J 20,19-31

Pavel Zahradníček

 

Úryvek evangelia o druhé neděli velikonoční se zčásti vrací k událostem, které se odehrály navečer v den zmrtvýchvstání. Jde o Kristův příchod mezi učedníky, shromážděné za zavřenými dveřmi. Uslyšíme jeho slova „pokoj vám, přijměte Ducha svatého, komu hříchy odpustíte, tomu budou odpuštěny…“ Úryvek pokračuje tím, co stalo o týden později – na „druhou neděli velikonoční“, kdy se Kristus znovu s učedníky setkává. Tentokrát je přítomen i původně nevěřící Tomáš.

Je zajímavé vyhledat text našeho úryvku o dvojím zjevení se zmrtvýchvstalého Krista v takzvané evangelijní synopsi. Synopse je zvláštní vydání evangelijních textů, které se od běžného vydání evangelií liší tím, že text není uspořádán obvyklým způsobem, tedy nejdříve celé Matoušovo evangelium, potom Markovo, Lukášovo a na závěr Janovo, ale sestavuje text evangelií ve sloupcích vedle sebe, takže můžeme sledovat, jak je jedna událost zachycena v různých evangeliích. Původní význam řeckého slova synopse znamená vidět současně, přehlédnout naráz. Novodobé evangelijní synopse jsou vydání, kde jsou ve sloupcích vedle sebe části textů jednotlivých evangelií, které líčí stejnou událost. Jsou uspořádány tak, aby čtenář mohl okamžitě získat přehled, jakým způsobem tuto událost určitý evangelista zachycuje, a mohl také jednoduše porovnat líčení stejné události, zapsané různými evangelisty.

Podíváme-li se do současné České synopse evangelií a najdeme-li nedělní úryvek z Janova evangelia, zjistíme pozoruhodnou věc: první setkání s kruhem Ježíšových učedníků v Jeruzalémě večer po zmrtvýchvstání líčí ještě evangelista Lukáš. Lukášovo podání se od Janova v mnoha ohledech liší. Zcela evidentně však jde o stejnou událost. V Lukášově evangeliu následuje po návratu dvou učedníků z Emauz, kteří se setkali s Kristem a nyní o tom s nadšením vypravují apoštolům:

Když o tom mluvili, stál on sám uprostřed nich a řekl jim: „Pokoj vám!“ Zděsili se a ve strachu se domnívali, že vidí ducha. Řekl jim: „Proč jste rozrušeni a proč vám na mysli vyvstávají pochybnosti? Podívejte se na mé ruce a na mé nohy: vždyť jsem to já sám! Dotkněte se mě a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti, jak to vidíte na mně.“ A po těch slovech jim ukázal ruce a nohy. Pro samou radost však tomu pořád ještě nemohli věřit a jen se divili. Proto je jich zeptal: „Máte tady něco k jídlu?“ Podali mu kus pečené ryby. Vzal si a před nimi pojedl (Lk 24,36-43).

Právě porovnání s tímto úryvkem Lukášova evangelia ukazuje, že Janovo evangelium na jedné straně vychází ze stejné staré tradice jako Lukášovo – tedy z událostí, které se skutečně odehrály a byly od počátku ústně předávány. Na druhé straně posouvá však Jan těžiště vyprávění. Zdůrazňuje i to, co v Lukášově líčení zůstalo na okraji zájmu nebo dokonce bez povšimnutí, a některé události jinak komentuje:

Navečer toho prvního dne v týdnu přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Po těch slovech jim ukázal ruce a bok.

Náhlé, překvapivé zjevení Zmrtvýchvstalého, jeho pozdrav „pokoj vám“ a upozornění učedníků na rány patří nepochybně k velmi staré tradici, která popisuje setkání se zmrtvýchvstalým Kristem. Jsou to styčné body obou vyprávění. Pak ale můžeme pozorovat i rozdíly: Lukášovi šlo především o důkaz, že Ježíš skutečně vstal z mrtvých, že je to opravdu on sám. Janovi jde v této chvíli o víc: chce ukázat, že se naplnilo, co Ježíš slíbil. Slova:

Když učedníci viděli Pána, zaradovali se. Znovu jim řekl: „Pokoj vám!“

vyjadřují naplnění tří zaslíbení, která Ježíš dal ještě před svým utrpením a smrtí. Jde o zaslíbení ze 14. kapitoly, že jej znovu uvidí (Jan 14,19):

Ještě krátký čas, a svět mě již neuvidí, ale vy mě zas uvidíte, protože já jsem živ a také vy budete živi.

V okamžiku, kdy učedníci znovu uviděli Pána a zaradovali se, bylo naplněno druhé zaslíbení – z 16. kapitoly (Jan 16,22):

…nyní máte zármutek. Ale zase vás uvidím a vaše srdce se bude radovat a vaši radost vám nikdo nevezme.

V pozdravu „pokoj vám“, který Kristus v Janově evangeliu na rozdíl od Lukášova opakuje, je obsaženo naplnění třetího Ježíšova zaslíbení – opět ze 14. kapitoly (Jan 14,27):

Pokoj vám zanechávám, pokoj svůj vám dávám; ne ten, který dává svět, já vám dávám.

Pak následují slova, kterými Kristus předává poslání apoštolům. Toto poslání je odvozeno od toho, se kterým přišel na svět sám Boží syn:

Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás.

