L 14,1-14

Marek Dunda

 

V úryvku evangelia, které uslyšíme při bohoslužbě tuto neděli, nás Lukáš uvádí na hostinu do domu jednoho z předních farizeů. Ježíš přijal pozvání, i přesto, že věděl, že na něm farizeové budou hledat chyby. Mnoho lidí by se takovéhle společnosti raději vyhnulo, protože by se necítili dobře mezi těmi, kteří by na ně dávali přílišný pozor, jak se zachovají , ale Ježíš pozvání přijal. Dává nám tak příklad, jak využít i méně příjemné okolnosti k tomu, aby bylo vydáno svědectví pravdě a aby byly hlásány hodnoty Božího království.

Farizeové se vyznačovali tím, že doslova do puntíku dodržovali Zákon. V tom viděli svou dokonalost. Naopak pro Pána Ježíše je nejdůležitější pohled lásky. Zatímco farizeové si v dané chvíli mohli vybavovat přísné předpisy a zákazy týkající se činnosti v posvátný den sobotní, Ježíš pohledem lásky viděl člověka, který trpí. Zatímco oni hledali na Ježíšovi nedokonalosti, on viděl dokonalost v postoji lásky, která se projevovala ve službě druhému.

Právě z této epizodky můžeme vnímat, jak rozličné jsou často úmysly naše a Ježíšovy. Tak jako do úmyslů farizeů tak i nám se často vkrádá nebezpečí podlehnout pokušení nechat se vést našim sobectvím, pocitem vlastní důležitosti a nebo falešnými ohledy na druhé. Naopak Ježíš je plný lásky a to zvláště vůči těm, kteří to nejvíce potřebují. Před časem mě oslovil citát, který mi předložila jedna moje známá.: Milujte lidi takové, jací jsou. Čím méně si to zaslouží, tím víc je milujte. Nemilujte je podle velikosti jejich zásluh, ale podle velikosti jejich potřeb. U nás lidí je běžné, že máme rádi ty, kteří jsou na nás hodní a kteří alespoň trochu na náš postoj lásky odpovídají. Podle uvedeného citátu bychom ale měli mít lásku především i pro ty, kteří si to nezaslouží a kteří v sobě mají duchovní propast, která volá po zaplnění láskou. Potom, co jsme uvedli, snadno pochopíme skutečnost, že Ježíš vodnatelného člověka uzdravil a zároveň nenásilnou formou farizeje napomenul a ukázal, že sobota není důvodem k tomu, aby nemohlo být prokázáno dobro. Lukáš si neodpustil výmluvnou komentující poznámku v 6. verši: Na to mu nedovedli odpovědět.

Pro nás křesťany je posvátným dnem neděle. Je to den, kdy Ježíš vstal z hrobu a kdy nám seslal Ducha svatého. I k neděli patří správný postoj, tak jako pro židy bylo třeba nelézt správný vztah k sobotě. Neděle jako den Páně má nás povznést nad všednost ostatních dnů, máme obrátit svůj pohled k Pánu Bohu a načerpat nové síly pro službu bratřím a sestrám a pro dobré prožívání každodenních situací. Všichni víme, že ke správnému prožívání neděla patří účast na bohoslužbě. Alibisticky někdy lidé říkají: „Já na to nemám čas. A přitom mají čas, který tráví u televize, přitom mají čas na to věnovat se svým zájmům a zálibám, přitom mají čas v neděli se věnovat tomu, čemu se věnují i ve všední den, a tak trochu jako kdyby nechtěli pro tuto situaci přiznat, že všechen čas je darem od Pána Boha a že aspoň tu hodinu týdně by bylo spravedlivé pro něj nalézt. Z zmínku by stálo i to, že neděle má být dnem pracovního klidu. Chodit v neděli po nákupech vytváří potřebu, aby někdo konal pro nás službu v obchodě a prodával. ten někdo, kdo v obchodě stojí za pultem pak v tu dobu schází na místě, kde by měl být, schází ve své rodině, matka schází svým dětem, manželka manželovi, otec rodině a toto scházení může mít dalekosáhlý dopad na vztahy v rodinách. I my takto máme spolupodíl na zhoršující se situaci v rodinách, v rozvodovosti a vůbec v celé naší společnosti. A možná, že by stačilo jen tak málo – zamyslet se nad touto skutečností, vyvodit z ní poučení asi v tom smyslu, že si vše potřebné zařídím a nakoupím už před nedělí a neděli pak nechám jako den volna pro sebe a tím pak skončí potřeba, aby někdo kvůli mně měl službu v prodejnách.

