Gn 11,1-9

Petr Chalupa

 

Slavnost Seslání Ducha svatého můžeme začít slavit už v předvečer. Pro tuto příležitost jsou k liturgii mše svaté vybrány zvláštní texty. Ze Starého zákona můžeme volit první čtení mezi čtyřmi nabízenými úryvky. Jako první z nich je uvedeno prvních devět veršů jedenácté kapitoly z První knihy Mojžíšovy.

V prvních jedenácti kapitolách této knihy se vypráví o minulých událostech. Vyprávění však nechtějí referovat o tom, co a jak se stalo, ale chtějí pomocí barvitého líčení vést k poznání, jaký je Bůh, jaký je člověk, jaký je jejich vzájemný vztah.

Příběh o stavbě babylónské věže říká, že všechno, čeho lidé dosáhli ve snaze o dokonalejší civilizaci, mohlo také vést k jejich pýše, která se nezastavovala ani před velikostí Boží. Tento příběh připomíná, kým je člověk a jací jsme my lidé.

Nejnápadnějším rysem zpracování je protiklad mezi začátkem, kdy „země byla jednotná v jazyku“ a závěrem, kdy „Hospodin zmátl jazyk celé země.“ V první části úryvku jednají a mluví lidé, ve druhé jedná a mluví Bůh. Tato struktura napovídá, že dřívější stav se změnil působením lidí a Božím zásahem proti němu. Vypravěče nezajímá samotná událost, ale spíš důvod, proč došlo ke změně dřívějšího stavu v nynější. Cizím slovem hovoříme o etiologii: nynější stav je vysvětlen událostí, která se odehrála v minulosti.

Zaposlouchejme se však do vlastního textu Písma svatého:

Celá země byla jednotná v jazyku i slovech.

Vypravěč vykresluje výchozí stav, který se v průběhu vyprávění změní v opak. Věta o jednom jazyce ukazuje, že současný stav mnoha jazyků není původní. Rozmanité jazyky pokládá vypravěč za něco nenormálního, v dřívějším stádiu měli všichni lidé společnou řeč. Něco podobného vyjadřují vyprávění, rozšířená po celé zemi, která také vycházejí z toho, že lidé kdysi měli společnou řeč. Můžeme si představit, že malá skupina lidí se po mnoho generací nedostala do kontaktu s lidmi, mluvícími jiným jazykem. Pak došlo ke zvratům, po kterých se tito lidé stále setkávali a jednali s lidmi, hovořícími cizím jazykem. Tak dospěli k představě o nenormálnosti mnoha jazyků. Není divu, že se někteří vykladatelé pokoušeli rekonstruovat prapůvodní řeč lidstva, jejíž stopy lze údajně nalézt v současných jazycích.

Když lidé přitáhli od východu, nalezli rovinu v zemi Šinear a usadili se tam.

Až do konce 9. kapitoly První knihy Mojžíšovy znamená „člověk“ jednoznačně lidstvo – bez jakéhokoli rozlišování. Po skončení potopy začíná členění lidstva, kterým se vyznačují všechny texty po potopě. Náš úryvek se dívá na rozčlenění lidstva ze zvláštního zorného úhlu. Považuje rozptýlení lidí a zmatení jazyků za umenšení kvality života nebo trest.

Druhý verš našeho úryvku popisuje přechod od kočovného způsobu života k usedlému. Není jasné, kdo a odkud vlastně vyšel. Tím nápadnější je přesný údaj o zemi Šinear. Cesta začíná v temné minulosti a směřuje k jasným začátkům dějin. Sloveso „nalezli“ předpokládá, že skupina při svém pohybu hledá; je na cestě k cíli, který ještě nezná. Skupina, která hledá, dochází k nejdůležitějším zkušenostem v napětí mezi hledáním a nacházením. Právě přitom zakouší zvláštní působení Boha, který slibuje cíl, ukazuje cestu a vede. „Rovina“, kterou nacházejí, umožňuje natrvalo život skupiny: Poskytuje vodu, potravu a klid, zde se mohou usadit. Šinear zde označuje celou Mezopotámii. Teprve v závěrečném verši našeho úryvku se dozvíme, že se rovina rozprostírá v okolí města Babylónu.

Tu řekli jedni druhým: „Pojďme, udělejme si cihly a vypalme je v ohni!“ Cihel používali jako kamene a asfaltu jako malty.

