J 17,20–26

Pavel Frývaldský a Josef Kaše

 

V neděli uslyšíme z Janova evangelia závěrečnou část takzvané Ježíšovy velekněžské modlitby. Křesťanská tradice nazývá tuto nejdelší Ježíšovu modlitbu velekněžskou, protože v ní hraje významnou roli sebeobětováním Ježíše, Velekněze (srov. KKC 2747). Po prosbách za oslavení a ochranu učedníků před zlem se Ježíš modlí za další generace křesťanů, za jejich jednotu a jejich účast na Boží slávě. Tyto prosby obsahuje nedělní úryvek Janova evangelia.

„Prosím nejen za ně, ale také za ty, kdo pro jejich slovo uvěří ve mne“ (Jan 17,20). Ježíš se modlí za nás. Uvěřili jsme přece na základě svědectví jiných křesťanů. Ať už se tak stalo prostřednictvím našich rodičů, učitelů, přátel nebo četby knih, vždy jsme přijali jeden rozměr naší víry od druhých. Chápeme význam této modlitby? Křesťané nejsou ze světa, jako ani Kristus není ze světa (Jan 17,14), ale jsou posláni do světa – podobně jako Kristus je poslán do světa. Mají o Něm svědčit, aby svět uvěřil. Toto svědectví je však ohroženo nejednotou svědků. Proto se Ježíš modlí: „Ať jsou všichni jedno, jako ty, Otče , ve mně a já v tobě“ (Jan 17, 21).

Církev si dnes – více než jindy – uvědomuje pohoršení, které ve světě vyvolává nejednota křesťanů. Tato nejednota se zrodila a rodí z hříchu. Je možné překonat ji jen díky Boží milosti. Origenes k tomu říká: „Kde je hřích, tam je rozrůzněnost, tam jsou schizmata, tam jsou bludy, tam jsou spory. Kde však vládne ctnost, tam je jednota, tam je vzájemnost, jež působí, že všichni věřící jsou jedno srdce a jedna duše“(KKC 817). Proto je naším úkolem v první řadě modlitba, ve které prosíme společně s Kristem-Veleknězem za jednotu rozdělených křesťanů. Dalším podnětem pro hledání jednoty je život v ctnosti, o němž mluví Origenes. Co to však znamená? Pro Krista je jednota učedníků obrazem jeho vnitřní jednoty s Otcem v Duchu svatém. Tedy jednota křesťanů je možná jen skrze účast na této jednotě.„Slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem já jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno, já v nich a ty ve mně“(Jan 17,22). Slovo „sláva“ se pokouší ve zkratce vystihnout vše, čím se Bůh odlišuje od někdy dost neslavného lidského a pozemského života. Sláva, kterou Syn přijímá od Otce, je tedy samotná Boží přirozenost, na které máme účast skrze Krista v Duchu svatém. Tato účast, která je každému křesťanu dána jako Boží dar křtem a rozvíjí se svátostmi, vede nás k ctnosti a vzájemné jednotě, o kterých mluvil Origenes.

Je tedy zřejmé, že naše vzájemná jednota je možná jen díky sjednocení s Bohem. Pouze tehdy, když se stávám Božím dítětem, mohu být bratrem a sestrou. Nelze si však myslet, že je důležitý pouze náš vztah k Bohu a vztah k bližnímu je podružný. Můžeme říci, že naše spojení s Bohem je nemyslitelné bez našeho vzájemného úsilí o jednotu. Jen když jsem bratrem a sestrou bližního, jsem také synem a dcerou Boží. Kristova velekněžská modlitba nás učí této rodinné jednotě, která pramení z života v Bohu. A právě tato rodinná jednota má být hlavním svědectvím světu o Božím království, které se uskutečňuje v církvi. Nejednota křesťanů brání očím světa vidět Boží království v církvi.

„Otče chci, aby tam, kde jsem já, byli se mnou i ti, které jsi mi dal“(Jan 17,24), modlí se dále Pán. Kde vlastně Ježíš je? Přebývá v církvi putující po této zemi, v údech svého těla, které trpí rozdělením a je neustále ohrožováno zlem. Je však také oslavený, „sedí po Otcově pravici,“ jak říkáme ve vyznání víry. Je tam i tady, v nebi i na zemi, je u cíle i stále s námi na cestě. A my jsme tam, kde je Ježíš, neboť máme účast na Božím životě. Jsme tady a zároveň tam, na zemi, ale s nadějí na nebe, na cestě a zároveň zakoušející cíl naší pouti. O tomto tématu by se dalo ještě dlouho uvažovat. Souhrnně řečeno: Krista a církev nelze od sebe oddělit. Kristus je hlava církve a církev je jeho tělo. Kristus a církev tvoří „Krista v celé plnosti“, jak praví svatý Augustin (KKC 795). Proto je Kristus, hlava, oslavený u Otce, zároveň tam, kde je jeho Tělo, církev: na cestě k oslavení. Proto jsou v církvi tajemně sjednoceny cesta a cíl, země a nebe.

