Inspirace PS

Pavel Zahradníček

 

Dnes se chceme společně hlouběji zamyslet nad otázkou: Co to znamená, když o Písmu svatém věříme, že je inspirovné? Budeme tedy hovořit o inspiraci Písma svatého. Právě díky ní je Písmo skutečným Božím slovem.

Slovo inspirace je latinského původu. Sloveso spirare (čti spíráre) znamená v latině vanout nebo dýchat ve spojení s předponou in – tedy inspirare má význam vdechovat. Použití slova inspirace, česky vdechnutí, pro označení Božího podílu na autorství posvátných textů Písma svatého není ale nějakou podzdější učenou formulací, má svůj biblický původ. Do latiny bylo pouze přeloženo to, co nacházíme vyjádřené již v samotném textu Písma svatého Nového zákona. Všechno, co je v Písmu napsáno, je označeno za Bohem vdechnuté v 2 Tim 3,15-16. Autor listu tam píše Timotejovi:

Od dětství znáš svatá Písma, ta tě mohou naučit moudrosti, (abys dosáhl) spásy vírou v Ježíše Krista. Všechno, co je v nich napsáno, je vdechnuto Bohem a hodí se k poučování, k usvědčování, k napravování a k výchově ke spravedlnosti.

Tato slova se vztahují v prvé řadě na Písmo svaté Starého zákona – vždyť v době Timotejova dětství texty Nového zákona ještě neexistovaly. Avšak již v době, kdy jsou tato slova psána, tedy ve druhé polovině prvního křesťanského století, jsou za Písmo nepochybně považovány i některé texty, které dnes tvoří součást Nového zákona. Toto tvrzení můžeme doložit díky 1 Tim 5,18, kde jsou jako výrok z Písma citována slova z Lukášova evangelia: Dělník má právo na svou mzdu. O něco později klade autor 2. Petrova listu rovnítko mezi Pavlovy listy a ostatní Písma. V 2 Petr 3,15-16 se píše:

…Tak vám to psal i náš milovaný bratr Pavel, podle moudrosti, která mu byla dána, a mluví o tom ve všech svých listech. Jsou v nich ovšem místa, kterým není snadno porozumět, a lidé nevědomí a neutvrzení (ve víře) to překrucují – (dělají to) tak s Písmem vůbec – ke své vlastní zkáze.

Ze vzájemného porovnání výše uvedených textů můžeme dospět k jednoznačnému závěru: inspirovanost, vdechnutost Bohem, se tedy již dle svědectví samotného Písma týká jak Starého, tak i Nového zákona.

Tato „Boží řeč skrze písmo“ je zvlášním způsobem připisována třetí božské osobě – Duchu svatému. V řečtině, v jazyce ve kterém byly texty Nového zákona sepsány, můžeme ducha jakoby cítit již ve slovech „vdechnuto Bohem“ v již citovaných slovech k Timoteovi. V řečtině jde o jedno slovo složené ze dvou částí: theo-pneustos. Přitom v druhé části této složeniny theo-pneustos jako bychom slyšeli nejen sloveso vanout, ale i podstatné jméno pneuma – duch. O proroctvích v Písmu říká 2 list Petrův:

Proroctví nebylo nikdy proneseno z lidské vůle, ale lidé oznamovali Boží (výroky) proto, že je k tou přiměl Duch svatý. (2 Petr 1,21)

A že je to právě Duch svatý, skrze kterého nejen v Písmu, ale i při jiných příležitostech, dává Bůh lidem promlouvat, to vyjadřuje v Lukášovu evangeliu i sám Kristus:

Až vás budou předvádět do synagog na soud, před úřady a vrchnosti, nedělejte si starosti, jak a čím byste se hájili nebo co byste měli říci. V tu chvíli vás totiž Duch svatý poučí, co je třeba říci. (Lk 12,11 n.)

Ze skutečnosti, že i při jiných příležitostech Bůh vede skrze Ducha svatého člověka, aby promlouval nebo i psal, vyplývá jedna závažná otázka: které knihy jsou inspirované, tedy vdechnuté Duchem svatým v tom smyslu, že jsou přímo Božím slovem a patří do kánonou Písma svatého, tedy do pevně daného souboru posvátných knih, do Bible.

