L 13, 22-30

Petr Mareček

 

Ježíš v této perikopě je představen s velkou důsledností a pevností. Je věrný svému úkolu a poslání. Zvěstuje své poselství a vyučuje od města k městu a od vesnice k vesnici. Zároveň je jeho cesta orientovaná směrem k Jeruzalému, kde jej očekává utrpení (srov. Lk 13,33). Nenechá se však odvrátit od svého úkolu ani hrozbou Heroda (Lk 13,31-33). Ježíš odpovídá s rozhodností na otázky, které jsou mu kladeny. Vyslovuje rovněž nepříjemně znějící pravdy a drží se toho, co má platnost. On nezklame a rovněž neponechá v sebeklamu. V této situaci se někdo na něho obrací s otázkou: „Pane, je opravdu málo těch, kteří budou spaseni?“ (Lk 13,23).

Ježíšův příchod na svět byl ohlášen andělem jako příchod Spasitele (Lk 2,11). Jaký úspěch bude mít jeho působení? Kolik lidí dojde skrze něj k cíli? Kolik jich cíl mine? Častokrát se stává, že starost o spásu je vytěsněna z života a že je přikryta povrchností a pozemskými zájmy. V této perikopě však přichází ke slovu otázka ohledně spásy. Ježíš neodpovídá přímo na vyslovený dotaz. Neudává počet spasených. Ježíš tedy odvádí pozornost od neplodné spekulace ohledně počtu spasených a s rozhodností poukazuje na to, co je třeba konat a zároveň sděluje, co je ve hře. Oprávněná a nezbytná starost o spásu se musí stát účinnou skrze správné jednání.

Výrokem o úzkých dveřích Ježíš nechce sdělit, že kolem „vchodu“ do věčného života je velká tlačenice, že si lidé navzájem překáží a že se člověk musí tlačit s použitím síly. Ježíš tímto výrokem avšak vyjadřuje, že člověk musí vynaložit úsilí. Člověk musí počítat s námahou pro vstup do věčného života. V biblické tradici spravedliví prochází jeruzalémskými branami (Iz 26,2; srov. Zj 22,14) a král překračuje brány chrámu (Ž 24,7-10; 118,19). Obrazné vyjádření o úzkých dveřích v Lukášově evangeliu poukazuje na obtížnost vstupu, který je namáhavý a vyžaduje úsilí. Nestačí totiž, aby člověk měl pouze přání dospět do věčného života. Je sice správným názorem, že budeme spaseni a že se nemůžeme spasit vlastními silami, avšak naše spása se neuskuteční bez našeho osobního přičinění. Nebude nám udělena za čirou pasivitu. Musíme se namáhat a vybojovat si ji našim úsilím. Nemůžeme žít ledabylým a pohodlným životem. Nesmíme se domnívat, že Bůh v každém případě musí být s námi spokojen. Bůh je tím, kdo nás spasí, avšak nás bere vážně jako svobodné osoby, které jsou schopny osobního rozhodování. Bůh chce, aby bylo našim vlastním přáním vytvořit společenství s ním. Namáhat se ohledně spásy znamená, že budeme směřovat k Bohu s rozhodností a uvědoměním, že budeme překonávat na této cestě veškeré překážky a že všemu ostatnímu budeme přisuzovat menší význam.

Výrokem o dveřích, které hospodář v určitý okamžik zavře, chce Ježíš vyjádřit, že je třeba, abychom se snažili a namáhali zavčas. Musíme si být vědomi, že náš čas je ohraničen. Není možné odkládat naši námahu a snažení ohledně přístupu k Bohu. Nejpozději s naší smrtí se zaklapnou dveře a rozhodne se tak o našem osudu. Potom jsou ale veškerá přání, volání a klepání marná, neboť je již pozdě. Čas je omezen a my ho nemáme v moci. S touto skutečností tedy musíme počítat. Z tohoto důvodu je třeba se již od začátku orientovat na Boha a směřovat k němu. Není možné nejprve vést život podle své libosti a otázku spásy odsunout na stáří. My nejsme těmi, kdo zavřou dveře. Dveře vedoucí ke spáse budou zavřeny Pánem. Na tento okamžik musíme být stále připraveni.

Výrok o hospodáři, který v určitý okamžik zavře dveře, objasňuje rovněž skutečnost, že pro spásu je nezbytné také správné jednání. Spojení s Pánem navenek je nedostačující. Nestačí, aby člověk Boha pouze znal, aby byl informován o jeho poselství, aby se vyznal v evangelním poselství a v křesťanských otázkách. Záleží na správném jednání. Těm, kteří jsou odmítnuti Pánem, je sděleno: „Odstupte ode mne všichni, kdo se dopouštíte bezpráví“ (Lk 13,27). Zde je vyjádřen důvod, proč s těmito lidmi Bůh nechce nic mít. Snažení a zaměření na Boha v pravý čas se musí osvědčit v jednání, v konání Boží vůle. Naše společenství s Bohem začíná především tím, že máme společenství s Boží vůlí. Kdo se ve svém skutečném jednání neorientuje na Boží vůli, kdo odmítá toto společenství s ním, ten se již sám vyloučil ze spásy, která je trvalým společenstvím s Bohem. Takovéto rozhodnutí člověka je Pánem respektováno a potvrzeno.

