Iz 40,1-11

Petr Chalupa

 

O svátku Křtu Páně uslyšíme jako první čtení úvodní verše z druhé části knihy proroka Izaiáše. Tato část sahá od 40. po 55. kapitolu. Text chce být útěchou Židům v babylonském zajetí. Takzvaný „Druhý Izaiáš“ navazuje na poselství proroka Izaiáše z 8. století před Kristem. Jeho text však pochází z pozdější doby. Zabývá se důvody, proč došlo k vyhnanství, a očekává nový začátek díky Božímu zásahu. Bůh je stále věrný svému lidu a zachrání ho před zraky všech národů.

Několik veršů o Hospodinu jako zachránci má být na konci doby vánoční radostnou zvěstí o tom, že Boží slovo se zjevuje světu v Ježíši z Nazareta. Ten nevykonává přísný Boží soud, ale přemáhá hřích, shromažďuje a vede své stádo jako dobrý pastýř. Nepatrné a ustrašené jeruzalémské obci měl tento text dodat naději na nový začátek v době po vyhnanství. Nové věci nejsou však výsledkem lidské snahy, ale Božím darem.

Těšte, těšte můj národ
– praví váš Bůh.
Mluvte k srdci Jeruzaléma,
volejte k němu,
neboť je skončena jeho špatnost,
odčiněna jeho nepravost,
vzal z Hospodinovy ruky
dvojnásob za všechny své hříchy.

Prorok vnímá beznaději Hospodiny obce v Babylónii. V této situaci zaslechne, co Bůh rozhodl uprostřed svých nebeských poradců. Oslovenými mohou být andělé, kněží nebo proroci. Hlavním adresátem je však ohrožený Boží lid. „Těšit“ a „mluvit k srdci“ neznamená lacinou útěchu, ale povzbuzení s ohledem na věrnost Hospodina, který navzdory lidskému selhání neztratil zájem o člověka. Proroci působící před vyhnanstvím vyčítali Izraeli porušení smlouvy. Důsledkem bylo, že se Hospodin nehlásil ke svému lidu. Zde se znovu objevuje ujištění: Hospodin je Bohem Izraele a otcem svých milovaných dětí. Otroctví v Babylónii skončilo. Boží touha po spáse překonala beze zbytku hřích, který se postavil mezi Boha a jeho lid. Jeruzalém, který se předtím Božímu slovu zatvrzele uzavřel, se nyní opět otevírá svému Bohu, který mu mluví k srdci. Boží plán pokračuje způsobem, který popisuje apoštol Pavel v listu Římanům slovy: „Kde se rozmnožil hřích, v míře ještě daleko štědřejší se ukázala milost“ (Ř 5,20).

Hlas volá:
„Na poušti připravte Hospodinu cestu,
v pustině urovnejte
stezky našemu Bohu!
Každé údolí ať se zvýší
a každá hora a pahorek ať se sníží!

Prorok znovu naslouchá jak se v nebi vydávají příkazy. Pro Hospodinův návrat pouští a stepí má být vybudována cesta. Touto cestou povede Bůh svůj lid triumfálně zpět do vlasti. Povede svůj lid pouští ještě velkolepěji, než tomu bylo při vysvobození z Egypta. Poušť se přitom změní v zavlažovaný, kvetoucí ráj. Právě v poušti, v místě beznaděje a smrti, se zjeví Boží sláva před celým světem. Na Boží pokyn přestává být poušť místem smrti. Bůh přikazuje, aby se snížily hory a pahorky, aby se vyplnila údolí – a On mohl přivést svůj lid do vlasti. Je to úkol, který přesahuje lidské síly – takový dokáží provést jen nebeské zástupy.

Co je křivé, ať se napřímí,
co je drsné, ať se narovná:

Druhý obraz o narovnání všeho křivého znamená, že Bůh se snadno vyrovná s hříchem a vinou, které lidi tísní a ničí. Mocí Božího slova vzniká nové stvoření a uskutečňuje se, což říká Izaiáš v šesté kapitole tváří v tvář světu propadlému hříchu: „Celá země je plná Hospodinovy slávy“.

