Král a království

Marie Zouharová

 

Rané dějiny Izraele jsou ovlivněny náboženskými, ale také historicko-politickými poměry v Palestině a na Předním Východě. Palestinou prošlo nejedno stěhování národů. Kvetoucí města byla především v úrodných nížinách. Byla obydlena domácím obyvatelstvem, “Kananejci”. Kolem r. 1200 před Kristem byli většinou obyvatelé těchto malých městských států navzájem znepřáteleni. V této době se skupiny kočovníků dostávaly z oblasti syrsko-arabské pouště do Mezopotámie, do oblasti Sýrie a Palestiny a zároveň do Egypta. S tímto pohybem souvisí velké množství událostí z rané doby Izraele.

Cílem putování pouští je podle knihy Jozue (Joz 1-12) vstup národa do Zaslíbené země. Nemůžeme mluvit o vstupu celého Izraele. Izrael se skládal ze skupin, které osídlovaly kanánskou pahorkatinu v různých dobách a z různých směrů. Někdy cestou pokojnou, jindy ozbrojenými srážkami. Jednotlivé kmeny jen těžko uhájily získané území. Spojování skupin v národ z dvanácti kmenů bylo postupné. Byla to doba, kdy nebylo myslitelné, aby jednotlivec vládl nad mnoha dalšími: “V těch dnech neměli v Izraeli krále. Každý dělal, co uznal za správné” (Sd 17,6). Ve stejné době tvořili již Edomité, Moabité a Amonité malá království. Každé město mělo svého krále, např. Jeruzalém, Gezer či Megido. Tyto etnické skupiny stmelovalo navíc společné uctívání přírodních sil jako božstev.

Proti nim stojí izraelský lid – neustále ohrožovaný tím, že ztrácí svou jedinečnost uprostřed národů. Je to lid, který nemá ústřední vládu, ale ve chvíli nebezpečí následuje Bohem povolaného vůdce, který je obdarován mimořádnými dary, moudrostí a statečností. Tito charismatičtí vůdcové vedou lid proti utlačovatelům. Jejich vliv je zpravidla omezen na jeden kmen, případně několik kmenů. Vysvobozené potom vedou k Hospodinovu zákonu a rozsuzují jako soudcové spory mezi jednotlivci i rody. Charismatický charakter izraelských vůdců je zvláštním, výjimečným rysem vyvoleného lidu v této době.

V 19. a 20. kapitole knihy Soudců se dočteme, jak vypadaly vztahy mezi jednotlivým kmeny v počátečním období jejich života v Zaslíbené zemi. Není to obraz svornosti a jednoty, naopak, vedou dokonce zničující válku proti jednomu z nich – Benjaminovi. Smutný stav věcí v Zaslíbené zemi je shrnut slovy: “V těch dnech neměli v Izraeli krále. každý dělal, co uznal za správné” (Sd 17,6; 21,25). Mnozí lidé byli přesvědčeni, že jediným řešením svárů a sporů je ustanovení krále: “Všichni izraelští starší se tedy shromáždili a přišli k Samuelovi do Rámy. Řekli mu: Hle, ty jsi už starý a tvoji synové nechodí tvou cestou. Dosaď nyní nad námi krále, aby nás soudil, jako je tomu u všech národů” (1 S 8,4n).

Ve starověkém Orientu je pojmem král míněn prostředník mezi bohy a lidmi. Jeho posláním je nejen zajistit lidu spravedlnost, vítězství a pokoj, ale také zprostředkovat Boží požehnání. V Izraeli neplnil pouze laické funkce hlavy státu, ale vykonával také uložené náboženské pověření a při bohoslužbě zaujímá mimořádné postavení. Tuto skutečnost vyjadřuje pomazání olejem: “… Tu řekl Samuel Saulovi: “Řekni mládenci, ať jde před námi.” A když je předešel: “A ty se na chvíli zastav, ohlásím ti Boží slovo”. Samuel vzal nádobku s olejem, vylil mu jej na hlavu, políbil ho a řekl: “Sám Hospodin tě pomazává za vévodu nad svým dědictvím” (1 S 9,27-10,1). Vztáhnout ruku na krále znamená pak spáchat zločin proti Bohu: “David se… rozkřikl: Jak to, že ses nebál vztáhnout ruku a zahubit Hospodinova pomazaného?” (2 S 1,14). Král je “pomazaný”, je “Božím služebníkem.” Tyto výrazy napovídají, že král je Bohu blíže než kterýkoli jeho podaný. Jeho vztah k Bohu je jedinečný. Král však zůstává vždy lidskou bytostí. Jak čteme v 89. žalmu, je “povýšený z vyvoleného lidu” (Ž 89,20). Je však podřízen Hospodinu, je na něm závislý. Jeho síla má svůj původ v Božím požehnání, může mu být ale odňata, jak se dozvídáme o Saulovi. Král nebyl nikdy předmětem uctívání, ale zastupuje lid a vystupuje jako prostředník mezi Bohem a lidmi. Jeho prostřednictvím jedná Hospodin se svým lidem.

O počátcích izraelského království čteme v knihách Samuelových. Při zběžném čtení těchto knih najdeme vyprávění, která si protiřečí. Například při ustanovení krále v První knize Samuelově odpovídá Hospodin v osmé kapitole negativně na snahu ustanovit krále: “..důrazně je varuj a oznam jim právo krále, který bude nad nimi kralovat…A přijde den, kdy budete úpět kvůli svému králi, kterého jste si vyvolili, ale Hospodin vám onoho dne neodpoví” (1 S 8,18). V další kapitole této knihy vnukne ovšem sám Hospodin Samuelovi myšlenku ustanovit krále: “Den před Saulovým příchodem odhalil Hospodin Samuelovu uchu toto: “Zítra touto dobou pošlu k tobě muže z Benjaminovy země. Pomažeš ho za vévodu nad svým izraelským lidem; …” (1 S 9,15n). Jak vysvětlit tyto rozpory?