Nebeské království tedy nejen očekáváme jako eschatologickou skutečnost, ale uskutečňuje se zde v církvi na zemi, v těch, kteří poznali Otce skrze Syna (Jan 17,25). Zcela se však naplní na konci času. Tím je velekněžská modlitba zakončena.

Je snad Ježíšova prosba za jednotu postavena na prorockém vidění budoucích roztržek mezi křesťany nebo na něčem jiném? První varianta vypadá pravděpodobně, ale k vysvětlení nestačí. Ježíš, který prosí za jednotu svých učedníků, neprosí jen za jejich jednotu vzájemnou, ale prosí za jejich jednotu s Otcem a Synem, za jednotu v Otci a Synu. A to je něco, co se bez Božího přispění opravdu neobejde. Teprve křesťané sjednocení navzájem v Nejsvětější Trojici mohou svědčit světu.

Prosba za jednotu se považuje za jednu z nejdůležitějších Ježíšových proseb, za součást jeho závěti. Jistě právem. Je ovšem třeba číst ji spolu se vším ostatním, co nám Ježíš odkázal: „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu stvoření! (Mk 16, 15); „Jděte, křtěte, učte“ (srov. Mt 28, 19-20). Teprve souhrn charakterizuje úkol Ježíšových učedníků – tedy církve.

Druhým ústředním bodem probíraného úryvku je Ježíšovo „chci“ (v. 24). Ježíš chce především naši spásu, naše bytí u Boha, naše eschatologické sjednocení s ním. Ví, o čem mluví, protože Ježíš „poznal“ Otce (v. 25), prožívá s ním nejdůvěrnější společenství.

Snad všichni jsme jako děti alespoň trochu poznali jeden základní strach: že by nás rodiče mohli opustit, že bychom se najednou ocitli ve světě bez jejich lásky; bez jistoty, kterou pro nás znamenali… Naštěstí je takových rodičů mnohem méně než těch, kteří se o děti starají. Přesto je zajímavé, jak mnoho věřících si myslí, že Bůh bude jednat (a už jedná!) jako krutý a prchlivý rodič. Jak populární jsou nejrůznější pravá a zaručená soukromá zjevení, vize a vnitřní hlasy, které tvrdí, jak Bůh vzápětí zasáhne a zlý svět potrestá, protože mu dochází trpělivost! Bylo by zajímavé zkoumat, proč řada lidí celkem ráda těmto představám věří. Rádi se bojí? Nebo chtějí nakonec slyšet ujištění, že tomu tak nebude? Nebo si myslí, že pohroma stihne jen ty druhé, které nemají rádi? Těžko soudit, ale s jistotou lze říci, že evangelium takto nemluví.

V evangeliu můžeme slyšet především velkou touhu po tom, aby to s námi dobře dopadlo – nikdo nechce potrestání zlých; nemáme zůstat osamocení a nepotřební, ale být jedno navzájem a současně jedno s Otcem i Synem. Jedno – i když každý zůstáváme nezastupitelným a nezaměnitelným jedincem, podobně jako Otec a Syn v Nejsvětější Trojici jsou jedno, a přece jsou nezaměnitelní. Ježíš sám chce, abychom došli k cíli, k Otci, a to s ním. Chce, abychom byli s ním u Otce. Vzdorovat mu můžeme jen my sami jako lidé svobodní. Pokud to děláme, je to velmi pošetilé. Nemůžeme si myslet, že dojít s Ježíšem k Otci je nereálné. Jakkoliv se nám může zdát těžké dojít k Bohu, Ježíš s tím počítá jako s možnou skutečností. A v tom by pro nás měl být velký zdroj naděje a jistoty.

Čeho se tedy vlastně máme bát? Snad jen sami sebe, své hlouposti, nestálosti, zbrklosti… Ale ani ty nejsou silnější než Ježíšova dobrota! Snad jen naprostá ztráta naděje by nás mohla zavést na úplné zcestí, do zoufalství nebo k hledání štěstí tam, kde není.

Nesmíme si tedy nechat vnutit v žádném případě myšlenku, že Bůh je s ohledem na naši hříšnost nebezpečný a nevypočitatelný, že by nás chtěl za trest nebo jen z rozmaru navěky opustit. Všechny takové myšlenky jsou pro věřícího člověka pokušením, a tomu je třeba se co nejvíce vzdálit. Naopak, je třeba znovu a znovu počítat s Boží láskou projevenou v Kristu Ježíši a s Boží věrností, která je naprosto spolehlivá, protože právě to nás může vyburcovat ke snahám odpovídat na lásku láskou, na věrnost věrností, abychom se tak více stávali těmi, kterými máme být.

Dobří a moudří rodiče vědí, že spolehlivá láska, věrnost, trpělivost, odpouštění chyb a důvěra jsou nejúčinnější výchovné metody. Naopak – tvrdost, nevypočitatelná vrtkavost a zlobné odplácení nevychová z nikoho dobrého a šťastného člověka. Nemůžeme si myslet, že by Bůh to všechno nevěděl.

 
  • Kalendář akcí
    << Zář 2017 >>
    púsčpsn
    28 29 30 31 1 2 3
    4 5 6 7 8 9 10
    11 12 13 14 15 16 17
    18 19 20 21 22 23 24
    25 26 27 28 29 30 1