Jr 1,4-5.17-19

Gabriela Vlková

 

O čtvrté neděli v liturgickém mezidobí zazní jako první čtení úryvek z knihy proroka Jeremiáše. Tento prorok žil v Judsku na přelomu 7. a 6. století před Kristem, těsně před babylonským vyhnanstvím. Měl napomínat národ, který se stále odvracel od Boha, aby varoval před hrozícím trestem, totiž před vpádem babylonského vojska, a aby se pokusil přimět nevěrný lid k obrácení. Verše, které v neděli zazní, jsou součástí vyprávění o prorokově povolání.

Hospodin promluvil k Jeremiášovi: “Dříve, než jsem tě utvořil v lůně, znal jsem tě.” Bůh zná svého proroka. Zná ho lépe, než prorok sám sebe. Zná ho skrz naskrz, protože si ho připravil a utvořil dříve, než se Jeremiáš narodil, než o sobě mohl cokoli vědět. Úžas a obdiv nad podobným Božím poznáním člověka zaznívá ve 139. žalmu. Žalmista vyznává: “Tys to byl, kdo utvořil mé ledví, v lůně mé matky jsi mě utkal… Tobě nezůstala skryta jediná z mých kostí, když jsem byl v skrytosti tvořen… Tvé oči mě viděly v zárodku, všechno bylo zapsáno v tvé knize.” Slova o tom, že Bůh někoho zná již od mateřského lůna, mají vzbudit nejen úžas, ale především důvěru. Jestliže Bůh Jeremiáše tak dobře zná, ví, co od něho může žádat. Ví, na co prorok stačí a co nezvládne. Jeremiáš se proto nemá bát. Má se na Boha plně spolehnout. Ze stejného důvodu je později žádána důvěra od celého národa ve vyhnanství, když ho Bůh na začátku čtyřicáté čtvrté kapitoly knihy Izaiáš utěšuje slovy: “Toto praví Hospodin, který tě učinil, který tě vytvořil v lůně matky a pomáhá ti: Neboj se, Jákobe, můj služebníku.” A na konci téže kapitoly je přidáno: “Toto praví Hospodin, tvůj vykupitel, který tě vytvořil v lůně matky: Já jsem Hospodin, konám všechno…“ Od mateřského lůna, od samého počátku života provází Bůh své služebníky, aby je připravil pro úkoly, které jim určil. Vyznává to i Hospodinův služebník ve čtyřicáté deváté kapitole knihy Izaiáš: “Hospodin mě povolal z lůna; od nitra mé matky připomínal moje jméno.” Jeremiáš je tedy vyvolen pro důležitý úkol. Je určen k Boží službě a po tuto službu si ho Bůh přizpůsobil již od jeho početí.

V našem úryvku dále slyšíme: “Dříve než jsi vyšel z mateřského života, posvětil jsem tě …” Jeremiáš je posvěcen ještě před svým narozením. Být posvěcen znamená být oddělen od běžného života či užívání. Znamená to být vyhrazen pro Boha, být mu k dispozici. Celý Jeremiášův život patří výlučně Bohu. Ve Starém zákoně není ojedinělé, že nějaká osoba je “posvěcena” neboli zasvěcena. Vždyť Bůh si posvětil všechny prvorozené v Izraeli, a to v den, kdy pobil prvorozené syny Egypta. Fakticky jsou však v Izraeli pro Boží službu vyhrazeni místo prvorozenců levitští kněží, jak o tom čteme ve třetí kapitole Čtvrté knihy Mojžíšovy: “Hle, já jsem si vzal levity z Izraelců místo všech prvorozených mezi Izraelci, všech, kteří otvírají lůno; levité jsou moji”. Také Jeremiáš pochází z kněžské rodiny. Dalo by se tedy říci, že už svým původem je od lůna své matky posvěcen. Náš text však mluví o jiném úkolu. Bezprostředně za slovy o posvěcení totiž stojí: “ …prorokem pro národy jsem tě ustanovil.” Jeremiáš má sloužit Bohu nikoli jako kněz, ale jako prorok. Dokonce slyší, že se má stát prorokem pro národy. V knize skutečně najdeme nejen výroky určené Božímu lidu, ale i celou dlouhou pasáž výroků proti cizím národům.

