Hřích

Marie Klašková

 

Milé posluchačky a milí posluchači, v dnešním pořadu Bible v liturgii se budeme věnovat tématu hřích v Bibli.

Hřích je jedním z nejdůležitějších biblických pojmů. Na úvod si charakterizujme, co vlastně hřích je. V biblickém slovníku se dočteme: „Hřích je výrazem neposlušnosti vůči Bohu, je tedy něčím nenormálním, je urážkou a porušením Boží normy.“

Hebrejština má pro hřích několik výrazů. V českém překladu můžeme jen těžko postřehnout jemné odstíny, které se skrývají za různými hebrejskými slovy. Jeden výraz označuje sejití z pravé cesty, šlápnutí vedle, zbloudění cestou – snad i nedopatřením. Pro úmyslné sejití z cesty používá hebrejština jiný výraz a vědomé přestoupení Božího zákona je vyjádřeno opět jiným slovem. Asi nejhlubší pojem pro hřích užívají proroci. Podle prorocké literatury je hřích vzpoura, odmítnutí, zrada a nevěra vůči Bohu. Hřích se znázorňuje jako porušení smlouvy. Ať už jde o smlouvu mezi Bohem a člověkem, o manželskou smlouvu nebo o smlouvu kupní.

Ve třetí kapitole První knihy Mojžíšovy najdeme zprávu o prvním hříchu. Máme zde pokus o výklad původu každého hříchu – je ojedinělý v celém Starém zákoně. Prvním hříchem je neposlušnost, vědomé a uvážené přestoupení jednoho z Božích příkazů. Vyprávění je soustředěno na dvě formulace: „být jako Bůh“ a „rozeznávat dobro a zlo jako Bůh“. Měli bychom si uvědomit, milí posluchači, že mluva prvních kapitol První knihy Mojžíšovy je značně symbolická. Lidstvo zastupuje Adam a Eva. Had je zosobněním démonických sil, satana. Stromem poznání dobra a zla nebyla jabloň, jak by si někdo mohl myslet. Není podstatné, jaký druh stromu to byl. Strom je tu pouze prostředkem ke hříchu. Stromy nesou ovoce pěkné na pohled. Každý ze své zkušenosti může potvrdit, že to, co vypadá na první pohled pěkně, nemusí být vždy dobré. Člověk naslouchal svůdci a upadl do pokušení zasahovat do Božích řádů. Člověk chtěl sám rozhodovat o tom, co je dobré a co zlé. Adam a Eva se chtěli vymanit z Boží autority, a tak se stali špatným příkladem pro další generace. Lidé se prohlásili za své vlastní pány. Odmítli tak závislost na Stvořiteli a porušili původní vztah mezi Bohem a člověkem. Podle předcházejícího textu v První knize Mojžíšově to nebyl jen vztah závislosti, ale také přátelství. Bůh stvořil člověka podle svého obrazu a dal mu všechno. První lidé přesto zapochybují o Boží dobrotě a zhřeší. Tím se vše mezi Bohem a člověkem zásadně mění. První lidi upozorňuje na změnu jejich vlastní svědomí. Okamžitě se snaží skrýt svou nahotu před Bohem. Člověk musel nést odpovědnost za to, co sám způsobil – začal se skrývat před Bohem a vyhnání z ráje bylo jen potvrzením vlastního rozhodnutí. Pisatel tohoto textu zdůrazňuje náboženské přesvědčení, podle kterého je každý člověk hříšný.

Zajímavé je, že toto vyprávění je ojedinělé a žádný ze starozákonních textů na ně nenavazuje. Teprve až poexilní židovská literatura a novozákonní texty odvozují hříšnost člověka z hříchu prvních lidí.