Věta „řekli jedni druhým“ uvozuje rozhodnutí. Zdá se, že rozhodnutí je vyjádřeno jako ustálený obrat: „Pojďme, udělejme si cihly a vypalme je v ohni“. Velmi podobný text najdeme v babylonském eposu Enuma eliš o stavbě věže zvané Esagila. S naším úryvkem má mnoho společného: rozhodnutí o zhotovení cihel, stavbu věže a zdůraznění výšky věže, která má sahat až do nebe. V Mezopotámii se připravovaly cihly pro posvátné stavby po celý rok a první byla položena v rámci slavnosti.

Vysvětlující poznámka se týká stavebního materiálu. Čtenáři se dostává stavebně technického vysvětlení. Vypravěč tak dává najevo, že se vyzná v zemi, ve které se odehrává to, co následuje. Vysvětlení staví do protikladu známý způsob stavění z kamene a omítky vůči cizímu z cihel a asfaltu. Vykopávky v Palestině ukazují, že se zde nikdy nepoužívalo asfaltu jako pojiva. Z hlediska kulturních dějin je tento způsob stavění velmi významný. Šlo o jeden z nejpůsobivějších vynálezů. Umělými cihlami se člověk vymanil z nutnosti mít po ruce přírodní kámen a jeho naleziště. Cihlami začíná kultura, která shromažďuje velké množství lidí.

Řekli: „Pojďme, vystavme si město s velmi vysokou věží, jejíž vrchol bude v nebi. Proslavme se tím, abychom se nerozptýlili po celé zemi!“

Věž byla přirozenou součásti opevnění města. V hebrejštině zaznívá v tomto pojmu význam „veliký“ a „vysoký“. Vrchol věže v nebi naznačuje obrovské chrámy v Babylónii, o kterých se vyprávělo v Izraeli a které budily dojem, že dosahují až k nebi. Pro nás je důležité, že se tohoto obratu používá v souvislosti se založením města Babylónu, vždyť i v biblickém vyprávění jde o založení města, o přechod od kočování k bydlení ve městě. Nábožensky znamenala velikost věže v rozvinuté mezopotámské kultuře rivalitu vůči nebi. Biblický vypravěč vidí v obrovských mezopotámských stavbách jedinečné vyjádření toho, co chce říci o lidské velikosti.

Snaha „proslavit se“ – v hebrejštině doslova „učinit si jméno“ – znamená získat slávu u současníků i potomků. Jméno je známé široko daleko, v něm člověk žije dál. Ocitá se však v nebezpečí sebepřeceňování a opovážlivosti.

Hospodin sestoupil, aby se podíval na město a na věž, kterou lidé stavěli.

Autor textu předpokládá, že Bůh není mezi lidmi na zemi, ale sídlí v nebi. Tato představa byla rozšířená po celé zemi, takřka ve všech známých náboženstvích. Boží přebývání v nebi může ovšem mít různý význam. V našem případě je sestoupení myšleno jako součást Božího zásahu, který zabraňuje lidem na zemi v další stavbě věže. Vypravěč vidí Boží sestoupení jako protikladný pohyb vůči lidské snaze dosáhnout stavbou až do nebe.

Hospodin řekl: „Všichni jsou jeden lid a mají jeden jazyk. A to je jen začátek jejich počínání! Pak jim nebude nic nemožného z toho, co se jim zamane udělat.

Boží pohled na lidské dílo vede nejprve k úvaze o jazyce. Nápadné přitom je, že Bůh nereaguje přímo na lidský výtvor. Zjišťuje spíš stav a opakuje takřka doslova úvodní větu úryvku o jednom jazyce všech lidí. Boží zásah se týká očekávané lidské činnosti v budoucnosti. Vyprávění se nezabývá fakty, ale uvažuje nad možnostmi, které by se lidstvu otevřely, kdyby odstranilo všechny překážky v porozumění a dokázalo jednat jednotně: Pak jim nebude nic nemožného z toho, co se jim zamane udělat. Něco takového by vedlo k absolutní autonomii lidstva. Byla by zpochybněna omezenost lidí jako tvorů vzhledem k Stvořiteli. Protože však mohou lidé existovat jen jako tvorové, ohrožují sami sebe neomezenou autonomií.

Věta – pak jim nebude nic nemožného z toho, co se jim zamane udělat – je vrcholem vyprávění. K porozumění je dobré najít v knize Job 2. verš 42. kapitoly. Jde o začátek Jobovy odpovědi Hospodinu.: „Uznávám, že všechno můžeš a že žádný záměr tobě není neproveditelný.“ Tato věta má v celkové stavbě knihy Job velký význam. Bůh odkázal Joba na jeho místo. Nyní poznává Job Boha v jeho božství.