Jeremiáše si tedy Bůh vybral, aby prorokoval i proti mocným a obávaným národům. Je to neslýchaná věc. Však také vyvolá odmítavou reakci. Nedělní čtení ji sice spolu s několika dalšími verši vynechává, ale pro lepší porozumění textu bude užitečné se u ní krátce zastavit. Jeremiáš se totiž vymlouvá, že neumí mluvit, protože je mladý. Tento postoj vůči Božímu povolání je typický. Podobně se zdráhali Mojžíš, Gedeon i jiní. Projevuje se tu strach před něčím, na co pouze lidské síly nestačí. Ale nejen to! Svědectví o zdráhání má mimo jiné ukázat, že prorok není samozvanec. Všechny verše našeho úryvku jsou proneseny v první osobě jednotného čísla jako Jeremiášova zpráva o tom, jak se stal prorokem, i když v liturgickém překladu nedělního čtení tato skutečnost zanikne Mnohokrát mu bylo později vyčítáno, že je falešným prorokem, že nemluví Hospodinova slova. Vyprávění o povolání se proto snaží sugestivně doložit, že Jeremiášovo poslání není jeho vlastní iniciativou. Přece se bránil, něco takového nechtěl! Trpí tím, že musí říkat nepříjemné věci. Ale nemůže jinak. Vždyť sám Hospodin vložil svá slova do jeho úst, jak to popisuje devátý verš první kapitoly: “Hospodin vztáhl svou ruku a dotkl se mých úst. A řekl mi Hospodin: Hle, dávám svá slova do tvých úst.”

Slova, vložená do Jeremiášových úst, jsou později, ve čtrnáctém verši páté kapitoly, přirovnána k ohni, který stráví lid jako dříví. Jeremiášův úkol je vskutku nevděčný. Hned v desátém verši první kapitoly je to výstižně shrnuto: “Hle, dnes tě ustanovuji nad národy a nad královstvími, abys vytrhával, podvracel, ničil a bořil, stavěl a sázel.“ Čtyřmi různými slovesy je tu vyjádřen ničivý účinek Jeremiášova poslání, jen dvě slovesa slibují obnovu. Toto rozložení odpovídá charakteru Jeremiášových proroctví. Valná většina knihy je tvořena texty, které varují, napomínají, hrozí trestem. Jen malá část Jeremiášových proroctví na konci knihy dává útěchu a slibuje záchranu. Kdo by se neděsil takového úkolu? Jeremiášova reakce je pochopitelná.

Ale Bůh nenechává proroka napospas strachu. Ještě než mu právě zmíněnými slovy odhalí obtížnost a hořkost úkolu, povzbuzuje ho, aby se nebál, neboť zůstane s ním. O tom, že to Hospodin se svým příslibem myslí vážně, svědčí i skutečnost, že slova povzbuzení jsou ještě jednou důrazně připomenuta a zopakována v závěrečných verších první kapitoly, které už zazní v nedělním čtení.

V sedmnáctém verši prorok slyší: “Přepásej svá bedra, vstaň…” Výzva k přepásání beder spolu s povelem: “Vstaň!”, je výzvou k pohotovosti. Prorok nesmí otálet ani váhat.