Roztržka mezi Bohem a člověkem se okamžitě projevuje ve vztazích mezi lidmi. Už Adam obviňuje svou ženu Evu: „Žena, kterou jsi mi dal, aby při mně stála, ta mi dala z toho stromu a já jsem jedl“ (Gn 3,12). Bůh jen zpečetil tuto roztržku, když na adresu ženy řekl: „…budeš dychtit po svém muži, ale on nad tebou bude vládnout“ (Gn 3,16). Hřích se pak rozrůstal do čím dál větších rozměrů. Kain zavraždil ze závisti svého bratra Ábela. Hřích byl všude na zemi, proto na ni Bůh seslal potopu. Z lidí se zachránil jen spravedlivý Noe, jeho žena a jejich tři synové s manželkami. Ale i potom se hřích šířil. Lidé chtěli být jako Bůh, a proto si postavili vysokou věž. Všichni víme, jak to dopadlo.

Starý zákon předpokládá hříšnost člověka. Všimněme si třeba knihy Job, která zdůrazňuje, že čistý se nemůže zrodit z nečistého: „Kdo dokáže, aby čisté vzešlo z nečistého? Vůbec nikdo!“ (Jb 14,4). Ani andělé nejsou v Božích očích bez nedostatků: „Nemůže-li Bůh věřit vlastním služebníkům, shledává-li omylnost i na andělech, tím spíš na těch, kteří přebývají ve hliněných domech…“ (Jb 4,17-21). Biblické texty nezamlčují ani hříšnost hlavních představitelů. O jejich chybách se mluví zcela otevřeně. Připomeňme si už praotce Abraháma i Izáka. Oba se ocitli v podobné situaci, kdy svou ženu označili za svou sestru. Jakub později podvede svého otce Izáka a dostane od něj požehnání pro prvorozeného, které měl obdržet jeho bratr. Bible nezamlčuje ani tuto skutečnost. Také veliký král David těžce zhřešil. Dopustil se cizoložství s Uriášovou ženou. Batšeba otěhotněla a David nechal poslat jejího muže do první linie ve válce, aby padl a on si ji mohl vzít za ženu. Ani o této úkladné vraždě Bible nemlčí. Ukazuje Davida jako člověka hřešícího, ale také litujícího svých chyb.

Nový zákon byl napsán řecky, proto také pro hřích používá jiné výrazy než starozákonní texty. Jak jsme si již řekli na začátku dnešního pořadu, výrazy používané pro hřích mají různé odstíny – od sejití z cesty, zabloudění až po zlé úmysly a vědomé odpadnutí od Boha.

První tři evangelia a Skutky apoštolů jsou soustředěny na zvěst o Mesiáši, Božím království a odpuštění hříchů. Tyto tři pojmy spolu velmi úzce souvisí. Už Jan Křtitel vyzýval k pokání, jak jsme četli v evangeliích o druhé a třetí neděli adventní. Hlásal také možnost odpuštění hříchů. Ježíš navazuje ve svém učení na proroky. Učí, že hřích nesídlí v těle, jak si mnozí lidé tehdy mysleli, a proto se vyhýbali nemocným a pohrdali jimi. Hřích má sídlo v srdci člověka. V Matoušově evangeliu Ježíš říká: „Nerozumíte, že to, co vchází do úst, přijde do břicha a jde do hnoje? To však, co z úst vychází, jde ze srdce, a to člověka znesvěcuje. Neboť ze srdce vycházejí špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilství, loupeže, křivá svědectví a urážky“ (Mt 15,17-19). Ježíš se často střetá s farizeji. Vyčítá jim jejich povrchnost, nazývá je obílenými hroby. Mezi jejich hříchy počítá i touhu po tom, aby vzbuzovali zdání velké zbožnosti.

Hřích je vzdálení z Otcovy náruče. Svým posluchačům to Ježíš přibližuje podobenstvím o milosrdném Otci neboli – jak se častěji říká – o marnotratném synu. Svého Otce ukazuje jako milující bytost, která očekává každého hříšníka s otevřenou náručí. Ježíš přichází pro všechny, kteří jsou vzdáleni od Otce. Známe podobenství o ztracené ovci, pro kterou se pastýř vystavuje nebezpečí, aby ji přivedl zpět ke stádu. Ježíš přináší Boží království, svou smrtí přemáhá jednou pro vždy hřích, a tak uvádí všechny do společenství se sebou a svým Otcem. Toto společenství naznačoval už za svého pozemského života, kdy seděl u stolu s hříšníky a celníky. Setkával se s nimi, přijal je k sobě, odpouštěl jim hříchy. Evangelia nám zanechávají několik zpráv o obrácení takových hříšníků – obrácení celníka Zachea, obrácení Marie z Magdaly, odpuštění hříchů cizoložnici, která byla přistižena při činu. To jsou jen některé z mnoha zpráv, která nám evangelia zanechala.

