Jr 17,5-8

Petr Chalupa

 

O 6. neděli v liturgickém mezidobí zazní jako první čtení několik veršů ze 17. kapitoly knihy proroka Jeremiáše. Zabývají se tematikou prokletí a požehnání. Redaktorem, který sestavoval konečnou podobu knihy Jeremiáš, byly vsunuty spolu s podobnými úryvky do souvislosti 14. až 17. kapitoly. Verše, které těsně předcházejí, hovoří o pomíjivosti a trestu v podobě vyhnanství. Nedokážeme s jistotou odpovědět na otázku, zda redaktor pomýšlel ve svých eticko-náboženských úvahách na posledního judského krále Sidkjáše. S jistotou navazuje v následujících verších biblického textu téma Boží odplaty. Pojem „srdce“, které je zde místem, kde dochází k hříchu, spojuje do jednoho celku prvních 10 veršů 17. kapitoly.

Úryvek, vybraný pro nedělní liturgii, se podobá výrokům, které známe z mudroslovné literatury a žalmů. Z úvah moudrých lidí pochází také představa o souvislosti mezi činy a jejich důsledky, která je základem obou výroků v našem úryvku.

Konečný redaktor používá jako úvod slova, kterými prorok upozorňoval na skutečnost, že je pouhým poslem, a kterými uváděl Boží zvěst:

Tak praví Hospodin:

Následující výroky jsou tedy Hospodinovým poselstvím. Posluchač má zbystřit svou pozornost.

Obsahově nyní půjde nejprve o charakteristiku člověka prokletého, později člověka požehnaného. Tři výpovědi vyjadřují tři vnitřní postoje prokletého člověka:

„Prokletý člověk, který spoléhá na člověka, kdo za svou oporu pokládá smrtelníka, svým srdcem odstupuje od Hospodina!

Jeremiáš považuje za důležité zdůraznit důvěru v Hospodina: Kdo se uzavírá před Hospodinem, odmítá životodárnou sílu jeho požehnání – a nepřímo tak volí smrt. Se spoléháním na někoho se v prorockých textech setkáme v souvislosti s kletbou nebo požehnáním, tato tematika se objevuje rovněž ve výrocích o neštěstí nebo spáse – a také v mudroslovných textech.

Věta „pokládá smrtelníka za svou oporu“ zní v hebrejštině doslova „pokládá maso za svou sílu“. Kde mluví Starý zákon o „mase“, uvádí něco typicky lidského v protikladu k Bohu. Tak se například praví v Druhé knize Paralipomenon o asyrském králi (2 Pa 32,8): „S ním je paže z masa, ale s námi je Hospodin, náš Bůh, aby nám pomohl a vedl naše boje.“ Jako „maso“ lze však také podle proroka Ezechiela označit nevěru vůči Boží vůli (Ez 16,26).

S odstoupením od Hospodina se setkáme v textech, které jsou zpracovány podle zásad Páté knihy Mojžíšovy. Pomocí tohoto slovního spojení se vyjadřuje odpadnutí od Hospodina (např. 1 S 12,20).

Na tomto místě se musíme zabývat problematikou kleteb, které se ve Starém zákoně přisuzují Hospodinu. Nejde o tvrdost, která by byla v rozporu s poselstvím o Hospodinově lásce. Dokazuje to smlouva s Hospodinem. V starověkých smlouvách mezi králem a podmaněným národem se také setkáme s hrozbou zničení nebo slibem odměny. Ve Starém zákoně je tak vyjádřena vážnost rozhodnutí pro Hospodina, žárlivého Boha (Dt 5,9). Sbírky právních výroků ve Třetí a Páté knize Mojžíšově končí také řadou požehnání a kleteb. Požehnání je vázáno na poslušnost Izraele. V 11. kapitole Páté knihy Mojžíšovy čteme například (Dt 11,13): „Jestliže budete opravdu poslouchat má přikázání, která vám dnes udílím, totiž abyste milovali Hospodina, svého Boha…, dám vaší zemi déšť v pravý čas…“ Opačné jednání však může znamenat omezení požehnání. Kletba pak nastupuje tam, kde poslušnost Izraele končí. Představuje obrácenou stranu požehnání. Kdo poruší smlouvu s Hospodinem, zbavuje se požehnání, tedy základny pro život. Kletba je totožná s Božím soudem, který hlásají proroci.

V následujícím verši našeho úryvku je prokletí obrazně znázorněno:

Je jako jalovec na pustině: nevidí, že by přišel déšť, svůj domov má v suchopárné poušti, v solném kraji, kde nelze bydlet.

„Jalovec na pustině“ znamená člověka, který byl obrán o všechno a je úplně sám. Takový člověk nepozoruje, že by se blížilo něco dobrého, že by přicházel – podle použitého obrazného znázornění – osvěžující déšť.

Pak uvádí text další tři obrazy, které vystihují opuštěnost: je jako suchopárná poušť, solný kraj, jako neobydlená krajina. Velmi výrazně je zde vylíčena nepřítomnost Boha v životě člověka, který se od Boha odvrátil.

Poušť je neúrodná půda. Je symbolem neplodnosti a smrti. Připomíná člověku jeho omezenost. Suchem hrozí proroci národu za jeho nevěru, věrnost bývá naopak odměněna deštěm a plodností. Jestliže se člověk odvrací od Boha, odděluje se tak od zdroje životodárné vody.

Požehnaný člověk, který doufá v Hospodina, jehož oporou je Hospodin. Je jako strom, který je zasazen u vod, který své kořeny vyhání k potoku; když přijde vedro, nestrachuje se, jeho listí zůstává zelené, ani v suchém roku nemá starosti, nepřestává nést ovoce.

