L 15,11-32

Pavel Kopeček

 

Podobenství o marnotratném synu, které je pokládáno za „perlu“ v novozákonních textech, by se také mohlo nazývat podobenstvím o milujícím otci nebo o milosrdné lásce. Toto podobenství představuje dvojí děj, dvojí životní cestu, které se střetávají v osobě otce. Proto celé vyprávění dosahuje dvojího vrcholu. Nemělo by se proto mluvit jen o nalezení „ztraceného syna“ a otcově radosti z jeho návratu, ale je třeba položit také patřičný důraz na protestní postoj staršího syna, který nejen kritizuje otce, ale dává také vyniknout Ježíšovu radostnému poselství o Božím milosrdenství k hříšníkům. Postoj staršího syna se ukazuje nepřátelský a nesmiřitelný ve vztahu ke Kristovu poselství a křesťanskému životu.

Kristus miluje každého člověka, nejrůznější typy lidí. Zvláště mu byli blízcí lidé, žijící na „okraji společnosti“: celníci a hříšníci. Miloval je nikoli pro své sociální smýšlení, ale právě proto, že jiní jimi pohrdali, přičemž tito lidé v jedné věci vynikali nad „spravedlivými“ – byli si vědomi svých nedokonalostí a hříchů. Tento úryvek poukazuje v rámci postní doby na lásku a odpuštění jako důsledek Kristova velikonočního tajemství: jeho smrti a vzkříšení. Přijetí syna, odpuštění a s tím spojené potlačení vlastní ješitnosti a egoismu je možné a smysluplné jen v návaznosti na Krista a jeho oběť. Podobenství o marnotratném synu je označováno za nejkrásnější v Novém zákoně a bývá nazýváno evangeliem v evangeliu pro živost a výrazné vylíčení Božího milosrdenství. Mezi Ježíšovými podobenstvími je tento text skutečným uměleckým skvostem.

V podobenství vystupují tři postavy: mladší syn, který odchází z domu (verše 11-13), žije v cizině (14-16) a kajícně se vrací domů (17-20). Dále vystupuje otec (20-24) a starší syn (25-32).

Celý děj začíná konstatováním, že jeden člověk, otec s velkým jměním, měl dva syny, které miloval stejnou otcovskou láskou. Z textu je zřejmé, že tento člověk měl jen tyto dva syny. Starší byl pracovitý a zakládal si na své počestnosti a dobrých vlastnostech. Mladší byl veselé povahy, vyhledával nejrůznější přátele, byl lehkomyslný, náchylný k zahálce a marnivosti. Časem dozrál v přesvědčení, že rodný dům je mu těsný, že chce být svobodný, být sám sebou – a ne někým, koho řídí otec. Jeho vnitřní konflikt je dramatický, ví, že musí odejít, ale vnímá i svou závislost na otci. Činí rozhodnutí, aby unikl z tohoto vnitřního dilematu, aniž by přemýšlel o všech důsledcích a aniž by pomyslel na svůj budoucí osud. Mládí se zde pojí s nezralostí a nezodpovědností. V tomto „stavu“ předstupuje před otce a žádá o svůj podíl. Za této situace se již projevuje otcovo milosrdenství, protože mladší syn se takto dopouští neposlušnosti vůči otci: bez jeho svolení chce opustit domov a žádá pro sebe výhody. Pro takové syny platilo ustanovení Páté knihy Mojžíšovy, podle kterého měli být předvedeni před starší a ukamenováni: „Má-li někdo syna nepoddajného a vzpurného, který neposlouchá otce ani matku, a když ho kárají, neposlechne je, ať ho jeho otec i matka uchopí a vyvedou ke straším jeho města: Tento náš syn je nepoddajný a vzpurný, neposlouchá nás, je to modlářský žrout a pijan. A tak ho všichni muži jeho města uházejí kamením a zemře“ (Dt 21,18-21). Otec vnímá synův vnitřní boj, neodsuzuje ani neposuzuje, je to „jeho věc“, vše respektuje a synovi dává jeho díl. Podle židovské praxe náležela mladšímu synu jen třetina, starší syn měl nárok na dvojnásobný podíl. Otec sice plní synovo přání, jako by jeho dítě vše určovalo a mělo celou situaci „pod kontrolou“, ale přitom cítí zármutek a bolest. Nejedná se o bolest ze synova odchodu, s tím se počítá, ale otce bolí, že syn vnímá svůj domov jako něco, co jej svazuje, jako místo kde není pochopen, kde se cítí uvězněn, kde se nemůže plně rozvinout, a tudíž je nucen danou situaci řešit. Otec si uvědomuje, že „ztrácí syna“, vnímá jeho odchod jako cestu smrti vzájemného vztahu lásky, kterou s bolestí přijímá. Tato část je dramatem vztahu mezi člověkem a Bohem v okamžiku, kdy se rodí hřích, který je vždy odchodem od Boha.

