Ga 5,1–18

Jarmila Dostálková

 

O 13. neděli v liturgickém mezidobí pokračujeme v četbě Pavlova listu Galaťanům. Další úryvek zazní opět jako druhé čtení. Je vybrán z 5. kapitoly, nejdříve uslyšíme první verš a potom verše 13. až 18.

První verš navazuje na předchozí kapitolu Pavlova dopisu, ve které pojednává o svobodě, k níž vede evangelium. Nyní Pavel dodává:

To je ta svoboda, ke které nás osvobodil Kristus. Buďte v tom tedy pevní a nenechte se zase zapřáhnout do toho otrockého chomoutu.

Pavel varuje křesťany v Galácii: nenechte se zase zapřáhnout do toho otrockého chomoutu. Proč mají Galaťané zábrany, které jim nedovolují rozhodně postupovat na cestě svobody plynoucí z víry (srov. 2,14)? Věděli přece, že skutečně a trvale osvobozuje jedině Kristus. A to všechny, Židy i pohany, prostě ty, kteří se s ním spojili ve víře a lásce. Pavlovi se při zdůrazňování svobody velmi podobá evangelista Jan. Také on zdůrazňuje, že pravá svoboda spočívá ve víře, se kterou člověk přijal Ježíšovo slovo: „Pravda vás osvobodí… budete opravdu svobodní” (srov. Jan 8,32.36).

Křesťanská svoboda ovlivňuje život celé společnosti, jak to nádherně ilustruje list Filemonovi. Je určena otrokům i lidem svobodným. Věřící je svobodný, protože mu bylo v Kristu umožněno žít ve spojení s nebeským Otcem. Hřích je tyranem a Kristus nás přišel vyprostit z jeho jha. V listě Římanům popisuje Pavel tyranii hříchu a chce tak poukázat na velkou hojnost Boží milosti (srov. Ř 5,15.20).

Další verše 5. kapitoly sice v neděli neuslyšíme, bude však dobré, když si je nyní poslechneme s krátkým komentářem:

Podívejte se, já, Pavel, vám říkám: Budete-li přijímat obřízku, Kristus vám nic neprospěje. A znova to zdůrazňuji každému, kdo se dává obřezat, že je pak povinen plnit celý Zákon.

Obřízku zná nejen židovský národ. U jiných národů bývá obvykle spojována se vstupem do společenství dospělých nebo do manželství. Izrael ji převzal jako starodávný zvyk. Mluví se o ní ve starozákonních textech v souvislosti s kamenným nožem (srov. Ex 4,24). Bylo hanbou zůstat neobřezán a Izrael se neobřezaných vždy štítil. Svědčí o tom text v knize Soudců o Samsonově nevěstě. Jeho soukmenovci mu vytýkají:“…jdeš pro ženu mezi filištínské neobřezance“ (Sd 14,3). V První knize Samuelově se David ptá: „…kdo je ten neobřezaný Filišťan“ (1 Sam 17,26). Neobřezanec není opravdový muž. Obřízka se prováděla na Hospodinův rozkaz nebo ve snaze uniknout jeho hněvu (srov. Joz 5,2). Například Jozue obřezává Izraelity u Pahorku předkožek na Hospodinův příkaz. Obřezáni byli také Jan Křtitel a Ježíš. Oba kázali nejdříve obřezaným.

Když hledáte ospravedlnění v Zákoně, nemáte už s Kristem co dělat, vypadli jste z milosti. Ale my jsme vedeni Duchem k tomu, abychom se opírali o víru, a proto s jistotou čekáme, že dostaneme to, v co spravedliví doufají. V křesťanství totiž nic neplatí, zdali jsi obřezán nebo neobřezán. Tady rozhoduje víra, která se projevuje láskou.

Pavel zde poukazuje na duchovní obřízku, na „obřezání srdce“. Jde o vnitřní rozhodnutí, při kterém rozhoduje víra, která se projevuje láskou. Pravé obřezání je skryté, duchovní, vnitřní; není dílem lidské ruky; má podobu křtu, kterým je křesťan spojen s Kristem. Jde o úplné svlečení hříšného těla a trvalé spojení křesťana s Kristem (srov. Kol 2,11).

Rozběhli jste se pěkně. Kdo vám však zahradil cestu, abyste už nešli za pravdou, jak vám byla hlásána? K tomu vás neponoukl ten, který vás povolal. Malý kousek kvasu, a prokvasí celé těsto. Avšak já skládám ve vás svou důvěru opřenou o Pána, že se nijak nezměníte ve svém smýšlení. Ale ten, kdo vás mate, neujde svému trestu, ať je to kdokoli.

Galaťané už pochopili, najednou však nemají jistotu. Pravdy se už nedrží. Pavel se ptá: Kdo vám zahradil cestu? Kdo za tím vším vězí? Je to spíš nářek než otázka. Nejde totiž o Boží hlas. Ten nepřemlouvá, jen povolá. Zhoubný vliv, který ohrožuje galatské obce, srovnává Pavel s kvasem. Ten je zde považován za sílu šířící rozklad. Na tuto skutečnost upozorňuje už v Prvním listu Korinťanům: „Nevíte, že kousek kvasu prokvasí celé těsto?” (1 Kor 5,6). Navzdory tomuto nebezpečí má Pavel důvěru. Důvěřuje Pánu, který má moc zabránit úchylce k „jinému smýšlení“. Ještě nevládne úplný zmatek (srov. 1,7), ale někteří chtějí Kristovo evangelium obrátit v pravý opak. Běda tomu, kdo je za to odpovědný. To je však před Bohem a jeho soudem naprosto lhostejné (srov. 2,6). Strůjci neklidu zacházejí dokonce tak daleko, že nejistotu ještě stupňují. Podsouvají Pavlovi hlásání obřízky (v. 11):

Bratři, já sám že taky dosud hlásám, jako by obřízka byla nutná? Ale proč potom stále ještě musím snášet pronásledování? Vždyť by tak přestalo to, co je na kříži tolik uráží. – Ti, kdo vám nechtějí dát pokoj, ať se úplně nechají vyříznout!

