Ježíšovy zázraky pro pohany

Alžběta Drexlerová

 

V evangeliu o této nedělní liturgii uslyšíme úryvek o tom, jak Ježíš na dálku uzdravil otroka římského setníka. Ježíš nemusel jít až do jeho domu, protože setník uvěřil, že Ježíš může uzdravit jeho otroka i na dálku. Tento úryvek pěkně koresponduje s textem z 1. čtení, ve kterém král Šalomoun říká Hospodinu: Také přijde-li cizinec, který není z Izraele, tvého lidu, ze vzdálené země kvůli tvému jménu, … vyslyš v nebesích, v sídle, kde přebýváš, a učiň vše, oč k tobě ten cizinec bude volat, aby poznaly tvé jméno všechny národy země a bály se tě jako Izrael, tvůj lid“  (1 Král 8, 41.43). V dnešním biblickém zamyšlení se chceme zabývat tím, jak se Ježíš choval k takovým „cizincům“, tedy k pohanům, pro které činil zázraky během svého veřejného působení.
Není příliš časté, aby si dnešní čtenář evangelií uvědomoval, nakolik Ježíš i jeho první učedníci pocházeli ze židovského náboženského i kulturního prostředí. Po mnohá staletí byl Ježíš v biblických komentářích i teologických knihách vykreslován jako někdo, kdo od samého počátku svého působení stojí v příkrém sporu se členy židovského náboženství. Tato myšlenka byla dovedena do extrému na počátku 20. století, kdy se v antisemitských teoriích dovozovalo, že Ježíš, protože pocházel z Galileje, nebyl vlastně Židem, ale Árijcem. Této teorie se později pohotově chopila nacistická propaganda.
V posledních desetiletích však biblické vědy zachycují Ježíše stále častěji v kontextu doby a místa, ve kterých žil, a všímají si i těch evangelijních pasáží, kde je Ježíš líčen jako pravověrný Žid, který byl obřezán, pravidelně navštěvoval jeruzalémský chrám, slavil židovské slavnosti a svátky a vyučoval v synagogách. Také svou veřejnou činnost zahájil Ježíš v synagoze. Vyzýval k hluboké proměně života, protože se přiblížilo království Boží, a tuto naléhavou výzvu svými slovy i svými skutky sděloval především Izraeli. Když Ježíš posílá svých dvanáct učedníků kázat o Božím království, přikazuje jim: Na cestu k pohanům nevstupujte, do samařské obce nechoďte; jděte raději ke ztraceným ovcím lidu izraelského (Mt 10, 5-6).
Tento Ježíšův postoj vyplývá také z příběhu o kananejské ženě: A hle, jedna kananejská žena z těch končin vyšla a volala: „Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův! Moje dcera je krutě posedlá.“ Ale on jí neodpověděl ani slovo. Jeho učedníci přistoupili a prosili ho: „Pošli ji pryč, vždyť křičí za námi!“ Odpověděl: „Jsem poslán jen k  ztraceným ovcím  izraelského národa“ (Mt 15,21-24). Ježíšova strohost vůči pohanské ženě nás může prudce zarazit. Ježíš nejprve dlouho mlčí a pak ji úsečně odmítá. Žena sama se však odradit nenechala a naléhala dál. Ježíš jí na to odpověděl: „Není správné brát chléb dětem a házet ho psíkům.“ Pohané byli v židovství Ježíšovy doby totiž označováno jako „psi“. Oproti nim je tu izraelský lid pojímán podle dávného proroka Ozeáše jako „mládeneček Boží“, jako vyvolená skupina Božích dětí. Tomu mimochodem odpovídá i oslovení Boha slovy „Otče náš, jenž jsi na nebesích“, které podle novějších historických výzkumů nebylo charakteristické jen pro Ježíše, ale také pro členy farizejského hnutí.
