Ko 1,15–20

Jarmila Dostálková

 

O 15. neděli v liturgickém mezidobí uslyšíme jako druhé čtení úryvek z listu Kolosanům. Nejprve si poslechněme základní údaje o celém dopise.

Město Kolosy se nacházelo v římské provincii Asie. Leželo na cestě z Efezu a Milétu, rozprostíralo se na východ od řeky Lykos v blízkosti Laodiceje a Hierapole – v dnešním Turecku. Spojovaly se v něm důležité cesty ze Sard a Efezu. Řecký historik Herodotos (480-431) je nazývá „velké město Frýgie“. Obyvatelé se živili převážně chovem ovcí a jejich vývozem. Město bylo důležitým centrem vlnařství. Hospodářský rozkvět skončil ve 3. stol. př. Kristem, když Antioch II. (261-246) založil město Laodiceji a učinil z něho hospodářské středisko. Kolosy zanikly v 60. letech 1. stol. po Kristu, když bylo údolí řeky Lykos postiženo zemětřesením. V listu se katastrofa nepřipomíná, takže vznikl dříve, než zpráva o zemětřesení dorazila do Říma. O existenci města svědčí vedle listu Kolosanům nález mincí z 2. – 3. stol. po Kr., které se zde používaly.

Kolosané byli před přijetím křtu pohané. Pavel o nich říká: „… byli jste odcizeni a nepřátelští Bohu svým smýšlením i zlými skutky“ (Kol 1,21). V době napsání listu je obec ohrožena nějakým bludem, konkrétní důvody hereze nejsou známy. Evangelium nepřinesl do Kolos Pavel, ale jeho spolupracovník Epafras. Obec přijala evangelium pozitivně a ve svém okolí je praktikovala.

Pochybnosti o Pavlově autorství vznikly teprve v 19. století. V listu Římanům vidí Pavel účast křesťanů na Kristově vzkříšení jako záležitost budoucí: „… budeme mu podobní i v jeho zmrtvýchvstání…“ (Řím 6,5). V listu Kolosanům chápe skutečnost vzkříšení jako záležitost nynější: „Když jste s Kristem byli vzkříšeni, usilujte o to, co pochází shůry…“ (Kol 3,1).

Pavel užívá pojmů, které známe z jiných jeho listů, ale jinak je vykládá. Obraz „tělo“ v listu Korinťanům a Římanům vidí obec jako Kristovo tělo, jehož údy jsou křesťané (srov. 1 Kor 12 a Řím 12). Podle listu Kolosanům je Kristus hlavou těla (srov. Kol 1,18). V listu Kolosanům přenesl představu o světě jako o těle na církev (srov. Kol 1,18). V listu je tělem církev, jejíž hlavou je Kristus, který má moc nad všemi silami a mocnostmi. Zachovány jsou hlavní linie pavlovské teologie: spásonosný význam Ježíše Krista s jeho křížem a vzkříšením, možnost křesťanské existence jako nového stvoření.

Značné jazykové rozdíly potvrzují pochybnosti o Pavlově autorství. Tyto pochybnosti nejsou ovšem tak silné, aby badatele vedly k úplnému odmítnutí Pavlova autorství. Významná podobnost s listem Efezanům hovoří spíš v jeho prospěch. Potvrzuje to i souvislost s listem Filemonovi. Důležitá je domněnka badatelů, podle které list pochází z Pavlova okruhu a byl napsán některým z Pavlových žáků. Místem vzniku je Malá Asie v okolí měst Kolosy, Laodicea a Hierapolis. Za úvahu stojí i Efez, kde pravděpodobně existovala Pavlova škola. Doba vzniku není příliš vzdálena Pavlově smrti kolem roku 70.

K napsání dopisu vedly Pavla dvě věci:

1) Psal do Kolos Filemonovi, když mu posílal zpět jeho uprchlého vězně Onezima, který přijal víru v Ježíše Krista. Využil příležitosti a napsal celé obci.

