L 4,21-30

Jiří Dvořáček

 

Dnes, ve čtvrtek, v této večerní hodině, si přiblížíme Lukášovo evangelium. Ve čtvrté kapitole čteme o Ježíšovi, který jde v sobotu do synagogy, aby promluvil ke svým spoluobčanům z Nazareta. Tento úryvek je vybrán pro liturgii 4. neděle v mezidobí. Máme se s Ježíšem účastnit jeho galilejské misie. Přichází i do Nazareta, kde vyrůstal z dítěte v dospělého muže.

Ježíš nás zve, abychom ho doprovodili do jeho domácí synagogy, kde jej čeká nelehký úkol. K jeho sousedům a známým se již donesla zpráva, jak chodí po Galileji a učí v jejich synagogách, hlásá radostnou zvěst o Božím království a uzdravuje mezi lidem každou nemoc a každou chorobu. Evangelista Matouš píše: „Ježíš chodil po celé Galileji, učil v jejich synagógách, kázal evangelium království Božího a uzdravoval každou nemoc a každou chorobu v lidu“ (Mt 4,23). Pověst o něm se roznesla po celé Sýrii. Přinášejí k němu všechny nemocné, postižené různými chorobami a neduhy, posedlé, náměsíčné i ochrnulé – a on je uzdravuje. Chodí za ním velké zástupy z Galileje, Desetiměstí, Jeruzaléma, Judska i Zajordání. Někteří Nazaretští jsou na Ježíše roztrpčeni a ptají se, proč dává přednost hlučným městům před jejich odlehlým a zapadlým městečkem.

V Nazaretu se projevilo na začátku veřejného Ježíšova působení, co se projevuje v malé nebo větší míře v každém uzavřeném prostředí. Každý zná dobře druhého a jistým způsobem se členové takového společenství navzájem respektují. Někdy, když je toho třeba, si tito lidé vzájemně pomáhají. Přitom však také sledují, aby nikdo v jejich skupině nevynikal, nebyl jiný. V takovém prostředí se snadno probouzí závist, která někdy nabývá hrozivých rozměrů.

Vejděme tedy s Ježíšem do nazaretské synagogy na sváteční bohoslužbu. Ježíš se jí účastnil pravidelně každou sobotu. Židovská bohoslužba probíhala podobně jako naše současná. Když skončily úvodní modlitby a čtení úryvku z Tóry, vybraného pro sváteční bohoslužbu, povstal Ježíš, aby přednesl čtení z Proroků. Podali mu pergamenový svitek obsahující Izaiášovo proroctví. Svitek býval upevněn na dvou hůlkách. Z jedné se odvíjel a navíjel na druhou. Ježíš, vedený Božím Duchem, cituje tři místa (Iz 61,1n; 58,6 a 29,18). Evangelista je uvádí podle řeckého znění v takzvané Septuagintě. Ježíš se po přečtení textů posadil na čestné místo v synagoze a začal vysvětlovat, co právě doznělo.

Nejprve však přítomné upozornil, aby se nepozastavovali nad tím, že je poslán Bohem. Ano, ten, kterého znají jako Josefova syna. V synagogální obci panovalo velké napětí: Jak asi bude Ježíš kázat „doma“? Ježíš k nim promluvil: „Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli“ (Lk 4,21). Tato slova všechny přítomné překvapila. Slyší o naplnění proroctví. Nazaretská církevní obec je svědkem nastávajícího vysvobození. Kde je Ježíšova zvěst přijata, tam začíná spása, vysvobození člověka a celého lidského společenství. Právě evangelista Lukáš klade velký důraz na tuto přítomnou a také dnes platnou účinnost Božího slova. Jestliže se podle evangelisty Marka „naplnil čas“, podle Lukášova úryvku se „naplnilo Písmo“. Účinky spásy se souhrnně označují jako „vysvobození“. Přítomní přitakávají jako svědkové tomuto Ježíšovu výkladu a žasnou nad „slovy milosti“ (Sk 14,3; 20,32). Jak čteme v dalším verši nedělního úryvku evangelia: „Všichni mu přisvědčovali a divili se slovům milosti, vycházejícím z jeho úst“ (Lk 4,22).

Ježíš se ukázal svým spoluobčanům ve zcela novém světle. Jeho nejbližší sousedé byli zvědaví, zda se skvělá pověst o jeho učitelském věhlase zakládá na pravdě, protože před svými nejbližšími nedával nejmenší známky takového daru. Přítomní v synagóze jej viděli snad ještě před nedávnem provozovat tesařské řemeslo. Najednou jej vidí na učitelském stolci.

Nestačí se divit a musí přiznat, že je pro tuto činnost vybaven dary, které v něm netušili. Ptají se: „Není to syn Josefův?“ (Lk 4,22). U evangelisty Matouše čteme: „Copak to není syn tesařův? Copak se jeho matka nejmenuje Maria a jeho příbuzní Jakub, Josef a Juda? A nežijí mezi námi všechny jeho příbuzné? Kde se tedy to všechno u něho vzalo? A pohoršovali se nad ním“ (Mt 13,55-56).

Mluvila z nich pravděpodobně sousedská závist, která procitá, když se druhému lépe daří, nebo když se společensky povznese. Nazaretští spoluobčané znali Ježíšovu rodinu a celé jeho příbuzenstvo jako lidi sobě rovné, jako drobné řemeslníky a rolníky. Zdálo se jim, že Ježíš je jedním z nich. Původ od Davida v nich budil jen pocit soustrasti, poněvadž tito potomci královského rodu nebydleli v palácích, ale v prostých domcích. Ježíš byl pro ně synem Josefovým, zrozeným v manželství s Marií.

