L 1,39-45

Petr Mareček

 

O 4. neděli adventní uslyšíme úryvek z první kapitoly Lukášova evangelia. Vypráví o Marii, jež se po odchodu anděla, který jí zvěstoval narození Ježíše, vydává na cestu z galilejského města Nazareta (srov. Lk 1,26), aby navštívila dům Zachariáše a Alžběty. Z hlediska zeměpisného zůstává v Lukášově evangeliu cíl cesty neurčen. O Marii je pouze řečeno, že spěchala do města Judova v horské oblasti. Jméno města není uvedeno. Je však známo, že z Galileje do Judska vedly dvě cesty. Ta první, více frekventovaná, byla na východě. Vedla podél řeky Jordánu až k Jerichu a pak směřovala vzhůru směrem k Jeruzalému. Druhá vedla údolím Esdrelon a pak procházela celým hornatým územím Samařska až do Svatého města. Nelze spolehlivě odpovědět na otázku, kterou z těchto cest Maria zvolila. Z Lukášova evangelia se jeví jako zřejmé pouze to, že kněz Zachariáš bydlel mimo Jeruzalém (srov. Lk 1,23).

Proč se však Maria vydala za Alžbětou? Tuto otázku si neklade pouze čtenář evangelia, avšak i sama Alžběta, která se obrací na Marii s dotazem: „Jak to, že ke mně přichází matka mého Pána?“ (Lk 1,43). Anděl sdělil Marii, že Alžběta se stane matkou a že tak bude znamením jednání Boha, který v dějinách způsobuje, že přicházejí na svět lidé, kteří mají zvláštní úkoly a poslání v Izraeli. Maria neputuje za Alžbětou, aby si ověřila andělova slova, nýbrž aby společně s Alžbětou uvažovala o mocném a spásonosném Božím působení.

I když evangelista zanedbává ve svém vyprávění některé podrobnosti, které by se mohly zdát důležité, jako například jméno města, ve kterém Zachariáš bydlel, nezapomíná na naléhavost, se kterou se Maria rychle vydává na cestu a která je znamením její poslušnosti vůči Božímu plánu.

Mariin příchod a její pozdrav vyvolávají pohyb dítěte v Alžbětině lůně (Lk 1,41). S činností ještě nenarozených dětí už v lůně matky se setkáváme v biblické tradici. Nejzvláštnějším případem je činnost dvojčat Ezaua a Jákoba, kteří se strkali v lůně Rebeky a tak předobrazovali svůj budoucí konfliktní vztah (srov. Gen 25,22n). Tato skutečnost platí rovněž pro pohyb dítěte v Alžbětině lůně, které poukazuje na roli Jana Křtitele v Ježíšově působení. Pohyb dítěte v Alžbětině lůně není pouze předznamenáním dobré zvěsti. Z Alžbětiných slov je zřejmé, že reakce dítěte je radostným pohnutím. Takto vypadá reakce člověka na spásonosnou Boží činnost, která se uskutečňuje zvláštním způsobem skrze Ježíšovo narození (srov. Lk 2,10).

Dále se dozvídáme, že Duch svatý způsobuje, aby Alžběta zvolala mocným hlasem, což je formulace, jež vyjadřuje radost. Alžběta uznává, že Maria je požehnaná mezi všemi ženami. Výraz „mezi všemi“ ženami je možné považovat za semitský způsob vyjadřování, který znamená třetí stupeň: Maria je nejpožehnanější ze všech žen (Lk 1,42). Jestliže bylo mateřství v Izraeli vždy považováno za znamení Boží přízně (srov. např. Gen 9,1; 17,16.20), pak Maria získala nejvíce výsad ze všech matek, protože je povolána stát se matkou Mesiáše.

V úryvku o setkání Alžběty s Marií se poprvé ukazuje, jak jiný člověk chápe, co se stalo s Marií, a jak tento člověk reaguje na toto poznání. Pozornosti je zaměřena na Boha a jeho jednání s Marií, ve které se uskutečnilo vtělení Božího Syna. Alžběta vyslovuje, co Bůh učinil s Marií, a říká, jak Maria přijala Boží poselství. Toto všechno se odehrává nahlas a s nejhlubším dojetím. O Alžbětě je řečeno: „byla naplněna Duchem svatým a zvolala velikým hlasem“. Hluboce ji zasáhlo, co směla poznat v Duchu svatém. Není schopna to vyslovit sama. Z překypujícího srdce volá velikým hlasem, jásá se svým dítětem, které se radostí pohnulo v jejím lůně.

První polovina naší nejobvyklejší mariánské modlitby, Zdrávas Maria, pochází z Nového zákona. Spojuje dohromady první slova anděla s prvními slovy Alžběty. Vzniká tak známý text: „Zdrávas Maria, milosti plná, Pán s tebou, která jsi požehnaná mezi ženami a požehnaný plod života tvého Ježíš“. Anděl nazval Marii milostiplnou a Alžběta ji nazývá požehnanou. Oba dva, anděl i Alžběta, vyslovují nejdříve, jaký vztah má Bůh vůči Marii a jak se k ní obrátil. Na vztahu Boha vůči Marii závisí vše ostatní, co je možné o Marii říci.

Bůh jí požehnal a spočívá na ní Boží požehnání. Proto je navždy požehnanou. Požehnal ji plodem jejího života. Vše pochází od Boha a je jím udržováno. Boží požehnání je mocí a silou, která umožňuje a uchovává život. Díky Božímu požehnání se život předává dál. Již zpráva o stvoření vypovídá třikrát o tom, že Bůh požehnal zvířatům, člověku a sedmému dni (srov. Gen 1,22.28; 2,3). Rovněž zaslíbení, které je spojeno s povoláním Abraháma, aby byl praotcem mnoha národů, je slíbeným požehnáním: „Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním! Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země“ (Gen 12,2n).

