Iz 43,16-21

Petr Chalupa

 

O páté neděli postní uslyšíme jako první čtení úryvek ze 43. kapitoly knihy proroka Izaiaše. Jde o část knihy, která se připisuje takzvanému Druhému Izaiášovi. S jistotou dokážeme z textu odvodit historické pozadí pro výroky, adresované izraelskému národu. Boží lid ztratil svou samostatnost. Zánik Severního království, způsobený Asyřany v roce 722 před Kristem, a zničení Jižního království Babyloňany v roce 587 znamenalo pro mnoho obyvatel násilné odvedení do země vítězů. Tento časový úsek se dostal do dějin pod názvem „babylonské zajetí.“ Byl ukončen výnosem perského krále Kýra v roce 538 před Kristem (srov. Ezd 1,1-11). Do této doby spadá působení takzvaného Druhého Izaiáše. Neznáme jméno tohoto proroka. Podle stylu, slovníku a návaznosti na historickou situaci se domníváme, že šlo o osobnost, která z Božího pověření hlásala vyhnancům brzký návrat a Boží spásonosné působení v budoucnosti. Nešťastnou situaci poraženého Božího lidu vystihuje prorok těmito podstatnými rysy: Bohem trestaný lid se nachází ve zuboženém stavu; země i Boží město Jeruzalém, včetně chrámu, jsou v troskách; obyvatelé Jeruzaléma jsou rozptýleni do všech světových stran, především násilně přestěhováni do Babylónie.

Prorok má přinést vyhnancům Boží poselství. Hospodin se nejprve představuje jako mocný zachránce svého lidu z egyptského otroctví. Převedl lid mořem, skrze Mojžíše mu ukazoval cestu, která se stala cestou ke svobodě.

Vzpomínka na Mojžíšovu dobu je oporou výrokům, kterými se budeme podrobně zabývat. Přibližuje obsah očekávané Boží záchrany. Hospodin sice svému lidu nic neodpustí, ten však má zapomenout na minulost. Má pomýšlet na něco nového. Bůh už nebude překonávat moře jako při odchodu z Egypta. Překlene nehostinnou step a životu nebezpečnou poušť, které nedostatkem vody ohrožují lidi i zvířata. Podobně jako při přechodu moře připravuje Hospodin cestu svému lidu nebezpečnou krajinou. Odpovědí na Boží zásah je oslavování Hospodina ze strany divokých zvířat, ke kterému se připojí jeho lid.

Úryvek můžeme rozdělit do tří slok. První připomíná odchod z Egypta a Hospodinův čin ve prospěch Izraele. Druhá oznamuje nový Boží zásah a vyzývá, aby posluchači nepomýšleli na minulost, ale spíš hleděli na známky nového Hospodinova působení. Třetí popisuje odpověď tvorů na Hospodinovo jednání.

Nedělní úryvek začíná 16. veršem 43. kapitoly:

Tak praví Hospodin, který vytvořil v moři cestu, v mohutných vodách stezku, který vyvedl vozy i koně, vojsko i silné reky: všichni spolu leží, již nevstanou, jako knot dohořeli.

Věta „tak praví Hospodin“ potvrzuje, že prorok je Hospodinův posel. Další slova navazují na minulost, kterou posluchači dobře znali: vysvobození z egyptského otroctví, záchrana u Rákosového moře, uzavření smlouvy na Sinaji. Podle tradice se takto zrodil Boží lid. Vykoupení patří v izraelské víře k základním pilířům tradice. Proroci se k němu stále vracejí. V žaltáři je velmi často důvodem oslavy. Takzvaný Druhý Izaiáš hovoří na několika místech o tomto dřívějším Božím zásahu, aby tak připravil porozumění budoucímu.

Nevzpomínejte na věci minulé, nedbejte na to, co se dávno stalo!

Historická událost má ustoupit nové, která přichází a nyní je zvěstována. Nápadné je, že na rozdíl od tradice o vysvobození z Egypta nevystupuje zde člověk, který by byl pověřen Hospodinem. Bůh sám bude jednat. V čem spočívá novost budoucího jednání? Jde opět o vyjití. O budoucím se má uvažovat na pozadí minulého. Lid má s nadějí očekávat mnohem významnější Hospodinův zásah.

Hle, já dělám věci nové, teď již vzcházejí, což to neznáte? Cestu vytvořím na poušti a řeky na neschůdných místech.

Nevysloveně se v těchto řádcích objevuje skutečnost, že Hospodin, který je pánem světa, národů a celého stvoření a který řídí osudy lidí, učiní pro svůj lid nový, mnohem mocnější skutek. Co už nikdo nepovažoval za možné, se stane skutečností. Připraví nové vysvobození. Udělá cestu pouští a neschůdnými místy, aby umožnil návrat ze zajetí. Začínající události lze již poznat podle znamení doby. Tím může být politický vývoj na konci novobabylónské říše a dobytí hlavního města Babylónu perským králem Kýrem II. roku 539 před Kristem. Hospodin nepovede zpět do vlasti prostřednictvím židovského rodáka – jako nástroje použije cizího krále Kýra.

Divoká zvěř mě oslaví, šakalové a pštrosi, že jsem dal vodu na poušti, řeky na neschůdných místech, abych napojil svůj lid, svého vyvoleného.

Při přechodu Rákosovým mořem byla nepřekonatelnou překážkou voda. Nyní se zdá, že podle lidských úvah zmaří návrat bezvodá poušť. Avšak Hospodin se postará o vodu, o život celého stvoření. Divoká zvířata liduprázdné pouště, jejichž vytí slýchali v noci putující kočovníci, budou Boha chválit za toto občerstvení.

