Gn 15,5-18

Petr Chalupa

 

O druhé neděli postní uslyšíme jako první čtení úryvek z 15. kapitoly z První knihy Mojžíšovy. 15. kapitola zaujímá zvláštní postavení ve vyprávění o Abrahamovi. Tato kapitola je teologickým jádrem vyprávění, které začíná povoláním Abrama ve 12. kapitole a končí obětováním Izáka ve 22. kapitole. V 15. kapitole se setkáváme se svědectvím o Abrahamově víře. Na tomto místě nacházíme rozhodující východisko pro Boží smlouvu s Abrahamem. Zde jsou jednotlivá zaslíbení – daná praotci – slavnostně potvrzena. Zaslíbení syna a početného potomstva je těsně propojeno se zaslíbením země. Vždyť vlastnění země bylo ohroženo, neboť Abraham neměl ještě potomka a dědice. Země je z tohoto pohledu darem, který Hospodin zaručuje slavnostním zaslíbením v podobě smlouvy.

Také úvahy nad literárním druhem potvrzují, že jde o teologicky propracované vyprávění. Děj není příliš bohatý, zato se setkáme s velkým množstvím Božích výroků. Rozhodující obsah se nachází v rozhovoru mezi Hospodinem a Abrahamem. Způsob vyjadřování je zde silně formální, sotva však určíme s jistotou původní situaci, ve které text vznikl.

Na začátku 15. kapitoly se Abrahamovi dostává zaslíbení ochrany jako vojevůdci, zároveň však přijímá Hospodinovo slovo jako vizionář a prorok. Vznáší námitku proti Božímu povolání, Hospodin však své slovo opakuje. V této souvislosti je pochopitelná prosba o poznávací znamení i poznámka o tom, že Abraham upadá do hlubokého spánku. Rozpůlení zvířat připomíná přípravy k oběti – kouř, oheň a tma odkazují na zjevení Boha ze Sinaje. To vše potvrzuje, že před sebou máme teologické zamyšlení nad různými tradicemi. Patnáctá kapitola První knihy Mojžíšovy je nejspíš literární kompozicí. Text se stal souborem různých zaslíbení teprve v době, ve které se Abrahamův lid dostal do krize, ohrožující jeho život.

Tato kapitola obsahuje dvě scény, které jsou ve vzájemném vztahu – na Hospodinovo zjevení navazuje vždy Abrahamova reakce nebo prosba. Poznámka o Abrahamově víře ukončuje první scénu, podobně jako zaslíbení smlouvy uzavírá druhou scénu.

První čtyři verše 15. kapitoly v neděli neuslyšíme. Vymezení úryvku nevychází z jeho stavby a poselství, ale řídí se zřejmě jinými měřítky. Chceme-li správně porozumět dalšímu textu, bude velmi užitečné, když si tyto vypuštěné 4 verše poslechneme:

Po těch událostech se stalo k Abramovi ve vidění slovo Hospodinovo. „Nic se neboj, Abrame, já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna.“ Abram však řekl: „Panovníku Hospodine, co mi chceš dát? Jsem stále bezdětný. Nárok na můj dům bude mít damašský Eliezer.“ Abram dále řekl: „Ach, nedopřáls mi potomka. To má být mým dědicem správce mého domu?“ Hospodin však prohlásil: „Ten tvým dědicem nebude. Tvým dědicem bude ten, který vzejde z tvého lůna.“

Hospodinovo zaslíbení se Abramovi zdá zbytečné, když nemá syna a dědice. K čemu „přehojná odměna“, když bude muset předat své dědictví služebníkovi? Hospodinova odpověď na Abramův nářek obnovuje zaslíbení, kterému už Abram nevěří.

Biblické vyprávění však připouští na mnoha místech – vzápětí uslyšíme jedno z nich – nárok člověka na ověřovací znamení:

Bůh vyvedl Abrama ven a pravil: „Pohlédni na nebe a spočítej hvězdy, můžeš-li je spočítat!“ – a dodal: „Tak četné bude tvé potomstvo!“

Hospodin vyvádí Abraháma ven a ukazuje mu oblohu, která je v Orientu plná nádherných hvězd. Tak nesčetné jako hvězdy má být Abrahamovo potomstvo. Tísnivá současnost se má tímto pohledem otevřít novému rozměru. Pohled směřuje od lidského světa, ve kterém nelze zahlédnout budoucnost, do Božího světa, jehož možnosti nebudou ještě dlouho vyčerpány. Pohled ke hvězdám není zvolen náhodně. Toto gesto známe například z knihy proroka Izaiáše, kde je odkazem na Stvořitelovu velikost, která přesahuje všechny lidské schopnosti.

