Iz 66,18-21

Gabriela Vlková

 

První čtení 21. neděle liturgického mezidobí tvoří osmnáctý až dvacátý první verš šedesáté šesté kapitoly knihy proroka Izaiáše. Jedná se o verše takřka ze samého závěru knihy a my se v dnešní úvaze pokusíme porozumět jejich výpovědi.

Pro dobré porozumění jakémukoliv textu Písma je nutné zvážit jeho kontext. Bezprostředně před verši nedělního čtení, tedy v patnáctém až sedmnáctém verši závěrečné kapitoly, zazní slova o soudu. Hospodin hodlá přijít a ohněm soudit svět, zvlášť modloslužebníky, o nichž se zmiňuje sedmnáctý verš, když popisuje jiné praktiky a jiné předpisy o kultovní čistotě, než jaké platily v Izraeli. Verš výslovně odsuzuje ty, “kdo se posvěcují a očišťují v zahradách …, kdo jedí maso z vepřů a to, co je opovrženíhodné…”. Obraz soudu je přitom v ostrém protikladu k perikopě, která mu ještě v téže kapitole knihy předchází a která představuje Jeruzalém jako matku, jež po nečekaném porodu hýčká své děti – sytí je přitom z hojnosti toho, co do města přinesly jiné národy. Verše z nedělního čtení tedy v knize Izaiáš zazní do okamžiku, ve kterém si čtenář či posluchač uvědomuje kontrast mezi dvěma skupinami: na jedné straně jsou to děti Jeruzaléma, oddaní služebníci a ctitelé Hospodina; na druhé straně ti, kdo dali přednost modlám a čeká je soud. První, co by nás mohlo napadnout, je aplikovat toto rozdělení na vyvolený národ a na pohany. Avšak právě navazující verše, o jejichž výklad nám jde, nás nutí přehodnotit první dojem.

Začátek osmnáctého verše se ještě ohlíží zpět k předchozímu kontextu o soudu. Slyšíme v něm Hospodinův výrok: “Znám jejich skutky a jejich myšlenky.” Tolik alespoň liturgický překlad. Je to překlad interpretativní, neboť hebrejský text je na tomto místě poněkud obtížný, dost možná i porušený. Sloveso “znám” ani žádné jiné v něm nenajdeme, pouze zmínku o skutcích a myšlenkách s přívlastkem jejich. Jaký vztah mají jejich skutky a jejich myšlenky k Hospodinu? Toho je třeba se dovtípit. Různé překlady rozumí textu různě. Například v Českém ekumenickém překladu stojí: “Já zakročím proti jejich činům a úmyslům”. Nicméně i formulace liturgického překladu “znám jejich skutky a myšlenky” je celkem vhodná, opírá se totiž o starověký řecký překlad – tzv. Septuagintu, která rozuměla textu stejně a doplnila sloveso “znám”.

Každopádně se jedná o skutky a myšlenky těch, kdo byli bezprostředně předtím kritizováni kvůli modloslužbě. Boží reakci popisuje hned další část osmnáctého verše: “Přijdu, abych shromáždil všechny národy a jazyky. Přijdou a uzří mou slávu.” Na odmítavý postoj Hospodin reaguje tak, že ukáže svou slávu. Nejprve ovšem shromáždí národy. Kam? Až následující verše prozradí, že do Jeruzaléma, ale čtenář to tuší stejně. Jak jsme již uvedli, první část téže kapitoly v knize Izaiáš zmiňuje Jeruzalém, sytící své děti z hojnosti darů národů. Navíc na pouť národů do svatého města nás připravuje kniha od samého začátku. V druhé kapitole zazněla slova: “Stane se v budoucích dnech, že se hora Hospodinova domu bude tyčit nad vrcholy hor, bude povznesena nad pahorky a budou k ní proudit všechny národy”. Rovněž konec čtyřicáté deváté kapitoly popisoval situaci Jeruzaléma následujícími slovy: “Toto praví Panovník Hospodin: Hle, pokynu rukou národům, k národům vztáhnu svou korouhev; v náručí přinesou tvé syny.” Nejvýrazněji ovšem popisuje příliv národů do Jeruzaléma šedesátá kapitola. Důvodem jejich pouti je, stejně tak jako v našem úryvku, sláva Hospodinova. V šedesáté kapitole září nad Jeruzalémem, zatímco ostatní národy žijí ve tmě, a právě proto se vydávají za světlem. Jeruzalém přitom slyší: “K tvému světlu přijdou pronárody a králové k jasu, jenž nad tebou vzejde. Rozhlédni se kolem a viz, tito všichni se shromáždí a přijdou k tobě; zdaleka přijdou tví synové … hučící moře tě zahrne svými dary, přijde k tobě bohatství národů.”