Vraťme se ale k našemu úryvku evangelia pro tuto neděli. Opět jde o postoj srdce. Ježíš si všimnul, jak si hosté vybírají přední místa. Je to běžné, každý většinou myslí sám na sebe. Na to, co je pro něho nejvýhodnější. A proto, že sám sebe považuje za hodně důležitého, jedná tak, jak jednali hosté na oné hostině. Ježíš povzbuzuje v úmyslu pokory, která se sama nežene dopředu, ale ochotně přijme i místo méně významné. Paradoxně právě tento jev se často vyskytuje v našich kostelích. Věřící je obsazují právě zezadu. A nejčestnější přední místa zůstávají mnohdy volná. Zůstává však otázkou, zda se v tomto případě jedná o onu pokoru, ke které povzbuzoval Ježíš, a zda by takovéto křesťany on sám pochválil. Každý, kdo se povyšuje bude ponížen a každý kdo se ponižuje bude povýšen. Takto Ježíš na jiném místě výstižně shrnuje ponaučení, které vyplývá z předchozí situace na hostině.

I další rada, kterou dal Pán Ježíš svému hostiteli, může být pro nás impulsem k zamyšlení. Radil mu, aby pokud bude strojit hostinu, nezval ty, kteří mu to budou moci oplatit, ale zval ty, kteří mu to oplatit nemohou. Když se nad tím zamyslíme, ukáže se, že nás Ježíš vybízí k něčemu, co nám nejen není vlastní, ale přímo se nám do toho nechce. Kdo to je chudý? Kdo je ten, kdo nám nemůže oplatit dobro, které mu prokážeme? Samozřejmě, že můžeme mít na mysli ty, které Ježíš přímo uváděl a to žebráky, mrzáky, chromé a slepé, ale na druhou stranu je možné vnímat tuto skutečnost i v přeneseném slova smyslu. Kdo tedy může být ten, kdo nám neoplatí dobro, které mu prokážeme? Nejsou to lidé, kteří jsou duchovně chudí, duchovně zmrzačení, chromí či slepí? A je jich kolem nás málo? Pán Ježíš obrací naši pozornost právě k těmto lidem – právě ti nejvíce potřebují naši lásku. Což není duchovně chromý ten, který nedokáže udělat krok k druhému, aby se s ním usmířil? Což není duchovně chromý ten, kdo není schopen udělat krok k přiznání vlastní chyby? Což není duchovně slepý ten, kdo stále lituje pouze sám sebe a zdůvodňuje si, proč není možno jít dál? V tomto a podobném výčtu bychom mohli ještě dlouho pokračovat. A když pro tyto bližní něco dobrého obětujeme, tak nám to neoplatí oni sami, ale odměnu za tento dobrý skutek nám jednou dá sám Pán Bůh.

Je obecně známé, že každé dobro, které prokážeme právě těm, kdo jsou duchovně chudí či zmrzačení, je pro ně šancí, aby se jejich srdce připravovalo k otevření se i k hodnotám víry. Někdy to může trvat dlouho, ale žádné dobro, které prokážeme duchovně strádajícím není ztraceno. Svědčí o tom například mnohá svědectví sester Matky Terezy, které se starají o ty nejubožejší a kteří díky nim také nalézají cestu blíž k Pánu Bohu.

Ve 14. verši Pán Ježíš mluví o tom, že kdo takto jedná, dostane odměnu při vzkříšení spravedlivých. Tím obrací pozornost svých posluchačů na hodnoty věčnosti a slibuje odměnu, která je nejcennější a nejtrvanlivější. Investice do těch, kteří nám naše dobro oplatit nemohou, je to nejmoudřejší, co my sami můžeme udělat. Doslovně říká: A budeš blahoslavený, protože oni Ti to nemají čím oplatit. Dostaneš však odměnu při vzkříšení spravedlivých.

