J 10,27-30

Josef Kaše

 

Čtvrtá neděle velikonoční je v církvi dnem modliteb za kněžská povolání. Podle vybraného úryvku evangelia se nazývá „nedělí dobrého pastýře“.

Obraz Krista jako pastýře a věřících jako jeho oveček nám dnes může připadat zastaralý. Lidé už dnes nechtějí být ovcemi – s trochou nadsázky – hloupými ovcemi, stádem, které slepě pochoduje za pastýřem. Snad se tento obraz hodil do dřívějších časů, kdy byli lidé v průměru méně vzdělaní, kdy mohl kněz, biskup či papež určovat, co se má dělat. Ale dnes? To už přece nejde! Ani laici nechtějí být dnes stádem, které je vedeno a jemuž se všechno předžvýkává. Ano, tak tomu je, přinejmenším zčásti. Přesto se tento úryvek evangelia čte a je pro nás radostnou, velmi důležitou zvěstí.

Je pravda, že dnešní člověk se propracovává k osobnějšímu chápání své víry. Nechce jen přitakávat všemu, co „se věří“, dělat a zachovávat vše, co říká kněz. Chce být přesvědčen a dělat jen to, k čemu došel a k čemu má vnitřní pohnutku. Jde o vývoj a pokrok víry, který Bůh chce a k němuž nás vede. Ale tento pozitivní rozvoj skrývá i určitá nebezpečí. Jednáme často jako dospívající děti, které si nechtějí nechat poroučet a chtějí jednat a žít jen podle vlastního přesvědčení, pouze na základě vlastní zkušenosti. Obraz Krista jako dobrého pastýře a nás jako ovcí nám důrazně připomíná, že bez Krista se k Bohu nedostaneme. Tento obraz nám dále říká, že Kristus se stará nejen o nás, nýbrž také o všechny ostatní – to mu nelze zakázat. Spolu s ostatními patříme do stáda, které vede; lze říci, že jednou rukou se máme držet pastýře, Krista, a druhou přijmout ostatní lidi, nevěřící a jinak věřící.

Uvědomujeme si, že s povoláním pastýře, s jeho prací, nebezpečími a starostmi o svěřené stádo se setkal málokdo z nás. Spíše máme před očima barvotiskové obrázky dobrého pastýře Ježíše, který nese na svých ramenou ztracenou ovečku nebo vede s holí v ruce stádo ovcí pouštní krajinou. Leckde vidíme tyhle dva výjevy z evangelia vymalované v kostele – ale potkat se s „živým pastýřem ovcí“ – to je pro nás spíše výjimečné. Pro lidi Ježíšovy doby to bylo naopak něco docela běžného. Tito lidé dobře věděli, že být dobrým pastýřem je práce odpovědná, náročná – s ohledem na divokou zvěř a zloděje často i nebezpečná; navíc to byl život kočovný a zcela odkázaný na přízeň či nepřízeň počasí. Prostě, dobrý pastýř byl k nezaplacení. O to všechno jsme na rozdíl od Ježíšových současníků ochuzeni; proto náš současný pohled na dobrého pastýře nebývá reálný. Mimochodem – víte jaké je nejstarší zpodobení Ježíše Krista? Mnozí se domnívají, že nejstarší je znázornění na kříži. Skutečnost je ale jiná. V římských katakombách nacházíme nejstarší zpodobení Ježíše, a to právě jako dobrého pastýře!

V celém Orientu byl pastýř velmi rozšířeným obrazem pro božského i lidského panovníka. Velká stáda byla znamením bohatství a moci. Tím pozoruhodnější je, že v Izraeli nebývá král označován často jako pastýř. Jediným a pravým pastýřem Izraele je sám Bůh. Ve 23. žalmu vyznává modlící se člověk s důvěrou: „Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek.“ Náboženské i politické vůdce, kteří se někdy označují jako pastýři, stíhá ovšem ostrá kritika především ze strany proroků, protože národ utlačují a vykořisťují: „Běda pastýřům Izraele, kteří pasou sami sebe…, kteří hubí a rozptylují ovce mé pastvy“ – tak zní obžaloba proroků Jeremiáše a Ezechiela (srov. Jer 23,1; Ez 34,2). Prorocká naděje směřuje k panovníkovi z domu Davidova, který „bude jako pastýř pást své stádo“. Když se Ježíš v Janově evangeliu výslovně označuje jako „dobrý pastýř“, navazuje tím právě na prorocký obraz pastýře.