Ve všech těchto textech je příchod národů důvodem k radosti Jeruzaléma či Božího lidu proto, že znamená příliv bohatství do města, případně návrat rozptýlených Izraelitů. Texty jsou evidentně inspirovány obnovou Jeruzaléma a Hospodinova chrámu po babylonském vyhnanství. Nicméně text našeho mešního čtení z poslední kapitoly knihy Izaiáš počítá s národy i jinak, než jako s těmi, na jejichž darech by měl Jeruzalém a vyvolený národ profitovat. Pokračuje totiž v následujícím, devatenáctém verši slovy: “Udělám na nich znamení a pošlu některé z těch, kdo se zachrání, k národům Taršíše, Putu, Ludu, Mešechu, Rošu, Tubalu, Javanu, k dálným ostrovům, k těm, kteří o mně neslyšeli mluvit a neviděli mou slávu.” Shromážděním do Jeruzaléma tedy nic nekončí. Naopak, stojíme na začátku opačného pohybu, nového rozptýlení, jakési misie do různých zemí. Zastavme se nad některými detaily tohoto verše.

Předně slyšíme, že Hospodin vloží na ty, které si shromáždí, své znamení. O znamení je v knize řeč víckrát. Například první část knihy, vztahující se k době samotného proroka Izaiáše, mluví o tom, že judští králové Achaz a Chizkijáš byli konfrontováni s různými znameními, která měla posílit jejich důvěru v kritických situacích. Sám Izaiáš nazývá sebe a své syny v osmnáctém verši osmé kapitoly znameními v Izraeli. Přičemž se zdá, že znameními jsou v tomto kontextu především jména Izaiáše a jeho synů. Jméno Izaiáš vyjadřuje to, že “Hospodin spasí”. Jméno prvního z Izaiášových synů, zmíněného na začátku sedmé kapitoly, je Šearjašuv, což v hebrejštině znamená “zbytek se vrátí”. Jméno dalšího syna, o jehož narození mluví začátek osmé kapitoly, je věta Mahar-šelal-chaš-baz. Vyjadřuje to, že lupič či plenitel přijde chvatně, čímž předvídá brzkou zkázu národů, které ohrožovaly Judsko. Znamením je tedy určitá skutečnost, jež poukazuje na Hospodinovy úmysly nebo činy, dokonce bychom mohli říci, že o nich svědčí. Ve stejném kontextu, v němž Izaiáš nazve sebe a své děti znameními, dostává i příkaz zapečetit svědectví. O přímém spojení svědectví a znamení slyšíme dále v devatenácté kapitole; čteme v ní o Hospodinově oltáři v Egyptě, což je považováno za znamení a svědectví o Hospodinu v egyptské zemi. Jde o pozitivní svědectví o Hospodinově moci. Shodou okolností se jedná o úryvek, jenž bývá někdy označován jako proroctví o obrácení a spáse Egypta a jenž dalece přesahuje svůj aktuální kontext a blíží se svým pojetím textům, které naznačují vstřícnost vůči pohanům, stejně tak jako úryvek nedělního čtení.

