Ga 1,11–19

Jarmila Dostálková

 

O 10. neděli v liturgickém mezidobí uslyšíme druhé čtení z Pavlova listu Galaťanům. Tento list patří mezi sedm dopisů, u nichž je Pavlovo autorství je nesporné. Řadíme ho mezi dopisy psané z vězení. List je adresován křesťanům v několika církevních obcích galatského kraje. Galaťané patřili ke keltským kmenům, které opustily Galii a usídlily se ve třetím století před Kristem ve střední části Malé Asie, nazývané Severogalatský kraj. Za císaře Augusta se jejich území stalo roku 25. před Kristem součástí římské provincie Galácie. Tato provincie zahrnovala dále území směrem na jih ke Středozemnímu moři, označovaná jako Jihogalatská provincie. Pavel píše obyvatelům galatského venkova. Zdá se, že znal názvy jednotlivých oblastí (srov. Gal 1,21). Jeho citový vztah k adresátům se projevuje mimo jiné oslovením „pošetilí Galaťané“ (srov. Gal 3,1).

Ohledně doby a místa sepsání známe dvě teorie. Podle první, takzvané severogalatské, napsal Pavel tento dopis v Makedonii nebo v Korintu asi roku 57 – během své třetí misijní cesty, jistě však dříve, než list Římanům. Podle druhé, méně rozšířené teorie, takzvané jihogalatské, byl dopis napsán během druhé misijní cesty – kolem roku 50. Většina exegetů se přiklání k severogalatské teorii: za místo sepsání považují Efez, dobu odhadují mezi roky 52 – 56. Pavel se tehdy nacházel na své třetí misijní cestě.

V listu řeší apoštol Pavel základní otázku ospravedlnění z víry, vztah křesťanské svobody a Mojžíšova zákona. Křesťan je svobodný a není vázán předpisy Mojžíšova zákona. Zákonem křesťana je láska (srov. Gal 5,6 a 6,2 ). Cesta víry je otevřena pro všechny. Křesťan je svobodný pro službu Bohu a bližnímu. V listu Galaťanům chybí jako v jediném z Pavlových listů díkůvzdání za duchovní pokrok galatských křesťanů a jejich pochvala. Je to nejbojovnější list – planoucí hněvem. V listu se apoštol rozhorluje proti znetvoření Kristova evangelia Pavlovými protivníky, „judaisty,“ a proti lehkomyslnosti Galaťanů. Judaisté prohlašovali Pavlovo evangelium za nedostatečné. Hlásali, že by Galaťané měli přijmout Mojžíšův zákon se všemi jeho předpisy a že k tomu patří především smluvní znamení Izraele – obřízka (srov. Gal 2,3 a dále 5,2-12 a 6,12.15). Zprávy o takové zvěsti a o zmatku v obcích se staly pro Pavla výstražným signálem a vyžadovaly jeho nekompromisní odpor. Nešlo přitom o zraněnou ješitnost, ale o ohrožení jeho apoštolského díla (srov. Gal 2,4), o hrozbu církevním obcím, žijícím mezi pohany (srov. Gal 2,2 a 4,11). Pavel by nejraději napravoval přímo na místě (srov. Gal 4,20). Nacházel se však již příliš daleko a nemohl se vrátit. Mohl už pobývat v Makedonii, nebo nemohl přerušit svůj pobyt v Efezu. Celý list vychází z událostí, které se k němu donesly. Je vysloveně bojovný (srov. Gal 1,6-9), občas také podrážděný (srov. Gal 1,10) a někdy až ironický (srov. Gal 5,12.15). Věta za větou dokazuje apoštolovo zaujetí a rozrušení. Napomíná, aby adresáti žili správně (srov. Gal 5,13, a 6,10 ), končí závěrečným slovem a požehnáním (srov. Gal 6,11-18). Při srovnání s tehdy známými literárními projevy se list Galaťanům ukazuje jako obhajoba před soudem.

Nyní se zaposlouchejme do vybraného úryvku (Gal 1,11 – 19):

(11) Prohlašuji vám, bratři, že evangelium, které jsem vám hlásal, není dílo lidské:
(12) já jsem je nepřijal ani se mu nenaučil od nějakého člověka, ale ze zjevení Ježíše Krista.
(13) Slyšeli jste přece, jak jsem se kdysi choval, když jsem byl ještě židem: pronásledoval jsem Boží církev, že to přesahovalo všechny meze, a snažil jsem se ji zničit.
(14) V horlivosti pro židovství jsem ve svém národě předstihoval mnoho svých vrstevníků, protože jsem byl daleko více než oni zaujat zvyklostmi po předcích.
(15) Bůh si mě však už v lůně mé matky vybral a svou milostí povolal a rozhodl, že
(16) mi zjeví svého Syna, abych o něm kázal radostnou zvěst pohanům. Neradil jsem se hned s lidmi o radu k žádnému člověku
(17) ani jsem nešel nahoru do Jeruzaléma k těm, kteří byli apoštoly přede mnou. Odešel jsem do Arábie a pak se zase znova vrátil do Damašku.
(18) Za tři roky potom jsem se odebral do Jeruzaléma, abych z vlastní zkušenosti poznal Petra, a pobyl jsem u něho patnáct dní.
(19) Z ostatních apoštolů jsem však viděl jen Jakuba, bratra Páně.