Když se dobře zaposloucháme do čtyř veršů nedělního úryvku z Janova evangelia, můžeme jen obdivovat, kolik podstatného se v nich říká nám – ovcím dobrého pastýře Ježíše. Mluví-li se zde o křesťanech jakožto o ovcích, pak je zřejmé, že se tohoto slova užívá vzhledem k pastýři Kristu: on se o nás stará jako pastýř o ovce – nemají tedy být vystiženy vlastnosti křesťanů, jako by byli nějakým nerozumným stádem. Řekne-li člověk z hebrejského prostředí „znám je“, pak je míněno mnohem víc, než jen vědomí o něčí existenci, protože „poznat“ znamená také intimně se spojit. Tedy pastýř Kristus má se svým stádem velmi úzké a důvěrné společenství. Proto jej mohou následovat ti, kdo jsou jeho. Opačně lze říci, že jsou v podstatě škodlivé všechny způsoby výkladu křesťanství, které prohlubují vzdálenost mezi Kristem a křesťany.

Slovo „život“ je pro autora Janova evangelia jedním z centrálních pojmů. V hebrejském chápání je život pouze Boží záležitostí, jen Bůh jím disponuje. Proto je život darem darů, darem vpravdě Božím, něčím, nač se člověk sám nezmůže. Má-li být věčný, pak je míněn život platný ve všech epochách a stavech, které věřící před sebou viděl a které čekal, tedy život, který člověku umožní prožít naplnění všech Božích zaslíbení – nejen život bez konce. Tento život znamená pro ty, kdo jsou Kristovi, ohromnou jistotu – je to život nezničitelný. A slova o tom, že nikdo je z pastýřovy ruky nevyrve, ujišťují o Ježíšově vůli spasit lidi. Křesťan se tedy opravdu nemusí bát. Tato jistota je ještě posílena v následujícím verši poukazem na Otce, který je bezpochyby větší než všichni. Vždyť on je stvořitel, který své dílo neopustí! Poslední, závěrečný verš našeho úryvku podtrhuje celou výpověď, staví ji na pevný základ: „Já a Otec jsme jedno.“ Je-li tedy Otec a Syn jedno, pak je tu další důvod k jistotě pro toho, kdo se Kristem nechá vést. Protikladné vztahy mezi Otcem a Synem jsou vyloučeny.

Díváme-li se na život svůj nebo i na životy křesťanů kolem nás, možná zjišťujeme, jak bývá náš vztah k Bohu determinován strachem z něho – že nás pozoruje a potrestá, když jednáme špatně – nebo strachem z toho, že se do nebe nedostaneme, pokud si tu cestu nějak nezaplatíme. Postrádáme jistotu dnešního evangelia, že Bůh nás má ve své ruce a že nedovolí, aby nás někdo jiný z jeho ruky vyrval. Nejlepším základem pro jistotu víry a plodný křesťanský život je vědomí, že jsem vyvolen, že jsem veden, že Bůh si dává práci s tím, aby mne nikdo jemu „nevzal“. Důvod je jediný a jasný, i když zůstává nepochopitelný: Bůh mě má rád.

Zřejmě by nám prospělo, kdybychom se více než o svou dokonalost starali o to, abychom slyšeli jasně Kristův hlas: den po dni mezi ostatními „hlasy“, které na nás denně dorážejí. Kristův hlas je víc, než formulace víry v katechizmu a než obsah různých církevních dokumentů. Je to oslovení velmi osobní, které ovšem nepopírá to, co je v obecných formulacích církevní nauky řečeno.

