L 23,35-43

Pavel Zahradníček

 

Evangelium poslední neděle církevního roku, Slavnosti Ježíše Krista Krále, nám staví před oči Ježíše v posledních chvílích jeho pozemského života. Ten, o němž Janovo Zjevení říká, že je vládcem nad pozemskými králi (Zj 1,5) a kterému dle slov Písma náleží sláva na věky věků (např. Gal 1,5), visí na dřevě kříže. Jsou to okamžiky nejhlubší potupy, ale, jak si později ukážeme, také chvíle, ve kterých se tomu, kdo věří, zcela paradoxně, mimořádným způsobem ukazuje, kým Ježíš Kristus skutečně je:

Členové velerady se mu vysmívali: “Jiným pomohl, ať pomůže sám sobě, je-li Mesiáš, Boží Vyvolený!” Posmívali se mu i vojáci, přistupovali, podávali mu ocet a říkali: “Když jsi židovský král, zachraň sám sebe!” Nad ním byl totiž nápis: To je židovský král. Jeden z těch zločinců, kteří viseli na kříži, se mu rouhal: “Copak ty nejsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!”

Představit si, jak ukřižování probíhalo, nám může pomoci mimo jiné archeologický nález ze sklonku 60. let 20. století. Tehdy byly severně od Jeruzaléma na místě nazývaném Giveat ha Miftar odkryty pozůstatky muže ve věku mezi 24 a 28 lety. Prozkoumání jeho končetin ukázalo, že byl ukřižován. Zároveň bylo možné vystopovat způsob, jakým bylo ukřižování provedeno: Nohy byly spojeny téměř souběžně a obě byly probodeny týmž hřebem na patě. Kolena byla položena na sobě, pravé překrývalo levé. Trup byl zkroucený, horní končetiny byly vytaženy, obě měly probodené předloktí. Zcela jistě existovaly také jiné způsoby ukřižování. Nález z Giveat ha Miftar je barvitou ilustrací jednoho z nich.

Evangelisté si však téměř nevšímají fyzického utrpení, spojeného s Ježíšovým ukřižováním. To jejich čtenáři dobře znali – snad každý z nich viděl nějakého odsouzence na kříži umírat v hrozných bolestech. O to více se však zaměřují na potupu, posměšky a ponížení, kterému byl Ježíš vystaven. Je pravděpodobné, že v líčení Lukášova evangelia, ze kterého pochází úryvek, který zazní tuto neděli, je potupa záměrně líčena tak, aby čtenář mohl sledovat její stupňování. Zatímco lid, o kterém je řeč v předcházejícím textu, se pouze dívá, členové velerady se Ježíšovi vysmívají. K tomuto výsměchu se přidávají římští vojáci – pohané. Výsměšně je zamýšlen i nápis, který je nad ním připevněn: To je židovský král. Celá scéna vrcholí tím, že se mu nakonec rouhá i kriminální živel – zločinec odsouzený k smrti. Takto se potupa stupňuje: Ježíše je tupen dokonce i tím, který sám umírá nejpotupnější smrtí. Tupení dosahuje nejvyššího stupně. Evangelista vyjadřuje svým líčením, že pokoření Ježíšovy lidské důstojnosti nemohlo být hlubší.

V Lukášově líčení je skryt i podivuhodný protiklad – je zde přítomen určitý paradox. Zaznívají tu výroky, kterými je Ježíš stále více tupen. Věřící čtenář však může poznat, že ti, kteří Ježíše tupí, nevědomky vyznávají tajemství jeho poslání. Je určitou ironií Lukášova příběhu, že tituly, které jsou Ježíšovi s výsměchem dávány, jsou ve skutečnosti pravdivé: Je Mesiáš, je skutečně Boží vyvolený, je král, je tím, o kterém mluvili proroci a kterého očekával celý národ. Mnozí to však ke své škodě nepoznali. A právě tím, že ho tupí, naplňují poselství 22. žalmu:

Já však jsem červ a ne člověk, potupa lidství, povrhel lidu.

Všem, kdo mě vidí, jsem jenom pro smích, šklebí se na mě, potřásají hlavou… (Ž 22,7 n)

Ironie je obsažena i ve výkřiku zločince: “…zachraň sebe i nás!” Tím, co se na Golgotě děje, svou obětí a poslušností vůči Otci, se Ježíš v tuto chvíli sám nezachrání, přece však otvírá cestu k záchraně, tedy ke spáse nejen pro zločince, který tato slova vykřikl, ale pro celé lidstvo.

A v tuto chvíli se Lukáš ve svém evangeliu zmiňuje o něčem, co zbývající tři evangelisté přecházejí mlčením. Mezi zločinci, kteří byli zároveň s ním ukřižováni, je i jeden, který právě v této chvíli Ježíšova nejhlubšího ponížení poznává, kdo Ježíš je – trpící spravedlivý, ten, který zachraňuje, Král, který “vchází” do svého království:

Druhý ho však okřikl: “Ani ty se nebojíš Boha? Vždyť jsi odsouzen k stejnému trestu! My ovšem spravedlivě: dostáváme přece jen, jak si zasloužíme za to, co jsme spáchali, ale on neudělal nic zlého.” A dodal: “Ježíši, pamatuj na mě, až přijdeš do svého království.”