Mladší syn přijal svou část a ihned opouští dům, je volný, je dobojováno, „nic“ mu neschází. Bohatý a plný krásných nadějí je přesvědčen, že celý svět mu leží u nohou, a proto zamířil do víru světa o němž snil – biblický text hovoří o daleké krajině. U mladšího syna triumfuje nyní jeho lehkomyslnost, zahálčivost a marnivost – hřích narůstá a vede ho k osobnímu neštěstí, které vyprávění uvádí slovy, že promrhal celý svůj majetek rozmařilým životem. Pisatel pravděpodobně vidí v této „daleké krajině“ Egypt, kam se často uchylovali nejrůznější rozmařilci, aby okusili „požitky“, které se tam nabízely.

Dny rozmařilosti skončily, měšec je prázdný. K tomu všemu nastal v té krajině velký hlad. V důsledku těchto okolností začal mít mladší syn nouzi. Přátelé se vytratili, sen šťastného a bezstarostného života se rozplynul, iluzorní vnímání světa skončilo a nastoupilo vystřízlivění a s ním i tvrdá realita. Jinoch se ocitl v nouzi, v cizím kraji, ode všech opuštěn a nezbylo mu než začít se o sebe starat. Začal pro sebe hledat nějaký způsob obživy.

Jeho nepřipravenost pro život a neschopnost vyrovnat se s „bankrotem“ se stávají katastrofálními, získává nejpodřadnější místo – stane se pasákem vepřů. Taková práce byla potupou nejen pro žida, pro kterého vepř je podle Zákona nečistý, ale i pro ostatní národy. Tímto chce autor poukázat na tragické důsledky hříchu a naznačit, do jaké bídy se tento člověk dostal, jak veliký byl jeho pád. Slova 16. verše „a byl by si chtěl naplnit žaludek slupkami, které žrali vepři, ale ani ty nedostával“ je třeba interpretovat ve smyslu, že jeho cena klesla i pod úroveň těchto zvířat, stal se bezcenným, někým, kým se pohrdalo.

Za horkých dnů, když seděl ve stínu stromů, začal mládenec vzpomínat – biblický text říká, že „šel do sebe“. Jít do sebe, zamyslet se nad sebou neznamená začít zpytovat svědomí podle nějakého schématu či plakat nad svými hříchy. Jde o rozpomínání se na konkrétní události života a konkrétní osoby, přičemž se neposuzuje jejich morální hodnota. Tímto vzpomínáním se začíná tvořit či obnovovat vztah s minulostí, který mobilizuje zesláblou vůli mladíka a vede k jeho bytostnému postoji: Já chci! Zde se rodí nový život, novost vyžaduje právě takový existenční postoj. Syn vzpomíná na otcovský dům, na krásné okamžiky svého dětství, na místo, kde mu bylo dobře, a také na to, co dříve nechápal; vzpomíná na laskavého otce a uvědomuje si, jaký měl vztah k němu i ke všem v domě: „Jak mnoho nádeníků u mého otce má chleba nazbyt, a já tu hynu hladem!“ (verš 17). Tu se u něho projevila bolest z viny a touha po návratu a smíření s otcem, přičemž na počátku této jeho vnitřní proměny stála nouze a bezvýchodnost situace, v níž se ocitl.