Příkaz pokračuje: “… mluv k nim vše, co ti přikážu.” Ač to vypadá jako zcela obyčejná věta, ve skutečnosti se v Písmu vztahuje pověření takto vyjádřené jen k několika lidem. Byl to především Mojžíš, kdo mluvil vše, co mu Hospodin přikázal. Například na začátku sedmé kapitoly Druhé knihy Mojžíšovy je pověřen, aby faraónovi “mluvil vše, co mu Hospodin přikázal”. Podobně “mluví k Izraelcům vše, co Bůh přikázal”, kdykoli se k nim vrací ze setkání s Hospodinem, jak o tom svědčí konec třicáté čtvrté kapitoly téže knihy. Podobná tvrzení o Mojžíšovi se objeví i v dalších knihách Pentateuchu, nejvýrazněji však v Páté knize Mojžíšově. Již v jejích úvodních verších čteme: “Ve čtyřicátém roce, prvního dne jedenáctého měsíce, mluvilMojžíš k synům Izraele o všem, co mu pro ně Hospodin přikázal.” Pro nás však bude zajímavější všimnout si osmnáctého verše osmnácté kapitoly Páté knihy Mojžíšovy, ve kterém Bůh Mojžíšovi slibuje: “Vzbudím jim proroka z jejich bratří, jako jsi ty. Do jeho úst dám svá slova a on jim bude mluvit vše, co mu přikáži.” Skoro to vypadá, jako by tímto slíbeným prorokem byl právě Jeremiáš. O nikom jiném v Písmu totiž není řečeno za použití stejných výrazů, že by Hospodin “dal do jeho úst svá slova”. Dokonce o nikom jiném, kromě Mojžíše a Jozua, už není výslovně řečeno, že by ostatním “mluvil vše, co mu Hospodin přikázal.” Příbuznost slíbeného proroka s Jeremiášem vynikne ještě více, když se v Páté knize Mojžíšově podíváme o dva verše dále a čteme: “Avšak prorok, který by opovážlivě mluvil mým jménem něco,co jsem mu mluvit nepřikázal, nebo který by mluvil jménem jiných bohů, takový prorok zemře.” I kniha Jeremiáš je protkána rozhořčenými protesty proti falešným prorokům, kteří “mluví to, co Hospodin nepřikázal”. Například ve čtrnáctém verši čtrnácté kapitoly čteme: “Ti proroci prorokují mým jménem klam. Neposlal jsem je a nepřikázal jsem jim to a nemluvil jsem k nim.” Nebo ve dvacáté deváté kapitole, ve dvacátém třetím verši stojí: “..comluvili v mém jménu, byl klam, což jsem jim nepřikázal.” Jeremiáš mluví na rozdíl od nich to, co Bůh přikázal. Výslovně je to uvedeno ve známem proslovu v jeruzalémského chrámě ve dvacáté šesté kapitole. Jeremiáš dostal příkaz: “Postav se na nádvoří Hospodinova domu a mluv proti všem judským městům, která se přicházejí klanět do Hospodinova domu, všechna slova, která jsem ti přikázal, abys jim mluvil; neubereš ani slovíčko.” A Jeremiáš tak vskutku učiní, i když to vyvolá ostrý protest lidu, jak o tom slyšíme o kousek dále: “Když Jeremjáš domluvil, co mu Hospodin přikázal mluvit ke všemu lidu, kněží, proroci i všechen lid ho chytili a křičeli: “Zemřeš!” Asi by bylo příliš zjednodušené tvrdit, že prorokem slíbeným v Páté knize Mojžíšově byl “jenom” Jeremiáš. Nicméně právě on je typem proroka, jehož autorita je od Boha, podobně jako autorita Mojžíšova, proto lidu připomíná Boží požadavky a mluví Jeho slova, na rozdíl od samozvaných nepravých proroků, kteří v Jeremiášově době, ale i jindy prorokovali klam a falešné lichotky.

Dále slyší Jeremiáš v našem úryvku: “… Nelekej se jich, abych tě nezbavil odvahy před nimi.” Možná bychom mohli přesněji přeložit: “Neděs se, abych tě před nimi nevyděsil.” Jde o slovní hříčku, ale skrývá se za ní hluboká pravda. Je snadné propadnout zděšení, pokud se člověk soustředí na to, co ho ohrožuje. Pokud se však Jeremiáš vzmuží a bude si vědom v první řadě Boží síly, Bůh ho podpoří a uchrání před strachem. Nemá děsit toho, čeho se děsí ostatní. Důvod ke zděšení mají totiž ti, kteří odvrhli Boží slovo, jak o tom svědčí devátý verš osmé kapitoly: “Stud polil moudré, zděsili se, jsou polapeni. Hle, odvrhli Hospodinovo slovo, k čemu jim bude moudrost?” Děs a nejistota je kromě toho ovocem modloslužby. Na začátku desáté kapitoly je lid povzbuzován: “Neděste se nebeských znamení, i když se jich děsínárody!” Podle sedmnácté kapitoly se nemusí děsit ten, kdo důvěřuje v Hospodina: “Bude jako strom zasazený u vody; své kořeny zapustil u vodního toku, nezakusí přicházející žár. Jeho listí je zelené, i v roce suchaničeho se nevyděsí, nepřestane nést plody.”