Ježíš neudává počet spasených, avšak upozorňuje na to, jak je sestaveno společenství těchto spasených. K tomuto společenství patří praotcové izraelského lidu, Abrahám, Izák a Jákob, potom proroci, Boží poslové, a dále pak lidé ze všech světových stran, ze všech národů (Lk 13,28n). V Božím království, v dokonalém společenství s Bohem se završuje rovněž společenství lidí mezi sebou navzájem. Plnost a bohatství našeho lidského života spočívá také v plnosti a hloubce našich vztahů k druhým lidem. Blaženost Božího království spočívá rovněž v tom, že tyto mezilidské vztahy nejsou přerušeny, nýbrž rozšířeny a završeny. Praotcové a proroci zastupují vše, co bylo Bohem darováno vyvolenému národu. Příslušnost k lidu Izraele znamená příslušnost k nim a vyjadřuje tedy živé společenství s nimi. Toto společenství existuje již zde na zemi, avšak plné intenzity nabude na věčnosti v Božím království. Ke společenství s praotci a proroky přistupuje společenství s lidmi všech světových stran. Obrazným vyjádřením o „stolování“ je zdůrazněn radostný a slavnostní charakter tohoto společenství. Společenství s Bohem a společenství s lidmi v radostné a slavnostní atmosféře je znamením spásy v Božím království.

Dynamika univerzální spásy, která byla zahájena Ježíšovou misijní činností, je vysvětlena pomocí obrazu hostiny, se kterým se setkáváme již ve Starém zákoně (Iz 25,6-12). V Lukášově evangeliu je podobenství o hostině dramatizací odmítnutí Izraele nabídky spásy od Boha, který nyní rozšiřuje své pozvání všem národům, zvláště chudým a rozličným způsobem nemocným (Lk 14,15-24). Evangelista Lukáš zvláštním způsobem klade důraz již od začátku svého evangelního vyprávění na univerzalitu spásy. V chvalozpěvu Magnificat Maria prohlašuje: „od této chvíle mne budou blahoslavit všechna pokolení“ (Lk 1,48). Činnost Jana Křtitele je komentována textem proroka Izaiáše „každý tvor uzři spasení Boží“ (Lk 3,6; srov. Iz 40,5). Ježíšův rodokmen u Lukáše nekončí u Abraháma, který je praotcem Izraele, jak je tomu v Matoušově evangeliu, avšak sahá až k prvnímu člověku Adamovi (Lk 3,38) a poukazuje tak na Ježíšův spásonosný význam pro celé lidstvo. Pomocí obrazu hostiny a ve shodě s rozšířenou biblickou představou Ježíš tvrdí, že příslib budoucí spásy není omezen pouze na izraelský lid, nýbrž je rozšířen na všechny národy.

Společenství s Bohem, jež je vyjádřeno pomocí obrazu hostiny, je tedy v centru pozornosti a má být předmětem zájmu člověka. Kdo se nenamáhá a nesnaží ve správný čas a se správným jednáním, vylučuje se ze spásy. Následky tohoto vyloučení jsou vyjádřeny Pánem pomocí formulace „tam bude pláč a skřípění zubů“ (Lk 13,28). Takovéto vyjádření, které se objevuje v Lukášově evangeliu pouze zde, je typické pro Matouše (Mt 8,13.42.50; 22,13; 24,51; 25,30) a poukazuje na trvalý a nezměnitelný stav vyloučení ze spásy. Bezútěšná bolest a zlostný vztek bude ovládat toho, kdo pozná, co ztratil. Námaha je cestou k radosti. Život svévolný a bez námahy je cestou k zoufalství.

Ježíšovo radostné poselství není formulováno podle naší libosti a nezaslibuje lehký život bez námahy a úsilí. Toto poselství v sobě obsahuje rovněž nemilé a nepříjemné pravdy. Avšak právě proto, že nic nezastírá a nezatajuje a zobrazuje celou skutečnost, ukazuje na pravou cestu k radosti. Z tohoto důvodu je radostným poselstvím, které můžeme přijmout jen s vděčností a chápavostí.

Tato evangelní perikopa vypovídá o vyloučení člověka z Božího království. Tímto způsobem je ohlášena možnost pekla jako varování pro člověka. Tato vážná Ježíšova slova však není možné interpretovat takovým způsobem, že by zastínila zaslíbení Boží milosti.

Skutečnost pekla nesmí být používána ke kázání jako hrozba. Jinak totiž vede k bázni a ostychu před Bohem a dává příležitost k tomu, aby bylo křesťanství odmítnuto jako náboženství strachu.

Definitivní příchod Pána je vždy spojen s nadějí, že se jedná o přiblížení se Boha k člověku. Je spojen s nadějí, že pro jeho věrné to bude den radosti, jak dosvědčuje 1 Petr 4,13: „Radujte se, když máte podíl na Kristově utrpení, abyste se ještě více radovali, až se zjeví jeho sláva“. Definitivní příchod Pána je tedy úzce spojen s nadějí, jinak by prvotní církve toužebně nepronášela zvolání: „Maranatha – Pane, přijď“ (1 Kor 16,22). Křesťan dokonce smí doufat a o to prosit, aby všichni lidé byli spaseni, jak to potvrzují slova 1 Tim 2,3: „To je dobré a vítané u našeho Spasitele Boha, který chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu“.

 
  • Kalendář akcí
    << Pro 2017 >>
    púsčpsn
    27 28 29 30 1 2 3
    4 5 6 7 8 9 10
    11 12 13 14 15 16 17
    18 19 20 21 22 23 24
    25 26 27 28 29 30 31