Jako by se opakoval stejný vnitřní zápas, kterým mladší syn prošel, když byl v otcově domě. Co ho mělo pozvednout a osvobodit, stalo se nástrojem jeho ponížení a zotročení. Nyní vnímá vše jinak, začíná chápat otce. Rodný dům není již vězením, ze kterého musí utéci, ale místem, které patří k jeho osobě, bytostně utváří jeho totožnost. Do popředí vystupuje postava otce, který nejen představuje milosrdné přijetí a odpuštění nebo navrácení původní důstojnosti, ale otec je nerozlučně spjat s jeho životem, syn na něm existenciálně závisí. Poznání vlastní ubohosti a viny, spojené s poznáním otce a vztahu k němu, přivádí nakonec mladšího syna ke konkrétnímu předsevzetí: „Vstanu, půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem; přijmi mne jako jednoho ze svých nádeníků“ (verš 18 a 19). V tomto případě nezůstalo jen u předsevzetí; není lehká cesta, která vede od předsevzetí ke skutku, také jí musel mladší syn projít. Náš text říká stručně: „I vstal a šel k svému otci“ (verš 20). Slovo vstal můžeme chápat ve smyslu fyzického pohybu: chlapec seděl a uvažoval, rozhodl se, vstal a vydal se na cestu k domovu, ale můžeme je chápat i obrazně. Text neříká, že mladší syn seděl, a tudíž sloveso vstát naznačuje jeho cestu vzhůru, cestu oslavení a nového života, zde začíná jeho vzestup, který je završen otcovým přijetím. Tento návrat domů není pro mladšího syna něčím pokořujícím či nepříjemným, ale je oslavou milujícího otce, který doufá a čeká.

Syn přichází domů, kde ho čeká otec. Ten ho přímo vyhlíží, jako by již předem věděl, že se vrátí. Tento obraz se velmi podobá starozákonnímu vyprávění o Tobiášově matce, která vyhlíží svého syna: „Tobiášova matka Anna sedávala každodenně u cesty na vrcholu hory, odkud mohla daleko vidět. Když se tak z tohoto místa dívala, zda už nejde její syn, spatřila ho zdaleka a hned poznala, že je to on“ (Tob 11,5-6). Otcovo čekání na syna nemůžeme vnímat jen jako časový usek života, který prožívá bez přítomnosti svého mladšího syna. Čekaní je životním postojem otce, ale i křesťana, neboť i my čekáme na Pána, který přijde nejen na konci věků, ale který k nám přichází v našich bližních: „Duch a nevěsta praví: Přijď! A kdokoli to slyší, ať řekne Přijď! Kdo žízní ať přistoupí; kdo touží, ať zadarmo nabere vody života. … Ten, od něhož je to svědectví, praví: Ano, přijdu brzo. Amen, přijď, Pane Ježíši!“ (Zj 22,17.20). Křesťané žijí tímto postojem, kterým je naplněna celá liturgie; ve mši odpovídá po slovech proměnění lid na výzvu kněze: „…na tvůj příchod čekáme, Pane Ježíši Kriste.“

Setkání otce se synem je dojemné, lidské, plné lásky a porozumění, nejsou zde výčitky a nekladou se žádné podmínky, je úplně jiné, než si mladší syn představoval. I v této situaci, podobně jako při svém odchodu, chce syn režírovat celou scénu a představit tak svou vnitřní proměnu: když odcházel z domu, byl sebevědomý, plný iluzorních představ a snů, chtěl si užívat, byl lehkomyslný a život pro něho měl být jen zábavou a poset příjemnými věcmi. Když se vrací domů, chce otci zjevit, čemu ho „život ve světě naučil“, tj. svou pokoru, lásku k domovu, realitu života se všemi důsledky, důležitost postavit se na vlastní nohy a nespoléhat se na „ekonomickou zajištěnost“ otce. Přitom chce v prvé řadě poukázat na proměnu svého vztahu k otci. Otcův postoj odporuje však všemu očekávání. Syna obejme, políbí a nenechá ho ani domluvit jeho scénář. To vše je vedlejší, jeho návrat je jasnou výpovědí, která nepotřebuje další komentáře. Mladší syn jde ve svém připraveném scénáři se svou „proměnou“ tak daleko, že chce rezignovat na skutečnost, že je synem, avšak otcův postoj nejen bere slova ze synových rtů, ale dokončuje jeho vnitřní proměnu; tím končí jeho pokání. Mladík musí pochopit, že nemůže rezignovat na své synovství; syn žije ve vztahu k otci, nemůže arogantně chtít jen nějaké jmění, aby s ním mohl volně disponovat, ale také se nemůže stát sluhou v domě svého otce. Apoštol Pavel píše Římanům: „A jsme-li dětitedy i dědicové“ (Řím 8,17).