Vraťme se však k našemu verši: Co tedy vyjadřuje věta, že Hospodin na shromážděné vloží své znamení? Pakliže v mnoha předchozích kapitolách knihy, zvlášť v sekci zvané Deutero-Izaiáš, Bůh neustále vyzýval lid, aby tento dosvědčil, že On, Hospodin, všechny události týkající se spásy vyvoleného národa dávno předpověděl, a dále aby jeho chvála byla rozhlášena až do končin země, můžeme se právem domnívat, že znamení vložené na ty, kdo se na samém konci knihy shromáždí do Jeruzaléma – vyvoleného a zachráněného města – naznačuje, že tito lidé se sami stanou živými důkazy a živým svědectvím Hospodinovy slávy a svrchované moci.

Verš mluví výslovně o tom, že k národům jsou vysláni “zachránění”. V návaznosti na předchozí verše šedesáté šesté kapitoly by se mohlo jednat o ty, kdo vyvázli při soudu. Se stejným termínem označujícím ty, kdo vyvázli, se setkáme v knize Izaiáš ve dvacátém verši čtyřicáté páté kapitoly, v níž zazní pokyn: “Shromážděte se a přijďte, přibližte se spolu, vy, kdo jste vyvázli z národů.” Není úplně jasné, zda jde o pokyn pro Izraelity, kteří se mají zachránit zprostřed pohanského prostředí, či přímo pro zástupce pohanů. Avšak kontext předpokládá, že záchrana souvisí i s odklonem od modloslužby. Další část téhož verše totiž dodává: “Neuvědomují si, že se nosí s modlou vytesanou ze dřeva, že se modlí k bohu, jenž nemůže spasit.” Dojít záchrany tedy přímo souvisí s příklonem k Hospodinu, který, na rozdíl od model, má moc opravdu spasit. I oni zachránění, jejichž vyslání k národům předpokládá nedělní čtení ze závěrečné kapitoly knihy, jsou postaveni do protikladu ke ctitelům model, kteří podle předchozích veršů propadají soudu. Zachránění jsou ti, kdo se přikloní k Hospodinu, a proto také okusí jeho spásu.

Všimněme si nyní, kam přesně jsou tito poslové vysláni: “… k národům Taršíše, Putu, Ludu, Mešechu, Rošu, Tubalu, Javanu, k dálným ostrovům…”. Tato označení jsou v Písmu použita povětšinou pro národy a území v oblasti Středozemního moře. Taršíš označuje jeho západní pobřeží, Lud Lybii, Mešech a Tubal bývají umísťovány na území Malé Asie, Javan představuje Řecko. Jde víceméně o území židovské diaspory. S některými ze zmíněných jmen národů, ve srovnatelné koncentraci, se setkáváme na samém začátku Písma – v desáté kapitole knihy Genesis, která uvádí rodokmen Noemových synů, čeledí, z nich po potopě vznikly národy. Zatímco začátek Písma předpokládá rozptýlení těchto národů v důsledku zmatení jazyků, jak o tom čteme v jedenácté kapitole knihy Genesis, náš úryvek jakoby naznačoval určitý obrat a v jistém smyslu i překonání nejednoty národů, a to skrze poznání Hospodinovy slávy na základě svědectví rozeslaných poslů.

Začátek dalšího, dvacátého verše pak připojí slova: “Přivedou všechny vaše bratry ze všech národů jako dar Hospodinu na koních, na vozech, na nosítkách, na mezcích, na dromedárech na mou svatou horu do Jeruzaléma – praví Hospodin.” Poslové se stanou těmi, kdo přivedou k Hospodinu bratry ze všech národů. Nabízí se otázka: Kdo jsou oni bratři? Jedná se o příslušníky vyvoleného národa v diaspoře nebo o obrácené pohany? Pozorujeme, že tito bratři jsou vedeni všemi možnými způsoby – na koních, na vozech, na nosítkách… Sami se přitom zdají být spíš pasivními. Jakoby jejich cesta k Hospodinu byla usnadněna aktivitou druhých. Koneckonců mohli bychom začátek této části verše – přivedou vaše bratry – přeložit docela dobře i jako – přinesou vaše bratry. Použité hebrejské sloveso připouští obě možnosti. Nelze přitom nevzpomenout si na jiná místa knihy, která popisují poexilní návrat Izraelitů do Jeruzaléma jako nesení. Už jednou zmíněný konec čtyřicáté deváté kapitoly se obracel k Jeruzalému slovy: “… k národům vztáhnu svou korouhev; v náručí přinesou tvé syny”. Podobnou scénu líčí rovněž čtvrtý verš šedesáté kapitoly: “Zdaleka přijdou tví synové a dcery tvé budou v náručí chovány.”

