J 14,15-26

Josef Kaše

 

V neděli uslyšíme z Janova evangelia další část Ježíšovy „řeči na rozloučenou.“ Hlavní prvky Ježíšova dlouhého monologu tvoří Ježíšův odchod k Otci, jeho oslavení a opětovný příchod. Všechna ostatní témata, která se v řeči na rozloučenou vyskytují, vyplývají určitým způsobem z Ježíšova odchodu, to znamená z jeho smrti. Události kolem Ježíšovy smrti a zmrtvýchvstání podává Janovo evangelium jako vzájemné oslavení Otce skrze Syna a Syna skrze Otce. Právě v tomto dění se ukazuje jednota Otce a Syna: Otec byl už oslaven působením pozemského Ježíše, protože v něm se Otec stále znovu zjevoval jako nejzazší důvod a příčina Ježíšových skutků. Současně však v nich byl oslaven i Ježíš, protože v jeho působení se zjevila jeho jednota s Otcem. Tento způsob oslavení se nyní spolu s dobou Ježíšova pozemského působení schyluje ke konci. Bude ale novým způsobem pokračovat po seslání Ducha svatého, až bude oslavený Ježíš skrze Ducha – a v síle tohoto Ducha skrze věřící – konat ještě „větší skutky“ (srov. J 14,12).

Pod zorným úhlem víry vidí Jan dobu pozemského i oslaveného Ježíše jako jeden celek. Pro něho i pro věřící je už Ježíš oslaven a jako oslavený žije u Otce. Ten, který žije u Otce jako oslavený a nyní mluví k věřícím, je týž, který působil ve světě a zemřel na kříži. Tak se v řečech na rozloučenou stále prolíná minulost, přítomnost a budoucnost. Tomuto sjednocujícímu pohledu však mohou porozumět jen věřící. Janovo evangelium ukazuje totiž zřejmý rozdíl mezi dobou porozumění na základě víry po velikonocích a dobou neporozumění před velikonocemi. Proto například nemohou učedníci následovat Ježíše na jeho křížové cestě k Otci, protože teprve jeho smrt otevírá věřícím přístup k Otci a uschopňuje k následování. Teprve jako oslavený a vyvýšený Pán bude pro ně cestou. Zřetelně se to ještě ukáže například na postavě Šimona Petra, z jehož reakcí vidíme, že Ježíšovu cestu a její cíle nechápal. Porozumění a následování jsou možné jen tomu, kdo věří. Z vlastní síly toho člověk není schopen. Věřit v plném smyslu je však možné teprve po Ježíšově zmrtvýchvstání a seslání Ducha svatého.

Tváří v tvář Ježíšovu oznámení odchodu, který – lidsky viděno – bude mít za následek jejich osamění ve světě, se zmocnil srdcí učedníků zmatek, strach a malomyslnost. Co se s nimi stane, když už s nimi Pán nebude? Co jim v této situaci může pomoci překonat strach, je jedině víra v Boha a v toho, kdo jim víru zprostředkoval a žil před jejich očima. Proto začíná Ježíšova řeč na rozloučenou výzvou k nebojácnosti a víře: „Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Věříte v Boha, věřte i ve mne!“

Ježíš se ovšem nemíní spokojit pouze s výzvou k víře. Může učedníkům dát opodstatněné zaslíbení, že jejich odloučení nebude trvat věčně. Sice je opustí, ale „do domu svého Otce“ odchází jen proto, aby jim připravil „příbytek“. Potom se vrátí, aby je vzal k sobě, aby byli navždy tam, kde je on. Není tedy důvod k malomyslnosti a úzkosti, jejich opuštěnost bude mít jen krátké trvání. Po přechodném odloučení bude následovat doba nikdy nekončícího společenství.

V textu Janova evangelia (J 14,5-14) kladou pak jednotliví učedníci určité otázky, jejichž podnětem byla předchozí Ježíšova slova. V otázkách učedníků se zřejmě setkáváme s konkrétními otázkami a starostmi věřících prvokřesťanské církevní obce. Rozhodující byla zřejmě otázka po cíli Ježíšovy cesty. Kam Ježíš odešel a kde je teď? Jak se člověk dostane tam, kde je on, či jinak: Jak s ním může nyní, během jeho tělesné nepřítomnosti, navázat vztah, jak dosáhnout společenství s ním?

Na Tomášovu otázku po cestě odpovídá Ježíš: „Já jsem ta cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne“ (J 14,6). Ježíš je jediným a výlučným přístupem k Otci. Věřící zajímá ještě jedna otázka. Je to otázka po možnosti spatřit Boha, přednesená Filipem. Ježíšova odpověď je jasná: „Kdo viděl mne, viděl Otce… já jsem v Otci a Otec ve mně“ (J 14,9.11). Jednota mezi Ježíšem a Otcem je tak dokonalá, že Otec skrze něho koná své dílo. Tuto jednotu lze proto poznat i na základě skutků.

