L 16,19-31

Petr Mareček

 

O 26. neděli v liturgickém mezidobí budeme číst ze 16. kapitoly Lukášova evangelia – na téma “pozemský život není všechno.”

Lukáš stále znovu zdůrazňuje, že pozemský život není všechno a že pozemské poměry nejsou jednoduše potvrzeny před Bohem na onom světě. Maria říká ve svém chvalozpěvu: “hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté propustil s prázdnou” (Lk 1,51). Ježíš zvěstuje na začátku své první velké řeči: “Blahoslavení, vy chudí, neboť vám patří nebeské království. Avšak běda, vám bohatí, neboť vám se již potěšení dostalo” (Lk 6,20.24). Ve vyprávění o bohatém muži a chudém Lazarovi Ježíš ukazuje, jak dochází k tomuto zvratu a jaké má důvody. Ježíš nejprve popisuje pozemský život obou postav (Lk 16,19-21) – pak jejich osud po smrti (Lk 16,22-26). Nakonec se stává zřejmým, co bohatý ve svém životě zanedbal a jak na sebe přivolal strastiplný úděl (Lk 16,27-31). Ježíš chce tímto podobenstvím především napomenout a varovat “bratry” (Lk 16,28) bohatého muže, aby svou pozornost neupjali pouze k požitku z bohatství, ale dotazovali se s vážností po Boží vůli. Toto vyprávění je rovněž útěchou pro chudé, kteří na této zemi zakoušejí strádání a kteří smí počítat s plností dober od Boha.

Podobenstvím o “boháči a Lazarovi” (Lk 16,19-31) pokračuje evangelista Lukáš v úvaze o bohatství, se kterou začal předcházejícím vyprávěním o nepoctivém správci (Lk 16,1-8). Ten zařídil úlevy pánovým věřitelům, když mu hrozilo propuštění. Pak se na ně mohl s důvěrou obrátit. Za podobenstvím o nepoctivém správci, které vybízí k darování vlastního jmění chudým, aby tak člověk mohl být přijat do “věčných příbytků”, následuje podobenství o “boháči a Lazarovi”, které vede k úvaze o údělu člověka, který se vůbec nezajímá o nuzné a potřebné. Obě podobenství Ježíš adresuje svým učedníkům, i když pozadí pro podobenství o “boháči a Lazarovi” tvoří Ježíšův spor s farizeji, kteří jsou označeni jako lidé, “kteří měli rádi peníze” (Lk 16,14). Farizeové tedy reprezentují boháče z podobenství a domnívají se, že vedou spravedlivý život, protože zachovávají přikázání Mojžíšova Zákona. Nejsou však vůbec štědří k chudým, což je podle Ježíše důvodem pro jejich odsouzení.

Podobenství začíná uvedením protikladné situace dvou hlavních představitelů vyprávění: boháče a chudáka.

Bohatý člověk se drží životního programu snad každého bohatého člověka: “Klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli” (Lk 12,19). Tento program nebude však moci uskutečnit kvůli své náhlé smrti. Oblečení bohatého člověka je prvotřídní kvality, je skvostné a přepychové. Jeho oděv má barvu šarlatu a podobá se královskému šatu. Bohatý člověk si může každý den dovolit to nejlepší. Používá své bohatství ke vznešenému a spokojenému životu v pohodlí. Náplní jeho života je požitek. Jak později vychází najevo, zná chudáka, který lehával před jeho dveřmi (Lk 16,24). Není však řečeno, že by pro něho někdy něco udělal. Boháč žije pro sebe a svůj požitek. Dveře boháčova domu se nikdy neotevřely, aby se alespoň někdy projevila dobrota vůči chudákovi.

Chudáka stihl tvrdý osud. Není pouze bez finančních prostředků, ale je také nemocný. Není schopen se pohybovat, aby si vyžebral nezbytnou obživu. Leží ve své slabosti přede dveřmi boháče. Jeho tělo není pokryto nádhernými šaty, nýbrž je plné vředů. Tento chudák má hlad a spokojil by se zbytky z boháčova stolu. Jeho společnost tvoří potulní psi, kteří žerou odpadky a jsou pokládáni za nečistá zvířata. Chudý člověk leží hladový a nemocný v prachu a špíně u cesty – vede bídný život. Přesto však Ježíš zmiňuje jeho jméno. Jmenuje se “Lazar”, což znamená “Bůh pomáhá”. Jméno je bohatstvím a programem tohoto chudého člověka. V krajní nouzi se nevzdává naděje, pevně se drží skutečnosti, vyjádřené jeho jménem: Bůh pomáhá.

Dvě vylíčené osoby, boháč a chudák, nemají mezi sebou žádný vztah. Pojí je pouze skutečnost, že chudák žije u boháčových dveří. Oba lidé, i když se od sebe navzájem velmi liší či dokonce představují protiklady, zažívají stejnou zkušenost – smrt.

Vůči smrti je na tom stejně jak boháč, tak i chudák. Oba se jí nemohou vyhnout a jednoho dne se s ní musí střetnout. Ale potom dojde ke zvratu jejich osudů. Cokoli je v podobenství řečeno o životě po smrti, nechce být nějakým přesným popisem tohoto života. V žádném případě zde nejde o popis onoho světa pomocí různých oddělení, vymezených propastí. Text podobenství se snaží vyjádřit radikální rozdílnost života na onom světě, a to jak dřívějšího boháče, tak i dřívějšího chudáka. Lazar byl přenesen k Abrahamovi. Radostná plnost života na onom světě je vyjádřena obrazem slavnostní hostiny. Abraham, Boží přítel a praotec izraelského národa, je vnímán jako předsedající této hostiny. V Matoušově evangeliu mluví Ježíš o těch, kteří “přijdou od východu i západu a budou stolovat s Abrahamem, Izákem a Jakubem v nebeském království” (Mt 8,11). Lazar, který ležel v prachu a špíně cesty a který měl za společnost psy, dostává čestné místo vedle Abrahama a patří do jeho radostného společenství.

