L 12,13-21

Petr Mareček

 

Osmnáctá neděle v liturgickém mezidobí přináší při postupné četbě Lukášova evangelia úryvek z dvanácté kapitoly, verše 13. až 21. Před tímto textem Ježíš povzbuzuje své přátele k statečnosti. Přiznat se k němu může totiž vyvolat pronásledování. V takové situaci se jasně ukazuje, jakou mají věci hodnotu.

Ježíšovo poučení vychází ze sporu o dědictví. Neznámý člověk se obrací na Ježíše: „Mistře, řekni mému bratrovi, aby se rozdělil se mnou o dědictví!“ (Lk 12,13). K takovým sporům byli povoláváni rabíni nebo starší, kteří měli problém objasnit. Je velmi obtížné stanovit právní rámec, který platil v tehdejší době, pokud jde o problematiku rozdělení dědictví. Máme totiž k dispozici jen velmi málo biblických textů, které se zabývají touto tématikou (srov. Nm 27,8-11; 36,7-9; Dt 21,17). Židovské zákonodárství svědčí o snaze vyhnout dělení majetku. Z tohoto důvodu byla většina dědictví určena prvorozenému, zatímco zbytek byl rozdělen mezi ostatní sourozence.

Tento text Lukášova evangelia tvoří úvod k následujícímu podobenství. Není ovšem možné stanovit, o jaký dědický problém šlo. Snad chtěl starší bratr získat dědictví a nechtěl je nechat rozmělnit? Nebo chtěl být mladší bratr nezávislým? S velkou pravděpodobností jde v našem textu o mladšího bratra, který nesouhlasí se společnou správou a užíváním dědictví. Zřejmě chtěl svůj díl užívat nezávisle. Ježíš zamítá řešit tento případ. Žádost neznámého člověka a Ježíšova nauka se nacházejí na rozdílných úrovních. Zmíněný člověk by si rád zajistil nezávislé disponování majetkem. Pro Ježíše se tato žádost stává pohnutkou k řeči o vztahu člověka k majetku.

Právě spory o dědictví odhalují mnohdy silné zaměření na majetek a často vedou k prudkým a doživotním nepřátelstvím. Nárokům na vlastnictví, které se střetávají, je připsána absolutní platnost a je jim obětován mír v rodině. Z tohoto důvodu můžeme snadněji pochopit, proč Ježíš varuje tak důrazně před chamtivostí. Majetek není nejvyšší hodnotou, které může být obětováno vše. Následujícím podobenství chce Ježíš ukázat, jak nepatrnou hodnotou jsou pozemské statky a jak chybná je úvaha, jež vede k lpění na nich.

Varování před hamižností se objevuje nejen v židovské literatuře (Test. Jud. 19,1), ale setkáváme se s ním rovněž v novozákonní literatuře (2 Kor 9,5; Ef 4,19; 5,3; Kol 3,5; 1 Sol 2,5; 2 Petr 2,3.14).

Jednomu bohatému člověku se na poli hojně urodilo. Uvažoval tedy sám pro sebe: Co mám udělat? Vždyť už nemám, kam svou úrodu uložit! Tohle udělám, řekl si, strhnu své stodoly, vystavím větší a tam složím všechno své obilí i své zásoby. Pak si mohu říci: Máš velké zásoby na mnoho let. Klidně si žij, jez, pij, vesele hoduj! Bůh však mu řekl: Blázne, ještě této noci budeš muset odevzdat svou duši a čí bude to, co jsi nashromáždil? Tak to dopadá s tím, kdo si hromadí poklady, ale není bohatý před Bohem.

Případ, který Ježíš líčí, můžeme považovat za vzorový příklad. Člověk, vystupující v podobenství, je bohatý. Nehrozí ani žádné nebezpečí, že se jeho bohatství zmenší, neboť může počítat s bohatou úrodou. Doléhá na něj jediný problém: Kam jen umístím, co mi přibude, abych to spolehlivě uchoval pro zabezpečení své budoucnosti? Tento problém není obtížné vyřešit. Je tedy zřejmé, že tento člověk měl velmi slibné vyhlídky ohledně budoucnosti. Měl připraveny prostředky pro bezstarostný život – zcela podle svých přání a veškerých tužeb. Tento člověk si tedy může odpočinout od veškerých starostí a námah, neboť má dostatek zajištěného majetku. Je postaráno o jídlo a pití. Může si dovolit každý druh zábavy, jež ho napadne. Mnozí považují za ideál, co se tomuto člověku přihodilo. Kolik námahy bylo vynaloženo, kolik zápasů bojováno, aby se dosáhlo takového života pro velký počet lidí. Problém s bohatou sklizní, kterou není kam uložit, může být pro někoho aktuální i v dnešní době. Každý se musí ptát sám sebe, co pokládá za ideální, kde nasazuje své síly, zda se za veškerým úsilím neskrývá „čas zábavy, jídla, pití, blahobyt“. Jsou ještě jiné hodnoty a cíle?

Ježíš popisuje, jak Bůh vstupuje do tohoto života a jak do tohoto života vstupuje smrt. Náhlá smrt ukončuje propočty, které se zakládaly na nerušeném užívání bohatství po mnoho let. Vše nashromážděné a vše chytře naplánované se stalo bezcenným a bezvýznamným. S rušivým faktorem – smrtí – lze zacházet různým způsobem. Smrt může být oddálena pomocí dobré lékařské péče. Podle obecně rozšířených názorů má být rozpětí celého života pokud možno co největší. K tomuto způsobu uvažování patří i patří skutečnost, že člověku se má co nejméně připomínat smrt – jak vlastní, tak i ostatních lidí. Nicméně není možné vyhnout se smrti. Avšak právě proto by měl být darovaný čas života plně využitý. Je to právě smrt, která požaduje, aby život byl nerušeně a plně užíván a aby na něm měli plnou účast pokud možno všichni lidé. Když pak smrt nastane příliš brzy, říká se, že člověk měl „smůlu“. Když však smrt nastane, musí ji člověk přijmout jako nezměnitelný úděl. Smrt je nepříjemná, ale člověk se s ní musí vypořádat.