„Kdyby aspoň udělal pro své spoluobčany nějaký velký zázrak!“ Měli ve svém středu Božího Syna. Milost jim byla tak blízko. Ježíš však mezi ně nepřišel, aby jim předváděl senzace. Byl poslán pomáhat těm, kteří to nejvíce potřebují a kteří jsou ochotni tuto pomoc přijmout. Bez víry se nemůže Ježíšova pomoc projevit. Víra však vyrůstá jedině z pokorného smýšlení a pokání.

Když byl Ježíš představován jako malé dítě v jeruzalémském chrámě, řekl o něm stařičký Simeon, že právě on je dán k pádu a povstání mnoha lidí v Izraeli.

Můžeme si představit tváře Nazareťanů. Jak snadno ovládne hněv lidi, kterým se nedostává daru pokory. Pýcha vždy obrací věci naruby. Nazaretští by si nejraději kladli podmínky, za jakých se jim může prokazovat dobrodiní, místo aby přijali podmínky Boží dobroty, Boží lásky a dar Jeho milosrdenství. Jsme svědky smutné události. Odmítli Ježíše. Kde naleznou potěšení, kdy budou uzdraveni a kdy naleznou vysvobození? Kdo jim otevře oči, aby pod prostým zevnějškem syna tesařova – syna Josefova – poznali Božího Syna? Kolik ještě takových tragických odmítnutí Ježíše ještě čeká?

„Lékaři, uzdrav sám sebe! Udělej i taky ve svém domově to, o čem jsme slyšeli, že se stalo v Kafarnau!“ (Lk 4,23). Na tyto výtky odpověděl Spasitel velmi ostře. Ježíš uvádí dva příklady ze Starého zákon, kdy proroci Eliáš a Elizeus nepomohli zázrakem Izraelitům, ale pohanům (1 Kr 17,1-24; 2 Kr 5,1-27), protože u nich našli více víry než u svých soukmenovců.

V nedělním úryvku evangelia uslyšíme: „Amen, pravím vám, žádný prorok není vítán ve své vlasti. Po pravdě vám říkám: Mnoho vdov bylo v Izraeli za dnů Eliášových, kdy se zavřelo nebe na tři a půl roku a na celou zemi přišel veliký hlad. A k žádné z nich nebyl Eliáš poslán, nýbrž jen k oné vdově ze Sarepty v zemi sidonské“ (Lk 4,24-26). Ježíš připomněl Nazareťanům příběh proroka Eliáše, který za velkého hladu opouští svoji vlast a u města Sarepty v Sidónsku, které bylo pohanské, uviděl vdovu sbírající kousky dřeva, aby z poslední hrstky mouky a zbytku oleje upekla sobě i synovi chléb – , aby tak utišili hlad než zemřou. Prorok ji žádá, aby přinesla chléb nejprve jemu a potom ať upeče sobě a synovi. „Jménem Hospodina, Boha Izraele, jí slíbil, že jí mouky v nádobě a oleje v láhvi neubude“ (1 Kr 17,14). Vdova ze Sarepty uvěřila proroku Eliášovi, že jí opatří chléb, ačkoliv sama umírala se synem hlady. Tuto její víru a obětavost Bůh štědře odměnil. Eliáš plnil, co slíbil, dokud Bůh neposlal na zemi déšť. Když pak syn této vdovy zemřel, vzkřísil jej Eliáš k životu.

Ježíš uvádí ještě druhý příklad ze Starého zákona, který byl pro Nazareťany neméně zahanbující. Čteme: „A mnoho malomocných bylo v Izraeli za proroka Elizea, a žádný z nich nebyl očištěn, jen syrský Náman“ (Lk 4,27). Ježíš připomíná příběh pohanského Námana, dvořana syrského krále (2 Kr 5,1-27). Přijíždí do Judska k proroku Elizeovi s prosbou, aby jej uzdravil od malomocenství. Ten mu rozkazuje po svém služebníku Gechazím, aby se sedmkrát omyl v řece Jordánu.

Nazareťané reagují na Ježíšova slova velmi svérázně. V dalších verších čteme: „Když to slyšeli, byli všichni v synagóze naplněni hněvem. Vstali, vyhnali ho z města a vedli ho až na sráz hory, na níž bylo jejich město vystavěno, aby ho svrhli dolů. On však prošel jejich středem a bral se dál“ (Lk 4,28-30). Víra chyběla Kristovým spoluobčanům z Nazareta, a proto si nezasloužili zvláštní Boží přízeň (Mt 6,5). Kristus konal zázraky na těch, kteří toho byli hodni alespoň tím, že projevili víru – buď oni sami, nebo ti, kdo za ně prosili. Ježíš nechce v Nazaretu konat žádné divy, jen učit slovy. To však rozhořčuje posluchače se slabou vírou. Rozhořčení Ježíš ještě vystupňoval svými odkazy na proroka Eliáše a Elizea, na Boží pomoc pohanské vdově a pohanskému veliteli vojska.

Také my můžeme dnes být svědky nejen odmítnutí Krista, ale dokonce pokusů o likvidaci nepohodlného proroka ze strany těch, kteří by mu měli být blízcí. Lidé, kterým přišel pomáhat, se od něho vzdalují. Ale jiným, byť by se jevili jako pohané, se tak otvírá cesta ke spáse, kterou přináší všem.

 
  • Kalendář akcí
    << Kvě 2017 >>
    púsčpsn
    1 2 3 4 5 6 7
    8 9 10 11 12 13 14
    15 16 17 18 19 20 21
    22 23 24 25 26 27 28
    29 30 31 1 2 3 4