Ujasnění přesného výčtu, o které knihy jde, které jsou součástí Písma svatého a jsou tedy Bohem inspirované byl proces, který nejprve ve starozákonním židovstvu a pak v Církvi probíhal po dobu mnoha staletí – podobně jako po mnoho staletí probíhal i vznik biblických knih. Tento proces ujasňování, které knihy patří mezi inspirované a jsou součástí Písma svatého a které nikoliv, nazýváme tvorbou kánonu – tedy ustáleného výčtu – knih Písma svatého. Zcela a definitivně byl tento proces završen až v novověku na Tridenském koncilu. V roce 1546 slavnostně a neomylně vyhlásil, které knihy je třeba se všemi jejich částmi tak, jak jsou užívány v Církvi, považovat za inspirované. Jde o knihy, které i dnes najdeme v každém katolickém vydání Bible. Naopak v prostředí protestantismu je ve vydáních Bible vynecháváno sedm tzv. deuterokanonických knih Starého zákona, které v protestantské tradici jsou nazývány apokryfy. Jde o knihy Tobiáš, Judit, Moudrosti, Sirachovec, Baruch, a 1. a 2. knihu Makabejskou. Tyto knihy vyloučili z kánonu (tedy ze seznamu knih Bible) nejdříve židovští rabíní. Stalo se to někdy na závěr 1. křesťanského století v Jabne, které leželo na jich od dnešního Tel-Avivu. Tím byly ovlivněny i některé významné křesťanské osobnosti, které v dalších stoletích o jejich inspirovanosti, nebo alespoň plnohodnotnosti vyjadřovali pochyby. Mezi ně patřil i svatý Jeroným, jak dokazuje podrobné studium jeho překladu Bible do latiny, který se dnes nazývá vulgáta; těmto deuterokanonickým knihám, které nebyly obsaženy v židovském kánonu věnoval při zpracování svého překladu výrazně méně píle a pečlivosti, než ostatním…

Je však nepochybné, že křesťané od nejstarších dob, tyto knihy přijímali za inspirované. Byly součástí řeckého Písma – tvz. Septuaginty, tak jak ho znal a používal sv. Pavel a ostatní řecky mluvící křesťané prvního století po Kristu. Právě na nepřetržité užívání těchto knih v Církvi jako Bohem vdechnutého Písma se odvolává Tridentský koncil ve svém konečném rozhodnutí o rozsahu kánonu inspirovaných knih Písma Svatého.

Protože jsou knihy Písma Bohem inspirované a to, jak učí zdůrazňuje Tridenstský koncil, se všemi částmi, jak jsou užívány v Církvi, učí bez omylu pravdě, kterou Bůh chtěl pro naši spásu zjevit. To vyjadřují slova z konstituce II. Vatikánského koncilu o božím slově – Dei verbum:

…je třeba uznat, že knihy Písma svatého učí spolehlivě, věrně a bez omylu radu, kterou chtěl mít Bůh zaznamenanou v Písmě svatém pro naší spásu. (DV 3,11)

Na některých starých malbách můžeme vidět některého ze svatopisců, at již jde o některého z evangelistů či o proroka, zobrazeného s Duchem svatým jako holubicí, které naslouchá a podle ní píše. Bůh však ve skutečnosti nepoužívá člověka jen jako bezduchý nástroj, kterému by diktoval. Inspiraci si nemůžeme představovat jako pouhý Boží diktát. Bůh respektuje u každého člověka jeho svébytnost, jeho způsob podání, vyjadřování, respektuje představy a pojmy, ve kterých se člověk vyjadřuje…

Proto se Boží slovo stává skrze inspiraci v Písmu současně i slovem lidským s nímž je nadále neoddělitelně spojeno, a tato skutečnost by nás neměla pohoršovat, jako nás nepohoršuje ani to, že Boží Slovo, druhá Božská osoba, se skrze vtělení stává v Kristu pravým člověkem. Bůh používá pro vyjádření pravd, které nám chce zjevit vlastnosti lidského slova – způsob podání, který je vlastní danému člověku a to, můžeme říci, se vším všudy: ponechává mu jeho představy o vesmíru, přírodě a dějinách, pomocí kterých se tento člověk vyjadřuje, které se váží k jeho době, a nemusejí být vůbec správné. A skrze tato lidská slova, představy a způsob vyjadřování nechává zaznít pravdu, která má být bez omylu zaznamenána pro naši spásu.

Tak již ve vyprávění o stvoření, můžeme rozeznat babylonské představy o vesmíru – dnes bychom řekli babylonský kosmologický model, který je stejně časově podmíněný jako představy o vesmíru třeba v 19. století, a zřejmě i jako představy naše… Vesmír je tu líčen tak, jak si ho lidé tehdy představovali. Ale skrze tuto představu zní zcela jasně: vesmír, příroda i člověk má svůj původ od Boha; existuje, protože ho Bůh povolal k bytí a vše, co Bůh k bytí povolal bylo dobré! To je pravda, kterou Bůh chtěl zaznamenat k naší spáse.

Inspirující dotek Ducha svatého je tak jemný, že ten, kdo je Bohem inspirován, si často vůbec nemusí být vědom, že zachycuje svými slovy pravdy, které Bůh chce pro naši spásu zjevit – i když, zvláště někteří proroci si toho vědomi byli.