Jak to bývalo v dopisech zvykem, uvádí apoštol na začátku své jméno, ale jiným způsobem než jindy. Neobrací se ke Galaťanům pěknými slovy, ale důrazně upozorňuje na svou apoštolskou důstojnost. Nestal se totiž apoštolem z pověření nějakou osobou, která má moc v církvi – jeho autorita pochází přímo od Boha. Proto takřka podrážděně vyhlašuje Pavel nezávislost svého evangelia (srov. 1 K 12,3 a 15,1 a 2 K 8,1). Způsob, jakým je zvěstoval, není lidskou záležitostí, ale něčím novým, co přesahuje lidská měřítka. Pro někoho může být dokonce pohoršlivý, nechce lidem imponovat. Pak by totiž nešlo o evangelium. Pavlovi se vyčítalo, že se chtěl svým evangeliem, nepodléhajícím židovskému zákonu, „podbízet“ lidem, získat je pro sebe. Proti takovým představám se apoštol rozhodně brání. Chtít se zalíbit lidem a hlásat evangelium jsou podle něho dvě rozdílné věci. Evangelium není lichocení (srov. 1 Te 2,4) a potlesk lidí může být pro hlasatele křesťanství výstražným signálem (Ga 5,11 a 6,12). Člověk nemůže říkat lidem, co jim lichotí, a zároveň být Kristovým služebníkem. Pavlovo evangelium je zvěstí pro Židy i pohany. Při setkání se vzkříšeným Kristem došlo zároveň k zjevení evangelia. Apoštolovým evangeliem je proto Bohem zjevený Kristus.

Ještě jako Žid byl Pavel nepřítelem křesťanů (verš 13). Jediným vztahem k církvi byla nenávist až na smrt. Ukončení platnosti židovského Zákona si tehdy nedokázal představit. Naopak, planul horlivostí pro tradici (srov. Fp 3,5). Jako pronásledovatel není však Pavel nějakým netvorem, který jedná na základě nižších pudů. Jeho svědomí mu velí bojovat za zachování židovského Zákona a za úctu vůči jedinému Bohu a jeho lidu. Jestliže nyní tak radikálně změnil svůj postoj k církvi a Zákonu, nebylo tomu tak proto, že by si vše rozmyslel, nebo ho někdo přinutil. Muselo se mu přihodit něco, co způsobilo tento zlom.

Pavel nebyl karikaturou farizeje, ale byl někým, kdo bral židovský Zákon nekompromisně vážně. Byl hrdý na to, že náleží k vyvolenému národu (srov. Fp 3,5). Projevilo se na něm jednání samotného Boha Stvořitele (srov. 2 K 4,6). Ten si Pavla ode dávna vyhlédl a zamýšlel svěřit mu poslání mezi pohany (verš 15) – podobně jako si Bůh vyvolil svého služebníka k poslání mezi pohany (srov. Iz 49,1 a Jr 1,5). Ježíšovou smrtí a jeho zmrtvýchvstáním nastal vhodný okamžik k uskutečnění tohoto plánu. Mocným zjevením ukázal Bůh Pavlovi svého Syna a zároveň cestu k pohanům (verš 16).

Vzkříšení Ukřižovaného objasnilo Pavlovi spásonosný význam jeho smrti a nedostatečnost lidských skutků. Jedná se hlavně o skutky zbožnosti podle židovského Zákona. Bylo to opravdu jedinečné zjevení, kdy Pavel objevil nejen význam velikonoc, ale definitivně také pravdu – odhalil dlouho očekávaný mocný Boží čin na konci časů, který završuje svět a jeho dějiny. Pavel vždy předpokládal tuto novou situaci v dějinách světa a poznal, že už nemá smysl rozlišování na Židy a pohany (srov. 3,28). Setkání se Vzkříšeným bylo tedy povoláním za apoštola pro nežidovské národy. Nikdo nemusel dávat Pavlovi informace, kde má působit. Mohl dokonce obejít autoritu apoštolů a vydat se na cestu. Bez lidského vlivu došlo nejen k obrácení, ale probíhá bez něho i další Pavlova cesta a působení. Městem obrácení byl Damašek, do kterého se později vrací (verš 17).

O zážitku u Damašku, jak obvykle nazýváme Pavlovo obrácení a povolání, mluví Pavel ve svých listech pouze v náznacích. Naproti Skutky apoštolů vypravují o tomto zážitku velmi názorným a strhujícím způsobem dokonce třikrát (srov. Sk 9,1-19; 22,3-16; 26,9-18).

Teprve po létech dochází ke kontaktu s Jeruzalémem, totiž s Kéfou, tedy Petrem. Památné setkání prvního svědka (srov. 1 K 15,5) s apoštolem národů je však zahaleno mlčením. Zde se můžeme nechat oslovit svými pocity a uvědomit si význam této chvíle. Bývalý pronásledovatel se setkává s prvním učedníkem. Každý z těchto dvou viděl Vzkříšeného – viděl Pána (srov. 1 K 9,1). Petr jako první, Pavel jako poslední (srov. 1 K 15,5-8). Ještě se však neznají, nyní se setkávají poprvé. Z prvních apoštolů viděl Pavel už jen Jakuba, bratra Páně (verš 19), který se stal Petrovým nástupcem v řízení jeruzalémské církevní obce. Pavel přikládá tomuto setkání stejně důležitou hodnotu jako pobytu u Petra. Jedná se mu o důkaz, že evangelium a Pavlovo apoštolské poslání je nezávislé na Jeruzalému. Pavel má zřejmě mnoho důvodů, aby zdůraznil, že jeho evangelium je pravdivé.

Za týden budeme v četbě listu Galaťanům pokračovat úryvkem z druhé kapitoly (2,16-21).

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3