Další část verše z nedělního čtení ovšem srovnává nesení či vedení bratří s jiným obrazem: “– jako když synové Izraele přinášejí v čistých nádobách dary do Hospodinova domu.” Je zde použito stejné sloveso – přinášet – jako v předchozí části verše. Ti, kdo přivádějí bratry, jsou přirovnání k Izraelitům, kteří přinášejí Hospodinu čistou, tedy bohulibou oběť. Celý verš používá výrazy související s kultem: svatá hora, dary, čistá nádoba. Přitom vyvolá obraz poněkud nezvyklý: na svatou horu do Jeruzaléma jsou místo obětí přinášení či přivádění bratři z národů.

Jakou bohoslužbu si máme představit? Zdá se, že tu, která byla předpovězena už v padesáté šesté kapitole. V jejím šestém a sedmém verši zaznělo: “Těm z cizinců, kteří se připojili k Hospodinu, aby mu sloužili a z lásky k jeho jménu se stali jeho služebníky, praví: Všechny, kdo dbají na to, aby neznesvěcovali den odpočinku, kdo se pevně drží mé smlouvy, přivedu na svou svatou horu a ve svém domě modlitby je oblažím radostí, jejich oběti zápalné a obětní hody dojdou na mém oltáři zalíbení. Můj dům se bude nazývat domem modlitby pro všechny národy.”

I bezprostředně navazující verš může být považován za klíč k pochopení našeho úryvku. Praví se v něm: “Výrok Panovníka Hospodina, který shromažďuje zahnané z Izraele. Shromáždím k němu ještě další, k těm, kteří už k němu byli shromážděni.” Zdá se, že Izraelité, kteří zakusili záchranu, o ní mají svědčit mezi národy. A tak mohou být shromáždění další a další. Všechny tyto texty nejspíš uvažují o proselytech, tedy pohanech, kteří – díky svědectví Židů roztroušených v diaspoře – uvěřili v jednoho Boha, Hospodina.

Poslední verš mešního čtení ještě dodá: “A také z nich si vezmu kněze a levity – praví Hospodin.” Tato vize už přesahuje vše, nač jsme v textech hebrejské bible zvyklí, neboť je zde evidentní nejen otevřenost vyvoleného národa vůči pohanům, ale předpokládá se i jejich přímé připuštění k Hospodinovu kultu.

Otázka vyvolení na konci Izaiášovy knihy až provokujícím způsobem přestává být otázkou rozdělení Žid – pohan. Záleží spíše na tom, zda někdo Hospodina vyhledává či nikoliv. Zda uvěří svědectví těch, kdo mezi národy zvěstují spásu, kterou sami okusili.

Tušíme, že právě na takovou představu může zcela přirozeně navázat novozákonní pojetí kultu. I ten se zakládá na svědectví těch, které si Hospodin shromáždil, aby na ně vložil své znamení, ale zároveň je rozeslal, aby ono znamení druhým ukázalo směr k “domu modlitby pro všechny národy”. Těmito posly můžeme být my všichni, pokud se dar, který do nás byl křtem vložen, stane pro druhé opravdu srozumitelným znamením a svědectvím toho, že Hospodin zachraňuje. Se všemi shromážděnými pak můžeme jako svaté kněžstvo přinášet duchovní oběti chvály a díků, milé Bohu pro Ježíše Krista.

 
  • Kalendář akcí
    << Pro 2017 >>
    púsčpsn
    27 28 29 30 1 2 3
    4 5 6 7 8 9 10
    11 12 13 14 15 16 17
    18 19 20 21 22 23 24
    25 26 27 28 29 30 31