Iz 50,4-7

Marie Zouharová

 

O Květné neděli nám církev předkládá v bohoslužbě slova starozákonní text, který byl velmi vzácný prvním křesťanům. S jeho pomocí se pokoušeli porozumět významu Ježíšova utrpení. Na prahu Svatého týdne, kdy začínáme Ježíšovo utrpení liturgicky slavit, může tento text také nám pomoci, abychom se snažili s jeho pomocí odhalovat smysl Ježíšovy bolesti.

Úryvek je vybrán z knihy proroka Izajáše. Bude užitečné, když se budeme nejprve zabývat touto starozákonní knihou. Získáme tak lepší vhled do souvislosti, ze které je vyňat.

Starozákonní kniha Izajáš představuje soubor prorockých výroků z různých dob a různého prostředí, proložený menšími literárními celky víceméně neznámého původu.

Druhá část – od kapitoly 40. po kapitolu 55. – se nazývá uměle vytvořeným jménem „Deuteroizajáš“ neboli druhý Izajáš. Jméno Izajáš je třeba pokládat za nadpis, vystihující obsah celého spisu, nikoli za podpis autora. Tento prorok patří k nejvýznamnějším postavám Starého zákona. Ve svém pokusu vyrovnat se s krizí babylónského vyhnanství nesahá k dosavadní představě o Hospodinově jednání v dějinách spásy, ale spíš k víře v Hospodina jako Boha stvořitele. Neboť velké Hospodinovy činy pro národ – vysvobození z Egypta, obsazení zaslíbené země, přebývání na Siónu, dar Davidova království a příslib neustálého trvání tohoto království – byly zpochybněny před očima všech.

Hospodin je zde vyznáván jako První a Poslední, přestože lid upadl do otroctví a všechno ztratil. Jeho Bůh však nebyl přemožen. Plným právem jsou kapitoly 40. – 55. označovány jako starozákonní radostná zvěst. Hospodin je zde vylíčen jako ten, kdo definitivním způsobem prosadí svůj řád spásy v Izraeli a v celém světě. Text ohlašuje konec poroby Božího lidu, přináší radostnou zvěst o spáse, připomíná Hospodinovu vládu nejen nad Božím lidem, ale také nade všemi národy, nad celým světem, vyhlašuje konečné Hospodinovo vítězství. K tomu je třeba prostředníka, který se spojí se svým provinilým národem natolik, že vezme jeho vinu na sebe a svým zástupným utrpením umožní vykoupení.

Při této vše proměňující události hraje zvláštní roli „Boží služebník. Čtyři písně o Božím služebníkovi patří k hlavním a také nejznámějším úryvkům. Předpokládá se, že všechny pocházení od takzvaného druhého Izajáše, který působil mezi roky 550 a 538 před Kristem v babylónském vyhnanství. To však neznamená, že by Boží služebník mohl být ztotožňován s tímto druhým Izajášem.

Písně představují zvláštního Božího služebníka, který vystupuje jako učitel a zákonodárce; pro svůj úkol musí snášet mnoho námahy, utrpení a nakonec se stává výkupnou obětí za hříchy svých bližních. Třebaže Hospodinovým služebníkem je ve Starém zákoně nazýváno mnoho význačných osob – jako například Mojžíš, David nebo Izajáš – židovská i křesťanská tradice viděla v těchto básních Mesiáše.

Je obtížné říci, kdo byl původně míněn „služebníkem“. Pravděpodobně se na této postavě souhrnně ukazuje, jak chápe Boží lid svou roli prostředníka mezi Hospodinem a národy – a jaký význam v Božím lidu náleží prorockým postavám. Proto se tento Boží služebník jeví hned jako jednotlivá osoba, hned jako obraz izraelského národa.

Jako křesťané známe tyto texty, neboť v Novém zákoně se vztahují na Ježíše Krista. Křesťané, žijící v době po Ježíšově vzkříšení, nacházejí v Ježíšově službě beze zbytku uskutečněno, co ve své vizi Božího služebníka tušil druhý Izajáš.

Pán, Hospodin, mi dal jazyk učedníka, abych uměl znaveného poučovat utěšujícím slovem. Každého rána mi probouzí sluch, abych ho poslouchal, jak je povinnost učedníků.

Verš začíná nápadným označením Boha jako Pána, Hospodina. Takové označení následuje ještě třikrát. Nachází se všude tam, kde jde o osobní oslovení; v poselstvích a všude tam, kde člověk mluví zvlášť uctivým způsobem o svých zážitcích s Bohem. Toto oslovení je především uznáním Hospodinovy vlády nad tím, kdo mluví. Služebník nemluví o svém povolání, ale o způsobu, jakým své poslání uskutečňuje. Přirovnává se k učedníkům, kteří naslouchají slovům svého učitele, aby je šířili. Nemusíme pomýšlet pouze na učitele moudrosti a jejich školy – a soudit, že zde služebník vystupuje spíš jako učitel moudrosti než jako prorok. Důležité je, že služebník vidí své poslání ve službě slovem. Má podpírat lid, zemdlený dlouhým čekáním na vysvobození. Ve 40. kapitole čteme v knize Izajáš: „Hospodin, Bůh věčný, stvořitel končin země, není zemdlený, není znavený…On dává zemdlenému sílu…“ Únavě a malátnosti nepodléhal Hospodin, ale lid, dokonce i mladíci a jinoši. Když lid neviděl vysvobození ze svého utrpení, nedovedl trpělivě čekat, ochabovala jeho víra, ztrácela se síla. Služebník má tedy lid potěšovat slovem, které uslyšel nikoli od nějakého moudrého učitele, ale přímo od Hospodina.

