člověk žije na zemi, nemá se k tomuto životu upínat, ale těšit se na život věčný, být v neustálém očekávání. Hlasatelé mylných nauk se domnívali, že vytvoří nebe na zemi. Křesťan se těší na druhý Kristův příchod. To on promění naše smrtelné tělo a dá mu podobu svého těla oslaveného. Velmi podobná slova píše Pavel do Soluně: „… abyste sloužili Bohu a očekávali z nebe jeho Syna, kterého vzkřísil z mrtvých, Ježíše, jenž nás vysvobozuje od přicházejícího hněvu“ (1 Sol 1,10). V tomto listu se hovoří také o vysvobození od Božího hněvu na soudu. Tato myšlenka schází v listu Filipanům. Zde naopak Pavel upozorňuje na proměnu pozemského těla, které sužují nejrůznější nemoci a strádání, v tělo oslavené. Na zemi se může člověk často ztotožňovat s trpícím Kristem. Budoucí soud, vzkříšení a proměnu našeho těla zakotvuje Pavel ve vyznání Kristovy moci. Jedině Bůh dokáže rozhodovat o všech mocnostech tohoto světa, jedině on si všechno podřídí a promění člověka tak, aby s ním mohl mít společenství.

K nedělnímu úryvku, který je ze závěru třetí kapitoly, je přidán ještě první verš čtvrté kapitoly: A tak, moji bratři milovaní a vytoužení, moje radosti a koruno, stůjte v Pánu pevně, milovaní!“ (Flp 4,1). Tento verš je úzce spjat s předcházejícím textem. Zvláště sympatická je Pavlova otevřenost a vřelost. Z tak osobního povzbuzení můžeme usoudit, že Pavel důvěrně znal členy filipské církevní obce. Tímto osobně zabarveným oslovením povzbuzuje na závěr své bratry a sestry. Pavel jistě zdravil nejen muže, ale i ženy, žijící ve Filipech. Již jsme si řekli, že ve Filipech žila obchodnice Lýdie, jejíž dům sloužil setkávání věřících. Pavel nazývá všechny milovanými a vytouženými, radostí i korunou. Vybízí je k pevnosti, jejíž základem je víra v Pána Ježíše. Ujišťuje o své lásce i touze a poukazuje na budoucnost, která je čeká. Na závěr se znovu opakuje – „milovaní“!

Podrobně jsme si, milí posluchači, rozebrali jednotlivé verše druhého čtení, které zazní o druhé neděli postní. V prvním čtení uslyšíme vyprávění o Abrahamovi, svědčící o Abrahamově víře v Boha. Díky ní jsou Abrahamovi a všem jeho potomkům dána mnohá zaslíbení. Abraham Hospodinu uvěřil, Hospodin s ním uzavřel smlouvu a splnil všechny své sliby. Stejně tak mají uvěřit v Ježíše Krista Filipané a vlastně všichni lidé. Odměnou jim bude oslavené tělo a věčné společenství s Bohem.

 
  • Kalendář akcí
    << Zář 2017 >>
    púsčpsn
    28 29 30 31 1 2 3
    4 5 6 7 8 9 10
    11 12 13 14 15 16 17
    18 19 20 21 22 23 24
    25 26 27 28 29 30 1