Mladší syn je odzbrojen, zde končí jeho scénář, zde nefunguje logika a děj přesahuje všechno lidské očekávání; synova slova se stávají zbytečnými, otec uvádí vše na pravou míru, nemůže zapřít láskyplný vztah, který je konečně – a vlastně poprvé – vytvořen. Končí synova ubohost a ponížení, proto otec praví svým služebníkům: „Přineste ihned nejlepší oděv a oblečte ho; dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy. Přiveďte vykrmené tele, zabijte je, hodujme a buďme veselí, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen“ (verše 22 – 24). Vše poukazuje na to, že mladší syn zaujímá opět místo, které mu patří, což naznačují vnější znamení: oděv, prsten a obuv. K tomu všemu se pořádá hostina, nezabíjí se ledajaké zvíře, ale vykrmené tele, což poukazuje na otcovu štědrost i na význam tohoto okamžiku. Otcova radost zachvátila celý dům: „A začali se veselit“ (verš 24) – je to radost z nového života: „Pravím vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují“ (Lk 15,7).

Zde by celé vyprávění mohlo skončit; má šťastný konec a představuje posluchači nadějnou vizí života – co víc si přát? Děj však spěje dál a na scénu vstupuje starší bratr, který byl na poli; nejedná se ani tak o polní práci, kterou vykonával, ale o jeho postoj, který je zásadně odlišný od otce. Jeho formální vztahy evidují změnu. Přichází domů a něco se změnilo, je ohrožen jeho „řád“ a tudíž nastupuje obraná pozice: „Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to má znamenat“ (verš 26). Zpráva o návratu mladšího syna a jeho přijetí v otcově domě se zdají být „krutým snem“, něco takového je proti veškeré lidské logice – nepochopitelné. Starší syn nemůže pochopit jednání svého otce. Ten „jemuž sloužil“ celým svým životem, je jiný, nepochopitelný a stále plný takových překvapení. Kde je právo a kde spravedlnost? Člověk může odpustit, ale je třeba vyvodit konkrétní důsledky. Je třeba odpouštět, ale je nutno vychovávat a dát chybujícím pocítit míru jejich viny.

Mladší syn odešel sám z domu, v podstatě se zřekl rodiny a svých nejbližších, dostal dokonce i svůj podíl, a tudíž – lidsky vzato – v domě svého otce již neměl na nic právo. Otec nesdílí toto pojetí zákona. Marnotratnému synu všechno vrací, starší syn je dezorientován, nechápe a tudíž se hněvá a nechce přijít k otci. Neví, jak hovořit s otcem, jak přijmout svého bratra, který se najednou objevil, vše se mu vymyká z rukou, nemůže dovnitř, musí zůstat venku – nemá důvod k radosti; ten poslední se stal prvním a on, první, se stal posledním (Mk 10, 31). Návrat mladšího syna a otcovo přijetí jej hluboce zasáhlo, vnitřní svět jeho úvah, plánů, snů a logických závěrů se zhroutil. Cítil, že je ohrožena jeho totožnost i jeho já.

Otec vnímá i vnitřní drama svého staršího syna. Vychází za ním ven, hledá i tuto „ztracenou ovci“ a zve ho dovnitř: „…což nenechá těch devadesát devět na pustém místě a nejde za tou, která se ztratila, dokud ji nenalezne?“ (Lk 15,4). Starší syn argumentuje otci lidsky, chce ospravedlnit svůj postoj: „Tolik let už ti sloužím a nikdy jsem neporušil žádný tvůj příkaz; a mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Ale když přišel tenhle tvůj syn, který s děvkami prohýřil tvé jmění, dal jsi pro něho zabít vykrmené tele“ (verš 29 – 30). Výtky, vedené starším bratrem, mají svou váhu, ale jsou zbytečné, protože otec praví: „… nemohu si se svým majetkem udělat, co chci? Nebo snad tvé oko závidí, že jsem dobrý?“ (Mt 20,15). Otec neodpovídá na otázku staršího syna, není veden lidským pohledem, ale poukazuje, že kající návrat mladšího syna je příčinou radosti, nikoli jeho špatný život. To je postoj lásky: „Je důvod k radosti, protože tento tvůj bratr byl mrtev a zase žije, byl ztracen a je opět nalezen“ (verš 32).

Celá perikopa klade důraz nejen na otcovo milosrdenství, ale na jeho lásku, která se jeví jako rozhodující v jeho jednání s oběma syny: „Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všechno poznání, kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. … Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.“ (1 Kor 13,2-7).

Otec chce svým jednáním dovést všechny své děti k tomuto postoji.

 
  • Kalendář akcí
    << Čvc 2017 >>
    púsčpsn
    26 27 28 29 30 1 2
    3 4 5 6 7 8 9
    10 11 12 13 14 15 16
    17 18 19 20 21 22 23
    24 25 26 27 28 29 30
    31 1 2 3 4 5 6