L 16,1-13

Petr Mareček

 

O 25. neděli v liturgickém mezidobí budeme číst z Lukášova evangelia podobenství o nepoctivém správci (Lk 16,1-13). Toto podobenství se objevuje uprostřed delší části Lukášova evangelia, jež popisuje Ježíšovu cestu do Jeruzaléma (Lk 9,51-19,27). Podobenství vzbuzovalo vždy jisté rozpaky u čtenářů, poněvadž při prvním, letmém čtení textu se zdá, jako by Ježíš chválil správcovo nepoctivé jednání. Ve skutečnosti je však toto podobenství výzvou, adresovanou učedníkům, aby s chytrostí a nasazením prožívali svou víru.

Nejde o jediný případ v Lukášově evangeliu, kdy se v podobenstvích objevuje ne příliš příkladná postava. Stačí si vzpomenout na soudce z podobenství o vdově a soudci (Lk 18,1-8), který se Boha nebál a z lidí si nic nedělal (Lk 18,2).

Zatímco jsou předcházející podobenství o ztracené ovci, ztracené minci a marnotratném synu (Lk 15,4-7.8-10.11-32) adresovaná učitelům Zákona a farizeům, podobenství o nepoctivém správci (Lk 16,1-13) vypráví Ježíš výslovně svým učedníkům. Toto podobenství má tedy zvláštním způsobem zrcadlit křesťanské společenství, i když v pozadí zůstávají přítomni farizeové, s kterými Ježíš vede diskusi (Lk 16,14n).

Bohaté rodiny v Palestině – mnohé z nich měly cizí původ – svěřovaly svůj majetek správci. Ten měl značnou svobodu při vykonávání úkolu, jimž byl pověřen. Správce tedy mohl s relativně velkou volností spravovat svěřené polnosti a ostatní jmění.

Podobenství začíná obviněním takového správce, že promrhal jmění svého pána. Má vydat účty ze svého správcovství, a pak opustit svůj úřad (Lk 16,2). Nedozvídáme se, kdo ho udal a jaké žaloby jsou proti němu vzneseny. Kromě toho nejsou předneseny důkazy proti němu. Můžeme si také všimnout, že obviněný správce nevznáší námitky. Jedná se v jeho případě o žalobu nebo o pomluvu? Tyto skutečnosti se nezdají důležité k tomu, abychom pochopili, jaké poselství podobenství přináší.

V nešťastné situaci je správce donucen uvažovat o své budoucnosti a hledat nějaké východisko (Lk 16,3n). Podobně jako jiné postavy Lukášových podobenství uvažuje správce v duchu (srov. Lk 12,17-19.45; 15,17-19; 16,3n; 20,13). Jestliže zastával váženou profesi, není teď schopen kopat, protože se jedná o práci, na kterou není zvyklý – je příliš těžká. Nechce ani žádat o almužnu. Byla by to pro něho velká hanba a ostuda, jak dosvědčuje biblické přísloví v knize Sirachovcově: “Synu, neveď žebravý život; lépe je zemřít, než žebrat” (Sir 40,28).

Správcova úvaha končí v okamžiku, kdy vytváří strategický plán. Svolává věřitele a jedná poněkud neobvyklým způsobem. Neoznamuje jim dluh, který mají vůči pánu, ale žádá je, aby padělali směnky, a dluh tak zmenšili. Díky tomuto zásahu je si správce jistý, že získá přátele, kteří mu pomohou, až bude bez práce.

Dlužníci jsou pravděpodobně pachtýři, kteří se zpozdili s placením pronájmu polností, nebo jde o obchodníky, kterým bylo předem poskytnuto zboží. V podobenství jsou představeny pouze dva příklady správcovy překvapivé strategie. V prvním případě má dlužník zaplatit sto věder oleje, což odpovídá přibližně 36 hektolitrům oleje, který je možné vyprodukovat asi ze 140 olivovníků. Toto zboží má hodnotu asi tisíc denárů, přičemž jeden denár byl denní mzdou dělníka (srov. Mt 20,2). Tomuto věřiteli nabízí správce slevu padesát procent.

V druhém případě se jde o sto měr obilí, což odpovídá přibližně 550 metrickým centům obilí. Takové množství obilí bylo možné sklidit z 42 hektarů polí. Toto zboží má hodnotu asi 2500 denárů. V tomto případě dává správce věřiteli slevu 20 procent. Požaduje totiž nazpět jen 80 měr obilí.

Z líčení tohoto způsobu jednání je patrné, že není řeč o malých obchodnících, nýbrž že se jedná o velkoobchodníky. V obou případech nařizuje správce věřiteli, aby napsal nový úpis. Zříká se snad správce svého zisku? Jedná se o lichvu, kterou zakazoval Mojžíšův zákon (srov. Ex 22,24; Lv 25,36n; Dt 15,7n), nebo správce pokračuje ve zpronevěře pánova majetku, protože si je vědom, že už nemá co ztratit?