Hospodinova velebnost se zjeví
a každé tělo společně uzří,
že mluvila Hospodinova ústa.“

Pátý verš popisuje Boží zjevení jako vším otřásající a vše proměňující zjevení Boží slávy. Dochází k němu „před každým tělem“, to znamená přede všemi národy, které ještě s pohrdáním shlížejí na pokořeného Izraele. Vše zaručují Hospodinova ústa, tedy Boží slovo, které povolalo k bytí svět a Izraele, v němž mají dojít požehnání všechny národy země. Boží slovo se ukazuje jako věrné, spolehlivé a pravdivé.

Následující 3 verše v neděli neuslyšíme, z neznámých důvodů byly z úryvku pro liturgii vypuštěny:

Hlas praví: „Volej!“
Řekl jsem: „Co mám volat?“
Každé tělo je tráva,
a všechna jeho sláva jako polní květ.
Uschla tráva a opadal květ,
když jej ovanul Hospodinův dech.
Ano, trávou je lid.
Uschla tráva a opadal květ,
slovo našeho Boha však trvá navěky.

Opět se ozývá výzva k volání, podobně jako na začátku našeho úryvku. Nevíme přesně, kdo takto vyzývá. Důležitější je cíl tohoto volání. Má být útěchou pro Izraele, podobně jako předchozí urovnání cest. Zde však nenásleduje provedení příkazu, ale prorokova námitka – „co mám volat?“ – , která ve zkratce vyjadřuje nářek a zoufalství poraženého lidu, jenž už nevěří v nový začátek. Odůvodňující věty o usychající trávě a opadávajícím květu známe z některých žalmů (39; 49; 90) a z knihy Job. Naříkají nad pomíjivostí. Přecházejí od jednotlivce k obecné zkušenosti: lidský osud je poznamenán utrpením. Z prorokovy otázky cítíme rezignaci, pramenící z pomíjivosti, ze zániku národa.

Následující verš, který už v neděli uslyšíme, je odpovědí na prorokova námitku:

Vystup na vysokou horu,
ty, který hlásáš pro Sión radostnou zvěst,
pozdvihni mocně svůj hlas,
ty, který hlásáš pro Jeruzalém radostnou zvěst!
Pozdvihni (svůj hlas) a neboj se;
řekni judským městům:
„Hle, váš Bůh!“
Hle, Pán, Hospodin, přichází s mocí,
jeho rámě mu dává vládu.
Hle, u sebe má svou mzdu
a před sebou má svůj zisk.
Jako pastýř pase své stádo,
svým ramenem shromažďuje beránky,
ve svém klínu je nese,
březí ovce šetrně vede.“

Tyto verše pověřují Sion, aby byl poslem radosti. Dvakrát použité sloveso „hlásat radostnou zvěst“ je v hebrejštině slovní hříčkou s předcházejícím výrazem „tělo“ pro lidskou pomíjivost. Na vědomí této pomíjivosti odpovídá Bůh hlásáním radostné zvěsti. Obsahem zvěsti jsou slova: „Hle, váš Bůh“. Podobně jako ve vítězné písni u Rákosového moře, v písni Debořině nebo Annině i v chvalozpěvu Panny Marie je zpěv o vítězství záležitostí žen – zde bezdětné vdovy Sionu, která teď hlásá veliké Boží skutky. Předposlední verš popisuje vítězný průvod královského zachránce, jeho zjevení, Boží příchod. Jestliže způsobuje veliký zvrat, nevrací se s prázdnýma rukama, ale jdou před ním všichni, které si získal. V protikladu ke zklamanému majiteli vinice z Izaiášovy 5. kapitoly, který si stěžuje, že se namáhal zbytečně, praví se zde, že Boží plán se zdaří ve prospěch Izraele i celého světa. Poslední verš vykresluje vítězného Pána dějin biblickým obrazem dobrého pastýře, který shromažďuje své ovce. Při pohanských procesích nosívali lidé své bůžky, Hospodin však sám nese svůj lid. Izrael nereptá – jako při odchodu z Egypta – nyní s ochotou následuje svého vysvoboditele.