Z toho, co jsme dosud řekli, by se mohlo zdát, že pohané – mezi které bychom byli zařazeni i my, kdybychom žili v Ježíšově době – neměli u Ježíše a jeho učedníků nějakou šanci na uznání. To by ovšem byl jen zúžený pohled na věc. To, že Ježíš adresoval své poslání v první řadě Izraeli, neznamená, že všichni ostatní byli vyloučeni. Za Ježíšem často putovaly zástupy lidí, jak čteme například u Matouše: Pověst o něm se roznesla po celé Sýrii; přinášeli k němu všechny nemocné, postižené rozličnými neduhy a trápením, posedlé, náměsíčné, ochrnuté, a uzdravoval je. A velké zástupy z Galileje, Desetiměstí, z Jeruzaléma, Judska i Zajordání ho následovaly (Mt 4,24-25). Dá se předpokládat, že lidé z Desetiměstí či Zajordání byli Židé? Jistě ne.
Je pravda, že Ježíš sám pohany nevyhledává: jejich územím pouze prochází, nechodí do jejich měst hlásat svou zvěst. Ale potřebné lidi, které Ježíše na cestách potkají či s důvěrou vyhledají, přijme a neodežene – přestože některé, jako kananejskou ženu, vystaví tvrdé zkoušce vytrvalosti. Po dvojím Ježíšově odmítnutí žena odpovídá: Ovšem, Pane, ale i psíci pojídají kousky, které padají ze stolu jejich pánů. Na tento pokorný, pohotový vtip ženy odpovídá Ježíš: Ó ženo, veliká je tvoje víra. Staň se ti, jak si přeješ.
Mimoděk se nám vybaví podobenství, v němž Ježíš nabádal učedníky, aby v prosebné modlitbě byli tak vytrvalí, jako onen muž, který v noci žádal po sousedovi půjčení tří chlebů (Lk 11,5-13). Také tam soused muže odmítne, ale později se pro jeho neodbytnost zvedne a chleby mu půjčí. Tlučte, a bude vám otevřeno, říká Ježíš v závěru podobenství, a podle toho se ke kananejské ženě také zachoval. Síla neodbytnosti ženy vyjadřovala totiž velikost její víry.
Často Ježíš u takových zázraků podotýká, že uzdravení pohané mají velkou víru, někdy dokonce větší než Izrael, jako v případě římského setníka. Například v Samařsku a Galileji Ježíš uzdravil deset malomocných. Jediný, který mu pak přišel poděkovat, byl Samařan. Také zde se Ježíš podivuje: Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Žádný jiný se nenašel, aby se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?  Také jemu Ježíš říká: Vstaň a jdi. Tvá víra tě zachránila (Lk 17,17-19).
Deset malomocných uzdravil Ježíš na jejich prosbu bez nějakých okolků. Také obyvatelům pohanského území Desetiměstí, kteří jej prosili o uzdravení hluchoněmého člověka, nic nenamítal: Ježíš odešel z tyrského kraje a šel přes Sidón územím Desetiměstí ke Galilejskému moři. Přivedli k němu hluchoněmého a prosili ho, aby na něho vložil ruku. Vzal ho stranou od zástupu, vložil mu prsty do uší, dotkl se slinou jeho jazyka, vzhlédl s povzdechem k nebi a řekl: „Effatha!“, to znamená: „Otevři se“! A hned se mu otevřel sluch, rozvázal se mu jazyka  mluvil správně. Ježíš jim pak přikázal, aby o tom nikomu neříkali. Čím víc však jim to přikazoval, tím více to rozhlašovali. Byli celí užaslí a říkali: „Dobře všechno udělal: i hluchým dává sluch, i němým řeč!“ (Mk 7, 31-37).
V tomto případě Ježíš postiženého uzdravil, aniž by se nějak zmiňoval o jeho víře. Uzdravení tohoto člověka však bylo velikým znamením pro lid Desetiměstí, protože očití svědci zázraku o něm i přes Ježíšův zákaz všude vyprávěli.
Když Ježíš procházel Samařím a dal se do řeči se samařskou ženou, nakonec zůstal na přemlouvání Samařanů u nich dva dny, a mnoho z nich uvěřilo pro jeho slovo, aniž by Ježíš nějaký zázrak vykonal. Ale zdá se, že v pohanských oblastech Ježíš většinou zjevuje sám sebe ne skrze svá slova – jako v židovských synagogách a v Chrámu – ale posílá uzdravené pohany, aby svědčili o jeho mocných činech.