Janovo evangelium chápe hřích ve větší šíři. Toto evangelium se podrobněji zabývá hříchem vedoucím k smrti, i když přímo tento výraz nikde v Janově evangeliu nenalezneme. Hřích, který vede ke smrti, je vědomé zlo proti Bohu, hřích proti Duchu svatému. Ježíš staví člověka před rozhodnutí. Rozhodne-li se proti, uráží nekonečně milujícího Otce: „Kdo nenávidí mne, nenávidí i mého Otce. Kdybych byl mezi nimi nečinil skutky, jaké nikdo jiný nedokázal, byli by bez hříchu. Ale oni je viděli, a přece mají v nenávisti i mne i mého Otce“ (J 15,23-24). Každý, kdo uvěří v Ježíš Krista, je zbaven dědičné viny. Neznamená to však, že nemůže upadat do hříchu. Ježíš dává apoštolům moc odpouštět hříchy, když jim říká: „Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou“ (J 20,22-23).

Ve Janově Zjevení čteme o době, kdy bude hřích vládnout celému světu. Vláda zla a hříchu však bude zničena společně se smrtí. Ježíš svou smrtí vysvobodil ze zatracení všechny ty, kdo v něho uvěří. Než však nastane absolutní konec, mají se křesťané vyvarovat všeho, co vede ke hříchu, jak čteme v osmnácté kapitole Janova zjevení: „Vyjdi, lide můj, z toho města, nemějte účast na jeho hříších, aby vás nestihly jeho pohromy“ (Zj 18,4).

Apoštol Pavel rozvíjí ve svých spisech myšlenkové základy křesťanské zvěsti, které ostatní knihy Nového zákona jen naznačují. Zamýšlí se také nad původem, příčinou a rozsahem hříchu. Jednotlivé hříchy plynou z lidského nitra. Proroci a Ježíš říkají, že hříchy vycházejí ze srdce, z mysli člověka. Pavel se ve svém pojetí hříchu opírá o vlastní zkušenost, o osobní setkání s Kristem při svém obrácení. V Pavlových spisech najdeme seznamy hříchů. Z Prvního listu Korinťanům si přečtěme jeden takový seznam:„Nemylte se – ani smilníci, ani modláři, ani cizoložníci, ani nemravní, ani zvrácení, ani zloději, ani lakomci, opilci, utrhači, lupiči nebudou mít účast v Božím království“ (1Kor 6,9-10). Pavlovy seznamy hříchů jsou velmi podobné starozákonním seznamům. Mají také podobný obsah – týkají se sexuálních prohřešků, modloslužby a sociálních neřestí.

Na závěr si udělejme malé shrnutí. Hřích se ve světe objevil již v ráji. První lidé zhřešili svou neposlušností a touhou po bohorovnosti. Hřích se začal rozrůstat do nebetyčných rozměrů. Bůh jej chtěl zničit potopou a zmatením jazyků při stavbě věže. Hřích se usídlil v srdcích lidí. Proroci vyzývali k obrácení. Zvláště pak Jan Křtitel, který připravoval cestu Ježíši Kristu. Ten přináší odpuštění. Tuto moc předává také svým apoštolům a ti ji předávají dál církvi. Evangelia nám ukazují, jak se Ježíš choval k hříšníkům. Ve Skutcích apoštolů a v ostatních novozákonních listech poznáváme Pavlovy názory na důsledky hříchu pro Boží království, seznamujeme se rovněž s praxí prvotní církve v této oblasti.

 
  • Kalendář akcí
    << Čvc 2017 >>
    púsčpsn
    26 27 28 29 30 1 2
    3 4 5 6 7 8 9
    10 11 12 13 14 15 16
    17 18 19 20 21 22 23
    24 25 26 27 28 29 30
    31 1 2 3 4 5 6