L 18,1-8

Petr Mareček

 

O 29. neděli v liturgickém mezidobí budeme číst prvních osm veršů z 18. kapitoly Lukášova evangelia.

Stále znovu v mysli člověka vyvstávají otázky: Má modlitba nějakou hodnotu? Stará se Bůh o ty, kteří se k němu modlí? Je modlitba vyslovována do větru, do prázdna? Tyto otázky vznikají ze skutečnosti, že Bůh zdánlivě nereaguje, že ti, kteří se k němu obracejí, nezakoušejí jeho pomoc. Jestliže se tedy zdá, že modlitba nemá žádné účinky, jak může mít nějakou hodnotu? Není rozumnější s modlitbou přestat a ušetřit si neužitečné a marné plýtvání časem? Není lepší zříci se všech iluzí? Kde si člověk sám nemůže pomoci nebo kde nemá žádnou lidskou pomoc, neměl by si snad uvědomit, že rovněž od Boha nemůže čekat žádnou pomoc?

Ježíš varuje své učedníky před takovými závěry a napomíná je, aby se neúnavně a vytrvale modlili. I když musí učedníci dlouho čekat, i když nelze pocítit Boží pomoc, nemá se jim modlitba omrzet. S nevyčerpatelnou důvěrou se mají obracet k Bohu. Pomocí podobenství o soudci a vdově chce Ježíš svým učedníkům objasnit, že se mohou naprosto spolehnout na vyslyšení svých modliteb Bohem, i když k němu nedojde okamžitě, a oni budou muset své prosby často opakovat.

Soudce v našem podobenství je popsán jako člověk, který je zproštěný veškerých vazeb a který je zaměřený pouze na sebe. Zná pouze sám sebe, svůj prospěch a své pohodlí. Nemá žádnou úctu k Bohu. Nebere vůbec zřetel na to, že se bude muset jednou odpovídat před Bohem a že Bůh bude jeho soudcem. Nestará se rovněž o lidi a nebere na ně ohled. Na druhé straně vdova, druhá postava podobenství, náleží jednoznačně k sociálně slabým. Její osoba a její situace však nechávají soudce zcela lhostejným a netečným. Přesto však nakonec přistoupí na její prosbu a dopomůže jí k právu. Důvodem pro tuto skutečnost není změna uvažování soudce, ve kterém by se probudilo vědomí odpovědnosti. Jeho jednání je ovlivňováno pouze sobectvím. Chce se jednoduše osvobodit od neustálého obtěžování ze strany vdovy a vyhnout se dalším obtížím. Vyslyšení vdovy u soudce způsobila tedy její neúnavná prosba. Jestliže tedy u takového typu člověka může vytrvalá prosba něčeho dosáhnout, o kolik víc je pak schopna dosáhnout u Boha.

Kdo by se domníval, že Hospodina je možné našimi modlitbami omrzet, má si vzpomenout na to, jaký vztah existuje mezi Bohem a námi. Ježíš učil učedníky modlit se a právě tehdy jim řekl, že se smí k Bohu obracet jako k „Otci“ (Lk 11,2). Bůh není nespravedlivý soudce, kterému jsme zcela lhostejní. Bůh je naším Otcem, který nás stále provází svou péčí. Když nemáme chuť obracet se již k němu v modlitbě, pak mu vypovídáme důvěru, pak popíráme, že on je skutečně Otcem a pokládáme ho buď za bezmocnou nicotu nebo za lhostejného tyrana. S naší modlitbou těsně souvisí naše víra v Boha jako Otce. Zatímco vdova byla pro soudce pouze „dotěrnou mouchou“, nejsme my pro Boha bezvýznamnými a bezcennými bytostmi, nýbrž jsme jeho vyvolené, milované děti.

Tento vztah mezi Bohem a námi je důvodem, proč nesmíme nikdy přestat s našimi prosbami a proč si smíme být naprosto jisti s vyslyšením svých modliteb. I když musíme čekat, i když necítíme Boží přítomnost, i když naše prosby jdou zdánlivě do prázdna, Bůh je a zůstává naším Otcem. Pro Boha není nutné, abychom trpělivě a ustavičně prosili; je nezbytné pro nás. Tím, že se k němu obracíme, udržujeme s ním spojení, prožíváme vztah dítěte vůči otci, ve kterém se nacházíme. Když ochabneme ve svých modlitbách a prosbách, necháme usnout tento vztah. Když přestaneme se svými prosbami, když je začneme pokládat za bezcenné a nesmyslné, narušujeme zároveň náš vztah k Bohu. Naše modlitba je projevem našeho života s Bohem. Kdo přestane prosit, kdo důvěřuje již jen vlastním silám a na vše ostatní rezignuje, činí se nezávislým na Bohu a Boha „odepisuje.“

Protože Bůh je naším Otcem, nemůže tomu být jinak, než že nás vyslyší. Nemůžeme mu ovšem předepsat, jak a kdy nás má vyslyšet. Jen jedno víme s jistotou: on nám zjedná právo, on nás zachrání. Může nás po velmi dlouhou dobu zkoušet, může rovněž velmi rychle a nečekaně zasáhnout. Jistě nás však nenechá na holičkách a nedopustí, abychom zahynuli. Bůh bude jednat – a když on jedná, jeho jednání je hbité.