Ale jak se má člověk vypořádat s „rušivým činitelem“, kterým je Bůh? Rovněž Boha je možné nechat stranou a zapomenout na něj. Člověk ho může umlčet a dělat, jako by neexistoval. Boha však nelze v pasivitě přečkat, člověk musí na jeho výzvy reagovat a dát mu odpověď. Pro Ježíše je zcela jasné, že život, který byl zaměřen pouze na jídlo, pití a záliby, nemá před Bohem žádnou cenu. Člověk, který takovým způsobem žil, není bohatý před Bohem. V odpovědi učiteli Zákona dal Ježíš jasně najevo, že láska k Bohu a k bližnímu je nezbytná k tomu, aby člověk dosáhl věčného života (Lk 10,25-37). Pouze na této cestě se člověk může stát bohatým před Bohem. Ten, kdo žije pouze pro své tělesné potřeby a nároky, je již v současném životě mrtvý, izolovaný ve svém sobectví. Ve smrti bude tato izolace dovršena a potvrzena. Plnohodnotný život spočívá pouze v lásce. Jen život, který se zakládá na lásce k Bohu a bližnímu, je pravým životem. Pouze takový život může obstát před Bohem a pouze takový život bude Bohem završen v daru nepomíjejícího života. Kdo s Bohem nepočítá, dopouští se již od začátku chyby a je v této perikopě označen jako hlupák – blázen (Lk 12,20). Upadl do sebeklamu. Sami od sebe nemůžeme stanovit, co je pravým životem. Ani z našich spontánních náklonností nedokážeme pochopit, co je pravým životem. Sami jsme si nedarovali život, nemůžeme tedy ani stanovit smysl a cíl tohoto života. Podobně jako jsme přijali život, tak také máme přijmout jeho smysl od Stvořitele života, kterým je Bůh. Smyslem života není podle něho blahobyt, nýbrž láska. Pozemský život je sice odkázán na pozemská dobra, avšak není jej možné jimi ani zajistit, ani skrze ně dojít k jeho naplnění. Plnost života může být pouze Bohem darovaná.

Ve starozákonních mudroslovných textech se nachází pošetilost v protikladu k pravé moudrosti, která odhaluje tajemství dobrého života. Boháč se sice domnívá, že se mu podařilo nalézt způsob šťastného života, avšak Bůh mu dává poznat úplnou nesmyslnost jeho plánu a počínání. Bohatství zatemňuje ve skutečnosti jeho mysl a zastírá jeho skutečný stav. Nedovoluje proto ani poznat smysl života (srov. Ž 39,6-7).

Podle 39. žalmu není schopen bohatý člověk na rozdíl od člověka odkázaného výhradně na Boha vnímat Boží přítomnost ve svém životě. Bohatý člověk totiž vytváří projekt, ve kterém s Bohem nepočítá, ve kterém si vystačí sám se svým bohatstvím. Bohatý člověk není schopen vést s Bohem dialog, neboť se postavil na jeho místo v samostatném a nezávislém plánování své existence. Žalmista tak vyjadřuje kontrast mezi úsilím a snažením bohatého člověka a nevyzpytatelným Božím rozhodnutím.

V další části 12. kapitoly Lukášova evangelia zaznívají Ježíšova slova: „Hledejte spíše Boží království, a to ostatní vám bude přidáno“ (Lk 12,31). Tyto věty bychom měli vnímat v souvislosti s naším úryvkem. Zatímco hrabivé a lakotné shromažďování majetku se jeví v okamžiku smrti jako zbytečné, hledání Božího království nejen člověka připravuje na nenadálý odchod z tohoto světa, ale také jej uschopňuje k přijetí všeho, co potřebuje.

Bohatství není špatné samo o sobě, ostatně jako kterákoli součást stvoření, jež bylo člověku svěřeno. Přesto však může vést k zapomenutí na Boha. Bohatství totiž dává člověku pocítit, že je schopen takřka všeho a uvádí ho tak do klamu, který mizí až v okamžiku smrti.

Pochybení bohatého člověka spočívá v přesvědčení, že mu jeho majetek může zajistit šťastný život. Jeho starostlivost zaměřená na shromažďování majetku k pohodlnému životu způsobila, že ztratil ze zřetele smysl existence, který spočívá v hledání Božího království.

Ježíš se obrací se svou naukou na velké zástupy lidí (srov. Lk 12,1). Nezabývá se vedlejšími spornými body, nýbrž rozhodujícími otázkami, které se týkají života: Na čem záleží? Na co se může člověk spolehnout? Oč má člověk usilovat? Jak má člověk žít svůj život, oč se zasadit, aby dospěl k cíli? Ježíš říká jasně, že materiální jmění nemůže zajistit život a že blahobyt nesmí být obsahem života. Smíme a máme počítat s Bohem ve svém životě. Jednou se budeme před ním odpovídat ze svého života. Smíme však také z jeho dobroty přijmout dovršení života.

 
  • Kalendář akcí
    << Pro 2017 >>
    púsčpsn
    27 28 29 30 1 2 3
    4 5 6 7 8 9 10
    11 12 13 14 15 16 17
    18 19 20 21 22 23 24
    25 26 27 28 29 30 31