2) Epafras přinesl Pavlovi povzbudivou zprávu o situaci v obci, ale také zneklidňující informace o falešném učení. A tato zpráva přiměla Pavla k psaní.

Nevíme přesně, oč ve falešném učení šlo, ale můžeme usuzovat na:

1) uctívání andělů a přeceňování funkce duchovních sil dobra, strach z mocností zla, což je projevem falešné pokory.

2) Kolosané kladli velký důraz na zachovávání vnějších věcí, slavností a postu, novoluní a sobot, obřízku, což vede k duchovní pýše

3) učitelé se vychloubali vyšší filozofií, pravá moudrost není však lidská filozofie, ale tajemství Boha zjeveného v Kristu.

Možná šlo o falešné učení esénů, o nichž toho dnes hodně víme díky svitkům, nalezeným u Mrtvého moře. Jiní zase přičítají falešné učení gnostikům. Řecký termín GNOZE, poznání, označoval všechny typy náboženství, které kladou důraz na dualistický rozdíl mezi dvěma principy nebo na přijetí tajného poznání. Gnoze se domnívá, že stvořený svět je zlý, je oddělen od duchovního světa a představuje jeho protiklad. Bůh přebývá v duchovním světe a nemá nic společného s hmotným. Vztah člověka k Bohu vede v gnostickém pojetí k popření jeho díla stvoření i spásy.

Pavel v úryvku vysvětluje, proč má Kristus prvenství ve všem. Je dříve než všecko ostatní nejen proto, že existuje od věčnosti, ale i pro své výsadní postavení nade vším tvorstvem. To je na něm úplně závislé ve svém bytí, neboť on je stvořil, dál udržuje a zachovává. Bez této jeho činnosti by hned přestalo trvat.

Hymnus na Krista v listu Kolosanům navazuje na píseň o Ježíši Kristu. Hymny najdeme i jinde v novozákonních listech. Takové písně mají své historické místo v křestní liturgii obce, která hymnem velebí Krista za prokázané skutky spásy. Hymnus má dvě sloky. Obě spojuje výpověď o Kristu, který je „dříve zrozený, než celé tvorstvo“ (v. 15) a „prvorozený mezi vzkříšenými z mrtvých“ (v. 18). Obsahově jsou příbuzné i výrazy „obraz neviditelného Boha“ (v. 15) a „počátek“ (v. 18).

On je věrný obraz neviditelného Boha, dříve zrozený, než celé tvorstvo.

Začátek písně označuje Krista jako obraz neviditelného Boha. Ve filozofické tradici byl s pomocí „obrazu“ vykládán stvořený svět. Svět se stal obrazem Tvůrce. Hymnus nechce – na rozdíl od řecké tradice – vykládat obrazem svět, ale chce říci, že Kristus existoval dříve než svět. V obraze je sám přítomen ten, kdo je jím míněn. Tento výklad najdeme ve starozákonní židovské tradici, když se Moudrost stává prostředníkem mezi Bohem a světem. V knize Přísloví se dočteme, že moudrost je prvotinou stvoření: „Hospodin mě vlastnil jako počátek své cesty, dříve než co konal odedávna“ (Př 8,22). Hymnus vidí Krista nikoli jako obraz pro stvořený svět, ale jako Boží přítomnost ve světě. Bůh je označen jako neviditelný.

Druhá výpověď nazývá Krista prvorozeným z veškerého tvorstva. Už ve Starém zákoně je prvorozený Božím oblíbencem. Titul přenesený na Krista vyjadřuje jeho nadřazenost nad tvorstvem a jeho spolupůsobení při stvoření. Zprostředkovává Boha, jinak nedostupného a nepoznatelného. Na otázku po Bohu se zde odpovídá Kristem. V Kristu získává tvorstvo svůj smysl, k němu je zaměřeno.

V něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi, svět viditelný i neviditelný: ať jsou to andělé při trůnu, ať jsou to panstva, ať jsou to knížata, ať jsou to mocnosti. Všecko je stvořeno skrze něho a pro něho.

Bůh je chápán jako Stvořitel: „v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi.“ Také kosmické síly jsou začleněny do stvořitelské Boží činnosti. Pomýšlí se na osudové mocnosti, které měly význam pro bludaře v Kolosech. V první řadě jde o uctívání světových živlů: země, vody, vzduchu a ohně. Svou naukou chtěli nahradit víru v Krista, bez něhož nelze dosáhnout spásy. Kolosané stáli před problémem, zda se podrobit Kristu nebo živlům. Pavel píše, že Kristus si podrobil živly, proto „plnost božství“ přebývá v něm – nikoli v kosmických mocnostech. V Bohu ztrácí svůj hrozebný účinek, protože Bůh je ručitelem toho, že všechno je zaměřeno k němu.

Kristus je dříve než všechno ostatní a všechno trvá v něm. A on je hlava těla, to je církve:

První část hymnu se uzavírá výpovědí: „On je hlava těla, to je církve.“ Tělem není míněno Kristovo tělo, ale tělo kosmu. Z ohně a země tvořil Bůh na počátku tělo vesmíru. Kristus jako nositel kosmické plnosti přebírá funkci hlavy kosmického těla. Jeho vláda se projevuje v církvi. Církev je prostor, v němž Kristus vykonává svou vladařskou moc nad světem, v němž je přítomná spása.

Druhá část hymnu se nezaměřuje na stvoření, ale na vykoupení. „Prvorozený“ a „počátek“ jsou tituly, které vykládají Kristovo dílo a dosvědčují, že Kristus je první v každém ohledu. Plnost Boží moci je v Kristu účinná a přítomná. Slovo „Bůh“ a „plnost“ jsou významově velmi blízké pojmy.

ona je počátek, prvorozený mezi vzkříšenými z mrtvých. Tak má ve všem prvenství. Bůh totiž rozhodl, aby se v něm usídlila veškerá plnost dokonalosti, a že skrze něho usmíří se sebou všecko tvorstvo jak na nebi, tak na zemi tím, že jeho krví prolitou na kříži zjedná pokoj.

Hymnus na Krista končí teologickým cílem – smířením všeho, co je. Autor listu pravděpodobně zasáhl do převzatého hymnu tím, že do něj vnesl motiv kříže. Doslovný překlad zní: „Aby skrze něho a v něm bylo smířeno všechno, co jest, jak na zemi, tak v nebesích – protože smíření přinesla jeho oběť na kříži“ (srov. 1,20). V Českém ekumenickém překladu je nepřesně použito slovo „krev“ namísto výrazu „oběť“. Základem smíru je Kristova krev prolitá na kříži, ovšem ani po spásném Božím zásahu v Kristu není svět zproštěn zla. Temné síly světa nemají však poslední slovo, všechno je zaměřeno k míru na konci času.

Svým výkladem světa smířeného v Kristu mluví autor listu do atmosféry plné strachu. List poukazuje na ukřižovaného osvoboditele kosmu, který zakládá jednotu. Dnešní svět zná pocit ohrožení a strachu. Věřící křesťan nesmí přitom zlehčovat všechny současné problémy. Musí je brát vážně a rozlišovat, kde jde o formu „konzumní úzkosti“ a kde o skutečnou starost o přežití. Víra v Krista pak bude vždy pohnutkou k tomu, abychom hledali řád bytí a pochopili, že svět je udržován Bohem. Díky své víře vidí křesťan za hranice přítomného okamžiku.

 
  • Kalendář akcí
    << Čvc 2017 >>
    púsčpsn
    26 27 28 29 30 1 2
    3 4 5 6 7 8 9
    10 11 12 13 14 15 16
    17 18 19 20 21 22 23
    24 25 26 27 28 29 30
    31 1 2 3 4 5 6