Ten lid jsem stvořil pro sebe, bude hlásat mou chválu.

Celý úryvek směřuje k poslednímu verši jako k vyvrcholení. Nemá už panovat poraženectví a zármutek. Boží lid se stává hlasatelem Hospodinových spásných činů. Zatím je vše nadějeplnou předpovědí, který se však stane skutečností. Nebude se opakovat stav v rajské zahradě, ale nastává Boží záchrana jím vyvoleného a stvořeného lidu. Osudy Izraele, spjaté s Bohem, pokračují v této době. Budoucí generace si to mají stále připomínat.

Úryvek čteme o takzvané Smrtné neděli. Na pozadí vykoupení Izraele z vyhnanství se vzpomínkou na vysvobození z Egypta chce tento úryvek odpovědět dnešnímu člověku na otázku, zda Bůh pomáhá i dnes.

Odpovědí je Bůh sám. Prorok používá obrazu cesty. Bůh připravuje svému lidu cestu. Pro starozákonního člověka má pojem cesta různé významy – od doslovného smyslu až po přenesený. Cestou v prostoru chce Bůh odkázat vyhnance na svou cestu jako na tu pravou. Dále se pomýšlí na cestu podle Božích pokynů. Zvláštní důležitost má pojem cesty na místech, kde se mluví o Boží cestě. Ježíšova řeč o cestě k Otci v Janově evangeliu (J 14,1-14) je ozvěnou starozákonního pojetí cesty.

Bůh také hovoří o něčem novém, co způsobí. Pohled se nemá obracet zpět, ale má být zaměřen vpřed. Svým činem Bůh znovu začíná. Nehostinná step a poušť, která znovu procitla k plodnosti a chvále díky životodárné vodě, vede také Izraele, aby chválil Boha. Ve Starém zákoně dosahuje řeč o něčem novém vrcholného bodu v zaslíbení nové a věčné smlouvy u proroků Jeremiáše a Ezechiela. Čtenáři Starého zákona jsou tato místa dobře známá, i když se v našem úryvku o smlouvě nehovoří.

Novozákonní zvěst navazuje na pojem nové smlouvy v Ježíšových slovech nad kalichem při poslední večeři. Novost spočívá v odpuštění hříchů díky Ježíšově krvi prolité na kříži.

Definitivně nová bude spása na konci času, znázorněná novým nebem a novou zemí v Janově Zjevení.

Bůh neponechává stvoření jemu samotnému na pospas. Uskutečňuje svůj plán. Měli bychom jej vždy poznat podle znamení. Vždyť putujeme s Bohem naší dobou.

V průběhu liturgického roku je postní doba dobou osobní obnovy, změny smýšlení i činů. Před pěti týdny jsme začali toto období s dobrou vůlí, důvěrou a očekáváním. Každý si přeje, aby byl jiný, aby byl lepší. Modlili jsme se: „Stvoř mi čisté srdce, Bože, a obnov ve mně ducha vytrvalosti“ (Ž 51,12). Přesto cítíme i nadále vnitřní neklid, nespokojenost s tím, co jsme a co máme. Na druhé straně pociťujeme i v této postní době, že jsme se sotva změnili, že zůstáváme stejní. Jak to vysvětlit? Jsme ochotní přijmout novost spásy, novost radostné zvěsti? Není nám cizí Izaiášova výzva „Nevzpomínejte na věci minulé, nedbejte na to, co se dávno stalo! Hle, já dělám věci nové, teď již vzcházejí, což to neznáte?

Tato prorocká slova mohou charakterizovat liturgii páté neděle postní. V jejich světle objevíme v nedělní liturgii mnoho motivů a témat, která nás mohou oslovit.

Vstupní antifonou ze 43. žalmu se obracíme z celého srdce k Bohu, aby se nás ujal proti silám, které zatemňují světlo a pravdu, které berou odvahu.

Mezizpěv po prvním čtení nás vede k údivu, že Pán také s námi udělal velkou věc. Podobně jako změnil osud siónských zajatců, vysvobozuje také nás z naší nesvobody a malomyslnosti. Ve 126. žalmu jsou obrazem nových věcí žně. Žnout znamená slavit. Žně jsou však nemyslitelné bez slzí a utrpení: „kdo sejí v slzách, žnout budou s jásotem.“

Rovněž apoštol Pavel nás v listu Filipanům upozorňuje na tajemství něčeho nového a povzbuzuje nás, abychom se nevzdávali, zvláště když cítíme, jako bychom se pohybovali v kruhu. Kristus je naším cílem. „Ze všech sil se snažím to uchvátit, protože i mně samého uchvátil Kristus Ježíš.“ Ani Pavel se nedomnívá, že už dosáhl cíle. Činí však, čeho jsme také schopni: „Nedbám na to, co je za mnou, ale ženu se k tomu, co je přede mnou“ (Fil 3,13).

Nový život je darem, milostí, stvořitelským dílem Božím, kterého může člověk dosáhnout, i když jeho způsob života neodpovídá obvyklým požadavkům. V úryvku Janova evangelia se hovoří o cizoložné ženě, která slyší Ježíšovo osvobozující slovo a může obnovit svůj vnitřní postoj: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a od nynějška už nehřeš!“

 
  • Kalendář akcí
    << Čvc 2017 >>
    púsčpsn
    26 27 28 29 30 1 2
    3 4 5 6 7 8 9
    10 11 12 13 14 15 16
    17 18 19 20 21 22 23
    24 25 26 27 28 29 30
    31 1 2 3 4 5 6