Pán, Hospodin, mi otevřel ucho a já se nezdráhal, necouvl nazpět

Sám Hospodin mu každého jitra otvírá uši, aby mohl toto slovo přijmout. Tím, že se nazývá služebníkem, dává najevo svou závislost. Nevystupuje jako majitel slova, ale jako ten, jemuž je slovo jenom svěřeno. Přes útok a narážky se nevzpírá přijetí Božího slova. Neustupuje, aby mohl slovo nést dál těm, kterým je určeno. Stává se tak ideálním příjemcem a zprostředkovatelem Božího poselství. Jako takový je jedinečný a liší se od všech ostatních lidí. Co přijímá, předává dál. Přináší tuto zprávu rezignující a zatrpklé generaci v babylónském vyhnanství. A nejen jí, ale také všem, kteří svou naději nevložili v Boha. „Naslouchání a mluvení“ dosáhlo v Božím služebníkovi nejvyšší míry.

Svá záda jsem vydal těm, kteří mě bili, své líce těm, kteří rvali můj vous. Svou tvář jsem neskryl před hanou a slinou.

Nést Hospodinovo slovo lidem není snadný úkol. Naráží na nepochopení a odpor. Služebník však nevzdoruje a neuhýbá ani před utrpením a ponižováním, ani před projevy opovržení a zatracování, snáší tupení a rány. Sdílí úděl proroka, který to všechno bere na sebe dobrovolně.

To, co služebník podstupuje, není výrazem jeho hrdinství a vytrvalosti. Vyplývá to z vědomí, že na této cestě ho vede Hospodin, stojí při něm a pomáhá mu.

Pán, Hospodin, mi však pomáhá, nebudu tedy potupen. Proto dávám ztvrdnout své tváři v křemen a vím, že nebudu zahanben.

I když je lidmi ponižován, jeho cena v Božích očích neklesá. Skutečnost, že vydává svou tvář potupě a ranám, není projevem osobní tvrdosti a odhodlanosti. Uvědomuje si, že to vše se odehrává před Hospodinem. Nastavuje-li svou tvář, jako by byla z křemene, je tomu tak proto, že je přesvědčen o tom, že Hospodin je mu blízko, že je jeho pomocí a silou. Proto, i když je lidsky ponižován a tupen, nemůže být potupen před Bohem. Cesta služebníkova utrpení je cesta, kterou vede Hospodin svůj lid.Utrpení služebníka je i utrpením jeho Pána. Proto je na něm, aby zjednal svému služebníkovi spravedlnost.

Jak se ukazuje v tomto úryvku, není pozornost upřena na řeč, ale na toho, kdo naslouchá. Na služebníka, kterého Bůh povolal jako svého žáka, který dostal za úlohu opakovat doslova to, co slyšel. Ráno budí Hospodin ucho svého žáka, a proto je s ním velmi těsně spojen. Služebník denně slyší Boha jako svého Pána – a to mu dodává sílu. Je ideálním příjemcem. K vlastnostem služebníka patří posilovat znavené přijímaným slovem. Kdo jsou tito znavení? Prvotně se pomýšlí na Izraele, který žije ve vyhnanství. Zároveň to však mohou být všichni lidé, kteří vloží své očekávání a naděje v Boha.

Tento text se čte o Květné neděli, na začátku Svatého týdne. Při liturgickém slavení Ježíšova utrpení nemáme být lhostejnými diváky, ale aktivním následováním se máme podílet na jeho osudu. Jak říká Ježíš svým učedníkům v Janově evangeliu: „Vzpomeňte na slovo, které jsem vám řekl: Sluha není nad svého pána. Jestliže pronásledovali mne, i vás budou pronásledovat…“ Sdílet úděl služebníka je možné, jen když důvěřujeme, že on nás již předešel, a když máme naději na podíl na jeho vítězství. To se projeví Hospodinovou pomocí: v hanbě neskončí ani jeho služebník ani ti, kdo v Boha důvěřují. Jak se praví v listu Římanům: „Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? …Kdo vznese žalobu proti vyvoleným Božím? Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás! Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? …Jsem jist, že ani smrt, ani život, ani andělé ani mocní, ani přítomnost, ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“

 
  • Kalendář akcí
    << Kvě 2017 >>
    púsčpsn
    1 2 3 4 5 6 7
    8 9 10 11 12 13 14
    15 16 17 18 19 20 21
    22 23 24 25 26 27 28
    29 30 31 1 2 3 4