Vyslání apoštolů je stěžejní událostí po zmrtvýchvstání. Při různých příležitostech, v různé souvislosti a různými slovy se o něm zmiňují všechna čtyři evangelia. Jan jejich poselství doplňuje a ukazuje, kde je kořen a základ poslání, které obdrželi Ježíšovi učedníci i celá církev: přebíráme totéž poslání, které Syn převzal od samotného Otce – „jako otec poslal mne, tak i já posílám vás.“ Nemůže být žádné závažnější a důležitější poslání.

Pak následuje text, který se v Novém zákoně nejvíce dotýká svátosti smíření. Vylíčený okamžik bývá považován za chvíli, kdy Kristus ustanovil tuto svátost:

Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“

„Přijměte Ducha svatého“ znamená na tomto místě účast na Boží činnosti, Božím přebývání a působení; konkrétně účast na Boží moci odpouštět hříchy.

Zajímavé je i „načasování“ této události. Apoštolé přijímají moc odpouštět hříchy v den, kdy sami zakusili, jak krásné je přijmout Boží odpuštění. I když to není v evangeliích nikde výslovně řečeno, den zmrtvýchvstání je okamžikem, kdy apoštolé zcela jistě prožívají také radost z odpuštění. V Kristových slovech – „pokoj vám!“ – vnímají, že jim samotným bylo odpuštěno. A nebyly to malé věci: Petr třikrát zapřel, další se rozutekli… A právě tento den, kdy apoštolé sami prožili krásu Božího odpuštění, vybírá Kristus, aby jim předal moc tento úžasný Boží dar předávat v církvi dál.

Za pozornost také stojí skutečnost, že Jan v celém úryvku o prvním setkání učedníků se Zmrtvýchvstalým neužívá označení apoštol. Je zde řeč o učednících, což je mnohem obecnější označení.

Velký význam má i následující líčení o „nevěřícím Tomášovi“. Jan si všímá nevěry této jediné postavy. Lukáš, který zaznamenává tytéž události poznamenává, že „problém uvěřit“ měli zpočátku i ostatní.

Tomáš, jeden ze dvanácti, zvaný Blíženec, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu říkali: „Viděli jsme Pána!“ On jim však odpověděl: „Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím!“

Ti, kteří svědčí o Kristově zmrtvýchvstání a na jejichž svědectví spočívá i naše vlastní víra, nebyli lehkovážní lidé, kteří uvěří ledačemu. I pro ně bylo těžké uvěřit! Ale důkazy, které jim Kristus nabídl, je nakonec zcela přesvědčily:

Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Potom vyzval Tomáše: „Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící.“

Skutečnost, o které církev svědčí, je naprosto jistá. Proto bude moci autor prvního Janova listu napsat hned v úvodu:

Co jsme slyšeli, vlastníma očima viděli, bedlivě pozorovali a čeho jsme se svýma rukama dotýkali, o Slovu života svědčíme a zvěstujeme vám.

Tomáš je konečně přesvědčen hmatatelnou skutečností Kristova zmrtvýchvstání, před kterou je postaven. Jeho vyznání – „Pán můj a Bůh můj!“ – tváří v tvář Zmrtvýchvstalému představuje jeden z vrcholů Janova evangelia. Naskýtá se však otázka: Jak je to s těmi, kteří se nemohou takto hmatatelně přesvědčit. Zde je vlastně řeč také o nás! A sám Kristu nám dává odpověď: právě proto je naše víra mnohem záslužnější než Tomášova – jsme blahoslavení:

Ježíš mu řekl: „Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili!“

Dvě zprávy o setkání se Zmrtvýchvstalým jsou doplněny takzvaným prvním závěrem Janova evangelia, kterým toto evangelium s velkou pravděpodobností původně končilo, než k němu byl při závěrečné redakci připojen text dvacáté první kapitoly:

Ježíš vykonal před svými učedníky ještě mnoho jiných zázraků, ale o těch v této knize není řeč. Tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou měli život v jeho jménu.

První věta charakterizuje obsah evangelia jako „zázraky“. V původním řeckém znění evangelia je použito slovo „znamení“, tedy doslovný překlad by zněl: „Ježíš vykonal před svými učedníky ještě mnoho jiných znamení.“ Jde tedy o činy, ze kterých máme vždy něco pochopit – proto znamení. Zmrtvýchvstání je poslední v řadě těchto zázraků – znamení, která Ježíš od začátku svého působení vykonal a která se v Janově evangeliu postupně stupňují: od proměnění vody ve víno až k uzdravení slepého od narození, vzkříšení Lazara a ke Kristovu vlastnímu zmrtvýchvstání.

Účel všech těchto znamení je dvojí. Je vyjádřen v původně závěrečné větě evangelia. Nejde jen o to, abychom byli o Ježíšovi informováni. Evangelium není informativní publikací, jejímž účelem by bylo dozvědět se více o Ježíšovi. Cílem je, abychom v Ježíše věřili jako v Božího syna a Mesiáše – tedy toho, v němž nám Bůh přináší záchranu – a měli život v jeho jménu. Život v Kristově jménu je cíl, s jakým bylo evangelium napsáno. Je to také cíl, s jakým bychom je měli číst, a současně účinek, který v nás má četba způsobit.

 
  • Kalendář akcí
    << Čvc 2017 >>
    púsčpsn
    26 27 28 29 30 1 2
    3 4 5 6 7 8 9
    10 11 12 13 14 15 16
    17 18 19 20 21 22 23
    24 25 26 27 28 29 30
    31 1 2 3 4 5 6