Abram Hospodinu uvěřil, a ten ho za to uznal za spravedlivého.

Od samotného dění přecházíme k zamyšlení nad ním. Vypravěč se s uznáním vyslovuje o velikosti Abrahámovy víry. „Uznání“ souvisí s bohoslužbou, například s dokonale provedenou obětí ze strany kněze. Abraham je zde příkladem vnitřního postoje, který žije z důvěry v nezvratnou platnost Božího zaslíbení. Jde o víru, kterou Izaiáš marně očekával od krále Achaza (Iz 7). Jde o postoj víry, ve kterém lid a jeho představitelé často selhávali na cestě do zaslíbené země i po jejím získání. Musíme se vrátit k Abrahamovi – prvnímu a největšímu ze tří praotců -, abychom nalezli příklad pravé víry.

Znovu mu pravil: „Já jsem Hospodin, já jsem tě vyvedl z Uru Chaldejců, abych ti dal tuto zemi do vlastnictví.“

Hospodinovo slovo uvozuje druhou scénu a tvoří na začátku úryvku rámec, s jehož druhou částí se setkáme v závěrečném verši našeho úryvku. Hospodin se představuje jako ten, kdo vyvedl Abrahama z Uru Chaldejců – uvádí také cíl vyvedení, kterým je darování země do vlastnictví. Způsob, jakým se Bůh představuje, připomíná úvod Desatera Božích přikázání: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země“. Podobné propojení vysvobození z Egypta a darování země se nachází ve Třetí knize Mojžíšově (Lv 25,28). Vypravěč vychází zřejmě ze splněného zaslíbení země po vysvobození z Egypta, i když hovoří o Abrahámově povolání a vyjití z chaldejského Uru.

Abram řekl: „Pane, Hospodine, podle čeho poznám, že ji dostanu do vlastnictví?“

Abram odpovídá prosbou o poznávací znamení. Nejde o pochybovačnou otázku, která by byla v napětí s jeho postojem víry, ale o prosbu, která vyrostla ze vztahu důvěry k Hospodinu. Podobně prosí Mojžíš (Ex 33,13) o znamení, podle kterého by poznal, že nalezl milost u Hospodina. Také Gedeon žádal o znamení, zda Hospodin chce skutečně vysvobodit Izraele s jeho pomocí (Sd 6,36n).

Bůh mu řekl: „Vezmi pro mě jalovici, kozu, berana, všechny tříroční, pak ještě hrdličku nebo holoubě.“ Abram mu přinesl všechna tato zvířata, rozpůlil je a položil jednu polovici proti druhé, ale ptáky nerozpůlil.

Hospodin odpovídá na Abrahamovu prosbu a požaduje, aby připravil potřebné věci. Přípravy připomínají přinášení obětí. Jsou uvedena zvířata, která se obětovala. Také opakované slovo tříletý – a zvláštní jednání s ptáky – odpovídá obětní praxi. Z dalšího textu našeho úryvku však vyplývá, že rozpůlení a rozestavení částí zvířat náleží k obřadu přísahy. Tento obřad se ve Starém zákoně objevuje ještě u proroka Jeremiáše (34,18n), je také známý z okolí Izraele. Kdo tento obřad vykonává a prochází mezi oddělenými půlkami zabitých zvířat, zavazuje se, že dopadne stejně jako tato zvířata v případě, že by nedodržel smluvní závazky.

Dravci se slétali na mrtvá těla, ale Abram je odháněl.

Slétající se dravci jsou špatným znamením. Abraham se osvědčuje v této kritické situaci. Je bdělý a odhání vetřelce až do večera.

Slunce se sklánělo k západu, když Abram upadl do hlubokého spánku; pojala ho hrůza a velká tíseň.

