L 3,15-22

Anna Mošťková

 

V neděli se uzavírá doba vánoční – svátkem Křtu Páně. Pro liturgii mše svaté je vybrán úryvek ze 3. kapitoly Lukášova evangelia (3,15-16.21-22).

České sloveso křtít znamená v řečtině ponořit a v odvozeném významu smýt, omýt. Už ve Starém zákoně je uloženo v mnoha případech nečistoty obřadné umývání, které očišťuje a zjednává přístup k bohoslužbě. Ve Čtvrté knize Mojžíšově čteme o obřadném spálení krávy: „Někdo čistý sebere popel ze spálené krávy a uloží jej na čisté místo venku za táborem. Tam se bude uchovávat pro pospolitost Izraelců, pro přípravu očistné vody k očisťování od hříchu“ (Nu 19,9).

Také proroci mluví o vylití očistné vody na hříšníky. V knize proroka Zachariáše (Zach 13,1) čteme: „V onen den vytryskne pro dům Davidův i pro obyvatele Jeruzaléma pramen k obmytí hříchů a nečistoty“. Prorok Ezechiel spojuje obmytí vodou s darem Ducha Božího: „Pokropím Vás očistnou vodou a budete očištěni. Dám Vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha“(Ez 36,25-26). Podobně prosí žalmista v 51. žalmu: „Zbav mě hříchu, očisť yzopem a budu čistý, umyj mě a budu bělejší než sníh“ (Ž 51,9).

Ve Starém zákoně nalézáme také mnohé události, které my křesťané můžeme chápat jako předobrazy křtu. Tyto předobrazy si připomínáme ve čteních o vigilii Zmrtvýchvstání Páně – na Bílou sobotu. Velmi často se ve Starém zákoně mluví o očistné síle vody. Už na počátku, když se Duch vznášel nad vodami, vložil Bůh do vody život a požehnání. Když byl v přívalech potopy zničen hřích, stala se voda znamením spravedlnosti nového života. Když byli Izraelité vyvedeni z egyptského otroctví Rudým mořem, stala se voda znamením osvobození.

Po návratu z babylonského vyhnanství se množí obřadná omývání a úzkostlivě se dbá na jejich přesné dodržování, které vede v době Ježíšova pozemského života ke krajnímu formalismu farizeů. Tato gesta symbolizují očistu srdce, které člověk skutečně mohl dosáhnout – za předpokladu, že s nimi byla spojena skutečná lítost.

V době vzniku Nového zákona omývali rabíni vodou proselyty z pohanství, a tak je přičleňovali k vyvolenému národu. V Matoušově evangeliu je napomíná Ježíš slovy: „Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Obcházíte moře i zemi, abyste získali jednoho novověrce; a když ho získáte, učiníte z něho syna pekla, dvakrát horšího než jste sami“ (Mt 23,15). Zdá se dokonce, že někdy bylo toto omytí považováno za stejně důležité jako obřízka. Víme také o obřadních koupelích mezi esény v Kumránu i v židovských společenstvích v Damašku. Taková koupel není však obřadem zasvěcení; kandidát je k ní připuštěn až po dlouhém období zkoušek a ověřování pravosti a upřímnosti jeho obrácení. Provádí se denně a vyjadřuje tak touhu po očistné Boží milosti a po čistém životě. Jedinec se do vody ponořuje sám, na rozdíl od křtu, který uděloval kajícníkům jednou provždy Jan Křtitel.

Křest Jana Křtitele připojoval hříšníky ke skutečnému potomstvu Abrahámovu, k posvátnému zbytku Izraele, na který se nevztahuje Boží hněv. Křest na znamení odpuštění hříchů a obrácení hříšníků uděloval Jan Křtitel v poušti každému, kdo vyznal hřích a chtěl vyjádřit své odhodlání k opravdovému obrácení: „Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů, jak je psáno v knize slov proroka Izaiáše“ (Lk 3,4). Jan křtitel zde odkazuje na následující citát z proroka Izaiáše, který je v neděli o svátku Křtu Páně součástí prvního čtení: „Hlas volajícího: Připravte na poušti cestu Hospodinu! Vyrovnejte na pustině silnici pro našeho Boha! Každé údolí ať je vyvýšeno, každá hora a pahorek sníženy. Pahorkatina ať v rovinu se změní a horské hřbety v pláně. I zjeví se Hospodinova sláva a všechno tvorstvo společně spatří, že promluvila Hospodinova ústa“ (Iz 40,3-5). Nedělní úryvek z Lukášova evangelia vidí Janovo působení jako naplnění Izaiášova proroctví:

„Lid byl plný očekávání a všichni uvažovali o tom, zdali Jan není Mesiášem. Jan jim všem na to říkal: „Já vás křtím vodou. Přichází však mocnější než já; jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek u opánků. On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm“(Lk 3,15-16).

Lid se na základě Křtitelova kázání a křtu domnívá, že Jan je přicházející Mesiáš. Slovo Mesiáš pochází z hebrejštiny a znamená – stejně jako řecké Christos – „pomazaný“. Jan odmítá ztotožnit se s Mesiášem a odkazuje na někoho „silnějšího“, kdo bude „křtít Duchem svatým a ohněm“. Chápe-li Markův Křtitel Ježíše jako toho, který přijde po něm – „Za mnou přichází někdo silnější, než jsem já“ (Mk 1,7) –, pak Lukáš tento časový posun vynechává a ukazuje Ježíše jako Janova současníka – „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes každého dne svůj kříž a následuj mne“ (Lk 9,23).