Text evangelia pak přichází s tématem láska k Ježíšovi. Takto vlastně začíná náš úryvek z Janova evangelia. Odkaz na lásku má objasnit, za jakých podmínek a jakým způsobem lze prožívat a pociťovat trvalou Ježíšovu přítomnost. Ježíš je přítomen tam, kde lidé mají jeho slova nejen na jazyku, ale kde podle nich také jednají. Jedině tak se ukazuje pravá láska k němu. Zde je třeba si především připomenout „nové přikázání“ a mytí nohou. Kdo Ježíše miluje, musí žít a jednat jako on.

Pravá láska se projevuje zachováváním či dodržováním Ježíšových slov. Zachovávat slova neznamená uchovávat doslovné znění – k takovému nedorozumění by snadno mohlo dojít. Výraz je spíš opisem pro věrnost ve víře. Aby však tato víra zůstala živá a účinná, musí se původní poselství formulovat stále nově.

I v následujícím výroku o Duchu jde o Ježíšovu trvalou přítomnost mezi jeho přáteli. Ježíšova prosba o Přímluvce, adresovaná Otci, má na zřeteli dobu jeho tělesné nepřítomnosti. Dosud byl on sám oporou a pomocí pro učedníky. Tuto roli převezme po jeho odchodu Duch jako „jiný Přímluvce“. Na rozdíl od Ježíšovy časově ohraničené viditelné přítomnosti, bude Duch s učedníky navždy. Učedníci Ducha znají, protože přebývá s nimi, v nich a u nich. O světě se naproti tomu říká, že „ho nevidí ani nezná“. V protikladu k učedníkům nemá svět žádný vztah k Duchu. Duch je světu cizí a zdá se mu nepřítomný. Ducha je totiž možné poznat jen vírou. Duch je účinnou, ochraňující a zjevující přítomností vzkříšeného Krista v obci věřících.

Ježíš slíbil, že se dá poznat tomu, kdo ho miluje. Proto se ukázal po svém zmrtvýchvstání pouze svým přátelům a nikoli nevěřícím jako objektivním svědkům; jeho přítomnost může člověk vnímat pouze ve víře a v lásce. K tajemství Ježíšovy osoby není žádný neutrální či objektivní přístup, neboť jeho jednota s Otcem a „přebývání“ mezi věřícími může zažít a poznat pouze ten, kdo se s vírou tomuto poznání otevře.

K Ježíšovu opětovnému příchodu dochází podle Janova evangelia jiným způsobem. Nedojde k němu až při „posledním soudu“ na „konci světa“. Rozhodující událostí spásy není přivedení věřících domů do nebeských příbytků, nýbrž přebývání Otce a Syna ve věřících. Jestliže Otec a Syn přijdou, aby si u věřícího udělali příbytek, pak také věřící jsou tam, kde je Ježíš. Zde se ukazují hranice lidské řeči, především co se týče prostorových představ – ovšem tak je tomu často v Janově evangeliu. Nakonec nejde o „odchod“ a „příchod“, nýbrž o novou, tajemnou přítomnost Boha v člověku.

Ve 25. verši se opět vrací situace loučení, tedy také seslání Ducha. Až do tohoto okamžiku byl Ježíš s učedníky jako učitel a jako ten, kdo přináší zjevení. Nyní bude v jeho zjevení pokračovat Duch tím, že učedníky „naučí všemu“ a „připomene jim všechno“, co Ježíš řekl. Učení a připomínání nejsou vlastně dvě různé činnosti Ducha, nýbrž dva aspekty jeho pokračování ve zjevení. „Učením“ se samozřejmě nemyslí teoretické učení zaměřené jen na rozum. Je to „hlásání“, které chce oslovit a uchopit celého člověka. Už Ježíšovo zjevení bylo v tomto smyslu „učením“ a jeho poselství „naukou“. Jeho božský původ ale mohl poznat pouze ten, kdo byl ochoten činit Boží vůli. Na rozdíl od učení Ježíšova bude však učení Ducha „vnitřním učením“, které nepotřebuje slov.

Také „připomínání“ ze strany Ducha by se lehce dalo nesprávně pochopit jako určité osvěžení paměti, které má zabránit zapomenutí Ježíšových slov. Myšleno však je prohloubení a aktualizace Ježíšova poselství, která je zaměřena na nové, hlubší poznání a má vést k novým poznatkům, jež mají původ v působení Ducha.

Takové připomenutí má evangelista na mysli, když (v J 12,16) říká, že učedníci nejprve neporozuměli mesiánskému významu Ježíšova vjezdu do Jeruzaléma. Teprve po jeho oslavení – což vždy také znamená: po seslání Ducha svatého – „se rozpomenuli“, „že to o něm bylo psáno a že se tak stalo“.

„Rozpomenutí“ tedy není zpětná a co možná nejpřesnější rekonstrukce minulých událostí či slov, nýbrž nové, plnější porozumění, až po objevení pravého smyslu Ježíšových slov nebo nějaké události. Celé Janovo evangelium je v tomto smyslu Duchem vedené a smysl zjevující rozpomínání se na Ježíšův život a jeho působení.