Výraz království zde má pravděpodobně význam “královská vláda”, “královská důstojnost”. Zločinec, který vidí poníženého a potupeného Ježíše, nemá a zřejmě nemůže mít konkrétní představu o podstatě této Ježíšovy královské důstojnosti a vlády. Za jeho slovy nestojí plné porozumění, ale spíš probouzející se tušení víry: Ježíšova velikost je nyní běžnému lidskému pohledu skryta, ale jednou nastane chvíle, kdy se plně projeví.

Stručnost, s jakou evangelista Lukáš zachytil zločincova slova, jeho vyznání, že Ježíšovo utrpení je utrpením spravedlivého, a jeho prosbu, aby Ježíš na něho pamatoval, vedla ve druhém a třetím století další autory k tomu, aby tyto verše Lukášova evangelia podrobněji rozvedli. Dělo se to v takzvaných apokryfních evangeliích. Při jejich vzniku zpracovali autoři některé části ústní tradice, která nebyla zahrnuta do čtyř kanonických evangelií. Převážně však vycházeli z toho, co je již obsaženo v kanonických evangeliích, ze svých názorů a ze své fantazie. Církev tato evangelia nepřijala jako pravá, i když některá z nich se těšila na určitých místech značné vážnosti a oblibě.

Takzvaná Akta Pilátova obsahují popis Ježíšova procesu před Pilátem a jeho popravy. Jsou součástí apokryfního evangelia Nikodémova. Doplňují jméno tohoto zločince: jmenoval se údajně Dysmas (Akta Pilátova IX,5 a X,2). Zločinec, který se Ježíšovi rouhal, je zde nazýván Gestas. Původ tohoto spisu sahá zřejmě do druhého století a není vyloučeno, že může obsahovat i zlomky velmi starobylé tradice.

Mnohem barvitější líčení obsahují pozdější apokryfní evangelia. Představivost jejich autorů se rozbíhá do minulosti i do budoucnosti. Některé rukopisy Akt Pilátových připojují vsuvku (X,6 řec. verze B, rkp. BC), zachycující příběh z Ježíšova dětství. Cestou do Egypta usedla svatá rodina k odpočinku pod palmou. Ta se na Mariinu prosbu sklonila a občerstvila je svými plody. Vzápětí je potkal lupič Dysmas. Když spatřil Marii s Ježíšem v náručí, byl tak pohnut její krásou, že zvolal: “Kdyby Bůh mohl mít matku, řekl bych, že jsi to ty.” Dysmas potom svaté rodině pomáhal a Maria mu slíbila, že se mu jednou dostane zasloužené odměny.

V takzvaném Arabském evangeliu (ArabEv 23) se v příběhu z Ježíšova dětství vyskytují oba lupiči. Mají zde však jiná jména: Titus a Dumachus. Když svatá rodina putovala pouští, narazila na tlupu spících lupičů. Dva z nich se probudili: Dumachus se chystal vzbudit ostatní lupiče a svatou rodinu oloupit, ale Titus mu dal peníze a přemluvil ho, aby je nechal jít. Za to mu Maria slíbila odpuštění hříchů a malý Ježíš vyslovil proroctví, že oba lupiči budou s ním ukřižováni. Dumachus nalevo a Titus napravo…

Dle apokryfního Vyprávění Josefa z Arimatie se obrácený zločinec jmenuje Démas a doprovází vzkříšeného Ježíše do Galileje. V jiném apokryfním textu, v takzvaném Kristově sestupu do pekel (DesChr VII,2 B) sestupuje tento obrácený zločinec do podsvětí a ohlašuje tam Kristův příchod.

S květnatostí apokryfních příběhů kontrastuje stručnost, s jakou vypráví o těchto zločincích, ukřižovaných společně s Ježíšem, evangelista Lukáš. Se stejnou stručností celou epizodu ukončuje:

Odpověděl mu: “Amen, pravím ti: Dnes budeš se mnou v ráji.

V této jediné krátké Ježíšově větě je obsaženo mnoho. Dosud o Ježíšově velikosti svědčili jiní. Nevědomky ji svými výroky vyznávali členové velerady, vojáci, jeden ze zločinců. Vědomě ji vyznává druhý zločinec. Nyní tuto svou velikost projevuje sám Ježíš. Ačkoli je přibit na kříž, ponížen a potupen, jedná jako suverénní vládce, jako Král. Neboť výsadou a právem králů je udělovat milost. Jestliže chce, může osvobozovat ty, kteří propadli trestu. Dnes bychom řekli, že může vyhlásit amnestii. A on svého práva využívá. Hebrejský výraz “amen”, kterým svůj královský, osvobozující výrok uvozuje, vyjadřuje pevnost, jistotu, neochvějnost a spolehlivost, se kterou tento osvobozující výrok vynáší vládce a Král. Mluví stručně – jeho jediné slovo stačí…

Až budeme v neděli slavit Ježíše Krista Krále, nechejme na sebe zapůsobit hloubku Lukášova vyprávění, které líčí Ježíšovo ponížení a potupu – a v něm dává zazářit jeho nezměrné velikosti. Žasněme nad majestátností, obsaženou v jeho stručném osvobozujícím výroku, se kterým se jako Král obrací na zločince propadlého trestu. A při slavnostní liturgii prosme toho, kterému patří všechna moc: Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena!

 
  • Kalendář akcí
    << Zář 2017 >>
    púsčpsn
    28 29 30 31 1 2 3
    4 5 6 7 8 9 10
    11 12 13 14 15 16 17
    18 19 20 21 22 23 24
    25 26 27 28 29 30 1