Konečné verze První i Druhé knihy Samuelovy vznikly sestavením materiálu z několika tradic. Na dvoře Šalomounově vznikají první písemné záznamy. Po zániku judského království r. 587 se v babylonském zajetí zachraňovalo a sepisovalo vše, co se dalo zachránit. Snažili se zachránit všechny vzpomínky, hlavně z nejslavnějších období svých dějin. Postava krále se proto rozrůstala do legendárních rozměrů. Autora spisů zajímá hlavně význam těchto událostí, ve kterých se uskutečňuje důležitá část Božího úradku o Mesiáši, kterého očekávali, a o kterém se vědělo, že má být ozdoben královským žezlem kmene Juda: “Tobě, Judo, tobě vzdají čest tví bratři. …Juda nikdy nebude zbaven žezla ani palcátu, jenž u nohou mu leží, dokud nepřijde ten, který z něho vzejde; toho budou poslouchat lidská pokolení” (Gn 49,8n). Dějiny vzniku a postupného upevňování monarchie zajímají autora hlavně po mesiánské a náboženské stránce.

Izraelský král nebyl včleněn do božských sfér jako u sousedních národů. Zůstává podřízen smlouvě a Zákonu jako ostatní lidé. Posvátnou osobu z něho činí pomazání. Pokud je věrný Bohu, vítězí nad nepřítelem, a zajišťuje tak blahobyt a ochranu všemu lidu. Jeho povinností je uskutečňovat cíle smlouvy a Zákona. Jako vůdce národa bere na sebe při různých příležitostech některé liturgické úkony.

Knihy historické a prorocké nám ukazují rovněž negativní stránky královské instituce. Kritizují všechny špatné stránky králů a jejich rozhodnutí. Někteří z proroků docházejí při posuzování královské instituce k negativnímu názoru. Ozeáš oznamuje konec království (Oz 3,4n), Jeremiáš předvídá ponížení davidovské dynastie (Jr 21-22). Královské období skončilo v roce 587 před našim letopočtem.

Dokonalé uskutečnění Božího záměru se začíná vázat na budoucího krále: “Lid, který chodí v temnotách, uvidí velké světlo;…Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno: “Divuplný rádce, Božská bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje”. Jeho vladařství se rozšíří a pokoj bez konce spočine na trůně Davidově a na jeho království…” (Iz 9,1-6).

U proroka Micheáše není oslavován řádný určitý král, ale ideální davidovský vládce: “I postaví se a bude je pást v Hospodinově moci, ve vyvýšeném jménu Hospodina, svého Boha, a budou bydlet bezpečně; jeho velikost bude nyní sahat až do dálav země. A on sám bude pokoj. …” (Mi 5, 3n). Zde jsou první náznaky představ o “mesiáši”. Později byla myšlenka mesiáše spojena s neznámým potomkem Davidovým, který přinese Izraelitům spásu a rozšíří Hospodinovu vládu na všechny národy.

Kapitoly 40 – 50 v knize proroka Izaiáše jsou někdy označovány jako starozákonní evangelium – radostná zvěst. Ve 42. kapitole se setkáváme se zvláštní funkcí Hospodinova služebníka. Vystupuje jako prostředník nové smlouvy. Jeho zástupným utrpením je lid zároveň se svým mesiášským panovníkem usmířen s Bohem a obnoven v novém společenství víry. Svým utrpením vzdá mesiášský král jako Služebník nejvyšší poctu Hospodinu, a tím je potvrzen ve svém úřadu.

Žádný jiný prorok nevyjádřil tuto myšlenku tak jednoznačně jako tento starozákonní prorok, zvaný Druhý Izaiáš. Hospodinův služebník je zde Hospodinem vyvolen, povolán (42,1.6) a obdařen jeho duchem, aby mohl plnit uložené poslání (42,1). Je vyslán k zajatému lidu s posláním záchrany (42,6). Ta má proniknout do všech končin země (49,6). Na rozdíl od králů jde cestou bezmocnosti (40,6n; 53,3). Na rozdíl od kněží přináší nejen slovo usmíření, ale sám se stává obětí za vinu (53,4nn).

V synoptických evangeliích se vyskytuje označení Ježíše jako “služebníka” pouze jednou, a to u Matouše (Mt 12,18). Ve Skutcích apoštolů narazíme na toto označení na čtyřech místech (Sk 3, 13; 3,26; 4,27; 4,30). Skutky apoštolů ukazují Ježíše jako služebníka, který konal pouze to, co z Boží vůle měl být a co měl konat, aby sloužil lidem. Díky této službě byl oslaven Bohem. Tato služba byla službou bolesti, která jej dovedla až na kříž, kde trpěl a umřel za mnohé. Jeho služba je zástupná. Myšlenku zástupnosti nenacházíme jen v Novém, ale už ve Starém zákoně. Jak jsme slyšeli, král, prorok a kněz reprezentuje všechen lid před Bohem. Jejich prostřednictvím uzavírá Bůh smlouvu se svým lidem.

Nový zákon vidí naplnění prorockého zaslíbení v příchodu Ježíše Krista. Na více místech se ukazuje, že Ježíš je předpovídaným Davidovým potomkem. Zaslíbení daná králi Davidovi naplnil Bůh v Ježíši Kristu Králi.

 
  • Kalendář akcí
    << Zář 2017 >>
    púsčpsn
    28 29 30 31 1 2 3
    4 5 6 7 8 9 10
    11 12 13 14 15 16 17
    18 19 20 21 22 23 24
    25 26 27 28 29 30 1