Nic také nenutí Boha, který je všemohoucí, aby k nám promlouval jen skrze texty, sepsané význačnými osobnostmi. Mohl použít kteréhokoliv člověka. A člověk, kterého si Bůh vybral, mohl mimo jiné, v dané době obvyklé literární postupy a metody, použít tehdy v literatuře velmi rozšířeného zvyku tzv. pseudoepigrafie. To znamená, že autoři některé své knihy připisovali význačným osobám minulosti, a tím dávali najevo, že navazují na jejich duchovní odkaz a na jimi položený základ…

Stejně tak také nenutí nic Boha k tomu, aby inspirované knihy dal sepsat jediným autorem a najednou. Ten, který je Pánem dějin a času, mohl směřovat úsilí mnoha lidí tak, aby teprve po staletích vznikla kniha ve své konečné podobě. Mohl vést nejen ty, kteří jednotlivé části psali, a dokonce i ty, kteří je původně předávali jen ústně, ale i ty, kteří jednotlivé, již napsané prameny z Božího vnuknutí později dále přepracovávali a zdokonalovali, a inspiroval i ty, kteří ještě později z jednotlivých, původně samostatných částí, pod jeho vedením vytvářeli jediný celek… Tak tomu bylo zvláště u některých knih Starého zákona, např. u Pěti knih Mojžíšových. Že je nenapsal celé Mojžíš, je patrné na první pohled již z toho, že vypravují i o Mojžíšově smrti a pohřbu…

Pravdu, kterou chtěl mít Bůh k naší spáse zaznamenánu, nevyjadřují jen jednotlivá místa Písma svatého, ale především celek jako takový. Inspirující Boží duch, působil nejen tehdy, když vznikaly jednotlivé věty, když byly věty skládány do celých knih, ale i tehdy, když Církev vedená týmž duchem poznávala, které knihy jsou skutečným inspirovaným Božím slovem a patří do Písma svatého. Vždyť takových knih, které si činily nárok být posvátnými a inspirovanými, vzniklo v závěru starozákonní doby a v počátcích křesťanství obrovské množství.

Celá pravda, kterou Bůh chtěl pro naši spásu zjevit, je zachycena v posvátných inspirovaných knihách Písma jako celku. Někdy je vyjádřena jakoby v rozhovoru Boha s člověkem, který probíhá po celá staletí a pravda je vyjádřena v souhrnu celého rozhovoru. Tak kniha Job nastiňuje otázku utrpení spravedlivého. Vylučuje názor, že musí jít o trest za tajné hříchy, ale konečnou odpověď nedává. Končí závěrem, že jeho smysl zná Bůh a člověku, který se s Bohem ve svém poznání nemůže měřit, nepřísluší se s Bohem přít. Otázka zůstává nastíněna, ale nezodpovězena po celou starozákonní dobu. Skutečnou odpověď, s ohledem na utrpení Kristovo, nabízí až Novozákonní knihy: utrpení spravedlivého má výkupnou hodnotu. A to nejen utrpení Kristovo, ale ve spojení s ním i naše vlastní utrpení, jak k tomuto tématu, několik století po jeho nadnesení v knize Job, nakonec dodává list Kolosanům:

Teď sice pro vás trpím, ale raduji se z toho, protože tím na svém těle doplňuji to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap; má z toho prospěch jeho tělo, to je Církev. (Kol 1,24)

Je dobré, když i my hledáme odpovědi na otázky související s naším životem v Božím slově, v inspirovaných textech Písma svatého. Plnou odpověď však nenalezneme na jediném místě, ale v celku. A plně porozumět jí můžeme jen díky Duchu svatému. Proto je nutné o něj nejen prosit, když otevíráme Písmo, ale být v kontaktu s Církví, které je tento Duch dán, a ve které on sám dává nejlépe porozumět smyslu Písma. Pak i my se budeme naplno nacházet v onom mocném, po tisíciletí trvajícím vanutí Ducha, který inspiroval známe i neznámé lidi, aby se svým nadáním, ale i nedokonalostmi podíleli pod jeho vedením na vzniku jednotlivých knih Písma, a který vedl Církev, když právě v těchto knihách mezi mnoha jinými rozeznávala pravé inspirované slovo Boží. Budeme v proudění toho Ducha, který mluvil ústy proroků a který i nadále působí v Církvi. Potom budeme i my uváděni do veškeré pravdy, jak slíbil Kristus apoštolům.

 
  • Kalendář akcí
    << Kvě 2017 >>
    púsčpsn
    1 2 3 4 5 6 7
    8 9 10 11 12 13 14
    15 16 17 18 19 20 21
    22 23 24 25 26 27 28
    29 30 31 1 2 3 4