Kdyby Pavel prosazoval jako dříve obřízku, pak by přece proti němu nemuseli bojovat židovsky smýšlející horlivci (srov. 1,14). Hlásání obřízky by ovšem zbavilo účinnosti kázání o kříži. Ukřižovaný Kristus by měl v Zákoně konkurenta. Pavel zdůrazňuje, že nás může zachránit jen Kristův kříž, nikoli Mojžíšův zákon. Člověk by se opět mohl sám postarat o své ospravedlnění tak, jak by mu to nejlépe vyhovovalo. Podsouvání nekalých úmyslů spolu s důsledky rozruší Pavla natolik, že zlostně doporučí těmto pomlouvačným zastáncům obřízky, aby se nechali nejen obřezat, ale rovnou vyklestit. To by snad mohlo být ještě záslužnější. Ve skutečnosti znamenalo vykleštění odstranění znaku smlouvy, tedy vyloučení z Izraele (v. 12).

Jestliže Pavel předtím popustil uzdu svému hněvu, pak nyní začíná klidnou úvahou nový sled myšlenek. Právem můžeme mluvit o začátku nového oddílu listu. Jedná se o úsek apoštolova napomenutí, se kterým se setkáváme i v jiných Pavlových listech, když vybízí k věrnému životu. Pouze snaha o novozákonní spravedlnost znamená vrchol, kterým je křesťanská láska. Výchozím bodem napomenutí je skutečnost, že Galaťané, které nazývá svými bratry (srov. 4,12.28.31), byli povoláni ke svobodě (srov. 5,1), kterou nám vydobyl Kristus.

Bratři, vy jste byli povoláni ke svobodě. Ta svoboda však nesmí být záminkou, abyste se vraceli k prosazování sebe. Spíše si navzájem posluhujte láskou.

Se svobodou mají Galaťané správně zacházet. Svoboda od Zákona neznamená ovšem svobodu ke hříchu. Lidé, kteří byli vysvobozeni ze svého sobectví, by se přece vraceli zpět. Pavel hovoří doslova o „návratu k tělu.“ „Prosazování sebe“ vystihuje dobře smysl těchto slov. Jako vysvobození lidé mají sloužit druhým, a tak naplňovat Zákon za zcela nových podmínek (v. 14):

Celý Zákon totiž ve své plnosti je obsažen v jediné větě: „Miluj svého bližního jako sebe“.

Zákon tedy lze souhrnně vyjádřit přikázáním lásky. O takovém shrnutí Zákona pomocí krátké formule se zřejmě diskutovalo mezi židovskými znalci Písma. Svědčí o tom evangelista Marek. Ježíš odpovídá učiteli Zákona na jeho otázku: „Které přikázání je první ze všech?“ (srov. Mk 12,29-33). O rozhovoru zákoníka s Ježíšem mluví kromě Marka také Matouš (srov. 22,34-40) a Lukáš (srov. 10,25-28). Otázkou souhrnu Zákona se Pavel ještě zabývá v listě Římanům (13,8-10). Dvakrát se zde zmiňuje o lásce jako o „naplnění Zákona“. „Nebuďte nikomu nic dlužní – jen vzájemnou lásku. Neboť kdo druhého miluje, splnil Zákon.“ Pavel má zřejmě mnoho důvodů k tomu, aby připomněl přikázání lásky. Usuzujeme-li podle výrazů použitých v následujícím verši, vypadá to u Galaťanů jako mezi divokými zvířaty:

Jestliže se však mezi sebou koušete a požíráte, dejte pozor, abyste jeden druhého nepohltili!

Na toto temné pozadí dál navazuje v 5. kapitole ještě 26. verš: „neshánějme se po slávě, není to k ničemu, nechovejme se k sobě navzájem vyzývavě, nebuďme mezi sebou závistiví.“

V následujících větách dává Pavel do protikladu život podle Božího Ducha a život podle těla. Pavel požaduje život v moci Božího Ducha. Člověk má žít podle Ducha a vést život určený Duchem. Jen takový život osvobozuje od zotročujícího sobectví Takto dochází k osvobození od těla a k projevům lásky (v. 16).

Chci říci toto: Žijte duchovně, a nepropadnete žádostem těla. Tělo totiž touží proti duchu, a duch zase proti tělu. Mezi nimi je vzájemný odpor, takže neděláte, co byste chtěli. Jestliže se však necháváte vést Duchem, nejste už pod Zákonem.

Tělo a Duch jsou v nepřátelském vztahu. Boj mezi oběma podstatně odlišnými mocnostmi se odehrává v člověku. Člověk sám rozhoduje ve svých skutcích. Člověk, který je jen tělo a upadne pod nadvládu těla, se musí svěřit Božímu Duchu. Jinak je opět pod Zákonem, což se rovná zotročení tělem. Obě složky v člověku, tělesná i duchovní nejsou téměř nikdy v souladu. Každá z nich nás táhne jinam. Proto je v člověku napětí a on stále musí volit mezi tím, co chce tělo, a tím, k čemu ho vede Boží Duch.

 
  • Kalendář akcí
    << Kvě 2017 >>
    púsčpsn
    1 2 3 4 5 6 7
    8 9 10 11 12 13 14
    15 16 17 18 19 20 21
    22 23 24 25 26 27 28
    29 30 31 1 2 3 4