Tomu by odpovídal i další úryvek o uzdravení posedlého v Gerase, ze kterého Ježíš vyhnal zlé duchy do stáda vepřů, pasoucího se poblíž. Reakce očitých svědků byla podobná jako u obyvatel Desetiměstí: Jakmile pasáci uviděli, co se stalo, utekli a oznámili to v městě i po dvorcích. Lidé se šli podívat, co se stalo. Když přišli k Ježíšovi a nalezli toho člověka, z kterého vyšli zlí duchové, jak tam sedí Ježíšovi u nohou, oblečený a při zdravé mysli, padla na ně bázeň. Ti, kdo na vlastní oči viděli, jak byl ten posedlý zachráněn, jim to vypravovali. Všichni obyvatelé gerazenského kraje prosili Ježíše, aby od nich odešel, protože se jich zmocnila veliká bázeň. On vstoupil na loď, aby se vrátil. Muž, z kterého vyhnal zlé duchy, ho prosil, aby směl zůstat u něho. On ho však propustil se slovy: „Vrať se domů a vypravuj, jak veliké dobrodiní ti Bůh prokázal“ (Lk 8,34-39). Také tento pohanský uzdravený se tedy má stát hlasatelem Ježíšových znamení mezi pohany.
Stejně jako psi, i vepři jsou v židovském náboženství pokládáni za nečistá zvířata a proto spojováni s pohanstvím. Stádo vepřů jasně vypovídá o tom, že děj se odehrával v pohanské zemi, protože na izraelské půdě se vepři vůbec chovat nesměli. Ovšem skrze víru mohou být i pohané, žijící v rituálně nečistém prostředí, osvobozeni a uzdraveni, protože moc Boha není omezena jen na zemi Izrael. To ukázal už prorok Eliáš, který vzkřísil z mrtvých syna vdovy ve fénickém městě Sareptě, a to nyní ukazuje i Ježíš. Ostatně hned v úvodu Matoušova evangelia odchází Ježíš po svém návratu z pouště do Galileje. A proč? Evangelista odpovídá: aby se splnilo, co bylo řečeno skrze proroka Izajáše:
Země Zabulonova a Neftalimova, u moře za Jordánem,
Galilea pohanská, lid, který žil v temnotě,
spatřil velký jas, a těm, kdo přebývali v krajině stínu smrti, vyšlo světlo. (Mt 4,14 -16).
Otevřenost a vstřícnost pohanům, kteří by se obraceli k Bohu Izraele o pomoc, projevil už Šalomoun v modlitbě na začátku dnešního pořadu. Podobná otevřenost charakterizuje například i knihu Rút, jejíž hrdinkou je pohanská snacha Rút, která se po smrti svého muže přidružuje k židovskému národu.
Na závěr je tedy třeba říct, že přestože Ježíš za svého života téměř neopustil hranice Izraele a několikrát v evangeliích slyšíme, že při hlásání radostné zvěsti mají přednost „ztracené ovce domu izraelského“, Ježíš nepojímá Izrael jako výlučné společenství Božího lidu, ale jako společenství integrující do sebe všechny, kdo byli do té doby na okraji: prostitutky, mrzáky, celníky, cizince, pohany.
Ale teprve z úst zmrtvýchvstalého Krista slyšeli učedníci příkaz: „Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal“ (Mt 28,19-20). Společenství Ježíšových následovníků se po Ježíšově Zmrtvýchvstání nesmírně rozšiřuje. Židovští členové – kteří na počátku téměř výhradně tvořili okruh Ježíšových učedníků – se nakonec stávají pouhou kapkou v moři pohano-křesťanských společenství církve. Buďme tedy vděční, že smíme patřit do tohoto společenství, se kterým Ježíš zůstává po všechny dny až do konce světa. A mějme oči otevřené pro ty malé i velké zázraky, které pro nás Ježíš dělá i dnes.

 
  • Kalendář akcí
    << Pro 2017 >>
    púsčpsn
    27 28 29 30 1 2 3
    4 5 6 7 8 9 10
    11 12 13 14 15 16 17
    18 19 20 21 22 23 24
    25 26 27 28 29 30 31