Jak velice se změnila situace boháče, je patrné ze dvou vyjádření. On, který byl nádherně a vybraným způsobem oblečen, je nyní obklopen ohněm a zakouší obrovská muka. On, který skvěle hodoval a na svém stole měl vybraná jídla, prosí nyní alespoň o kapku vody. V pozemském životě to byl hladový Lazar, který toužil po zbytcích z boháčova stolu – ty však nikdy nedostal. Nyní touží boháč po kapce vody. Žádá, aby mu Lazar svlažil rty špičkou prstu omočenou ve vodě. Tato prosba mu však nemůže být splněna. Boháč znal pouze to nejlepší ve svém životě a užíval si v něm jen věci příjemné, pohodlné, skvostné a vybrané. Se svým bohatstvím si mohl dovolit vše. Avšak způsob, jakým naložil se svým bohatstvím a jak prožil svůj život, ho uvedl do stavu, který je charakterizován bolestí a soužením, touhami a neutišitelnými žádostmi. Způsob pozemského života jej vyloučil ze společenství s Abrahamem a s Bohem.

Je pozoruhodné, že žádná z těchto dvou postav, boháč a chudák, nejsou představeny v podobenství přímo a výslovně s etickým profilem. V textu není řeč o nemorálním jednání boháče a ani o důvěře nebo víře chudáka. Na základě této skutečnosti bychom se mohli domnívat, že odlišný a protikladný osud těchto dvou postav je výsledkem pouze sociálního postavení, kvůli kterému se boháč objevuje v pekle, zatímco chudák v nebi. Důvod, proč skončil boháč v pekle, není však možné pouze takto vymezit. Před dveřmi boháče žil chudák, o kterého se on vůbec nezajímal. Takové jednání je protikladem chování, které Ježíš doporučuje: “Chystáš-li hostinu, pozvi chudé, zmrzačené, chromé a slepé” (Lk 14,13; srov. Lk 14,21). Rovněž v židovské tradici se setkáváme s podobnou výzvou: “Kéž je tvůj dům otevřený a chudí jsou tvými spolustolovníky” (Abot I,5).

Boháč nakonec sám uznává, že jej způsob jeho života dovedl do tohoto stavu. Z toho důvodu by byl rád, kdyby jeho bratři byli varováni, aby změnili svůj život a unikli tomuto strastiplnému osudu. Boháč však dostává od Abrahama odpověď: “Mají Mojžíše a Proroky, ať je poslouchají!” (Lk 16,29). Tím je řečeno jednoznačně, jak je možné vyvarovat se cesty k trýzni. Je nutné poslouchat Mojžíše a Proroky. Tím je však rovněž řečeno, proč byl boháči přisouzen jeho osud: ve svém vlastním životě opomenul poslouchat Mojžíše a Proroky. Skrze Mojžíše a Proroky oznámil Bůh svou vůli. Skrze ně sdělil normy spravedlivého života, které vedou k pravému cíli, k plnosti života. V těchto přikázáních je rovněž důrazným způsobem zdůrazněna sociální odpovědnost vůči chudým. Bohatý člověk opomenul Boží vůli a nedotazoval se po Bohu, nýbrž pouze hleděl na sebe, hledal své požitky a svůj pohodlný a spokojený život. Z tohoto důvodu minul cíl. Je třeba širokého a otevřeného srdce, aby byl člověk vnímavý a poslušný vůči Boží vůli,. Když je srdce zaslepené a zatvrzelé sobectvím a neprojevuje zájem o Boha a bližního, pak ani zázrak, ani poslové z onoho světa nejsou nic platní.

Boháč z našeho podobenství chápe příliš pozdě, že ti, kdo mají bohatství, jsou vyzváni, aby změnili svůj život. Jedinou cestou, vyhýbající se zavržení bohatého muže, je změna způsobu života, která se uskuteční účinnou pomocí chudým.

V tomto podobenství zakouší bohatý člověk trýzeň a muka na onom světě – nikoli proto, že měl mnoho majetku, nýbrž proto, že si ve svém pohodlném a spokojeném životě nevšiml, že měl vedle sebe člověka, který se nacházel v naprosté nouzi. Je zřejmé, že úděl blaženosti nebo soužení a trýzně na onom světě nezávisí na sociálních poměrech člověka, nýbrž na způsobu, jakým zachází s tím, co má. Jak dává k dispozici druhým, co sám vlastní.

Ježíš zvěstuje s velkým důrazem, že pozemský život není všechno a že pozemské poměry nejsou jednoduše převzaty na onen svět. Kdo se zajímá pouze o pozemský život a hledí pouze na požitky, zakusí při své smrti nemilé překvapení. Pro všechny – bohaté i chudé – platí tedy, aby orientovali svůj pozemský život podle Boží vůle. To je jediná cesta, která zajistí, aby se člověk vyvaroval ztroskotání; cesta, která vede k získání věčného společenství s Bohem.

 
  • Kalendář akcí
    << Kvě 2017 >>
    púsčpsn
    1 2 3 4 5 6 7
    8 9 10 11 12 13 14
    15 16 17 18 19 20 21
    22 23 24 25 26 27 28
    29 30 31 1 2 3 4