Duch ovšem nepřináší nové, na Ježíšovi nezávislé zjevení. Duch přece připomíná, co řekl Ježíš. Zjevení i nauka pozemského Ježíše jsou tedy trvalým měřítkem, podle kterého se má posuzovat veškeré zjevení zprostředkované Duchem. Působení Ducha je stále zaměřeno na zjevení Ježíše, v jehož jménu byl také od Otce poslán. Stejně jako Ježíš byl poslán „ve jménu“ Otce, to znamená z jeho pověření a s jeho autoritou, tak i Duch přichází ve jménu Ježíšově.

Mnohdy se nám, křesťanům, vyčítá, že se svět málo změnil za dva tisíce let. Tvrdíme, že přišel Mesiáš, ale na světě je stále mnoho zla. Ostatně ani v době Ježíšově to nebylo jiné. Ježíš chodil po Palestině, ale jen malá část lidí mu uvěřila. A římská okupační armáda ani po Ježíšově kázání neodešla; ti, kdo druhé okrádali, to dělali dál; ti, kdo byli nespravedliví, pokračovali ve své činnosti, a tak dále. Horší je, že něco podobného prožíváme někdy i my, křesťané: připadáme si v dnešním světě jako chudí příbuzní velkého Boha, o němž bohužel jenom mluvíme, aniž ho známe…

Podívejme se dobře na text našeho úryvku evangelia. Ježíš zde mluví o lásce učedníků k němu– tedy o vztahu a věrnosti tomuto vztahu, na jehož základě prosí Otce o Přímluvce – Pomocníka pro své učedníky, který má s nimi zůstat navždy. Stalo se: Duch je přece prvním a největším darem vzkříšeného Krista církvi. Duch, který nás uvádí do celé pravdy, kterého posílá Otec, který křesťany naučí a připomene jim všechno, co Ježíš učil. Tento dar Ducha není člověkem ovlivnitelný, nemůžeme ho uchopit jako jiné předměty, ale přece je to dar, který můžeme s vděčností přijmout a který v nás může mocně působit. Jinak totiž budeme bezmocní, i když toho budeme mnoho znát a umět. Znovu totiž uvidíme, jak jsme bez této Boží výbavy slabí, jak jsme slabí vůči zlu ve světě, vůči moci lidské omezenosti a hlouposti, vůči všemu, co se zdá být nad lidské síly.

Dále je v úryvku připomenut dar Ježíšova slova učedníkům. Zachovávání slova vede k Božímu přebývání uprostřed lidí! Jde o prolomení Boží věčnosti do našeho časoprostoru. Co však znamená, čím je Ježíšovo slovo pro mne? Je to přece slovo osvobozující, slovo o Boží lásce a věrnosti, které vede na cestu následování Ježíše. Protože to není pouze slovo lidské, ale slovo Boží v lidské podobě, je to slovo mocné. Platí o něm, co je řečeno už ve Starém zákoně u proroka Izaiáše: „Mé slovo se ke mně nevrátí bez užitku … vykoná vše, k čemu jsem je poslal“ (srov. Iz 55,11). Není to tedy jen slovo, kterým bychom se mohli chlubit, jako ojedinělým poznáním. Není to slovo, kterým bychom mohli tlouci své bližní po hlavě, abychom je usvědčili z jejich omylů a špatností. Je to především slovo, které nás může osvěcovat, proměňovat – a tak zachránit. Slovo věčného života, jak vyznal Petr (J 6,68). A toto slovo máme, podobně jako Maria, zachovávat: a to nejen jako respektovaný zákon, jako vnější normu, ale právě po vzoru Mariině je máme opatrovat ve svém srdci (Lk 2,51), žít podle něho.

Podíváme-li se ale do našeho obyčejného, všedního života, může se nám zdát, že máme jiné starosti a problémy, než o kterých jsme zde uvažovali. Že nám dary jako Duch svatý a Boží slovo v našich problémech mnoho nepomohou. Kdybychom viděli věci takto, byla by to téměř tragédie. Znamenalo by to přece, že chceme a dokážeme ve světě působit jen vlastními silami, že jednáme, jako by k Ježíšově vtělení ani nedošlo. Jenže vtělení je skutečností, a tím se všechno změnilo. Ježíš Kristus, Boží Syn, vstoupil do našich lidských dějin a my, kdo jsme v něho uvěřili, bychom neměli vlastně už vůbec nic dělat bez něho, nejsme-li zcela nerozumní. Neměli bychom bez něho podnikat alespoň nic z toho, na čem nám záleží, co považujeme za významné. Jinak totiž jednáme pod své možnosti, zbytečně zůstáváme na úrovni těch, kdo nebyli Bohem přijati za vlastní!

 
  • Kalendář akcí
    << Čvn 2017 >>
    púsčpsn
    29 30 31 1 2 3 4
    5 6 7 8 9 10 11
    12 13 14 15 16 17 18
    19 20 21 22 23 24 25
    26 27 28 29 30 1 2