O svátku Křtu Páně uslyšíme na závěr doby vánoční poselství o tom, že Bůh nalezl zalíbení v Ježíšovi, svém milovaném Synu (L 3,22), že dává své „slávě“ proniknout do světa, narušeného hříchem a bezprávím. Ježíš je prostředníkem útěšné Izaiášovy zvěsti, že Bůh obnovil svou smlouvu, jež spočívá v tom, že on je náš Bůh a my jsme jeho lid, pro který vše činí. Takto se nám v Ježíšovi ukázala Boží milost, která chce spasit všechny lidi (Tit 1,11). On sám je mocným Božím slovem, kterým začíná nové stvoření. V Ježíšovi zahladil Bůh také všechnu naši vinu. V Kristu „zničil Bůh dlužní úpis, který svědčil proti nám, tím, že ho přibil na kříž“ (Kol 2,14). Zdánlivě nepřekonatelnými pouštěmi, horami a pahorky nám otvírá Bůh cestu k Ježíšovi. Svou mocnou slávou proměňuje náš hříšný svět a srovnává vše křivé v našem životě. To vše je nám darováno v Ježíšovi, v němž jsme zahlédli Boží slávu, „slávu jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy“ (J 1,14). Ve všech dobách je Boží lid adresátem poselství, které se obracelo k nejistému Izraeli: neobávej se minulosti, i když je poznamenána vinou, neobávej se přítomnosti ani budoucnosti. Bůh je mocný. Je Pánem dějin.

Svátek Křtu Páně souvisí se slavností Zjevení Páně. Obsah slaveného tajemství vyjadřuje antifona k chvalozpěvu Panny Marie: „Slavíme den proslavený třemi divy: dnes přivedla hvězda mudrce k jesličkám, dnes byla na svatbě proměněna voda ve víno, dnes chtěl být Kristus pokřtěn od Jana v řece Jordáně, aby nás vykoupil“. Ježíšův křest je zařazen do širší souvislosti zjevení, které vrcholí hlasem z nebe: „Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení“. Tuto skutečnost neobjevujeme my lidé. Samo nebe dává najevo, že Bůh se ukázal mezi lidmi v Ježíši Kristu. Ve Starém zákoně se Hospodin zjevil izraelskému národu jako Bůh smlouvy. Představa o něm se však v důsledku viny a pochybností neustále zatemňovala. Proto musel prorok hlásat, že se Hospodinova sláva znovu ukáže, takže ji uvidí všichni lidé (Iz 40,5): „Hle, váš Bůh!“ Hle, Pán, Hospodin, přichází s mocí“. Liturgie svátku Křtu Páně nás vtahuje do tohoto velkolepého děje zjevení. Křtem nás Bůh už přijal za své dcery a syny. Proto se v misálu doporučuje začínat nedělní bohoslužbu pokropením shromážděného lidu, tedy obřadem, který je připomínkou křtu. Liturgické modlitby svátku Křtu Páně vycházejí sice z Ježíšova křtu, hovoří však vždy také o našem křtu: „Bože, dej, ať všichni, které jsi přijal za své děti a dal jim nový život z vody a Ducha svatého, zůstávají v tvé lásce“.

 
  • Kalendář akcí
    << Čvc 2017 >>
    púsčpsn
    26 27 28 29 30 1 2
    3 4 5 6 7 8 9
    10 11 12 13 14 15 16
    17 18 19 20 21 22 23
    24 25 26 27 28 29 30
    31 1 2 3 4 5 6