V dalším verši našeho úryvku z první kapitoly praví Hospodin Jeremiášovi: Já totiž dnes udělám z tebe opevněné město, železný sloup a bronzovou zeď proti celé zemi, proti judským králům a jejich knížatům, proti jejím kněžím i lidu země. Slova o tom, že Jeremiáš bude jako pevnost a hradba, zní v kontrastu k předchozím veršům, které sice nedělní čtení vynechává, v nichž však Jeremiáš vyslechl neblahou předzvěst o obléhání Jeruzaléma a judských měst. Zatímco judská města neodolají náporu nepřátel, Jeremiáš odolá svým protivníkům. Paradoxně, na konci šesté kapitoly, je i lid přirovnán k opevněnému městu, jeho čelo je z bronzu a ze železa. Ale ne proto, že by odolával nepříteli. Je to Jeremiášovo napomínání, kterému se zatvrzele brání. Prorok je ustanoven jako ten, kdo tříbí kov a zkoumá jeho ryzost. V tomto tříbení lid neobstojí a bude odvržen jako stříbro, od kterého se tavič marně snažil odloučit strusku.

Jeremiáš je znovu přirovnán k bronzové hradbě ve dvacátém verši patnácté kapitoly: “Učinil jsem tě vůči tomuto lidu nedostupnou bronzovou hradbou…” Druhá část tohoto verše pak takřka doslovně opakuje větu z první kapitoly, která uzavírá nedělní úryvek a u níž se na závěr dnešních úvah zastavíme i my: “Budou proti tobě bojovat, ale nepřemohou tě, neboť já budu s tebou, praví Hospodin, abych tě vysvobodil.” Slova – “Neboj se, neboť já jsem s tebou, abych tě vysvobodil!” – zní v první kapitole knihy Jeremiáš podruhé. Poprvé, jak již bylo naznačeno, jimi Hospodin odpověděl na Jeremiášův protest, že je mladý a neumí mluvit. Hospodinova přítomnost je však zárukou ochrany. Byť proroka čekají těžké zkoušky, Hospodin ho neopustí.

Ještě třikrát v knize Jeremiáš opakuje Hospodin slova: “Neboj se!” Jednou v desátém verši třicáté kapitoly a dvakrát po sobě ve čtyřicáté šesté kapitole –v dvacátém sedmém a dvacátém osmém verši. Tato povzbuzení jsou tentokrát určena celému národu ve vyhnanství. Verše vždy začínají: “Ty, Jákobe, můj služebníku, neboj se…” V obou kapitolách je lidu přislíben návrat, mír a bezpečí, ve čtyřicáté šesté navíc i Boží přítomnost, podobně jako Jeremiášovi: “Já budu s tebou!”

Zdá se, že Jeremiáš se nakonec stal díky svému neohroženému postoji určitým vzorem pro celý národ. Textů, které utěšují, není v knize sice mnoho, přesto však mocně vybízejí k důvěře a naději. Jeremiáš se navzdory pronásledování spoléhal na Boha a obstál v mnoha zkouškách. I národ má později v sobě vždy znovu a znovu obnovit důvěru, navzdory svému pokoření a porážce.

Naposledy zmíněné verše, které utěšují “služebníka Jákoba”, jsou velice podobné mnoha veršům z knihy Izaiáš, i těm, které jsme uvedli v souvislosti s připomínkou vyvolení “od mateřského lůna”. Nejen Jeremiáš, ale i každý věřící Žid či křesťan může být povzbuzen úryvkem, jemuž jsme se v dnešní úvaze věnovali, aby se spolehl na Hospodina, který své vyvolené provází po celý život. Jestliže v důvěře přijímáme slova, která nám Bůh svěřuje, přijímáme s nimi zároveň ujištění o tom, že se nemusíme děsit toho, co znepokojuje ty, kdo se spoléhají na jiné prostředky – na modly. S Božím slovem dostáváme příslib, že Hospodin bude s námi, aby nás navzdory všem životním zkouškám nakonec zachránil a spasil.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3