Člověk chce mít jistotu. Touha po jistotě je zřejmě jedna z nejsilnějších tužeb v člověku. A lidé nesou velmi těžce, když o své jistoty přicházejí. Za ztracené jistoty je třeba najít jiné. Poslední jistotou je ovšem smrt… Jak jsme na tom my, křesťané? Jaké jsou naše jistoty? Na čem vlastně stavíme a na co se spoléháme? Kde se cítíme úplně v bezpečí? Je to u Boha, nebo někde jinde? Slovně tu odpověď třeba nějak zvládneme: ano, u Boha jsme v bezpečí. Ale jak si počínáme v životě, kterým vydáváme svědectví? Mnoho věřících lidí se domnívá, že si vede velmi zbožně, když říkají: „Já bych rád do nebe; já sice vím, že mě má Bůh rád, ale kdoví, jak dopadnu. Copak já si nebe zasloužím? Vím snad, jak se na mne bude při posledním soudu Pán Bůh dívat?“ A tak podobně. Jistěže nejsme ještě u cíle své cesty. Právem tedy uvažujeme o tom, že jsme schopni svou cestu k Bohu pokazit, že se můžeme vydat jednoho dne špatnou cestou. Ano, jistotu nemáme, ani mít nemůžeme. Bylo by pošetilé říkat, že se nemohu zmýlit a že se sám v sobě nemohu zklamat. Ale pozor! Jak je tomu s jistotou, kterou nemám v sobě, ale v Bohu? Je totiž známou věcí, že člověk, který nemá hlubokou jistotu v Bohu, začne si nakonec hledat velmi mělké jistoty v tomto světě, čímž si nijak nepomůže, spíše naopak.

Ježíš řekl: „Moje ovce slyší můj hlas; já je znám a ony jdou za mnou. Já jim dávám věčný život. Nezahynou navěky a nikdo mi je nevyrve z rukou. Můj Otec, který mi je dal, je větší než všichni a z Otcových rukou je nemůže vyrvat nikdo. Já a Otec jedno jsme.

Máme před sebou text evangelia, který ujišťuje o tom, že Ježíšovi nikdo nevyrve jeho ovce z jeho ruky. On sám jim dává věčný život. Z Otcovy ruky nevezme nikdo Ježíšovy ovce… Takže zůstává jediná otázka: patřím mezi Ježíšovy ovce? Patřím do jeho stáda – do církve? A vůbec: patřím Ježíšovi? Vím, že si mne zamiloval, že mi odpustil, že mne bere do své ruky? Vím, že mne drží a nechce mne pustit, kdyby si zlo na mne dělalo nárok? Vím, že z Ježíšovy ruky mohu tedy utéci jen já sám? Vím to a věřím tomu? Mám tuto jistotu? Velmi na ní záleží. Protože bez ní se budu podobat člověku, který vidí krásnou pevninu, chce na ni z moře doplavat, ale stále má obavu, že cestu nevydrží, že nedoplave, a tak samým strachem začne polykat jeden doušek za druhým, až může utonout.

Na závěr je dobré znovu si připomenout: sami sobě nejsme žádnou jistotou. Věřit neoblomně jen sobě je prostě pošetilost. Ježíš je naší jistotou. Má nás ve své ruce a jeho ruka je pevná, jistá. Vede nás a nese nás. Sám nás nechce ztratit. Ježíš je jedno se svým Otcem, on a Otec jsou jedno. Kam by tedy člověk šel? Kde najde víc? A pokud tuto skutečnost přijal, čeho by se bál? Vždyť ten, který nás drží a nese, zná naše slabosti i všechna naše nebezpečí daleko lépe než my. On je láska, pravda, a touží po nás, chce nás mnohem víc, než my jeho! Je tedy důvod ke strachu? Nemá smysl hledat jistoty jinde než u něho!

 
  • Kalendář akcí
    << Kvě 2017 >>
    púsčpsn
    1 2 3 4 5 6 7
    8 9 10 11 12 13 14
    15 16 17 18 19 20 21
    22 23 24 25 26 27 28
    29 30 31 1 2 3 4