Časový údaj je nejen úvodem k následujícím veršům, ale také pojítkem s další částí našeho úryvku. Bezprostředně následující text je snad druhotným dodatkem. Vizionářský spánek, zaměřený na budoucnost, odhaluje význam dění. Abraham se dozvídá o budoucím osudu svých potomků, o jejich zotročení v Egyptě a vysvobození.

Tu Hospodin Abramovi řekl: „Věz naprosto jistě, že tvoji potomci budou žít jako hosté v zemi, která nebude jejich; budou tam otročit a budou tam pokořováni po čtyři sta let.

Jde o zaokrouhlené číslo, které nesouhlasí s ostatními biblickými údaji ani s historickým průběhem událostí.

Avšak proti národu, jemuž budou otročit, povedu při. Potom odejdou s velkým jměním. Ty vejdeš k svým otcům v pokoji, budeš pohřben v utěšeném stáří.

Sám Abraham tuto nouzi neprožije, zemře ve vysokém stáří po naplněném životě, který je považován za dar Boží milosti.

Sem se vrátí teprve čtvrté pokolení, neboť dosud není dovršena míra Emorejcovy nepravosti.“

Emorejci, jedno z označení pro Kananejce, jsou v izraelské tradici považováni za mimořádně zvrhlé lidi – pomýšlí se snad na uctívání bůžka Bála sexuálními orgiemi. Míra jejich viny dosáhne vrcholu až v Jozuově době. Hospodin je proto vyžene před Izraelem. Pro věřícího člověka, který zde hodnotí minulost, je Bůh sice trpělivý, ale někdy musí zasáhnout jako trestající.

Zatím slunce zapadlo, nastala tma, a hle – dýmající pec a ohnivá pochodeň přešly mezi oněmi rozpůlenými částmi.

Obřad přísahy dokončuje nyní sám Hospodin. Zjevuje se jako dýmající pec a ohnivá pochodeň, které procházejí uličkou mezi půlkami zvířat. Přítomnost Boha vnímá člověk pomocí přírodních úkazů, kterými jsou tma, kouř a oheň. Nejasný způsob vyjadřování naznačuje, že si vypravěč uvědomuje opovážlivost, se kterou znázorňuje Boha jako někoho, kdo se zavazuje sebeprokletím.

V ten den zavřel Hospodin s Abramem smlouvu a řekl: „Tvému potomstvu dávám tuto zemi od Egyptského potoka až k veliké řece, řece Eufratu, zemi Kenitů, Kenazejců a Kadmonitů, Chetitů, Perizitů a Refájců, Amoritů, Kananejců, Girgašitů a Jebusitů.“

Tento verš shrnuje celé dění a na závěr uvádí jeho význam. Přísaha je spojena s teologicky významným pojmem smlouvy jako čistě Hospodinův závazek – nejde tedy o vzájemnost, kterou naznačuje slovo smlouva. Uveden je také předmět slavnostního závazku: darování země Abrahamovu potomstvu. Podle tohoto závěru je jasné, že v 15. kapitole První knihy Mojžíšovy jde o zaslíbení země, a sice o slavnostní přísahou potvrzené zaslíbení země, které se týká Abrahamových potomků a které vymezuje zemi v době jejího největšího rozsahu za krále Davida. Vidíme tedy, že za smluvním zaslíbením Abrahamovi se skrývá celý Abrahamův lid, kterému rovněž hrozila ztráta víry v dřívější zaslíbení a který potřebuje ujištění o tomto zaslíbení.

Po čtení ze Starého zákona budeme zpívat některé verše 27. žalmu. Žalmista vyznává: „Věřím, že uvidím blaho od Hospodina v zemi živých.“ Zaslíbení o zemi chápe jako naději na nový život, darovaný Bohem. Sám sebe vyzývá k důvěře v Boha – k vnitřními postoji, jehož vzorem zůstává Abraham: „Důvěřuj v Hospodina, buď silný, ať se vzmuží tvé srdce, doufej v Hospodina.“

 
  • Kalendář akcí
    << Kvě 2017 >>
    púsčpsn
    1 2 3 4 5 6 7
    8 9 10 11 12 13 14
    15 16 17 18 19 20 21
    22 23 24 25 26 27 28
    29 30 31 1 2 3 4