Když nás modlitba unavuje, když nás modlitba omrzuje a nevidíme v ní žádný smysl, pak je podkladem našeho postoje úvaha, která nechává vystat otázkám: Bude Bůh vůbec něco činit? Může se na něho člověk spolehnout? Pro Ježíše je Boží pomoc něčím zcela jistým, protože pro něho je Boží moc a Boží láska něčím zcela jistým. Z tohoto důvodu je rovněž jistá nezbytnost a smysluplnost modlitby. Svou závěrečnou otázkou Ježíš problematiku obrací. Dotazuje se: „Nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?“ Nejistotu ohledně záchrany a pomoci nevidí Ježíš u Boha, nýbrž u lidí. Boží moc a Boží láska jsou naprosto spolehlivé. Méně jisté je, zda lidé vytrvají ve víře v Boha jako Otce navzdory všem rozličným zkouškám. Jestliže se vzdáme důvěry v Boha a Boha „odepíšeme“, pak k nám nemůže dospět Boží pomoc. Ježíšova otázka je napomenutím, abychom ve víře a v postoji modlitby zůstali spojeni s Bohem, a byli tak připraveni na jeho jednání, které nám pomůže a které nám zprostředkuje záchranu.

Modlitba, rozhovor s Bohem, zahrnuje v sobě důležitý předpoklad, a tím je důvěra. Jedná se o ústřední bod, na kterém závisí, zda člověk dospěje k dialogu s Bohem. Důvěra je však možná, jen když spoléháme na toho, v koho ji vkládáme. Bez naplnění tohoto základního předpokladu, směřuje modlitba do prázdna.

Bible je plná svědectví, že Bůh si zaslouží důvěru a nezklame. Rovněž Ježíš během své misijní činnosti na tuto skutečnost poukázal. Náš úryvek z Lukášova evangelia je zářivým příkladem této skutečnosti. Písmo svaté však zná naději na pomoc tísnivé situaci, že nás to až může polekat. Jedná se např. o slova žalmu, která naplňovala generace nadějí, utěšovala je, avšak uváděla je rovněž v pochybnost: „Nelekej se hrůzy noci ani šípu, který létá ve dne, moru, jenž se plíží temnotami, nákazy, jež šíří zhoubu za poledne. Byť jich po tvém boku padlo tisíc, byť i deset tisíc tobě po pravici, tebe nestihne nic takového“ (Ž 91,5n). Kdo takto mluví, má důvěru, která nezná hranice a která sotva může být ještě větší.

Z jakého postoje však vychází správná modlitba? Ježíšův příklad nám ukazuje správnou cestu. Ve své největší opuštěnosti v Getsemanské zahradě promlouvá k Bohu následujícím způsobem: „Otče, tobě je všechno možné; odejmi ode mne tento kalich, ale ne, co já chci, nýbrž co ty chceš“ (Mk 14,36). Tato slova modlitby jsou nesena důvěrou, že je Bůh Otec slyší. Tato slova však rovněž jasně ukazují, že v modlitbě nejde o prosazení vlastní vůle, nýbrž o dosažení harmonie s Boží vůlí. Modlit se s důvěrou tedy znamená posílit postoj, který je dán vírou.

Modlitba pramení z postoje nezlomné víry. Jestliže se člověk probojuje k tomuto postoji, bude se „neustále modlit“, protože bude žít s Bohem trvalém dialogu.

Kdo však nezná nebezpečí, které může způsobit únava? Každý člověk ztrácí časem své síly. Máme pochopení pro učedníky, kteří v Getsemanské zahradě z únavy a přetížení usnuli. Proto také Ježíšovo napomenutí ohledně modlitby v našem úryvku není zbytečné: „je třeba se stále modlit a neochabovat“ (Lk 18,1). Tento postoj nám krásně ilustruje vdova z podobenství. Ona je o své záležitosti tak pevně přesvědčena, že se nikdy nepřestane domáhat svého práva. S takovým postojem je nutné modlit se.

Jestliže modlitbu stále více odsouváme, ukazuje to pouze na skutečnost, že naše víra se dostala do krize. Když se stavěla správní budova organizace spojených národů v New Yorku, mnohokrát zaznělo přání, že by se do plánů stavby měl zařadit rovněž prostor pro modlitbu a meditaci. Vedle velkých a skvostných sálů, určených k jednáním, byl vytvořen poměrně skrovný prostor pro modlitbu. Nikdy se však neobjevila zpráva, že by tento prostor byl přeplněný nebo nedostatečně velký. Tato skutečnost jako by v sobě skrývala jistý příznak. Všichni nějak víme, že rozhovor s Bohem je důležitý a že je nutné modlit se – zvláště v souvislosti s důležitými životními situacemi, abychom se vždy správně rozhodovali a jednali. Stává se však, že je najednou vše ostatní důležitější, a my úplně zapomínáme na modlitbu. Proporce se najednou převrací. Neměli bychom se pokusit dát modlitbě ve svém životě hodnotu a význam, jenž ji přísluší?

Modlitba není žádným jednorázovým činem, který se nyní uskutečnil a v následujícím okamžiku je opět zapomenut. Modlitba je výrazem postoje, nejedná se o pouhé kladení slov vedle sebe. Modlitba je stálým rozhovorem s Bohem, je živým svědectvím a ovocem víry. Tento rozhovor ovládá veškeré myšlení, mluvení a jednání člověka.

 
  • Kalendář akcí
    << Kvě 2017 >>
    púsčpsn
    1 2 3 4 5 6 7
    8 9 10 11 12 13 14
    15 16 17 18 19 20 21
    22 23 24 25 26 27 28
    29 30 31 1 2 3 4