Pán pochválil nepoctivého správce (Lk 16,8). Tento závěr vzbuzuje rozpaky. Jak může být chválen člověk, který zpronevěří cizí majetek a který si na úkor svého pána získává přátele? Zaměříme-li pozorněji svůj pohled na text podobenství, shledáme, že není chváleno jeho jednání, nýbrž pouze jeho chytrost. Pochopil svou situaci, jasně rozvážil potřebné kroky a rychle, cílevědomě jednal. V žádném ohledu se nepropadl klamu a rovněž nezaváhal. Pokud ještě může něco dělat, stará se o dobu, kdy bude propuštěn ze svého úřadu. Je chválena chytrost, nikoli nespravedlivý prostředek, který používá k zajištění své budoucnosti. Se stejnou chytrostí a prozíravostí mají jednat Ježíšovi učedníci. Ježíš jim říká, že se mohou mnoho učit od dětí tohoto světa, zvláště jasnému rozboru situace, chytrému uvažování a důslednému jednání.

Dětmi světla jsou míněni Ježíšovi učedníci. Ježíš přišel na svět jako světlo. Kdo se k němu připojí, má světlo. Musí se však též nechat světlem řídit. Učedníci se mají zavčas starat o svou budoucnost, aby se náhle neocitli před nicotou. Musí se starat o to, aby byli přijati do věčných příbytků. Jejich starostlivost se nemá příliš týkat pozemské budoucnosti, nýbrž budoucnosti, která přesahuje smrt. Tato budoucnost se získává nebo ztrácí nynějším jednáním. “Věčné příbytky” odkazují na stálé, nepomíjející společenství s Bohem. Nejde pouze o zajištění pozemského “večera života” a o přijetí lidmi – jde o věčný život a přijetí Bohem. Tuto budoucnost nabízí Ježíš dětem světla. Ty se však na ni musí připravit prozíravým jednáním. Ježíšovi učedníci musí nakládat s pozemským jměním moudře – způsobem zaměřeným na budoucnost – mají si s jeho pomocí získat přátele. Musí se osvědčit jako věrní správcové, kteří jsou spolehliví v sebemenších záležitostech. Dosáhnou toho pouze tehdy, když budou sloužit Bohu, a ne mamonu.

Jejich srdce musí náležet Bohu. Bůh musí být Pánem, kterého milují a kterého se drží. Pouze na základě tohoto spojení s Bohem je možné správné zacházení s pozemským jměním, jednání zaměřené na budoucnost. Kdo uznává Boha jako Pána, uvědomuje si, že on je rovněž Pánem všech hmotných skutečností – takový člověk rovněž ví, že sám není neomezeným pánem – že může být pouze správcem. Vše ostatní závisí tedy na správném vztahu k Bohu. Kdo slouží Bohu, je svobodný od mamonu. Kdo slouží mamonu, činí z něj svého “boha”, spojuje se s ním, očekává od něj plnost života a nemůže jej používat svobodným způsobem pro druhé.

Spojení s Bohem činí z člověka věrného a spolehlivého správce. Správce závisí na svém pánu a jemu se zodpovídá. Nedisponuje vlastním majetkem, nýbrž nakládá s cizím, svěřeným jměním. Je věrný a spolehlivý, když se řídí vůlí svého pána a nejedná podle vlastního mínění. Jeho veškeré uvažování musí být zaměřeno tak, aby jeho pánu nevznikla žádná škoda, aby nenastalo nic proti pánově vůli a aby se uskutečnily pánovy záměry. Na svém nakládání s pánovým majetkem může správce ukázat, jaký je jeho vztah k pánovi. Pozemská dobra jsou nám tedy svěřena, abychom mohli být jejich prostřednictvím vyzkoušení. Jako správcové máme na nich prokázat náš vztah k Bohu, v souvislosti s nimi se má ukázat naše věrnost a spolehlivost. Máme je užívat podle Pánových záměrů.

Správné používání spočívá v tom, že s jejich pomocí získáváme přátele. Nasazujeme je ve prospěch našich bližních. Nesmíme je spotřebovat pro nás samotné. V době, kdy správce byl ještě ve svém úřadu, neudělal si rychle několik dní pěkných dní na pánův účet, nýbrž myslel na budoucnost a připravil si ji. Pozemská dobra nejsou tedy určena k tomu, abychom je využívali sobeckým způsobem a zařídili si tak pěkný život, nýbrž abychom je s ohledem na budoucnost využili ve shodě s Pánovou vůlí. Tak mají sloužit prospěchu našich bližních. V této souvislosti mluví Ježíš především o hmotných dobrech. Platí to však odpovídajícím způsobem o veškerém pozemském jmění, ke kterému patří rovněž duševní schopnosti, dovednosti, nadání, vzdělání atd. To všechno musí být používáno ve věrném spravování a nesmí být využito k vyvyšování a vlastnímu pohodlnému životu. Ježíš vyžaduje chytrost a předvídavost. Tímto varuje především před zaměřením na čistě pozemské vlastnictví. Není moudré spotřebovat jmění pro aktuální potřebu. Ježíš vymezuje rámec, který je pro nás závazný při našem zacházení s pozemským jměním. V první řadě je kladen důraz na spojení s Pánem. Nejsme vlastníci, nýbrž správci našeho jmění. Nesmíme se s ním vyhýbat našim bližním, ale máme jim ho dát k dispozici. Jen takto budeme jednat chytře, protože jen takovým způsobem si zajistíme svou budoucnost.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3