Poznáváme, že původní vyprávění o stavbě věže v pravěku ukazovalo, jak se lidé nechtěli spokojit se svou omezenou existencí a chtěli proniknout do oblasti Boží.

Pojďme, sestupme a uveďme tam jejich jazyk ve zmatek, aby jeden druhému nerozuměli.

Tento verš patří k 13 místům, na kterých navrhují změnu židovští učenci, kteří pečovali o hebrejský text Písma svatého. Navrhují zde nahradit množné číslo jednotným. Takto – v čísle jednotném – se totiž o Hospodinu hovoří v předcházejícím textu.

Pozoruhodné je, že Bůh nezasahuje proti lidem, ale proti jednotnému jazyku. Cílem je vysvětlit zmatení jazyků, které je v následujícím textu propojeno s rozptýlením lidí. Lidé nebudou moci překročit své meze, jestliže si nebudou při stavbě svého díla rozumět. Současná jazykověda potvrzuje, že hlavní funkcí jazyka je umožnění lidské spolupráce.

A tak je Hospodin odtamtud rozptýlil po celé zemi a přestali stavět město.

Lidé, rozptýlení po celé zemi, rozvíjejí odlišné jazyky a navzájem si už nerozumí. Přestávají tedy stavět město.

Proto mu bylo dáno jméno Babylón, poněvadž tam Hospodin zmátl jazyk celé země. Hospodin je odtamtud rozptýlil po celé zemi.

Autor textu přestává vyprávět a uvádí závěr. Současný stav objasňuje tím, co vyprávěl o dávné minulosti. V hebrejštině zní označení Babylón podobně jako sloveso „zmást.“

V našem úryvku se předpokládá možnost rozvoje, který lidstvo uskutečnilo až době technického pokroku. Jeho předchůdcem byly ovšem obrovské stavby rozvinutých kultur. Podle vypravěče se musel náš příběh odehrát v jedné z těchto velkých říší.

O stavbě města se hovoří už ve 4. kapitole První knihy Mojžíšovy. Tam ovšem má funkci zabezpečení usedlých obyvatel. S „věží, jejíž vrchol bude v nebi“ přichází nový význam. Znázorňuje velikost. Odmítavý hlas ovšem nezaznívá jen v takzvaných pradějinách. Také prorok Izaiáš kritizuje snahu babylónského krále o dosažení velikosti (Iz 14,13n): „V srdci sis říkal: Vystoupím na nebesa, vyvýším svůj trůn nad Boží hvězdy… vystoupím na posvátná návrší oblaků, s Nejvyšším se budu měřit.“ Později se podobně vyjadřuje prorok Jeremiáš (Jr 51,53): „I kdyby Babylón až k nebi vystoupil a vyhnal mocné opevnění až k výšinám, přijdou na něj ode mne zhoubci.“ Když se vrátíme k První knize Mojžíšově a nalistujeme 3. kapitolu, nalezneme stejný motiv ve slovech hada, který svádí člověka k neposlušnosti: „budete jako Bůh.“ Na začátku i na konci takzvaných pradějin chce izraelský teolog říci, že člověk je nejvíce ohrožen touhou překonat omezenost tvora a neuznávat Boha jako Stvořitele. Chce být jako Bůh a tím, co dělá, dosáhnout až do nebe. Autor textu má vyhraněný názor na člověka. Člověk žije ve vztahu k Bohu jako tvor. Má zůstat ve stanovených mezích, v nichž může naplňovat své lidství. Když se je pokusí překonat, ohrožuje sám sebe. Není nic špatného na touze po poznání a slávě. Tato touha však ukrývá možnost překročení mezí – právě proto znamená ohrožení člověka.

Viděli jsme, že lidská snaha o překonání samotného Boha vede jen ke ztrátě jedné z nejpotřebnějších hodnot: schopnosti dorozumět se.

V předvečer slavnosti Seslání Ducha svatého položíme důraz na slova –Hospodin zmátl jazyk celé země a rozptýlil je odtamtud po celé zemi – a budeme tato slova vnímat jako kontrast vůči jiným slovům ze Skutků apoštolů, která popisují první Letnice: „Hodně lidí se sběhlo… a každý z nich slyšel, jak apoštolé mluví jeho vlastní řečí“ (Sk 2,6).

 
  • Kalendář akcí
    << Kvě 2017 >>
    púsčpsn
    1 2 3 4 5 6 7
    8 9 10 11 12 13 14
    15 16 17 18 19 20 21
    22 23 24 25 26 27 28
    29 30 31 1 2 3 4