Třikrát je zdůrazněn rozdíl v důstojnosti mezi Janem a Mesiášem: Prorok nesmí Mesiáši posloužit ani otrockou službou rozvázání řemínků, jeho křest vodou znamená mnohem méně než Ježíšův křest Duchem a ohněm, Mesiáš je sám soudcem světa na místě Božím. Mesiášovým křtem se uděluje Boží Duch, v něm se odehrává soud na konci času, takže můžeme mluvit o „křtu ohněm“. Ve Skutcích apoštolů se dočteme pozoruhodnou věc: mnoho let po smrti Jana Křtitele se Pavel na své třetí apoštolské cestě setkává v Efezu s učedníky, kteří nevěděli nic o přijetí Ducha svatého. Pavel se jich ptal:„Jakým křtem jste tedy byli pokřtěni? Oni řekli: Křtem Janovým. Tu jim Pavel prohlásil: Jan křtil ty, kteří se odvrátili od svých hříchů, a vybízel lid, aby uvěřili v toho, který přijde po něm – v Ježíše. Když to uslyšeli, dali se pokřtít ve jméno Pána Ježíše. Jakmile na ně Pavel vložil ruce, sestoupil na ně Duch svatý a oni mluvili v prorockém vytržení“ (Sk 19,3-6).

V dalších verších, které se už v neděli nebudou číst, odděluje Mesiáš-Soudce v poslední době pšenici od plev a plevy pálí neuhasitelným ohněm. K tomuto soudu dojde brzy, protože již drží v ruce lopatu. Očekávání soudu není nutné chápat ve smyslu očekávání brzkého druhého příchodu Kristova, může se vztahovat i k Božímu soudu v dějinách, probíhajícímu dnes a zde.

Ježíšův křest popisuje evangelista Lukáš takto:

„Když se všechen lid dával pokřtít a když byl pokřtěn i Ježíš a modlil se, otevřelo se nebe, Duch svatý sestoupil na něj v tělesné podobě holubice a z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení“ (Lk 3,21-22).

Evangelista Lukáš se při vyprávění o zjevení drží v podstatě předlohy, kterou má v Markově evangeliu. Původní text začíná formulací „stalo se pak“, která uvádí děj jako významný z hlediska dějin spásy. V Českém ekumenickém překladu tato formulace schází. Následuje zmínka, že „se všechen lid dával křtít“. Ježíšův křest je tak zařazen do širokého lidového hnutí: „Byl pokřtěn i Ježíš“.

Boží zjevení se líčí třemi symbolickými obrazy: otevřelo se nebe, Duch svatý sestoupil na Ježíše v podobě holubice, z nebe se ozval hlas. Tento hlas je citován jako oslovení Ježíše, jako zdůraznění významu jeho důstojnosti a prohlášení, že je Synem Božím. Ježíš se nachází v zástupu okolo Jana Křtitele. Neuvádí se, jak se Ježíš dostal z Galileje k Jordánu a jaký měl vztah ke Křtitelovým učedníkům. Jan zde dokonce není uveden jako ten, kdo Ježíše pokřtil.

Zjevení není vyvoláno jako důsledek křtu vodou, ale Ježíšovou modlitbou, po které se mu dostane od Boha potvrzující odpovědi. Protože Ježíš je už Mariiným dítětem díky působení Ducha svatého, není při této události obdařen Duchem, ani nedochází k tomu, že by si teprve uvědomil, že je Božím Synem. To se již předpokládá, když jako dvanáctiletý odpovídá ustaraným rodičům, kteří ho naleznou v chrámě: „Jak to, že jste mě hledali? Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?“ (Lk 2,49).

Duch svatý prohlašuje zástupům, že Ježíš je Boží Syn. Seslání Ducha znamená v řeči proroků uvedení do funkce – „Zde je můj služebník, jehož podepírám, můj vyvolený, v něm jsem našel zalíbení“ (Iz 42,1). Zpodobení Božího ducha jako holubice má bohatou tradici v dějinách náboženství a není zde výhradně křesťanskou symbolikou. Nebeský hlas se opírá o druhý žalm: „Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil“ (Ž 2,7) – a interpretuje Ježíše jako mesiánského krále Izraele a lidstva, který je díky Boží milosti „milovaným Synem“.

Nabízí se otázka, proč se Ježíš nechal pokřtít. Sám Jan se tomu brání slovy, která čteme v Matoušově evangeliu: „Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty jdeš ke mně? Ježíš mu na to odpovídá: „Připusť to nyní; neboť tak je třeba, abychom naplnili všecko, co Bůh žádá“ (Mt 3.14-15). Ježíš tak naplňuje Otcovu vůli, řadí se mezi hříšníky – jako beránek Boží, který na sebe bere hřích světa. Křest v Jordáně ohlašuje Ježíšův křest „ve smrti“, takže se vlastně celý Ježíšůvveřejný život odvíjí mezi dvěma křty – křtem v Jordánu a křtem „ve smrti“. Totéž chce říci Jan, když podává svědectví o vodě a krvi, které vyšly z boku Kristova, a mluví o spojení Ducha s vodou a krví: „To je ten, který přišel skrze vodu a krev: Ježíš Kristus. Ne pouze skrze vodu křtu, ale i skrze krev kříže; a Duch o tom vydává svědectví, neboť Duch jest pravda. Tři jsou, kteří vydávají svědectví – Duch, voda a krev – a ti tři jsou zajedno“ (1 Jan 5,6-8).

Při křtu zjevuje Bůh svůj otcovský vztah k Ježíšovi. Chce také nás přijmout za své děti. Z jeho strany jde o nabídku. Záleží na každém z nás, zda a jak ji přijmeme.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3