Ježíš zde jaksi samozřejmě zmiňuje skutečnost vzkříšení, která je důležitou součástí víry nás křesťanů. Kdo počítá s tím, že ho čeká vzkříšení, snadněji podřídí své každodenní rozhodování právě této realitě a ochotněji volí to, co by mu mohlo být na věčnosti užitečné. Pán Ježíš takto dost jasně naznačuje, že pokud máme dobře prožít přítomný okamžik, je třeba si být vědomi toho, že nás čeká věčnost a už teď pro ni pracovat. K tomu je vhodné využít všechny prostředky, které jsou nám k dispozici. A jaké ty prostředky mám na mysli? Například smysluplné využití času, snaha o to pečlivě dělat všechno, to co děláme, věnovat zvýšenou pozornost svým hlavním povinnostem, obnovovat před každou činností úmysl lásky, vyprošovat si od Pána sílu Ducha svatého pro všechny okamžiky, které máme prožívat, a děkovat za vše, v čem jsme mohli zůstat věrni svému postoji víry. A v neposlední řadě chci připomenout jeden z důležitých prostředků, kterým je každodenní večerní zpytování svědomí. Kdo se nad tím vším upřímně zamyslí, zjistí, že se mu nabízejí i další prostředky k tomu, aby každý den byl věrnějším obrazem Božím a tím i víc sám sebou, člověkem, který naplňuje své poslání být stvořen k oslavě Boží a tím získat věčnou blaženost.

Ježíš nám dal sám příklad i v tomto úryvku evangelia, jak je možné využít i zdánlivě nepříznivé okolnosti k dobrému. Mám teď na mysli to, že hostina mezi farizeji, kteří na něj dávali mimořádný pozor, byla z jeho strany využita i k tomu, aby pomohl trpícímu a naznačil cestu k osvobození těm, kdo byli v zajetí svých falešných představ tím, že uvedl věci na pravou míru. Ne vždycky se všem líbí to, co je skutečně pravdivé a prospěšné, ale přijetí pravdy je vždycky osvobozující a zároveň obohacující. Od Ježíše se máme učit tomu velkému umění využít každou situaci pro dobro. Tuto myšlenku si vzalo jako své heslo i jedno společenství mladých lidí z jižní Moravy: Všechno využít k Dobrému. Omnia ad Bonum adhibere.

Kdykoliv nepřijímáme některé i nepříjemné okolnosti jako nabízenou šanci, je to vždy naše škoda, protože promarníme příležitost, která se už nemusí opakovat. A šancí se může stát i něco, co nám zrovna není příjemné, ba naopak, co je dokonce těžké, ale co se dá pokorou, trpělivostí, láskou a důvěrou v Pána proměnit v krásný zisk. Například nečekaná nemoc. Člověk by běžně reagoval tím, že bude zklamaný, podrážděný, možná byl měl sklon vyčítat Pánu Bohu, proč to na něj dopustil a jistě by hrozilo i pokušení sebelítosti a deprese. Z toho všeho by žádný zisk samozřejmě nebyl, mám na mysli zisk pro věčnost. Pokud použiji přirovnání ze starozákonní knihy Job, radost z takovéhoto jednání by měl jenom ďábel. Bůh však na nás nic takového nedopouští pro naši škodu, ale proto, abychom i z něčeho nečekaného a nepříjemného mohli mít zisk – mám na mysli zisk pro věčnost. Takovouto nečekanou a nepříjemnou nemoc můžeme proměnit v zisk tehdy, když ji přijmeme pokorně a trpělivě z rukou Božích a odevzdaně si uvědomíme, že i za těchto okolností chceme věřit, že Bůh nás má rád a že my mu chceme dělat radost. Pak podobná situace může pro nás být mimořádně užitečná a jestli to dokážeme přijmout a prožít, můžeme za ni, obrazně řečeno, získat víc bodů pro věčnost, než kdyby všechno probíhalo klidně a hladce, tak, jak jsme si to původně plánovali. Jenomže není vždy jednoduché si to hned uvědomit a stavět se takto ke všemu, co musíme prožívat, a tím všechno proměnit v zisk a šanci. Právě tomu se máme my křesťané učit. A tak se k takovémuto využití každé situace, která přichází, vzájemně povzbuzujme a učme se tomu především od Ježíše Krista, který je pro nás nepřekonatelným vzorem.

 
  • Kalendář akcí
    << Čvn 2017 >>
    púsčpsn
    29 30 31 1 2 3 4
    5 6 7 8 9 10 11
    12 13 14 15 16 17 18
    19 20 21 22 23 24 25
    26 27 28 29 30 1 2