Slova požehnání jsou přeměnou kleteb do kladného smyslu. Požehnání se nedostává člověku, který dodržuje přikázání Mojžíšova zákona, ale tomu, kdo prostě důvěřuje Bohu. Sám Bůh je zde – podobně jako jinde ve Starém zákoně – zdrojem požehnání.

Požehnání má mnoho společného s životem a plodností. Často se znázorňuje jako dar vody. Je-li člověk spojen s Hospodinem – obrazně zdrojem vláhy -, nemusí se obávat vedra. Nesnesitelnou situaci – naznačenou zde obrazem vedra – popisuje Jeremiáš v několika textech, které nazýváme jeho vyznáními.

S tématem plodného stromu se ve Starém zákoně setkáme několikrát. Při nedělní bohoslužbě následuje po čtení z knihy proroka Jeremiáše 1. žalm. Představuje takřka souběžný text vůči úryvku, kterým se zabýváme. Zatímco však 1. žalm vychází z věrnosti Mojžíšovu Zákonu, Jeremiáš zdůrazňuje vnitřní postoj – víru: štěstí člověka plyne z důvěry v Hospodina, nikoli z plnění Zákona. Tato odlišnost je zřejmá v posledním verši každého z obou textů: spravedlivému člověku z 1. žalmu „se daří vše, co koná.“ Věřící člověk ze 17. kapitoly proroka Jeremiáše „nepřestává nést ovoce.“ V prvním případě se pomýšlí na Boží odplatu, Jeremiáš se spíš opírá o milostiplné Boží jednání.

Náš úryvek je programovým prohlášením moudrých lidí o důvěře v Hospodina. Podle jejich přesvědčení sklízí člověk plody svého jednání: zbožnost a důvěra v Boha vedou ke štěstí, odvrácení od Boha znamená neštěstí.

Jeremiáš se zaměřuje na vnitřní postoj, který rozhoduje o kletbě nebo požehnání. Apoštolu Pavlovi bylo Pánem řečeno: „Stačí ti moje milost…“ (2 K 12,9).

Kletbě nemáme rozumět jako mstivému trestu. Je v jistém smyslu lékem, který má člověka přivést na správnou cestu. Také Nový zákon zná požehnání a kletbu. V listu Galaťanům však říká apoštol Pavel: „Kristus nás vykoupil z té kletby Zákona tím, že ono prokletí vzal na sebe za nás“ (Gal 3,13).

Bohoslužbou 6. neděle v mezidobí se vine otázka: Jak žít, aby se život zdařil? Vstupní antifona klade hned v úvodu spolehlivý základ. Žalmistova prosba – „popřej mi sluchu, Bože, rychle mě zachraň!“ – se obrací k Bohu, který je obrazně vnímán jako „opevněná tvrz“ a „skála.“ Hned na začátku se dozvídáme, že život může být šťastný, jen když se Bůh k člověku obrátí a doprovází ho.

Vstupní modlitba eucharistické slavnosti zní: „Bože, ty přebýváš v těch, kdo mají čisté a upřímné srdce; dej nám svou milost, ať žijeme tak, abychom byli tvým důstojným příbytkem.“ Modlitba upozorňuje na dvě důležité skutečnosti. První je Stvořitelova láska k tvorům spolu s jeho ochotou přebývat s lidmi. Druhou je přesvědčení, že jedině Bůh může uschopnit člověka, aby se stal jeho příbytkem. Vstupní modlitba popisuje tuto schopnost jako čisté a upřímné srdce, které umožňuje společenství s Bohem. Člověk se může změnit jen působením Boží lásky a blízkosti, jedině tak může změnit své smýšlení a jinak utvářet svůj život.

Úryvek Lukášova evangelia rozvíjí téma, se kterým přichází první čtení a žalm, téma šťastného života. Ježíšova blahoslavenství jsou v Lukášově evangeliu uchována v původnější podobě, než je tomu u Matouše. Po stránce významové jsou lidé blahoslavení blízcí lidem požehnaným. Běda lze v podobném smyslu spojit s kletbou. Ježíš tedy navazuje na způsob, kterým vyučovali moudří lidé v Izraeli. Podstatou vnitřního postoje všech blahoslavených je důvěra v Boha, který nynější situaci hladu, pláče a nepřátelství dokáže v budoucnu proměnit ve velkou odměnu.

Vrátíme-li se k úryvku z knihy proroka Jeremiáše, nabízí se nám několik možností, jak bychom s jeho pomocí mohli dále uvažovat. Nejprve bychom se mohli ptát: dokážeme Bohu důvěřovat, povzbuzuje naši naději jeho poselství, jeho slovo? Jsme ochotni přijmout požehnání a nechat je působit?

Moudří lidé byli v Izraeli zaměřeni na praktické utváření života, konkrétní možnosti znázorňovali pomocí protikladů. Zdálo se jim, že existuje buď a nebo, kletba nebo požehnání. S pomocí těchto protikladů se má člověk rozhodnout. Vnímáme nějaké protiklady ve svém životě? Jak bychom je označili? Kde se objevují možnosti k rozhodování, k úpravě směru našeho života?

Jinou možnost představují otázky ohledně podstaty života. Co je v mém životě požehnáním a kletbou? Jsem veden zvenčí kariérou, úspěchem a hmotnými hodnotami? Nebo se pokouším pronikat dovnitř, zamýšlet se na tím, co je podstatné? Toužím po šťastném životě nebo utíkám od svých úkolů?

První čtení příští neděle nás vede k zamyšlení nad základy našeho života.

 
  • Kalendář akcí
    << Srp 2017 >>
    púsčpsn
    31 1 2 3 4 5 6
    7 8 9 10 11 12 13
    14 15 16 17 18 19 20
    21 22 23 24 25 26 27
    28 29 30 31 1 2 3