Požehnání a život, plnost požehnání a plnost života patří k sobě. Život je Božím darem, je projevem jeho požehnání. Pouze Bůh je Stvořitel a Dárce života. Ve všech formách a projevech našeho života závisíme na něm, vděčíme mu za jeho požehnání. Prosba o požehnání je prosbou o život. Udělit požehnání může koneckonců pouze Bůh. Ve všech lidských požehnáních je vyjádřena prosba o Boží požehnání, o jeho působení, které dává život. Život je Božím darem při stvoření. Život je rovněž Božím darem Abrahámovi a vyvolenému národu. Maria je zvláštní mírou požehnaná; stvořitelská moc Boží ji uschopňuje, aby předala lidský život Ježíšovi, Božímu Synu. Přináší světu Pána, který je Pánem života, skrze jehož smrt je přemožena smrt – skrze něho je nám darován věčný život. Alžběta smí hledět na Marii jako na tu, která je zahrnuta Božím požehnáním. Její hlasité zvolání je nejen velebením Božího působení, ale i radostným projevem úžasu vůči Marii, ve které Bůh působil takovým způsobem.

V pohledu na Marii, na její postavení a poslání zakouší rovněž Alžběta své vlastní postavení, svou vlastní nehodnost: „Jak to, že ke mně přichází matka mého Pána?“ (Lk 1,43). Maria počala „Syna Nejvyššího“ (srov. Lk 1,32), „Syna Božího“ (srov. Lk 1,35), kterého porodí. Proto je Matkou Pána. S dalším vývojem tohoto označení se setkáváme v druhé části modlitby Zdrávas Maria, kde vyslovujeme: „Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás hříšné.“ Prosíme tak o přímluvu Matku Pána, Matku Boží. Sami se označujeme jako hříšní, podobně jako Alžběta zakoušela svou vlastní nehodnost vůči Matce Pána. Alžběta je naplněna radostí, že k ní přichází Matka Pána. Zároveň si je vědoma toho, že sama se nenachází na stejném stupni hodnosti. Uznává tento rozdíl. Prokazuje Marii uznání a úctu, která jí přísluší. Maria k ní nejen přichází, nýbrž Alžběta ji smí tři měsíce hostit ve svém domě a být s ní. Požehnaná, Matka Pána, ve které Syn Nejvyššího začíná svůj lidský život, přebývá v Alžbětině domě. Je zcela zřejmé, že uchování rozdílu důstojnosti mezi těmito dvěma ženami nevylučuje jejich srdečné a přátelské společenství.

V Lukášově textu hovoří dál pouze Alžběta a dodává, jak hodnotí Mariino jednání: „Uvěřila, že se splní, co jí bylo řečeno od Pána“ (Lk 1,45). Maria je charakterizovaná především jako věřící. Jestliže se Boží vztah k Marii vyznačuje náklonností a požehnáním, pak se její vztah k Bohu vyznačuje vírou. Přijala Boží slovo v plné víře. Maria vzala vážně, co jí Bůh sdělil, uznala to jako platné. Svěřila se moci a věrnosti Boží. Spolehla se na to, že Bůh zůstává věrný svému slovu a že má moc své slovo uskutečnit. Anděl ukončil své poselství příslibem: „u Boha není nic nemožného“ (Lk 1,37). Tomuto Maria uvěřila. Uvěřila Bohu, platnosti jeho slova, jeho moci, pro kterou není nic nemožné. Svým „ano“ vůči andělovu poselství vyjádřila svou víru. Tato víra zůstává základní formou jejího vztahu k Bohu. Maria nevykonává svůj úkol nazíráním, nýbrž postojem víry. Nemůže vše pochopit, rozpoznat, přezkoumat. Spoléhá se na Boží slovo, na Boží lásku a moc. Maria se spoléhá na to, že Bůh je činný, že je věrný svým zaslíbením a že Ježíšovo působení dovede ke svému cíli. Maria je v první řadě věřící. Pro tuto skutečnost je velebena Alžbětou. Prohlášení za blahoslavenou lze chápat jako pobídku k radosti. V Matoušově evangeliu (Mt 5,11) nazývá Ježíš blahoslavenými učedníky, kteří jsou pronásledováni a tupeni; vyzývá je: „radujte se a jásejte!“ Blahoslavením je řečeno: tvoje situace je taková, že máš důvod k radosti a jásotu. Maria odpovídá jásavým chvalozpěvem, který začíná slovy: „velebí má duše Hospodina“ (Lk 1,46-55). Vlastním důvodem radosti je milostivá Boží náklonnost. Avšak teprve když se člověk ve víře otevře Boží lásce, může jeho radost oživnout.

Náš úryvek vypráví o setkání Alžběty s Marií. První setkání člověka s Matkou Pána, které líčí Lukášovo evangelium, nemá nic společného s chladem a odstupem. Toto setkání je plné nadšení, jásotu a radosti. Alžběta je nám představena jako první „mariánská ctitelka“. Slovy – požehnaná, Matka Pána, blahoslavená – vyjadřuje věřící člověk základní rysy Mariiny postavy: Boží jednání s Marií, její vztah k Ježíši Kristu, její vnitřní smýšlení, její jednání vůči Bohu. To všechno vystihuje Alžběta v Duchu svatém. A to všechno se stává pohnutkou k hlubokému dojetí a nesmírné radosti.

 
  • Kalendář akcí
    << Zář 2017 >>
    púsčpsn
    28 29 30 31 1 2 3
    4 5 6 7 8 9 10
    11 12 13 14 15 16 17
    18 19 20 21 22 23 24
    25 26 27 28 29 30 1